Sunday, August 30, 2020

9th Victory Tour



  • PANEM [ vlak a kraje ] > 31. 8. - 11. 9.
    • 12.- 1. kraj - Proslovy, rozhovory s vítězi – obyvatelé mohou oslovit vítěze.
  • VEČÍREK VÍTĚZŮ [ Kapitol ] > 12. 9. od 18:00
    • místo: Prezidentský palác
    • téma: vojenství (uniformy - kombat nebo dress blues)



PROSLOVY



  • DISTRICT 12
Theo WadsworthNa pódium se dostaví za doprovodu svých dvou psů, kteří se z arény dostali spolu s ním. Poslušně mu každý z nich sedí z jedné strany a jakmile na něj dojde řada, tak spolu s ním dojdou až k mikrofonu. Trochu nervózně si odkašle, než promluví. „Zdravím vás, obyvatelé Dvanáctého kraje,“ poví na uvítanou a pohledem zabloudí k fotografiím splátců z jeho ročníku. Utvoří se mu v krku knedlík, protože je to celkem podpásovka, neboť oba splátce má na svědomí. Rozumím tomu, že mě zde asi nikdo z vás nepřivítá zrovna s otevřenou náručí a nezazlívám vám to, rozpovídá se po menší odmlce. Scout Maddox i Paxon Fates,” postupně rukou ukazuje na jejich fotky, ”byli oba nesmírně stateční a zasloužili by si tady teď stát. Přijměte prosím moji upřímnou soustrast za vaši ztrátu, přiloží si ruku na srdce a pokorně sklopí pohled. Ačkoliv měl připravenou srdceryvnou řeč, najednou mu to v této situaci vůbec nepřijde adekvátní a tak značně improvizuje. Ani jednoho z nich jsem příliš neznal, ale jistě to byli dobří lidé, kteří teď někomu chybí. Nemohu vrátit, co se stalo, ale věřím, že si z nich vezmete příklad a nevzdáte se tak jako oni! Prudce zvedne pěst do vzduchu a poté už s pokývnutím hlavy ustoupí dozadu, aby dal prostor ostatním. Ruce zaboří do chlupů svých čtyřnohých mazlíčků a po celou tu dobu už jen kouká před sebe, než se zase vrátí do vlaku. +1
  • DISTRICT 11
Anniston Irvine-Duesenberry: Dorazila s dalšími vítězi do Jedenáctého kraje. Vystoupila z vlaku snad poprvé za turné, u Dvanáctky neměla co říct, splátci z Dvanáctky z jejího ročníku nestáli za mnoho. Což tady neplatí ani v nejmenším. Náměstí plné místních a velké obrazovky, kde na ní z jedné koukal Enrique Charania a z druhé snad vyčítavě, snad plna odvahy koukala Scarsia Aigle Nyph'thriss, a pod níž byla celá její rodinka. Enrique jí nic neříkal, v aréně se nepotkali, zato se Scarsií se poznala více než osobně. Boj s ní jí mohl nasměrovat dvěma směry, buď do dřevěné rakve a domů a nebo do finále. Stalo se, co se stalo. Plná trémy, již však na sobě nedala znát, přistoupila k mikrofonu a spustila. „Zdravím všechny místní. Ráda bych zde na místě řekla několik slov o vašich splátcích, jež soutěžili v ročníku se mnou. Hlavně však o Scarsii. Enriqua jsem neznala, ale jistě neudělal vašemu kraji ostudu.“ Pohledem koukne na rodiče pod obrazovkou a pohled je to přímý, i když má nutkání cuknout, neučiní tak. „Scarsia byla můj druhý protivník v aréně. Nebudu lhát, jakožto splátce profesionálního kraje jsem v ní neviděla velkého soupeře a čekala jsem snadný boj. Dostala jsem však nejen to. Dostala jsem boj, kde nesoutěžili proti sobě splátce z bohatého a chudého kraje, ale boj, kde se střetly vyrovnané splátkyně po všech směrech. A musím se tu před vámi všemi Scarsii upřímně uklonit za předvedený výkon.“ Dá pěsti k sobě a ukloní se. „Bojovala statečně, byla velmi odolná a silná. Musím říci, že jsem ji podcenila. Když v jedné fázi boje odrazila můj útok, tušila jsem, že můj život je u konce. A nebylo by to překvapení. Pak se však úplně odražení podařilo i mě a to rozhodlo. Myslím, že kdyby boj trval ještě jedno kolo, získala by velmi cennou trofej.“ Na chviličku se odmlčí a pak pohledem zabrousí opět ke Scarsiině rodině, ke které bude směřovat další část proslovu. „Vychovali jste silnou a bojovnou mladou ženu, se kterou mi bylo ctí bojovat a která se nikdy nevzdala a měla vše pod svou kontrolou. Za to vám děkuji. Rozhodlo štěstí a myslím, že kdybychom nebyly limitovány životy, asi bychom bojovaly dosud. Nechť odpočívá její duše v klidu a pokoji, zaslouží si je. Děkuji a přeji pěkný den.“ Rozloučí se a ustoupí do pozadí, než dostanou pokyn k odchodu do vlaku. +2

Nadir Calloway: Ve Dvanáctce neměl co říct, tady sice také ne, ale i tak se rozhodl ukázat. Celé turné je blbost, ale byla by to ještě větší ztráta času, kdyby nikde nic neřekl, proto je tady a chce se alespoň trochu snažit. Trocha tréninku mluvení před lidmi mu neuškodí. Z každého pohybu i výrazu je na něm jasně poznat, že tu být nechce a nehodlá s tím nic dělat, tohle publikum mu za to nestojí. Slova se ujme jako první, aby to měl co nejdřív za sebou: „Abych pravdu řekl, na vaše splátce v mém ročníku si příliš nevzpomínám. To si neberte osobně, nebo klidně berte, je mi to jedno,“ pokrčí rameny a na tváři má celou dobu neutrální výraz. „Za celou arénu jsem se s nimi nepotkal, můžu tedy s klidem říct, že jejich životy na svědomí nemám. Věřím, že byste nejspíš byli radši, kdyby tu stál někdo z nich, ale smůla, jsem tu já a troufám si říct, že zaslouženě,“ jeho tón se rychle změní v otrávený, jelikož mu začínají docházet slova a to ještě ani nic pořádného neřekl. Za celou dobu nevěnoval davu jediný pohled, začal by být děsně nervní, kdyby si jeho přítomnost uvědomil, proto raději kouká kamkoliv jinam. „Celkově je to pro váš kraj skoro jako tradice, nebýt výrazní. Vždycky se tak nějak ztratíte mezi ostatními, neděláte nic pro to, aby si vás někdo všiml, to je smutný. Asi je ten pravý čas na tom trochu zapracovat. Přeci jen, všichni vaši vítězové už to mají za sebou a chtělo by to trošku oživit,“ očividně je mu dost jedno, jestli si jeho slova vezmou k srdci, nebo ne. „Třeba někdy v budoucnu překvapíte, co já vím. Dnes už vám ale nemám co říct,“ bez jakéhokoliv rozloučení odstoupí od mikrofonu a nechává prostor ostatním. +1

Theo WadsworthStejně jako v předešlém kraji, i zde je na pódium doprovázen svými dvěma psy, kteří mu poslušně postávají u nohy. Tentokrát si dá chvíli na čas, než se vydá k mikrofonu. „Přeji vám všem krásný dobrý den. Jak jistě mnoho z vás ví, jmenuji se Theo Wadsworth a jsem vítězem 137. Hladových her,“ představí se ve zkratce ze slušnosti. Pohledem při těchto slovech zabloudí směrem k fotkám padlých splátců z jeho ročníku. Tentokrát se mu slova nijak nezadrhnou v krku, neboť ani s jedním se jeho cesta nijak výrazně nezkřížila. Naučený text se mu tedy říká podstatně snadněji a tentokrát nemá tendenci improvizovat. „V mém ročníku bylo ztraceno třiadvacet mladých duší a dvěma z nich byly právě Belatrix Hope a Keith Morrison. Ačkoliv mne mrzí vaše ztráta, moje slova lítosti vám je bohužel nevrátí,“ povzdechne si a na chvíli sklopí pohled, než opět pozvedne oči ke shromážděným divákům. „Vsadím se, že ve vašich vzpomínkách však oba žijí stále dál a tak by to mělo být. Myslete na ně jen v tom dobrém,“ povzbudivě se pousměje na zbývající rodiny, které stojí u fotografií. „O vašem kraji jsem měl dnes možnost se dozvědět jednu velmi překvapující věc,“ pokusí se svůj monolog přesměrovat na trochu lehčí notu. Schválně se své posluchače snaží trochu napínat, než nakonec s lehkým úsměvem na tváři pokračuje. „Nikdy jsem si nedokázal představit v jakých podmínkách zde asi tak žijete. Takže když jsem dnes váš kraj spatřil, najednou mi to všechno krásně zapadlo do sebe a pochopil jsem, že máte jednu obrovskou výhodu. Možná nemáte možnost trénovat v profesionálním centru, ale máte něco mnohem důležitějšího. Uhádl by někdo z vás, co mám na mysli?“ zeptá se vřele a rozhlédne se po přítomných lidech, jestli někdo bude mít odvahu něco říct. Nakonec pokračuje sám, „kuráž. To je to, co mám na mysli. Všichni do jednoho jste natolik zoceleni zdejšími podmínkami, že v sobě máte velmi silného ducha a to je dle mého názoru v dnešní době to nejdůležitější. Se zbraní se naučí kdekdo, ale když vám chybí touha bojovat, je vám zacházení se zbraní k ničemu. Dovolte mi proto menší radu. Uchovejte si svoji kuráž i nadále a opatrujte ji jako ten nejkřehčí kvítek, který je potřeba řádně vypiplat, aby vyrostl do překrásné květiny. Věřím, že to nebude trvat dlouho a najde se mezi vámi,“ ukazováčkem přejede po přítomných, aby jeho slova byla ještě důraznější, „někdo, kdo ukořistí vítězství pro váš kraj. Všem vám moc držím palce!“ zatne obě ruce v pěst, aby svá slova podtrhl. „A to ode mne asi bude vše. Děkuji vám, že jste si mne vyslechli. Přeji vám všem jen to dobré do života. Mějte se tu hezky,“ maličko jim zamává, než ustoupí od mikrofonu a opět jen netrpělivě očekává návrat do vlaku. +3
  • DISTRICT 10
Nadir Calloway: Dnešní proslov bere jako povinnost, jelikož má jednoho z těch splátců na svědomí. I tak se ale tváří stejně kysele jako v Jedenáctce, protože se mu do žádného mluvení opět nechce. Nedá se ale nic dělat, když už je tady, neodejde jen tak pryč. Pomalým krokem se přesune k mikrofonu. „Jak asi víte, vyhrál jsem 136. Hry. Už od toho nějaký ten pátek uběhl, asi bych zvládl mluvit lépe, kdyby ten zážitek byl trošku čerstvější,“ trošku uhne od tématu, které chtěl rozebírat, protože ho to v tu chvíli zrovna napadne. To, jak na své vítězství hleděl tenkrát, je neskutečně jiné oproti tomu, jak na něj hledí teď. „Každopádně, co jsem chtěl říct… Při mojí cestě za vítězstvím jsem narazil na vašeho splátce, Sammuela. Byla by to lež, kdybych se snažil tvrdit, že mě mé počínání mrzí. Zabil jsem ho vědomě a mít šanci prožít arénu znovu, udělal bych to i podruhé, tak to prostě je. Smrt k aréně patří a on měl zrovna tu smůlu, že byl ve špatné chvíli na špatném místě a připletl se mi do cesty,“ řekne dost monotónně a na konci zvedne hlavu. „Moje falešná lítost vám ho nevrátí, ale věřte mi, že to nebylo nic osobního,“ věnuje krátký pohled jeho rodině a poté ho zase zaryje do země. „Harriet na svědomí nemám, ale vím, že byla zabita krátce po Sammuelovi. Je to pech, když oba splátci z jednoho kraje umřou hned u Rohu,“ víc k ní nemá co říct, takže tím povídání o splátcích ukončí. „To je vše,“ opět se neobtěžuje s loučením a odchází od mikrofonu. +1

Theo WadsworthK mikrofonu opět přistoupí za doprovodu svých čtyřnohých miláčků. Trochu si odkašle, než promluví. „Zdravím vás, obyvatelé Desátého kraje. Na úvod bych rád poděkoval všem, kteří se sem na nás přišli podívat,“ pokývne hlavou a očima zabloudí k lidem, kteří stojí pódiu nejblíže. Poté uchopí mikrofon do ruky a sundá ho ze stojanu. Dojde k okraji pódia a posadí se, takže jeho nohy visí dolů. Nebojí se, že by ho někdo neviděl, neboť kamery ho dobře zabírají, zároveň si přijde alespoň trochu blíž k těm lidem tady na náměstí. Po obou stranách se mu usadí jeho psi, na které se podívá, než ve své promluvě pokračuje dál. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl tak dobře porozumět lidem z jiného kraje, ale v momentě, kdy jsem v aréně obdržel nového společníka,“ podívá se na pravou stranu na svého pudla, „jsem vám byl blíž, než bych si kdy jen myslel. Najednou jsem pochopil, že to zvíře si dobrovolně nevybralo, že by se v aréně chtělo ocitnout, na rozdíl ode mne. Cítil jsem zvláštní nutkání ho odsud dostat a nechtěl jsem, aby mu kdokoliv ublížil,“ maličko se pousměje, když vidí oba pejsky, jak koukají na lidi na náměstí, jako by právě vůbec nemluvil o nich. Podrbe oba čtyřnohé chlupáče na hlavě. Následně hlavu otočí zpět k publiku. „Vsadím se, že tu teď nejsem jediný, pro koho by bylo snadnější ublížit člověku, než zvířeti,“ trochu nervózně se zasměje. „Kam tím ale mířím,“ vrátí se zpět na trasu svého povídání, neboť se mu zdá, že se mu myšlenky trochu rozutekly, „chtěl jsem tím říct, že ačkoliv se na první pohled můžu od vás zdát odlišný, není tomu tak. Profesionální výcvik nás nijak nedefinuje, to kým jsme se ukáže právě tím, jak zacházíme s němými tvářemi, jako jsou právě zvířata.“ Jak se rozpovídává, tak postupně působí podivně klidně, jako by seděl někde venku na lavičce a povídal si s kamarády. „Nicolette Desantis a Emmet Maxingine byli oba stateční bojovníci, kteří se nebáli postavit problému čelem, za což si zaslouží respekt. Bohužel jsem je neznal nijak blíž, ale jistě to byli dobří lidé. Mrzí mě vaše ztráta,“ podívá se k fotografiím splátců a zastaví se pohledem u rodiny chlapce. „Emmet byl silný soupeř, můžete na něj být hrdí. I na Nicolette. Oba si to zaslouží, aby se na ně vzpomínalo v tom dobrém,“ pokývne maličko hlavou. Poté už ladné vyskočí zpět na nohy a upevní mikrofon zpět na stojan, „můj čas se bohužel již pro dnešek naplnil. Jsem rád, že jsem tu dnes před vámi mohl být a snad se ještě někdy uvidíme. Mějte se tu krásně a krásný zbytek dne!“ pošle do publika vzdušný polibek, než od mikrofonu odstoupí do pozadí. +3
  • DISTRICT 9
Nadir Calloway: Další kraj, kde má někoho na svědomí. Přijde mu, že všechno, co chtěl, řekl už včera a teď už se bude jen opakovat, což ho hrozně štve. Když na něj přijde řada, dostaví se k mikrofonu a na chvíli jenom prázdně kouká do davu. „Devítka mě nikdy nezajímala,“ vyhrkne ze sebe najednou, nejspíš to nemělo být řečeno nahlas, ale teď už s tím nic nenadělá a musí s tím dál pracovat. „Vždycky jsem rád mluvil na rovinu, takže se omlouvám, jestli tím někoho urážím,“ pokrčí rameny a na tvář nasadí otrávený výraz, který značí, že tu omluvu nemyslí úplně vážně. „Brant, má druhá oběť… Co si budem, nedal jsem mu ani možnost se bránit, což je poměrně sviňský, ale v aréně se fér nehraje. Dlouhé boje mě otravují, a jelikož jsem si šel pro výhru, stejně by dříve nebo později nějakým způsobem umřít musel. Když se to tak vezme, možná měl štěstí, že to schytal už takhle na začátku. Savana není úplně místo, kde byste chtěli strávit dlouhou dobu. Nevím, jak ostatní, ale mě to tam začalo otravovat asi tak po pěti minutách, takže tak,“ řekne a odkašle si. „K Elyon asi nemám úplně co říct, vůbec jsem se s ní nepotkal, ale také měla tu smůlu, že narazila na profíka. Když se pak vezme v potaz ještě její věk, všichni si asi zvládli dát dohromady, jak to s ní dopadne,“ vyjádří se stručně i k dívce. „Omluvu ode mě nečekejte, svých činů nelituju. Aréna je aréna, přežije ten nejlepší a ani jeden z vašich splátců to nebyl,“ skloní hlavu a s těmi slovy se vzdálí. +1
  • DISTRICT 8
Theo WadsworthI v tomto případě má po boku své věrné společníky, kteří jej následují na každém kroku, aniž by je měl na vodítku. Kolem krku mají obojky posázené diamanty, na nichž se houpou jmenovky. Lidé v prvních řadách s dobrým zrakem tedy mohou rozeznat jména pejsků. „Zdravím vás!” poví energicky a rozpřáhne ruce, jako by se snažil všechny obejmout. Na tváři se mu usadí milý úsměv. „Jsem rád, že jsem konečně na vlastní oči mohl spatřit váš kraj. Ať tomu věříte, nebo ne, slyšel jsem o zdejším prostředí velmi mnoho, ale nedokázal jsem si nic z toho pořádně představit,” trochu nervózně se zasměje a podrbe se na zátylku, to co slyšel nebylo zrovna lichotivé, ale to jim neplánuje vykládat. „Alespoň již nyní chápu, kde vaši splátci berou tak tuhý kořínek,” pokývne hlavou. „Ashlinn Scaev,” poví její jméno a otočí se k její fotografii, „bohužel neměla příliš možností se předvést, neboť jí byl osudný střet s profesionálkou. Štěstěna bohužel nestála po jejím boku a věřím, že vás to jistě velmi mrzí. Ačkoliv jsem se s ní osobně nesetkal, na první pohled se nezdála být jako špatná dívka,” pokrčí rameny. „Archibald Chadwick byl na arénu příliš mladý, co si budeme nalhávat. O pár let později by jistě ukázal své kvality, ale bohužel osud tomu chtěl jinak. I jeho ztráta pro některé z vás musela být jistě velmi těžká,” s posmutnělým výrazem ve tváři hlavu otočí směrem k chlapcově fotografii. „Sice jejich ztráta není přílišnou motivací pro vás ostatní,” podívá se mezi lidi na náměstí, „ale určitě ve vás chuť k přežití je. Nebojte se to ukázat a rvát se o svůj život. Vytřete všem zrak!” poví povzbudivě a zatne ruku v pěst, čímž se mu napnou svaly na rukou a je to jasné gesto pro to, aby tihle lidi byli silní. „Nebojte se zúročit své zkušenosti z přežívání v kraji i v aréně,” dá jim na závěr i takovou menší radu, neboť se mu zdejší prostředí zdá nehostinnější než to v aréně. „Díky za vaši pozornost a nezapomeňte, sleduji vás, tak se snažte,” zazubí se a s malou úklonou ustoupí dozadu, kde vyčká do té doby, než opět zamíří k vlaku. +3

Nadir CallowayOsmička je dalším krajem, který si tak nějak nemůže nechat ujít, když odsuď někoho zabil. Sice už začal uvažovat nad tím, že na to začne kašlat, protože se nechce opakovat a nic moc nového už asi nevymyslí, ale nakonec se rozhodl, že to prostě přetrpí a odbude to. Absolutně mu nevadí, že jeho proslovy zní v kontrastu s dalšími vítězi dost necitelně, hrát si na někoho, kým není, nepatří mezi jeho oblíbené aktivity, takže se tady nehodlá přetvařovat a tvrdit nějakým sockám, jak moc ho mrzí, že jim zabil děcko. Jakmile je u mikrofonu, začne mluvit: „Máte to tu dost ponuré,“ zamračí se, „ale to je asi vedlejší. Jen mě to tak napadlo,“ dokončí myšlenku a nevlídný výraz mu na tváři zůstává. „Obyvatelé vašeho kraje jsou známí pro svou kreativitu, což je fajn, jen to je docela k ničemu, když jde o záležitosti, jako je třeba aréna,“ snaží se jim naznačit, že zrovna většinou nepatří mezi favority. „Někomu to prostě není souzeno, pro mě třeba nemyslitelná věc, ale vy s tím žijete. Zajímavý, jak to je všude jinak,“ připadá mu, že plácá nesmysly, jelikož opravdu nemá co říct. „K vašim splátcům se vyjádřím stručně. O osudu Caitlyn toho moc nevím. Byla dítě, nikdy to není úplně pěkné, když jde do arény někdo takhle mladý. Ani mě nepřekvapuje, že to nebyl profík, kdo ji zabil, na takovéhle splátce jdou jen ubožáci. Nejspíš na ni můžete být pyšní, nevypadala, že jí to bylo úplně jedno, což je velký plus, jelikož většina lidí v mém ročníku se chovala, jako když jdou dobrovolně na porážku,“ pokrčí rameny a následně si ruce založí na hrudi. „Ten kluk, Marian, byl moje práce. Neukázal žádnou snahu se bránit, proto to bylo poměrně rychlé. Setnutá hlava je nehezká smrt, to uznávám, ale v aréně nad tím zkrátka nepřemýšlíte. Klidně mě za to nesnášejte, jestli vám to pomůže,“ v jeho hlase není slyšet jediná výčitka, očividně si byl moc dobře vědom toho, co dělá a nemrzí ho to. „Víc toho na srdci nemám,“ oznámí jim a odejde pryč. +1
  • DISTRICT 7
Anniston Irvine-Duesenberry: Proti svému plánu se rozhodla vystoupit i v Sedmičce, ačkoli s jejích reprezentanty neměla žádnou formu spojenectví nebo boje. Vyšla tedy na pódium a tady ji chvíli trvalo, než se zorientovala, kde jsou obrazovky. Nebyly tak velké, přesto portréty Acanthy a Kaizena hleděly stejně namíchnutě a provinile, jako všechny předtím, i když nebyla jejich katem. „Dobrý večer všem v Sedmém kraji. Možná jste překvapeni, proč zde vystupuji, ačkoli jsem s nikým z vašich splátců v mém ročníku nezměřila své síly. Je to ale prosté. Chci se tu zmínit o Kaizenovi.“ Podívá se na pozůstalé pod jeho projekcí a kývne hlavou. „S Kaizenem jsem sice nebojovala, ale sledovala jeho boj s profesionálem z Dvojky. Hra došla do fáze, kdy bylo jasné, že vítěz toho boje mě bude čekat ve finálovém duelu. A může to znít jako alibismus, ale já mu ve skrytu duše fandila. Kluk ze Sedmičky se pro mě, kdy jsem unikla jedné smrti a byla čerstvě po boji, zdál jako snazší sousto než silný kluk z Dvojky. Bohužel, moje přání se nesplnilo a Kaizen padl. Přesto si myslím, že zanechal úžasný dojem a postavil se mu s odvahou vašemu kraji hodnou. Finále s klukem z Dvojky bylo sice napínavé, ale po tom, co jsem viděla, by Kaizen dokázal předvést stejnou vyrovnanou show. Nestalo se tak a poslal na mě Dvojku. Nemůžu mu to mít za zlé, asi to tak muselo být. Můžete na něj být hrdí, i když mezi vámi už není.“ Na rozdíl od Jedenáctky se jí tu mluvilo daleko snáze a lépe, nebyla to její oběť, na jeho smrt jen koukala. „Nakonec snad nezemřel nadarmo, jeho vrah zaplatil stejnou cenu. Není a ani nebyla to nějaká forma revanže, takhle to prostě bylo dané. Mějte krásné dny a díky.“ +1

Theo WadsworthUž se celkem stává tradice z toho, že je na pódium i k mikrofonu doprovázen svými čtyřnohými miláčky. Ani tento kraj není výjimkou. Přivlastní si mikrofon s obrovským úsměvem na tváři. „Ahoj, Sedmičko!” Zamává jim oběma rukama. „Jsem rád, že jste se sem přišli dnes podívat,” přivítá je, „jsem Theo Wadsworth, vítěz ze 137. Hladových her,” představí se, kdyby ho náhodou někdo nepoznal. „Správně bych vám zde měl promluvit o vašich padlých splátcích z mého ročníku,” pohledem se zastaví u fotek daných splátců, „byli jimi Kalypséa Paranneau a Caleb Chase. Oba by si jistě zasloužili lepší cestu, kterou by se měl jejich život odebírat. Bohužel buďme ale realisti. Nic s jejich osudem neudělám a rád bych tedy promluvil spíše k vám,” ukazováčkem přejede po divácích. „Vy totiž ještě ve své pozici můžete něco změnit a nenechat se v aréně tak snadno zabít,” poví povzbudivě, „možná váš kraj není vybavený výcvikovým centrem, ale určitě se v něm najdou věci, které vám arénu mohou dosti zvýhodnit. Jen zatněte zuby a nenechte se překvapit profíky se zbraněmi.” Očima zabloudí opět k fotografiím padlých splátců a všechny si je prohlédne. „Uvědomte si, že být vybraný do Hladových her není automaticky rozsudek smrti. V Kapitolu máte možnost se naučit alespoň základy se zbraněmi. Navíc být vítězem je skvělá jízdenka k lepšímu životu. Takže bojujte a nevzdávejte se! Nikdy nic není ztracené, když uslyšíte své jméno z úst uvaděče, je to jen brána k lepším zítřkům, pokud situaci využijete ve svůj prospěch,” pokývne na ně hlavou. „A to by ode mne asi bylo vše,” pousměje se a se spikleneckým mrknutím ustoupí od mikrofonu. +2
  • DISTRICT 6
Nadir Calloway: Po dni pauzy se rozhodl opět pronést pár slov, jakkoliv se mu to hnusí. Šestka mu přijde jako neskutečně nudný kraj, ale jelikož odsuď zabil oba splátce, je to docela povinnost. Z celého tohohle kraje má fakt debilní pocit, proto je jeho nálada ještě horší než obvykle. „Že by mě váš kraj ohromil, to se opravdu říct nedá,“ prohlásí hned poté, co se dostane k mikrofonu. „Stejně tak mě neohromili ani vaši splátci. Jak asi víte, oba dva tu dnes nejsou kvůli mně. Neberte to jako nic proti vám, prostě jsem šel po každým, kdo se mi připletl do cesty a k jejich smůle to byli zrovna oni dva,“ řekne a chvíli mlčí. Opravdu se mu dnes mluvit nechce, takže přemýšlí, že to takhle ukončí, ale pak se ještě rozmluví: „Na toho kluka si vzpomínám, byl pořádná osina v zadku. Furt si nedal říct, že nemá šanci a bránil se, co to jen šlo. Myslím, že si za to zaslouží obdiv, minimálně váš. I když jsem z toho boje vyšel jako vítěz já, což se dalo očekávat, alespoň to nevypadalo úplně marně. O Zoelle se to říct nedá, ale té jsem nedal ani šanci, takže se to dá pochopit.“ I když to mile vůbec nezní, je to asi ta nejmilejší věc, co by byl kdy sockám schopen říct, za normálních okolností automaticky lidi z těchto krajů označuje za naprosto neschopné a nepotřebné. „Nemění to ale nic na tom, že by se klidně oba dva mohli snažit víc. Očividně to dokážete, když chcete. Jednu dobu byli furt vítězové od vás, tak nevím, kde se to zaseklo. Když nic neděláte, dáváte nám to zadarmo a to není sranda pro nikoho, tak se vzpamatujte,“ ukončí tím své povídání. Nemá potřebu se loučit a je mu celkem dost jedno, že to nechává poměrně otevřené. Ať si z toho každý vezme co chce, jemu to může být jedno. +2
  • DISTRICT 5
Nadir Calloway: Konečně je za polovinou, z čehož má docela dobrou náladu, a proto mu proslov v Pátém kraji přijde jako výborný nápad. Není nad dělání si srandy z cizí neschopnosti a v tomto kraji si to může dovolit. „Čau,“ poprvé se obtěžuje pozdravit, jelikož se mu dneska prostě chce. „Tohle turné vás asi musí docela štvát, ne? Měli jste tu mít vlastního vítěze a nemáte nic, to asi docela zamrzí, zvlášť když byl první po tolika letech,“ celé to zní dost rýpavě, i když se o to pravděpodobně ani nesnaží, prostě to tak vyznívá nějak samo. „Vaši splátci v mém ročníku byli jedna velká tragédie, fakt že jo. To jste na tom fakt tak špatně, že v tý aréně prostě chcete jen umřít? Chápu to v těch nižších krajích, ale tady mi to do hlavy úplně nejde. Buď vám chybí motivace, nebo jste naprosto neschopní, nevidím v tom jiný důvod. Osobně jsem se s nimi nesetkal, takže nemůžu soudit úplně, i tak bych jim ale jakkoliv negratuloval k jejich výsledku, je to takovej průměr. Pro vás asi dobrý, ale já bych byl zklamanej, kdybych jim fandil,“ prozradí jim svůj názor. Jak je již tradicí, nebere si servítky a zkrátka říká to, co ho napadne. „Fakt mi přijde divný, že tady musím rozebírat něco, co se stalo před tolika lety. Pro mě je to úplná věčnost, život jde dál, tak proč se k tomu vracet? Vesměs bych vám ale asi neřekl nic jiného, kdybych tu stál hned po výhře. Cursea i Russel prostě nebyli zajímaví, to je můj názor,“ pronese a zamračí se. „Můžem si promluvit, až si vaši splátci pozornost zaslouží,“ dokončí svůj projev a odejde. +1

Theo WadsworthPředstoupí k mikrofonu a dřív, než promluví, tak ještě pohledem zkontroluje oba psy po svém boku. Pohladí se po hlavě, načež se pustí do povídání. „Ze všeho nejdříve bych vás všechny zde chtěl srdečně uvítat,“ usměje se na své publikum sladce. „Mé jméno je Theo Wadsworth a zvítězil jsem ve 137. Hladových hrách,“ představí se ještě v rychlosti. „Avšak dnes tu nejsme proto, abychom mluvili o mě, ale o nich,“ rukou pokyne k fotografiím padlých splátců z jeho ročníku. „Mnoho z vás jistě Justine Slater a Jacka Dowla znali asi tak moc jako já, ale věřím, že mezi vámi byli i tací, pro které oba tihle lidé znamenali opravdu mnoho,“ zapátrá pohledem mezi shromážděnými lidmi, jako kdyby snad očekával, že se ti lidé sami přihlásí. Po krátké odmlce nakonec pokračuje dál, „Justine byla opravdu dívka nezkrotná a odhodlaná. Osobně jsem se s ní nesetkal, avšak z rekapitulace bylo vidět, že ji nic nezastrašilo,“ maličko se pousměje a vypadá, jako by snad vzpomínal na nějakou hezkou chvíli s ní. „Bohužel jí bylo osudné setkání se zelenou tekutinou, ale věřím, že kdyby tomu nebylo, tak by ještě pořádně zamíchala kartami!“ Pokývne hlavou a podívá se na fotografii malého klučiny, „chlapec na tohle nebyl připravený, nebylo to vůči němu fér,“ povzdechne si. Už to na chvíli vypadá, že se svým proslovem skončil, když ještě pozvedne hlavu k publiku. Zhluboka se nadechne. „A ještě jednu věc mám na srdci,“ začne pomalu a opatrně. „Dnes tu po našem boku měl stát ještě jeden úžasný vítěz. Tristan,“ po vyslovení jeho jména se na chvíli odmlčí, aby jim dal prostor informaci vstřebat. „Měl jsem tu nesmírnou čest se s ním seznámit jako jeho mentor a poznat, jak úžasný člověk to byl. Opravdu z celého srdce mne vaše ztráta mrzí. Zasloužil by si zde stát, protože věřím tomu, že by vám měl co říct a byli byste na něj jistě pyšní,“ posmutněle se pousměje. „Vzpomínejte na něj jako na vašeho hrdinu, protože na rozdíl od nás,“ ukáže na sebe a ostatní vítěze, „Tristan si musel arénou projít dvakrát a osudným se mu nestal žádný boj, nýbrž prostředí arény.“ Připomene jim trochu, aby na to nezapomínali. „Vezměte si jeho statečnost jako svůj vzor a dokažte, že Tristan nebyl jediný, kdo u vás dokáže vyhrát!“ vykřikne povzbudivě a pěst mu vystřelí do vzduchu. Potom už jen se zamáváním ustoupí od mikrofonu pryč. +3
  • DISTRICT 4
Theo WadsworthSnad poprvé za celou tu dobu je opravdu upřímně nervózní. Po celou cestu až na pódium upírá zrak jen ke kartičce se jmény. Má strašný strach z toho, aby je pověděl dobře. Zatím o ostatních mluvil jen naučené věci a nepředstavovalo pro něj potíž se přetvařovat, ale tohle je zcela jiná situaci. Ihned, jakmile jeho kroky zamíří k mikrofonu, tak mu dojde, že tady to nepůjde tak snadno. „Srdečně vás zde dnes všechny zdravím! Mé jméno je Theo Wadsworth a jsem vítězem 137. Hladových her,“ poví hned na úvod. Následně se trochu zarazí a odkašle si. Dává si tím čas, aby si všechny myšlenky řádně uspořádal. „Ve svém ročníku jsem proti sobě měl dva naprosto úžasné a nezdolné jedince. Byli jimi Demonica Rayana Thersix a Dominic Clevenger,“ jejich jména poví bez zaváhání, neboť je již zná skoro zpaměti, když si je na kartičce přečetl již tolikrát. „Osud Dominica nebyl lichotivý. Smrt mimo boj je pro profíka vždy nepříjemná. Ale vedl si statečně, to mu musíte nechat,“ pokývne směrem k fotografii padlého splátce. Poté se zhluboka nadechne a trochu si povzdechne. „Mnohem obtížnější částí pro mě je mluvit o Demonice,“ posmutněle se usměje a vypadá, jako kdyby vzpomínal na nějaké uplynulé zážitky. „Zpočátku jsem si nemyslel, že bych k sobě chtěl spojence, ale teď vím, že bez Demonicy by aréna nebyla ono. Byla to úžasná dívka, která ztělesňovala prakticky všechno, co si od spojence můžete jen přát,“ pousměje se maličko. „Věřím, že byste ji nyní mnohem raději viděli zde na mém místě a slyšeli její proslov. Opravdu k tomu nebylo daleko. Ovšem každý z nás měl svoji vlastní motivaci a vše, čím jsme si museli v aréně projít, si nakonec vybralo svoji daň,“ jeho výraz ve tváři vypadá upřímně zlomeně. Veškerý náznak úsměvu se vytratil. „To, že tu ale dnes stojím já, vůbec nic nemění na tom, že to byla neskutečná bojovnice! Pokud bych měl vrátit čas, vždycky bych si ji vybral jako spojenkyni, nic bych na tom neměnil. Byla silná, odvážná a odhodlaná to celé vyhrát,“ při vzpomínce na Demonicu se maličko pousměje. Kdyby si měl arénou projít znovu, opět by ji chtěl po svém boku. „Snažně vás proto prosím, nezapomeňte na ni. Mrzí mne, že jsem vás připravil o dceru, sestru, kamarádku, přítelkyni, ať už pro vás byla cokoliv. Avšak věřím, že nás tam zdola pozoruje a křiví obličej nad těmihle mými sentimentálními řečičkami,“ pobaveně se zasměje. „Pokud ale někdo z vás kdykoliv váhal nad tím, kdo by se měl stát jeho vzorem. Tak ona,“ ukáže rukou k fotografii Demonicy, „je tou pravou osobou!“ Na chvíli se odmlčí, když se zahledí na její fotku. Ačkoliv se může zdát docela bez svědomí, ohledně svých činů v aréně, tak její smrt ho upřímně mrzí. „Moje vítězství nepatří pouze mě, ale velkou zásluhu na tom má právě i Demonica, děkuji,“ to poslední slovo špitne téměř neslyšitelně. Pošle vzdušný polibek směrem k její fotografii. „Držte se tu a ať jsou vaši splátci i nadále takhle úžasní!“ poví povzbudivě, načež co nejrychleji ustoupí od mikrofonu. Začíná totiž na sobě pociťovat, že toho na něj je celkem dost a tohle téma by nejraději nechal uzavřené, pokud nechce nechat na povrch proplout své emoce. +3
  • DISTRICT 3
Anniston Irvine-Duesenberry: Dorazili do Třetího kraje. Neměla zde sice v plánu vystoupit, i když s jejich splátcem Spencerem si užila své a spíše by jej ještě dehonestovala, jak byl otravný, ale nakonec si to rozmyslela a rozhodla se vystoupit. Ta největší výzva ji však ještě čekala. Na pódiu jí hned do očí padly fotografie splátců Trojky, Atheny Lannigan a Spencera Aikena. Hned, co uviděla jeho fotku na obrazovce, jak se tvářil nesmírně důležitě, dala ruce v pěst, aniž by si to uvědomila. Ta malá otravná věc si troufla sebrat jí katanu a ještě si dovolila jí poučovat. Přijde k mikrofonu a začne: „Athena Lannigan a Spenger Aiken… ach… co říct. Athena jistě odehrála dobrý ročník, naše cesty se ale protkaly minimálně, neřku-li vůbec. Pokoj její duši. Osobně chci mluvit o Spencerovi.“ Skloní hlavu a v mysli zapíná mód sebezapření. „Jak začít? Nebudu zastírat fakt, že to byla malá protivná osobnost, která nezavřela pusu a neustále musela mít poslední slovo.“ Úlevně si oddechla, nechtěla to vytahovat, ale prostě nešlo jinak. „Ukázal však, že výška rozhodně nereflektuje odvahu a míru takové té zdravé drzosti. On byl toho jasným důkazem. Při boji s ním jsem se naučila fakt, že soupeř může vypadat sebesnadněji, boj s ním je však vyčerpávající stejně, jako s dalším profesionálem. V tak malém těle se kromě vědomostí skrývala i urputnost a hlavně vážnost, s jakou k tomu přistupoval. Sama jsem musela na něj pohlížet s patřičnou obezřetností, bojoval mou favorizovanou zbraní a uměl s ní zacházet opravdu skvěle. Ano, jeho rozumy byly poměrně otravným faktorem, dokázaly však rozhodit mou koncentraci a to musela být právě ta jeho tajná zbraň. Vsadím se, že proti stejně silnému soupeři by uspěl.“ Odmlčí se a napije se, aby zase mohla mluvit. „Naše cesty se sešly nešťastně. Je otázkou, kdyby sebral jiný druh zbraně, kam by došel. Tyhle úvahy jsou ale zbytečné a život mu nevrátí. Rozhodně však mou cestu ročníkem zkomplikoval, a ač to může znít nyní jako výsměch, ale není to výsměch, je fakt, že byl skvělým testem na úvod mé cesty. Osobně mu poděkovat za to nemůžu a tak alespoň takto děkuji. Ať jeho bojovná duše odpočívá v pokoji. Všechna čest. Děkuji za pozornost.“ +2
  • DISTRICT 2
Anniston Irvine-Duesenberry: Po odjezdu z Trojky si děsně přála, aby vlak měl nějakou poruchu a oni se zdrželi, nebo aby prostě něco jiného mezi nebem a zemí zdrželo cestu do Dvojky. Mírotvorci ve vlaku jí dávali svou přítomností najevo, že chuligány a podobná individua budou držet na uzdě, kdyby něco. Měla z toho obavy. Porazit Dvojku v přímém boji nedokázal jen tak někdo. A jakoby si to tu měla ještě jednou vyžrat, první, co uviděla, byla obrazovka s projekcí jeho portrétu. Mars se tvářil jako, že kdyby měl tu možnost, podruhé by ji už zabil a to daleko snáze. Excentricky vzhlížející holčinu na druhé obrazovce, Crimson Aswegan v aréně neviděla, rozhodně by si ji pamatovala. Lidé byli potichu, ale ty pohledy byly jeho injekce, které bolí a nejdou vytáhnout. Přistoupila k mikrofonu a znatelně vydechla. „Dobrý večer všem. Jsem tu, abych se zmínila o vašem splátci, Marsi Pylonovi. Byl první osobou, se kterou proběhla z mé strany nějaká forma interakce. Nic velkého, už pro naše kraje původu se nedalo nic velkého čekat. Hry se odvíjely a nakonec jsme se znovu potkali – ve finále. Jistě si to pamatujete, lidé, co znám, to vypráví jako nervydrásající boj. Někdo v tom viděl boj dvou velkých hrdých krajů, z nichž ani jeden neuznával porážku a počítal s vítězstvím. Rivalita, jež neměla snad obdoby. Přiznám se se vší upřímností, že během boje Marse a Kaizena se Sedmého kraje, ze kterého se profiloval můj finálový protivník, jsem mírně fandila Sedmičce. Takovou jsem měla obavu z Marsovy síly. Samozřejmě, byla jsem připravena na obě varianty, v mém rozpoložení, kdy jsem vydýchávala náročný boj s velmi silnou Jedenáctkou, byl však potenciální boj se Sedmičkou jako menší zlo. Nakonec jsem stanula ve finále proti vašemu Marsovi. Zpětně to beru jako správné řízení osudu.“ Na chvilku se odmlčí a rozhlédne se po lidech tady, jak odlišná vrstva lidí než byla v Jedenáctém a přesto na ni koukají úplně stejně jako oni. Pak pokračuje dál: „Ročník si zasloužil velkolepé finále a to dostal. Stanula jsem proti klukovi, který mě převyšoval ve všech fyzických ohledech a všeobecně vzbuzoval respekt. Boj s ním byl cestou do pekla, kterou bylo třeba postoupit a vrátit se z ní zpět, pokud to měla být cesta úspěšná. Nedávala jsem si velké šance. Síly chyběly. Jeho rány měly to, co mé občas už z vyčerpání postrádaly - přesnost a razanci. Přesto to vyšlo a já tu teď stojím. Dosud mám však v paměti jeho pohled při posledním mém zásahu. Zračilo se v něm všechno. Hrdost, síla, odvaha, ale i temperament a chuť vyhrát. Ten pohled mi z mysli nejspíše nikdy nezmizí, a dokud tam bude, bude Marsova památka žít a on nebude zapomenut. Můžete být na něj hrdí. Neudělal ostudu a do všeho šel, jak se patří a sluší. Nemohu vám ho vrátit, ale mohu říct, že měření sil s ním bylo tou nejtěžší zkouškou, kterou jsem během svého života a za léta tréninku musela projít. Zemřel jako pravý bojovník, proto bych byla ráda, kdybychom všichni zde dali pěsti k sobě a uklonili se mu ve vší úctě, kterou za předvedený výkon zasluhuje.“ Odstoupí od mikrofonu a s pěstmi u sebe se ukloní. „Děkuji a pěkný zbytek večera všem.“ Odchází od mikrofonu, a aniž by si toho lidé všimli, lesknou se jí oči, leč kapka slzy z nich neodkápne. +2

Nadir Calloway: Jeho dnešní energie je o poznání pozitivnější než při předchozích proslovech. Ještě aby ne, je přece doma. Výjimečně by se s opravdovým nadšením rval ke slovu první, Anniston ho ovšem předběhne, takže si musí počkat. Nenechává si tím kazit náladu a nechá ji se vykecat. Moc ji neposlouchá, protože ho upřímně nezajímá. Když skončí, pomalým krokem si to namíří k mikrofonu, u kterého se zastaví. „Čau!“ pozdraví dav a mírně se usměje. „Je hezký být doma,“ řekne a je na něm vidět, že to opravdu myslí vážně. Po pár dnech na cestách je fajn být zase ve známém prostředí. „Jestli mi tohle turné něco dalo, je to vděk za to, že pocházím zrovna odsuď. Můžu s klidem říct, že na Dvojku žádný jiný kraj nemá ani zdaleka, ať už jde o lidi, prostředí… Cokoliv,“ při zmínce jiných krajů se na vteřinu zamračí, protože na ně ani nechce myslet, ale na tvář se mu rychle vrátí úsměv. „Všechno, na čem mi kdy záleželo, pochází právě z tohohle kraje, a proto bude mít v mém srdci vždycky speciální místo,“ na chvíli se odmlčí, a pak pokračuje: „Sice tady zdaleka netrávím tolik času, jako dříve, ale určitě se sem rád vracím. Domov je domov, tečka.“ Pohled se mu zastaví na obrazovce s Amarellou. „Jak asi víte, zabil jsem v aréně svou krajanku, Amarellu. Nebudu vám lhát, úplně v lásce jsem ji neměl, neskutečně mě štvala už jenom svojí existencí, ale to teď může jít stranou. Nepochybně musela být do jisté míry schopná, když se dokázala dostat tak daleko. Sama mě požádala, abych ji zabil a myslím si, že by trpěla mnohem víc, kdybych to neudělal. Kdyby nic neřekla, nechám ji být. Do arény jsem sice šel zabíjet, ale vražda krajana nikdy nebyla v plánu, prostě se to nějak stalo a doufám, že to chápete. Vlastně, jestli je někdo, od koho očekávám, že tohle opravdu pochopí, jste to právě vy,“ poprvé vypadá, že ho jeho činy alespoň do jisté míry mrzí, i když je to z větší části hrané, protože ji opravdu neměl rád. Tady ale cítí, že by neměl říkat, jak je mu to jedno, protože lidi odsuď chce mít vždycky na své straně a nebude říkat nic, čím by se někomu mohl znelíbit. „Doufám, že až se tohle celé bude pořádat znovu, bude tu z Dvojky víc vítězů. Z těch ročníků, co byly po tom mém, byli nejblíže výhře Symon a Mars, kterých je opravdu škoda, ale nenechte se jejich osudem demotivovat. Věřte mi, když říkám, že všichni z vás jsou na arénu více než dobře připraveni a zvládnete vyhrát levou zadní, jen se toho nesmíte bát,“ řekne a doufá, že si to alespoň někdo vezme k srdci. Je to celkem děs, že naposledy vyhrál on. Opět si ale nedovolí říct nic, co by vyznělo špatně. Přemýšlí, jestli chce ještě něco říct, na nic ale nedokáže přijít „Tím bych to asi ukončil. Rozhodně mě nevidíte naposledy, takže na viděnou někdy jindy,“ řekne a hned po dokončení věty se odebírá pryč. +3

Theo WadsworthOpět nastal ten čas, kdy se mu na pódium nevystupuje zrovna s lehkostí. Jeho čtyřnozí miláčci mu však dodávají sílu. Oba pejsky vděčně pohladí a s výdechem se vydá k mikrofonu. Vůbec nikam se nehrne a vše provádí s ledovým klidem, ačkoliv uvnitř něj se veškeré emoce perou o otěže. „Zdravím vás, Druhý kraji. Jmenuji se Theo Wadsworth a podařilo se mi zvítězit ve 137. Hladových hrách,“ připomene se krátce. „Na úvod bych rád řekl jediné, děkuji!“ poslední slovo velmi nápadně zdůrazní. „Každý rok jdou váš kraj reprezentovat opravdu stateční a neohrožení hrdinové,“ rukou pokyne ke každé fotografii padlých splátců. Zastaví se u Simona. „Werritha Lauren Nywaive,“ dívčí jméno poví opravdu s velkou opatrností, aby jej nezkomolil. „A Simon Windsor byli hrdiny z mého ročníku. O dívce bohužel nemohu povědět nic moc osobního, ale rozhodně k ní bylo velmi neférové, co se jí stalo. Zbabělý čin jejího rádoby spojence je neodpustitelný. Každý by měl mít možnost se bránit a o svůj život bojovat. Věřím tomu, že ona by se jistě jen tak nevzdala,“ pokývne maličko k její fotografii, ale následně se pohledem opět zastaví u obličeje Simona. „Simon,“ poví jeho jméno a na chvíli se odmlčí, jako kdyby skládal dohromady ta správná slova. „Nevím, jak moc si na něj pamatuje,“ sklopí hlavu k německému ovčákovi po svém boku, „ale já na něj nikdy nezapomenu,“ pozvedne hlavu zpět k lidem na náměstí. „Jakožto obrovskému fanouškovi Hladových her, se mé finále stalo něčím, o čem se bude ještě dlouho mluvit a bylo to hlavně zásluhou mých spolubojovníků. Simon byl čestný a právě z toho důvodu byl ten boj natolik výjimečný. Musím se přiznat, že v ten okamžik, kdy už to byl každý sám za sebe a na spojenectví se nehrálo, tak jsem výhru přál nám všem. Všichni tři jsme došli tak daleko a všichni bychom si to zasloužili,“ pousměje se posmutněle. „Nicméně to se bohužel nestalo. Mrzí mne, že o život kvůli mě přišel někdo tak skvělý jako Simon. Přál bych si, abych se s ním mohl setkat za jiných okolností, neboť to byl ten typ člověka, se kterým si prostě padnete do noty,“ usměje se na fotografii chlapce. „Ačkoliv věřím, že pro někoho je jeho ztráta stále obtížná, tak dokud vzpomínka na něj bude v našich myslích, tak nikdy tak docela nezemře.“ Na chvíli se odmlčí. Přemýšlí, zda má říct něco dalšího, ale nakonec maličko pohodí hlavou a ještě se rozmluví. „V současné době máte spoustu skvělých vítězů, kteří vašemu kraji dělají dobré jméno. Věřím, že toto číslo není konečné a řady vašich vítězů se budou i nadále rozrůstat, neboť vaši splátci mají skvělého bojového ducha a profesionální trénink, což je vražedná kombinace,“ uličnicky se zazubí. „Všem vám přeji hodně štěstí, ať už jsou vaše cíle jakékoliv. Pokud se někdo z vás chystá jít do následujících Her dobrovolně,“ přejede pohledem pár skupinek mládě vypadajících jedinců, „tak jen směle do toho, výhra na vás čeká!“ poví povzbudivě. Následně se maličko ukloní, „děkuji vám za pozornost a mějte se tu krásně,“ rozloučí se s nimi s těmito slovy a ustoupí od mikrofonu. +3
  • DISTRICT 1
Nadir Calloway: Ani se mu sem nechtělo, když má Jednička dva vlastní vítěze, kteří toho budou mít na srdci rozhodně víc než on, ale nakonec přece jen našel něco, o čem by chtěl pohovořit. Jakmile na něj přijde řada, přesune se k mikrofonu a začne: „Dlouho jsem přemýšlel, že tenhle kraj prostě vynechám, ale nakonec mi to nepřišlo férové vůči Owenovi. Jak jistě všichni víte, byl to právě on, s kým jsem byl ve finále. I přes jeho velkou nevýhodu v podobě chybějící nohy mi boj s ním dál pořádně zabrat. Byl to tak nějak jediný souboj, který mě opravdu bavil, protože bylo vidět, že ví, co dělá. Musím uznat, že si zvládl získat můj respekt a to není úplně jednoduché,“ při posledních slovech se mu na tváři objeví menší úsměv. Chvilku se rozmýšlí, co říct dál a jenom kouká před sebe. Po takovém množství mluvení během pár dnů už zkrátka nenachází slova a přijde mu, že nezvládne říct nic, co by už nezaznělo jinde. „Věřím, že kdyby byl v jakémkoliv jiném ročníku, zvládl by si pro výhru dojít, ale štěstí mu nepřálo. V tomhle případě jsem ani neměl výběr, udělal jsem, co jsem musel,“ řekne a pokrčí rameny. Nemá problém mluvit v rámci možností hezky, protože na něj Owen opravdu tenkrát dojem udělal a umí to uznat. „Upřímně si myslím, že by to snad byla i nuda, kdyby tu dneska stáli tři vítězové z Jedničky, je to takový moc jednotný, někdo to zlomit musel,“ ukáže na sebe a následně ruce založí na hrudi. „Co se Catastrophy týče, určitě asi taky nebyla úplně neschopná, ale nemám z ní takový dojem, jako z Owena. Asi je to tím finále,“ vyjádří se k ní stručně a tím končí povídání o jejich splátcích. „Užijte si vaši chvilku na výsluní, Dvojka vás určitě zase brzo začne válcovat,“ řekne tak, že je jasně vidět, jak jistý si vlastními slovy je. Chvíli po dokončení věty na ně ještě zírá, ale už nic neřekne. Do loučení se mu nechce, tak se prostě jenom odebere pryč. +1

Theo WadsworthJeho obličej září již od chvíle, kdy v kraji vystoupil z vlaku. Na pódium vchází i tentokrát za doprovodu psích společníků. Je však na něm vidět, že je ve velmi dobrém rozpoložení. K mikrofonu se rozejde hned, jak se mu naskytne příležitost. „Zdravím můj milovaný rodný kraj!“ pozvedne při těch slovech ruce do vzduchu a všem energicky zamává. „Ani nevíte, jakou mám obrovskou radost, že tu dnes před vámi mohu stát! Před téměř čtyřmi roky jsem vám přesně na tomto místě slíbil, že vítězství opět do kraje přivezu a svůj slib jsem dodržel,“ zazubí se. „Pochopitelně ale moje vítězství nepatří pouze mě. Patří vám všem,“ rozpřáhne ruce, jako kdyby je chtěl všechny obejmout. „Domov mi dal spoustu možností a i když se občas do cesty stavěly nepříjemné překážky, vždy se všechno dalo nějak překonat. Po této zkušenosti uplynulých dní už vím, že pokud bych se narodil kamkoliv jinam, nikde bych se neměl tak jako tady,“ slova se mu z úst jen hrnou. Prakticky nad nimi ani nepřemýšlí a opravdu říká všechno upřímně. „Všem vám proto nesmírně děkuji, že jste mi poskytli takový domov,“ pohledem se zastaví převážně u jeho rodičů, kteří stojí mezi lidmi na vyvýšeném místě, aby na ně bylo dobře vidět. „Ještě jednou vám všem moc děkuji! Sice jsme to společně všichni nemohli nikdy pořádně oslavit, tak si uděláme takovou rychlo-oslavu hned tady a teď,“ vyhrkne ze sebe nadšeně. Stále mu na tváři přetrvává nehasnoucí úsměv. V momentě, kdy mu avoxka přinese obrovskou téměř dvou litrovou láhev šampaňského. Na nic nečeká, uchopí ji do rukou a pořádně s ní zaštěrchá. Přiloží prst na hrdlo lahve, aby měl proud šampaňského alespoň trochu pod kontrolou. Za doprovodu konfet, které létají vzduchem po celém náměstí, začne šampaňským kropit co nejvíce lidí. Převážně to ale pochopitelně nejvíce odnesou první řady. Jakmile již šampaňské nejde více rozštěrchat, vrátí láhev zpět avoxce a zaujme znovu místo u mikrofonu. Prohrábne si rukou vlasy. „Ačkoliv bych s vámi pochopitelně nejraději řešil jen to hezké, bohužel mám na srdci i něco méně radostného,“ povzdechne si. „V mém ročníku zemřela i jedna z nás. Těžko říct, co s ní bylo v nepořádku, neboť její smrt byla velmi rychlá. Osud Anny Rose Newman,“ vyhledá očima její fotografii, „rozhodně nebyl takový, jaký bychom očekávali od někoho z našich řad. Nicméně každá rodina má asi vždy nějakou černou ovci,“ pokusí se zavtipkovat. „A jelikož tu dnes není nikdo, kdo by promluvil o našich hrdinech, kteří museli jít do arény znovu,“ rukou pokyne k fotografiím padlých vítězů. „Dovolte mi proto prosím, abych o nich něco krátce pověděl já,“ maličko se pousměje. „Mason Chronus byl přesně ztělesněním toho válečného hrdiny, pro kterého by bylo potupou se nechat vyřadit že hry nějakou nemocí. Jeho odvaha byla neskutečná a jak jsme na vlastní oči mohli vidět, měl velmi tuhý kořínek a od svého druhého vítězství nebyl tak daleko!“ Při každém slově je z jeho tónu hlasu znát pořádná dávka respektu k tomuto padlému vítězi. „Garnet Wallace měla též odvahy na rozdávání, protože i ona nezahálela a přihlásila se dobrovolně. Díky nim náš kraj opět působil neohroženě, když se nebáli zvednout při losování ruku. Můžeme jim být jen vděční za to, co všechno dokázali a velmi mne mrzí, že zde dnes ani jeden z nich nestojí,“ sklopí pokorně hlavu. Nakonec se zase rychle vzpamatuje a pohodí hlavou. „Jsem rád za každého z vás, kdo se sem dnes přišel podívat! Doufám, že se spolu ještě uvidíme a budu se těšit na všechny dobrovolníky. Zároveň i slibuji, že se vám pokusím být tím nejlepším možným mentorem, abyste na tomto místě,“ ukáže prstem na místo u mikrofonu, „mohli stát také. Mějte se krásně!“ Pošle jim všem pár vzdušných polibků, načež od mikrofonu ustoupí. +3

Anniston Irvine-Duesenberry: Málem by svůj kraj prospala, už toho začalo být celkem dost a dost. Nakonec jí kolegiálně vzbudil strojvedoucí vlaku. To už oba její souputníci mluvili. Došla na řadu, ale po Theovi mluvit, to je kolikrát mlácení prázdné slámy. Přesto se do toho pustila. Se zdviženou pěstí předstoupí před lidi a pozdraví je. „Zdravím rodný kraj! Jako by to bylo včera, co jsem odsud z pódia povzbuzovala místní kluky, aby projevili odvahu a dobrovolně se přihlásili jako já. A teď tu stojím jako Váš poslední vítěz. Cesta to byla vskutku drsná a krutá. Ale… My… Jsme… Jednička! Nás nic nezastaví!“ Rukama povzbuzovala ke skandování všechny přítomné z davu. Před ní se pak rozsvítily tři obrazovky. Byli na nich Leo z jejího ročníku a pak též Garnet a Mason. „Garnet. Jak jí ocenit? Neznala jsem jí a nijak jsme nebyly v kontaktu, jen jednou, při Sklizni pro poslední ročník a to ještě jen bleskem. Bude nám chybět, letošní aréna chtěla holt jinak.“ Očima sklouzne k obrazovce s Leem. „Leo… Já jsem se zařekla, když jsme vyjížděli, že se do nikoho z padlých lidí nebudu opírat v negativním slova smyslu. Musím udělat ale výjimku. Bez uzardění říkám rovnou, že to byla ostuda našeho kraje. V průběhu předherního programu jsem ho neviděla a co se interview týče, nebýt kamer ve studiu, byl můj ročník o třiadvaceti splátcích. Jestli to z jeho strany byla snaha být vtipný a bezprostřední, míjelo se to účinkem. Ani nevím, jak zemřel. Každopádně, kdybych se s ním spojila, nejspíše bych tu nestála. Je mi líto, ale nemohu jinak.“ Pak pohlédne na obrazovku s Masonem, jeho usměvavá leč přísná tvář ji bodla do srdce. Byl jejím mentorem. Oči se jí zalesknou a hlas se začne třást. Pod jeho obrazovkou je jen jeho žena a děti.  „Já… mu vděčím za život.“  V světlech ramp se zalesknou slzičky. „Masonovi vděčím vlastně za vše, co jste ode mě viděli v aréně. To on mi řekl, že soupeř je nebezpečný vždy, ať je jaký chce. Díky tomu jsem nepodcenila své soupeře v aréně a mohu tu tak dnes stát. Dal mi cenné rady, které přišly k duhu a pomohly mi přežít ve chvílích, kdy měl člověk milion chutí se zbláznit. Vlastně to byl takový můj dočasný druhý otec… Chybí tu. Stejně tak chybí všem, kdo ho znali a měli ho rádi. Velmi mě mrzí, že tu nemůže tu být s námi. Pardon za ty slzy, ale já nemůžu…“ Na chviličku se odmlčí. „Že tu stojím, je jeden z jeho největších životních úspěchů. A je ironií osudu, že si jej nemohl užívat déle. Mistře Masone, díky!“ Políbí pěst a zdvihne ji k nebi. Decentně si utře slzy a alespoň trochu se usměje. „Doufám, že další vítěz bude odsud co nevidět. Máme na to. Mám vás ráda a bylo fajn zase všechny vidět. První kraj vládne všem! Hezký večer!“ U vlaku se pak proti svému očekávání potká s Masonovou ženou. Ani jedna nepromluví, jen se s ní obejme a pak už nastoupí do vlaku směr hlavní město. +3



PŘEHLED VEČÍRKU




[3 200 kreditů] Theo WadsworthTentokrát proslov musí zvládnout bez svých čtyřnohých miláčků. Zhluboka se nadechne. Zlehka vidličkou zaťuká do skla, které drží u mikrofonu, aby si získal pozornost přítomných. „Dámy a pánové, přeji vám krásný dobrý večer,“ uvítá se se všemi. „Jsem neskutečně rád, že tu dnes večer s vámi mohu trávit čas. O této chvíli jsem snil od té doby, kdy jsem poprvé spatřil Hladové hry. Ačkoliv již patřím do řad vítězů nějaký ten pátek, stále žiju svůj sen a doufám, že se z něj nikdy neprobudím,“ úplně se při těch slovech rozplývá. Stejně jako včera si něco málo přikrášluje, aby to neznělo tak uboze, ale vše je založeno na pravdě. „A za to vám jsem neskutečně vděčný, protože bez vás bych nebyl nic. Dost možná tak další mrtvolou v aréně,“ pokusí se o vtip. „Vaše přízeň a podpora pro mne po celou arénu byly neskutečným hnacím motorem kupředu a obávám se, že nikdy nebudu zcela schopen vám to vrátit,“ přiloží si ruku na srdce a vděčně se po lidech, kteří jsou nejblíže, podívá. „Jsem vděčný za tým, kterému se mi v Kapitolu dostalo. Jejich práce je obdivuhodná, protože občas se mnou museli mít svatou trpělivost,“ zasměje se. „Anastazia Zoyan mi byla velkou oporou nejen v mém ročníku, ale také během turné. To stejně platí i o Kesame Brannan, která pro mne vždy zvládla vytvořit originální oblečení. A v neposlední řadě můj obrovský dík patří mé mentorce Wynter Emerson Caelum, která nade mnou nezlomila hůl,“ pokouší se jednotlivé jmenované najít v davu lidí a nakonec jim všem pošle jeden vzdušný polibek. „Obrovský respekt si však zaslouží i všichni další pracovníci Hladových her, kteří nejsou na první pohled vidět, ale jejich práce je ve výsledku znát. Ačkoliv nás tvůrci v aréně řádně potrápili, svoji práci odvedli bravurně. Pojďme proto prosím všem těmto lidem společně zatleskat,“ poví energicky. Odloží si sklenku na zem, aby mohl spustit opravdu bouřlivý potlesk a doufá, že se k němu ostatní přidají. Po chvíli si publikum znovu utiší a uchopí zpět do ruky svoji skleničku. „Doufám, že i vám všem se splní vaše sny, jako se mi plní každým dnem,“ pousměje se. Pozvedne sklenku se šampaňským, „tak na vás! Protože bez vás by tady nikdo z nás nebyl,“ maličko si usrkne šampaňského, ale spíše to jen hraje, než aby se napil nějak pořádně. Alkohol mu totiž příliš nechutná. „Děkuji za pozornost a přeji vám příjemný zbytek večera. Doufám, že se během večírku seznámím s co nejvíce z vás,“ mrkne spiklenecky a poté už se odebere od mikrofonu pryč. +3



[1 800 kreditů] Anniston Irvine-Duesenberry: Vyslechla jeho proslov a jakmile skončil, div by si nenechala přinést pytlík na zvracení. Ten byl tak sladkej, až jí bylo šoufl. Ale stihl poděkovat snad i uklízečkám jeho pokoje během her. Ona to pojme určitě jinak.  Nemá ani moc na výběr. Zoyan měla na starost i jí a Mason už není na živu jako mentor. Osmělí se a vystoupí tedy na pódium a začne. „Dobrý večer všem. Upřímně, nevím, co nyní na tomto místě říct a abych pravdu řekla, připadám si poměrně nepatřičně v této skupině, jež se honosí titulem vítězů her. Vím, nemusím se tak cítit, možná je to tím, že jsem zatím poslední a tedy nejmladší. Mnoho bylo řečeno a opakovat totéž dokola je zbytečné, navíc, když všichni víte, jak jsem se v aréně prezentovala a co všechno bylo k vítězství potřeba.“ Aby nebyla jak leklá ryba, nechává za sebe mluvit i svá gesta, kdy rukama a občasným pokrčením rameny dá svým slovům další rozměr. Pro další část projevu se podívá směrem k prezidentce. „Chci však zmínit uvítání v Kapitolu. Samozřejmě, čekala jsem určitou vlnu nadšení, která k vítězi her patří, ovšem realita mi vyrazila dech. Vidět mé jméno a to v jakékoli podobě na kdejakém transparentu,  a nebo ceduli byl vskutku úžasný a pyšný pocit. O těch, kteří vsadili svou vizáž a nechali si vytetovat, i když mnozí jen namalovat, stejný ornament na tvář jako mám já, ani nemluvím. V té chvíli jsem pochopila význam slov „mít svůj fanklub“. Všem mým fanouškům, kteří mi fandili a dosud fandí, velké díky a ráda se nimi někdy setkám, budou-li mít zájem. Dnes už asi moc z nich není, od her nějaký čas uplynul, ale přesto jsem za to ráda a dalo mi to pocit, a vlastně potvrzení toho, že mé vítezství nebylo jen sledem náhod, ale že bylo poctivě vybojované, navíc v tak vyčerpávajícím a napínavém finále.“ Na to konto se podívala směrem k několika lidem z Druhého kraje. Nečekala od nich nic, jen tím chtěla dát najevo, že Marse brala jako rovnocenného, nijak nesnižovaného důstojného soupeře. „Theo tu děkoval i lidem z realizačního týmu. Ráda bych učinila taktéž, ale není to možné. Anastasiya Zoyan mě měla též na starost a největší ztráta dosud v mém krátkém životě vítěze mě postihla v podobě smrti mého mentora Masona Chronuse, kterému jsem děkovala už na proslovu v kraji. Jediný, komu tak mimoděk můžu poděkovat je Gabi Marci Perez, která mi připravila úžasné šaty, které mimochodem dosud mám a opatruju je jako oko v hlavě.“ To zdůrazní vtipně zdviženými prsty, jako že je to fakt pravda. „V poslední části se, stejně jako Theo, musím vyjádřit k práci Tvůrců her. V mém ročníku se opravdu vyznamenali. Prostředí, ve kterém jsem se pohybovala by prověřilo i toho nejlepšího a nejodolnějšího člověka v zemi, a rozhodně neakceptovalo jakoukoli formu slabosti. Díky! Skvělá práce! Což myslím, že zasluhuje potlesk! Jestli tu jsou, ať se ukáží. Zaslouží si to. To oni z nás udělali de facto hvězdy.“ Máchne rukou, aby spustila potlesk. Když skončí, rozloučí se i ona. „Hezký večer všem, díky za pozornost a příjemnou zábavu.“ Poté odejde od mikrofonu a s povděkem si vezme skleničku šampusu. Je to už její druhá, ale opět přijde vhod, jako ta první. +3


[1 900 kreditů] Nadir Calloway: I přes nechuť se donutí k mírnému úsměvu, když kráčí k mikrofonu. „To nejlepší na konec, že?“ pronese sebevědomě a hned pokračuje: „I já vás zdravím, jsem rád, že tu dnes můžu být,“  přinutí se k pozdravu. „Kapitol mi do jisté míry připomíná Dvojku, což berte jako kompliment. Má ale svůj osobitý šarm, který žádná jiná část Panemu nemá. To je na něm krásné,“ samotnému se mu tohle pochlebování hnusí, ale nedává to na sobě jakkoliv znát. „Vracet se sem je vždycky radost, nepochybně se zde nachází největší fanouškovská základna Her a vaše podpora je cítit na každém rohu,“ myslí to sarkasticky, neexistuje otravnější věc než banda uječených fanoušků. Schválně to ale řekne takovým tónem, aby to vyznělo jako něco pozitivního. „Stejně jako u Thea, i pro mě byl tohle dlouhou dobu největší sen. Tomu, že se stal realitou, jste výrazně přispěli vy a za to vám dlužím poděkování. Speciální dík pak patří Selah, Laoghaire, Sigourney, Omarovi a Gunnerovi, protože právě ti mi pomohli nejvíce,“ když se u ostatních roztrhl pytel s vděkem, přijde mu to také vhodné zmínit, ačkoliv to nemyslí vážně. „Když se ohlédnu zpátky, svého rozhodnutí nelituji. Byla to sranda. Doufám, že i pro vás,“ zasměje se, když si na to vzpomene. Podruhé by do toho nešel, jednou stačilo, ale i když to nenaplnilo jeho očekávání, stále výhru samu o sobě nevidí nijak negativně. „Od mého ročníku uběhla dlouhá doba, pro mnohé z vás už je to třeba jen matná vzpomínka, já si to vše ale stále vybavuji velmi dobře. Byl to pro mě začátek nového života. Takového, o kterém jsem nikdy dřív neuvažoval,“ tohle je snad první pravdivá věc, co řekne. „Zažil jsem úžasných pár let a čeká mě jistě ještě spousta dalších. Budoucnost vypadá skvěle a těším se, co vše přinese,“ věnuje publiku úsměv. „Užijte si zbytek večera,“ zakončí svou řeč a odchází. +3
  • Bianca Zamora-Forsythe [500 kreditů]
  • Larsyn Kai Scorsese [500 kreditů]
  • Omar Wesmyron [500 kreditů]

Monday, August 10, 2020

Enchyrienne Kahreenses

[ enkhýrijen kahrínsíz ]

[player] Rywaine

[fc] Victoria Justice
 

people never get jealous of losers

× [species] human
× [date of birth] january 22, 2204 | ♒︎ aquarius
× [loyalty] capitol
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] nineteen | 19
× [occupation] student, model
× [gems] 0




defense [ 0 ]
  • [ personality ] Na prvý pohľad sa vám Enchyrienne môže zdať priateľská, originálna a intuitívna, avšak to prvé nie je vždy pravdou. Aj keď má rada kontakty na rôznych miestach, nie vždy to s nimi nemyslí vážne a v drvivej väčšine prípadov ich len využíva. Neznamená to však, že ak si niekoho nevyhliadne, skutočne si nemôže nájsť niekoľko vážnych priateľstiev. Len to vždy trvá dlho a človek jej za to musí skutočne stáť. Miluje slobodu, nevymenila by ju za nič, a preto býva v romantických vzťahov zvyčajne prelietavá. Niekde v kútiku duše ale stále trošku verí, že by mohla nájsť toho pravého – ten niekto ale musí splniť dlhý zoznam jej požiadavok. Ako extrémna manipulátorka vie presne podľa chovania druhých zistiť, ako si ich dostať blízko k telu, alebo si ich od neho udržať. Ak nemá náladu na nič, je neosobná a pôsobí chladným dojmom. Keď sa k tomu ešte pridá jej bitch face, je radšej lepšie sa jej oblúkom vyhnúť. V situáciách zvykne byť nepredvídateľná a ten, kto ju už nejaký ten čas pozná, vie aj to, že je veľmi tvrdohlavá. Stojí si za svojim slovom a keď príde na hádku, musí mať na konci vždy pravdu. Z času na čas môže pôsobiť zároveň výstredne, keďže miluje, ak jej ľudia venujú svoju pozornosť.
× × ×
  • [ file 001 ] Enchyrienne sa narodila do bohatej, ale neznámej rodiny. Sama to ľutuje, keďže vždy túžila po tom byť hviezdou – tou najlepšou medzi ostatnými. Rodičia ale nikdy nechceli, aby bolo ich meno známe, radi si udržiavali low profile. Na rozdiel od svojej dcéry nikdy netúžili po pozornosti a všetko sa snažili robiť anonymne, všetko čo sa len dalo – takže ich transakcie, ktoré sa väčšinou týkali podporovania rôznych projektov za následného cieľu vyťažiť z nich ešte viac peňazí. To im poväčšine aj veľmi dobre vychádzalo. Ich dcéra na to mala iný názor, všetko, čo robila, sa snažila robiť vo veľkom a aby si ju ľudia pri tom všimli. Možno to nie je až taká honba za pozornosťou, skôr chce v živote ničoho skutočne dosiahnuť, nechce, aby sa na ňu zabudlo. Vždy, keď videla tváre nejakej smotánky z krajov či Kapitolu, zatúžila sa vynímať medzi nimi. To bol skutočný sen, ktorým žila každým dňom. Ak nič iné, vždy bola rada, že si aspoň žila v prepychu, nie každý si to mohol dovoliť. Ani si len nechcela predstaviť možnosť, že by sa narodila v inom kraji, možno ešte Jednotka alebo Kapitol by pre ňu boli tiež možnosťou. Napriek pravidelnému tréningu sa nikdy nechcela prihlásiť do Hier. Nezaujímali ju. Jediné, prečo to robila, bola tip-top postavička, ktorú chcela mať. Zároveň to pre ňu bola aj zábava. Naučila sa len s minimom zbraní, ale skôr sa sústredila na gymnastiku, fitness, jógu, aerobik a podobne. Nemá preto takú svalovú hmotu ako ostatní, ktorí tam chodia každodenne, ale je mrštnejšia a rýchlejšia, čo jej dodáva akúsi výhodu. Aj keď v seba verila, nikdy nechcela ísť do arény. Byť slávnou bolo rozhodne lákavé, ale za cenu smrti jej to nestálo. Tiež si bola istá, že to dokáže urobiť iným spôsobom. Preto si vydýchla, keď prekročila vek osemnástich rokov a rozhodla sa plne venovať svojej kariére. Štúdium ukončila celkom úspešne a bola viac ako spokojná, že sa to už bude len ona a jej rozvoj. Jej vysnené kariéry boli niekde v televízii alebo celkovo všade po obrazovkách. Bola rozhodnutá urobiť preto veľmi veľa. Preto sa jej vďaka jej schopnostiam podarilo dostať až do modelingového priemyslu. Ten moment v jej živote zmenil takmer všetko. Okamžite sa presunula na vyššie miesta, na tie, o ktorých vždy snívala. Striedala priateľov, chodila na rôzne party a užívala si života do posledného dúška. Bola so všetkým spokojná. Nič jej nijak viditeľne nechýbalo, takže si konečne našla miesto v živote tak, aby bola šťastná. Nedalo by sa povedať, že rodičia z nej boli nejako nadšení, keďže chceli, aby pokračovala v rodinnom biznise. Zároveň boli povahovo tiež úplne rozdielni, preto už dávno tušili, že na to vôbec nebola stvorená. Následne začali ľutovať, že nerozmýšľali nad ďalším dieťaťom. Samozrejme sama Enchyria bola veľmi nešťastná z toho, že rodičia neuznávajú to, že im robí nejaké meno. Boli až príliš konzervatívny a ako tak šiel čas, ani si nemali čo povedať. Preto si zjednala vlastné bývanie. Stále im bola nablízku, ale len ju to bolelo. Navonok by nepriznala ako veľmi jej na rodine záleží, hlavne z dôvodu, ako vždy vyzerajú jej vzťahy. Tie dobré vlastnosti a vnútorné pocity si šetrí pre ľudí, ktorým by naozaj verila. Inak zostáva chladnou na povrchu. Samostatnosť a spoznávanie nových ľudí sa stali jej novou osobnou prioritou. Rovnako ako sa dostať do kruhov, o ktorých mohla do dospelosti ešte len snívať.

  • mobil - Advansy

Monday, August 03, 2020

Beck Scorsese

[ bek skorsejzí ]

[player] Renaiti

[fc] Aidan Gallagher
 

not all treasure is silver and gold

× [species] human
× [date of birth] july 3, 2212 | ♋︎ cancer
× [loyalty] neutral
× [credits] 0

× [level] 2
× [age] twelve | 12
× [occupation] student
× [gems] 0





vitality [ 0 ] × defense [ 0 ]
  • Zprvu trénoval pouze proto, že to dělali jeho sourozenci a jelikož se sám chtěl umět bránit, kdyby ho třeba někdo někdy ohrožoval. Nikdy to však nebral až tak smrtelně vážně, jenže to se všechno změnilo, když se Caspian dostal do arény. Od té doby už začal tréninkem trávit mnohem více času a nebylo dne, kdy by ho vynechal. Stalo se to tak jeho rutinou, která ho postupem času vlastně začala i bavit. Přišel na to, že to není tak špatné a není to ztráta času. Ze začátku zapracoval alespoň na své fyzičce, než se mu otevřel prostor tréninku i ve Výcvikovém centru. Jeho vzhled by mohl na první pohled klamat a pokud by si někdo myslel, že si na něj může vyskakovat, chtěl by mu dokázat, že se šeredně spletl. I to je důvod, proč cvičí, aby si ostatní dvakrát rozmysleli, než zkusí vyvolat konflikt. Nedělá mu problém vystartovat po někom starším, pokud si o to koleduje, případně kdyby na tom závisel jeho život či někoho z jeho blízkých. Rozhodně má zdravý pud sebezáchovy a když si to situace žádá, klidně by ublížil. Jiným způsobem ale bitky nevyvolává. Pokud už se do nějaké dostane, tak jedná vždy pouze v sebeobraně, nebývá agresorem. Je v tomhle ohledu dobře vychovaný, nemá potřebu si na nikom vybíjet vztek. Pochopitelně se pak později ve Výcvikovém centru naučil pracovat se zbraněmi. Tak jak se od obyvatele tohoto kraje očekává, tak se učí s trojzubcem, ale zatím je ta zbraň na něj příliš velká a není s ní tak obratný, jako s těmi menšími. Mnohem lépe se mu tedy zachází s různými dýkami, háky, noži a podobnými srandičkami. Dokáže s nimi být obratný a rychlý, jelikož mu hezky pasují do rukou a nejsou pro něj přílišnou zátěží. Stále se však trénink nestal jeho prioritou, centrum navštěvuje převážně proto, aby byl připraven, protože kdo je připraven, není ohrožen. Mnohem zajímavější kapitolou jsou však v jeho případě sporty. Do těch se začal angažovat od té doby, co už měli rodiče dost peněz na to, aby tyhle volnočasové aktivity mohli dětem dopřát. Dobrovolně si jako první kroužek vybral karate, ve kterém se neustále snaží zdokonalovat a líbí se mu možnost postupu díky barevnosti pásků, více ho to motivuje k lepším výkonům. Postupně se k jeho zájmům přidala i kopaná, díky které se nejen zlepšil v běhu a naučil se dobré práce s nohama, ale taky od té doby zvládá být týmovým hráčem a pokud mu kapitán něco řekne, udělá to. K oblíbeným činnostem řadí i plavání, ovšem to jen z toho důvodu, že ve vodě se mu dobře relaxuje, závodně tento sport nedělá. Hodně si však oblíbil i potápění. Baví ho prozkoumávat mořské hlubiny. Musel proto podstoupit i trénink na potápěče. Neustále zlepšuje svoji fyzičku a kapacitu plic, aby pod vodou vydržel delší dobu i bez kyslíkové masky. Samozřejmě se mu dostalo dobrého vzdělání, díky kterému se celkem obstojně vyzná v tom, co žije a roste pod vodou, ale stále ještě není v posledním ročníku, aby věděl úplně všechno, takže nějaké ty mezery tam má. 
  • Ačkoliv by se na první pohled nemusel zdát, že by ho někdy cokoliv rozhodilo, když mu něco nejde. Opak je pravdou. Umí sice své slabosti většinou před ostatními celkem dobře skrýt, ale sám si je moc dobře vědomý věcí, které ho činí slabým. Je v tomto v naprosto dokonalé rovnováze a je tak vidět, že je zcela obyčejný kluk, který neumí ovládat všechno. Nemá rád, když si někdo bere do úst jméno jeho rodiny. Snaží se podobné konflikty řešit především ústně, ale jeho trpělivost bohužel není bezedná, a tak se občas stane, že jeho pohár trpělivosti přeteče. Pokud se toho v něm nahromadí už moc, tak stačí málo k tomu, aby vyletěl jako neřízená střela a doslova se mu zatmělo před očima. To jde celkem ruku v ruce s jeho náladovostí. Jestliže nemá svůj den, je lepší na něj vůbec nemluvit, protože je kolikrát schopný vyvolat hádku, aniž by chtěl. Kromě příjmení má bezpochyby s členy své rodiny stejné i to, že velmi nerad prohrává. Pokud se tak již stane, umí to před ostatními přijmout se vztyčenou hlavou, ale jakmile se ocitne někde sám, tak se všechny jeho negativní emoce projeví. To, co se odehrává v jeho hlavince jde celkem obstojně před ostatními skrýt, ovšem větší průšvih nastává v momentě, kdy dojde na jeho fyzické nedostatky. Rozhodně by nebyl schopný přežít jen tak v přírodě. Ulovit si jídlo, případně najít zdroj vody, tyhle zálesácké věci jsou zcela mimo něj. Nikdo ho to nikdy neučil, a tak nemá ani povědomí o tom, jak třeba rozdělat oheň. V tomto ohledu je zcela nepoužitelný. Ani nějakou past či přístřešek by od něj nikdo nemohl očekávat. To stejné platí i s nějakým ošetřením ran. Maximum, co v tomto ohledu zvládne, je přelepit si něco náplastí. Sešití či očištění rány by pro něj byl již nadlidský úkol. Je totiž zvyklý, že pokud se mu něco stalo, buď to bylo na tréninku, kde se o to postaral dospělý, nebo to bylo doma, kde mohl poprosit sourozence. Celkově je dost nesamostatný a potřebuje mít neustále někoho kolem sebe. Je zvyklý, že mu sourozenci vždy se vším pomohli, když poprosil. Musí snad být zcela jasné, že by Beck nepřepral nějakou hordu svalů jen holýma rukama. Takovou sílu opravdu nemá. Potřebuje mít na své straně vždy nějakou zbraň. Není ani zrovna nějakým nejlepším lezcem. Skály či stromy by pro něj jistě byly oříškem, protože k podobným aktivitám se nikdy nedostal.

  • [ file 001 ] Chudoba se jich týkala pouze v té době, kdy byl ještě malé bezstarostné dítě, které nic takového nevnímalo. Nepamatuje si proto příliš, jaký byl život předtím, než si mohl jen lusknout prsty a mít všechno, nač si jen vzpomene. Nutno však podotknout, že je tak dobře vychovaný, že se z něj nestal žádný rozmazlený spratek. Pořád je v mnoha ohledech dost skromný, jsou sice věci, u kterých by dokázal rozhazovat od rána do večera, ale takových věcí není mnoho. Rodiči mu po většinu času byli Caspian a jeho sestry, protože ti opravdoví rodiče dost často nebývali doma. Nijak si však nestěžoval, protože ze stran sourozenců se mu pozornosti dostávalo požehnaně, a tak byl spokojený. Nikdy příliš nestrkal nos do toho, jakým způsobem se jeho rodina vyšplhala po společenském žebříčku takhle vysoko. Uvědomuje si, že to jistě nebylo prodejem mentolových žvýkaček, ale je natolik chytrý, aby věděl, že moc informací škodí. Pravděpodobně z něj tedy nebude člověk, který by byl schopný si ušpinit ruce přímo v akci, ale pokud by se jednoho dne měl podílet na vedení rodinného byznysu někde z kanceláře a zapojovat u toho jen svůj mozek, tak to by mu jistě nevadilo. Zpočátku nebyl nijak nadšený z výběru základní a pak i střední školy. Tento výběr za něj provedli rodiče, aniž by do toho směl nějak mluvit. Ve škole se toho po něm vždy chtělo více, než po ostatních dětech a to ho trochu štvalo. Postupem času si však zvykl a v současné době by na své vzdělání nedal dopustit, protože mu to otevřelo zcela jedinečné obzory. Už od dětství měl vždy nabitý program, co se jeho denního harmonogramu týkalo. Dost pravděpodobně to bylo způsobeno i tím, aby nemusel být po příchodu ze školy doma sám. Rodiče většinu času totiž byli pryč, a tak pro ně bylo jednodušší mu platit různé volnočasové aktivity, kde byl neustále ve společnosti svých vrstevníků. To se na něm podepsalo, neboť si našel opravdu velké množství věcí, které ho baví. Nikdy se proto nenudí a neexistuje, aby si jen tak sedl a nevěděl, co má dělat. Vždy má nějakou aktivitu, kterou se může zabavit. První obrovskou ránou v jeho životě, která i značně ovlivnila jeho chování, byla smrt Caspiana v Hladových hrách. V té době se mu vytratila veškerá dětská nevinnost a začal se mnohem více aktivně zajímat o svoji fyzickou zdatnost. Přišel totiž na to, že jen mozek mu k úspěchu stačit nebude. Samozřejmě viní ze smrti svého bratra Kapitol, jelikož nezemřel v boji, ale dračím mutem. Pokud by se mu proto naskytla příležitost, jak alespoň částečně smrt bratra pomstít, neváhal by. Snaží se působit na svoji rodinu silně, aby jim mohl být podporou, ale uvnitř jej nesmírně užírá, že již nejsou kompletní rodina. A vždy tam to Caspianovo místo u stolu už zůstane prázdné. V žádném případě si však nestěžuje na život, kterého se mu díky zásluze rodičů dostalo, ba naopak je za tenhle život velmi vděčný a chce si ho užít, protože z vlastní zkušenosti ví, že nikdy neví, kdy mu hodiny života dotikají.


  • Larsyn Kai Scorsese × Je to jeho sestra a má ji velmi rád, jak by se dalo očekávat. Baví ho si z ní dělat osobní kuchařku, ne proto, že by ji chtěl nějak využívat, ale z toho důvodu, že vaří neskutečně dobře a jemu od ní chutná mnohem víc, než od jejich hospodyně. Jejich vzájemný vztah by se dal definovat jako zcela opačný, než jaký mezi sebou mají Lars a Lynx. Nikdy se nebojí se jí s něčím svěřit, nebo ji o něco požádat, protože ví, že u ní se dočká v rámci možností pochopení. Bere ji jako hodně velkou oporu. A teď, když už není Caspian, tak své sestry vnímá jako určitý vzor.
  • Lynx Eowyn Scorsese × Stejně jako u Larsyn, tak i na Lynx nedá dopustit. Má s ní trochu jiné společné věci než s Larsyn, vzhledem k tomu, že s Lynx chodí na stejnou školu. Snaží se jí být ve všem nápomocný, když to jenom potřebuje a ví, že tady pro něj případně bude i ona. Občas ho mrzí, že spolu sestry nevychází, protože on má dobrý vztah s každou z nich a nechápe ten nesvár mezi nimi. Nijak se do toho však nemontuje a je rád za každou chvíli, kterou může s Lynx strávit. Má s ní velmi hezké vzpomínky na dětství, kdy si s ním hodně hrávala. Teď už si sice nemá potřebu tolik hrát, ale nějakou aktivitu s ní si vždy rád najde. 

  • 1x cenný sponzorský dar

Wednesday, July 29, 2020

Pi Thindrel

[ páj tfintrel ]

[player] Dahlia

[fc] Song Yu Qi
 

your imagination is the ammunition

× [species] human
× [date of birth] february 19, 2208 | ♓︎ pisces
× [loyalty] capitol
× [credits] 0

× [level] 4
× [age] sixteen | 16
× [occupation] student
× [gems] 0




vitality [ +20 ] × defense [ 15 ]
  • Talentu a schopností má Pi na rozdávání. Jako každý obyvatel Osmého kraje jen oplývá kreativitou, je to jedna z jejích hlavních předností. To se vztahuje na vše, co umí. Rodiče ji vedli k malířství, věří, že je v něm opravdu dobrá. Má cit pro barvy a kompozici. Cokoliv chcete, to vám ušije. A je jedno z jaké látky to bude, nebo materiál, který jí donesete. S tím šitím ale nekončíme jen u oblečení, neštítí se zranění, rány vám hezky ošetří a ještě udělá mašličku. Tahle její tvořivost patří také k využívání věcí jinými způsoby, než bylo původně zamýšleno. Využije snad každou věc, kterou najde pro svoje potřeby. Neobvyklou činností je pro ni taxidermie. Něco na předělávání již nežijících zvířat v nádherné sochy ji fascinuje. Ostatně jako bylo řečeno, ona najde pro vše své vlastní využití. Navíc je to i věc, která jí pěkně vydělává. Kdo by nechtěl svého domácího mazlíčka navždy u sebe? Se smyslem pro detail přichází všeobecná všímavost, své okolí zkoumá do nejmenších drobností. Nechce být ničím překvapená. Je to zvídavý člověk, kterému nic neujde. Ráda o sobě tvrdí, že má pochopení pro každou příležitost. Ráda ostatním naslouchá. Nikoho neodsuzuje za jeho činy, dává vám asi osmdesát druhých šancí, než jí napadne, že je něco možná špatně. A to věřte, že si vaše činy pamatuje. Má paměť jako slon, každou informaci, ať je jakkoliv důležitá, si pevně uchovává v paměti. Není za tím nic osobního, žádné intriky, jen se jí věci dobře pamatují. Ani je neumí správně použít, za všechna vyzrazená tajemství vděčí svojí proříznuté puse, která se nebojí vypustit cokoliv bez filtru. Nemyslí tím nic špatného, je v zásadě přátelské stvoření, co chce být s každým za dobře, nesnese však nespravedlnost a lži. Na rozdíl od mnoha dívek v kraji jí nezáleží na vzhledu, neštítí se tak ani zvířat, ať jsou to pavoučci, štíři nebo jiná malá havěť. I v přírodě se cítí jako doma, nemá problém prolézt bahnem či trním, jen když nemusí nikam do výšek. Místo lezení ráda běhá, její fyzička je v dobré kondici a dbá na pravidelné cvičení. Není to sice žádný rambo, přeci jen, nikdy se nerve. To ale neznamená, že je nějaká slabotinka. Mrtvým tahem uzvedne docela velké váhy, tím ale její siláctví končí. Překvapivě má i technické znalosti, alespoň co se základů týče. Chápe, jak fungují různá energetická pole, zbraně a hlavně nebezpečí, která skrývá elektřina. Když se zamyslí nad zbraněmi, které by ke své obraně mohla použít, moc dobře se zná s nůžkami, ví, jak dokáže jehla lehce projít kůží a kde člověka nejlépe zranit – zkušenosti, když si sama při práci ublížila. Cokoliv, co je tedy malé a ostré dokáže použít na svoji obranu, když by na ni přišlo.
  • Takto talentovaná dívčina jen velmi těžko hledá něco, co by nesvedla. Když se ale člověk zamyslí, je toho víc než dost. Není bojovníkem, jelikož nesnáší agresivitu, vše se snaží domluvit a usmířit znesvářené strany. Pokud ji někdo napadne, neumí se bránit, hledá úkryt, kde na ni útočník nemůže. Její taktikou je vypadat slabě a prosit o milost. Na hádky je citlivá, stejně jako na skoro všechno ostatní. Nemá žádnou hráz na své emoce a ty tak dává neustále najevo, vše si bere osobně, i ty dobré věci, neumí přijmout kompliment a vždy myslí, zda to šlo udělat lépe. Velmi těžko prosazuje svůj vlastní názor, raději jde se skupinou. V případě, že by jí něco bylo proti srsti, nebo by byla zraněná, používá humor a zlehčuje vážnost celé situace, což rozhodně není dobrý způsob, jak se s problémy vypořádat. Její největší slabinou je rozhodně její sestra. Miluje ji nejvíce na světe, pokud by jí někdo ublížil, nebo na ni vytáhl s něčím ohledně Lane, okamžitě je nepříčetná. Dokázala by pro ni zabíjet, ale spíše dostane záchvat vzteku a breku, takže je velká šance, že by se z toho složila. Jak je její slabostí, dodává jí i sílu pokračovat dál. V životě se zaměřovala jen na praktické věci, boj se zbraní k ní nesedí. V ruce správně udrží leda pletací jehlice, nože, nůžky a podobné věci. Dostat dlouhý meč nebo třeba trojzubec, sotva by ho udržela, natož s ním bojovat. Na dálku by vás ani netrefila. Nemá tolik síly, aby něčím dohodila daleko, maximálně tak oblázkem o vodu. Což nás přivádí k další zásadní slabině – nikdy se nenaučila plavat. Kamarádi ji občas vzali k vodě, kde se naučila tak dvě tempa, ale nemá u plavání výdrž, ani správný styl, bez pochyb by se tedy brzy utopila. Další z věcí, které na výletech k vodě objevila, je strach z výšek. Ano, člověk bydlící v maringotkách, které čouhají do nebe, nesnáší výšky. Je to nejspíše i původ tohoto strachu, každé silnější fouknutí větru s nimi vždy pořádně zatřepe, a ona se bojí těžkého pádu k zemi, který by pro ně byl nejspíše fatálním. Její veselá povaha je zdrojem velkého hluku, neumí moc udržet jazyk za zuby, ať už se to týká názorů, nebo jen obyčejného úkolu zůstat co nejvíce potichu. S největší pravděpodobností ji prvně uslyšíte, než se před vámi objeví.

  • [ appearance ] Jedná se o roztomilou dívenku, na svůj věk a pohlaví poměrně vysokou. Toho si velmi váží, neboť ji její výška přináší jen samé výhody. Na rozdíl od mnoha vrstevníků vidí přes menší davy, a natáhnout se pro určité předměty je pro ni hračka. Zároveň je poměrně malá, co se týče jejího těla, díky tomu se zase protáhne do úzkých škvír a schová i do nejmenšího prostoru. Co na ni především zaujme, je její hnědá kudrnatá hříva, kterou jen zřídkakdy dokáže zkrotit do rovných dlouhých vlasů. Toho většinou dosahuje pomocí tužidel. Ty sice nepatří na hlavu, jsou to spíše laky na malby, proto také často její vlasy mají rudé tóny, jinak by nikdy nemohli být tak rovné. Není to ovšem častý jev, většinou je nechává v jejich přírodní podobě. Další výraznou částí jsou její očí, skoro jako by byla panenka. Tmavě hnědé duhovky jen zdůrazňují její roztomilost a nevinnost. Jelikož miluje kreativní věci, její styl oblékání je také velmi nápaditý. Často se jedná o hromady látek jen tak oblečených. Ráda vrství věci na sebe, i když samy o sobě nic nezakryjí. Přešije skoro každou věc, kterou najde. To jí také pomáhá něco donést domů, když všechny látky vypadají jako kousek vašeho oblečení, nic není nápadné. Celkově by se její vzhled dal popsat jako magická víla, mrkací panenka se širokým úsměvem na tváři.
  • [ personality ] Dá se lehce říci, že Pi se do prostředí Osmého kraje příliš nehodí. Šťastné děvče, které neustále šíří svoji pozitivní energii mezi druhé. Je zvláštní, jak někdo, kdo nemá skoro nic, dokáže udělat vše pro druhé. Dochází to až k extrémním situací, kdy i přesto, že se zdá pomoc nemožná, stejně najde způsob, jak pro druhého něco udělat. Většinou je velmi důvěřivá, nemá problém věřit v druhé i třetí šance. Hlavně pokud vidí, že se s vámi opravdu něco děje. Nejvíce když dojde na zranění a podobné věci, to opravdu dává všechny neshody za hlavu a pomůže. Pro vás to znamená šanci na pomoc, nehledě na to, jak moc jste jí ublížili, hlavně když ji necháte na pokoji. Věří na karmu, podle toho také jedná. Nemá však problém vzít úděl karmy do svých rukou a vrátit tak vše, co vám zaslouženě patří. Po většinu času je ale milá duše, nechává každého žít si svůj život, pokud oni nechají žít ji ten její. I když se někdy snaží tvářit jako drsná, je spíše nevinnost sama. Miluje soupeření, je velmi soutěživá, tehdy jde všechno milé chování stranou, stále si však ponechává svoji roztomilost. S jistotou není typ, který by někomu dobrovolně ublížil. Má v sobě rodinné pudy, všech svých přátel si velmi váží a bere je jako rodinu, pro které pak udělá cokoliv.
× × ×
  • [ file 001 ] Mladičká Pi, občas svými nejbližšími přezdívaná Koláček, měla už od začátku svého života hodně štěstí. Její rodiče sice nepatří mezi žádné zbohatlíky, přesto se vždy měli na poměry svého kraje velice dobře. Za vše vděčí obrovské kreativitě, která jim koluje v žilách. Snad nikdo z rodiny, koho zná, není jen obyčejným dělníkem. Také proto nepoznala chudobu, maximálně když navštívila někoho ze svých spolužáků. Ono je rozdíl, bydlet v poměrně velké maringotce, a mít sotva střechu nad hlavou s hliněnou podlahou. Moc takových lidí ale nezná, vždy byla nabádána, aby se snažila získat přízeň lidí, kteří jsou bohatší než ona. Stoupání po společenském žebříčku je u nich doma bráno jako povinnost. Jí však nepřijde, že by tohle snažení někam vedlo. Oba rodiče se věnují umění, pracují pro velká jména v kraji, spousta obrazů, které lze najít po Kapitolu, je právě jejich zásluhou. Nikdy však nedostali za nic ocenění, neboť jsou najímání skoro jako dělníci do fabriky. Jen namalovat obraz, dostat průměrnou výplatu a zase o dům dál. Jim to ale nikdy nevadilo, mohli tak zařídit svým dcerám krásné bydlení. Zřejmě si myslí, že tímto jednou získají věhlas. Podle ní je to jen ztráta času, a tak se rodinnému řemeslu nevěnuje. Vidí, jak jsou její rodiče jen využíváni pro práci. I když ji všichni zkoušeli zlákat k malování, našla si poměrně brzy práci v továrně na látky. Vše, co se u nich doma nosí, jí prošlo pod rukama. Potají sbírá střípky nití a látek, které najde, většinou si je našije na oblečení a donese domů. Nikdo se nediví, že její oblečení vypadá jako chodící vzorník na látky, taková už je. Je to velmi zvláštní život, kdy vám nic nechybí, ale zároveň nic nemáte. Pi ale nikdy nevadilo bydlet mezi hromadou dalších maringotek. Naopak, miluje komunitu, ve které žije a ráda se zapojuje do všech prací, které se pro ni najdou. Žít v mírné chudobě také znamená hledat využití pro věci jiným způsobem, než k jakému jsou určeny. To je pro ni, jakožto kreativního člověka, největší potěšení dne. Jejich domov je vlastně jedna maringotka, na kterou jsou nalepeny místnosti ze všeho možného, jen ne z materiálu určeného na stavění. Tak nějak se i raduje pokaždé, co musí svůj domov opravit, většinou po silné bouři či větru. Znamená to změnu, a to ona ráda. Vlastně je to hrozně šťastný člověk s tím málem, co má. Hlavně proto, že se může starat o svoji mladší sestru. Tu miluje na světě ze všeho nejvíce. Nikdy na ni nedá dopustit. Dokonce ani jejich rodiče nemají o malou Lane takový zájem jako právě ona. Když by se jí něco stalo, v životě by si to neodpustila. Je ochotná se za ni přihlásit do Her. Z nich má asi největší strach. Je zvyklá na přírodu, neštítí se žádného hmyzu, často zachraňuje Lane od pavouků či štírů, kteří se k nim vkradou do pokoje. Soutěžit ale o svůj život proti lidem, kteří na tyhle věci trénují, to je jasná sebevražda. Ani neví, jestli v jejich kraji vůbec nějaké vítěze mají, celá ta věc je pro ni jen obtíží jednou za rok, kdy musí sledovat arény. Tento čas tráví v představách, jako by co udělala jinak, hlavně co se využití prostředí týče. V tom je ona přeborník. Také je to svým způsobem obrana proti nepříjemným obrázkům na obrazovce. Zaměstnává tím i sestru, když z arény dělá spíše interaktivní show a vše jí komentuje. V životě čeká jen na moment, kdy obě dosáhnou svých osmnáctých narozenin a bude ji moct vzít na ta nejkrásnější místa v Panemu. Očekává totiž, že svojí tvrdou prací bude jednou dělat módní návrhářku a konečně se stane prvním člověkem z rodiny, kdo to někam dotáhne.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92