Sunday, July 12, 2020

Zayden Vaughn

[ zejden vón ]

[player] Quinn

[fc] Arón Piper
 

we're so good at selling lies

× [species] human
× [date of birth] october 12, 2209 | ♎︎ libra
× [loyalty] capitol
× [credits] 1 500

× [level] 4
× [age] fifteen | 15
× [occupation] student, intelligence agent
× [gems] 0





vitality [ +13 ] × defense [ 12 ]
  • Už jenom jeho původ značí, že nebude úplně neschopný. Přeci jen, ve Druhém kraji se příliš netrénovaných lidí nenachází. Zayden do téhle skupiny rozhodně nepatří, naopak se řadí k lidem, kteří jsou trénovaní ještě o něco lépe, a hlavně dost jinak než obyčejní obyvatelé. Ve velmi nízkém věku nastoupil do programu pro dětské agenty u rodiny Roycasterů. Každému, komu je tohle jméno známé, musí být jasné, že by k sobě jen tak nějakého usmrkance nepustili. Ačkoliv v jeho přijetí hrála jistou roli protekce, udržet se zde musel už sám a nic jednoduchého to nebylo. Jeho velkou předností je odhodlání. Pokud si za něčím jde, většinou toho dosáhne. S tím se pojí i jeho snaživost. Vůbec není líný a všechno se snaží dělat jak nejlépe umí. Je tak naučený, neúspěch může být v jeho případě kolikrát fatální, a proto se mu snaží obloukem vyhýbat. Pokud už nějakou chybu udělá, poučí se z ní a dává si zatraceně bacha, aby ji neudělal podruhé. Nelze u něj zaznamenat něco jako rozmazlenost, protože tak nebyl vychováván. Není tedy vůbec závislý na svém bohatství a žádný život v luxusu také nepotřebuje. Přežití v přírodě by mu problém nedělalo, má sice jen základy, ale ono i to stačí. Od dětství byl veden k perfektní morálce a zodpovědnosti, které jsou dodnes jedny z jeho největších předností. Do tréninku se vrhl dříve než ostatní děti, právě kvůli programu Roycasterů. Psychická odolnost je tak trochu samozřejmostí, bez ní by se asi daleko nedostal. I když má třeba pochybnosti, téměř nikdy nepřevezmou kontrolu a nenechá si nikoho vlézt do hlavy, alespoň když ví, že opravdu nesmí. Když na to přijde, dokáže být perfektní manipulátor. Svou povahu už tak nějak automaticky přizpůsobuje tomu, s kým se baví, takže nemívá problém dostat lidi na svou stranu. Celkově je dobrý, co se komunikace týče. Občas je to v konfliktu s jeho pravou povahou, ale už je natolik zvyklý se přetvařovat, že je to pro něj přirozené a moc si s tím nedělá hlavu. Musí si samozřejmě udržovat určitou fyzičku. Sám sobě nedovolí být jakkoliv z formy, svým způsobem ho to i baví, takže s tím nemá žádný problém. Co se bojových umění týče, jeho specializací je aikido, které mu dává výhody jak po fyzické, tak po psychické stránce. Stal se díky němu mnohem vyrovnanějším člověkem. Vyhovuje mu jeho asertivita a efektivita, proto se ho drží už několik let. Má základy i v dalších bojových uměních, ale žádnému z nich se nevěnoval do takové hloubky, jako aikidu. Ještě o něco zajímavější jsou pro něj zbraně, s kterými si může alespoň trochu vyhrát. Ovládání různých pistolí a dalších střelných zbraní je v jeho profesi naprostá nutnost, proto mu to nedělá vůbec žádný problém. Již zmiňované aikido se neobejde bez tří zbraní – tyče, meče a nože. Je celkem jasné, že právě k nim má asi úplně nejblíže a protivníka s nimi zvládne zneškodnit většinou bez jakéhokoliv problémů. Jeho osobním favoritem je meč, který ovládá ze všech tří nejlépe a dokáže s ním napáchat pořádnou paseku. Zatímco střelné zbraně jsou pro něj spíše povinností, tyhle má opravdu rád a práce s nimi ho vyloženě baví, což má na jeho působení s nimi také jistě nějaký ten vliv. I když by to do něj moc lidí neřeklo, dokáže být pořádně zákeřný, co se boje týče. Nehraje podle pravidel, určuje si je sám a téměř vždycky je krok před vámi. Když jde o tohle, nemá žádné zábrany a nebojí se ničeho. I když do boje vždy vchází s jistou opatrností, je na něm vždycky vidět, že si je každým svým krokem jistý a všechno rozhoduje velmi rychle. Má jistý “šestý smysl”, který mu napovídá, co by protivník mohl provést dál a podle toho se zařizuje. Samozřejmě to neplatí vždy a dokáže se i pořádně seknout, ale vzhledem k bohatým zkušenostem to nebývá nějak časté. 
  • Zatímco ostatní profíci většinou mají ego až na půdu a své slabiny si neuvědomují, u něj je to úplně naopak. V programu je učí, aby si svých slabých stránek byli vědomi, jelikož je to důležité. Ačkoliv se to může zdát jako výhoda, pro něj to byla vždycky spíš přítěž. Má tendenci nad věcmi příliš přemýšlet, když tedy někdo zmíní nějaký jeho nedostatek či chybu, dlouho to nemůže dostat z mysli a zbytečně se tím trápí. Rozhodně to není člověk, kterému by na názoru ostatních nezáleželo, naopak na něm docela závisí. Vždycky se snaží někomu zavděčit, někdy i sám sobě. Nikdy se sebou není úplně spokojený, což také není ideální. Vlastně má většinou výhrady ke všemu a ke všem, jen to nedává příliš najevo, protože ví, že z některých jeho názorů by mohl být i pořádný problém. Jedná poměrně impulzivně a ne vždy to dopadne dobře. Snaží se přemýšlet, než něco udělá, ale tím, že většinou jedná podle instinktu, na nějaké větší plánování občas zapomene, a potom z toho může vzniknout problém. Není dobrým vůdcem, nikdy nebyl a nikdy nebude. Zapříčiněno je to hlavně tím, že nemá rád, když má za ostatní lidi zodpovědnost, kterou chce za každou cenu mít primárně jen za sebe. Obloukem se takovým pozicím vyhýbá a raději nějaké rozhodování nechává na ostatních. Taktéž je velmi nerozhodný, což si plně uvědomuje a vadí mu to natolik, že se tuhle svou vlastnost snaží potlačovat. To pak vede právě k tomu zbrklému chování. Je zvyklý pracovat v týmu, nebo alespoň ve dvojici, bylo by mu tedy dost proti srsti, kdyby měl být najednou na něco úplně sám. Klidně by dal cizí život před ten svůj, je to pro něj tak trochu samozřejmost. Není blázen, aby si chtěl ublížit záměrně, ale zkrátka už je takový, že na svou bezpečnost dbá o něco méně. Nezná prakticky nic jiného než práci, trénink a školu, v obyčejném životě je tedy poměrně dost nepoužitelný. I když svůj zájem umí skvěle předstírat, ve skutečnosti úplně nechápe životní styl jeho vrstevníků ve Dvojce. Většinou se ženou za vítězstvím ve Hrách a za slávou, což jsou dvě věci, kterými neskutečně pohrdá. Není nikterak zapálený do Hladových her, je to pro něj blbost a nejspíš by k tomu tak i přistupoval. Dobrovolně by do nich nešel ani za zlaté prase. Má jiné životní priority a neplánuje se Hrám nikdy věnovat. Pokud jde o boj, nemá úplně ve zvyku bojovat s někým, kdo nemá nějaké zkušenosti, je tedy možné, že by ho nějaké poleno, co nikdy nedrželo zbraň v ruce, mohlo pořádně vyvést z míry a také by ho mohl podcenit, což se dá určitě počítat za nevýhodu. Když přijde na střelné zbraně, jako je třeba luk, úplně mu to s nimi nejde. Chce to trošku víc zručnosti a ta mu v tomhle oboru chybí. Stejně tak nemá příliš zkušeností s těžkými zbraněmi, které jsou na jeho vkus až moc surové. Jakákoliv zbytečná agresivita ho vyloženě otravuje a vše se snaží vyřešit poměrně asertivně a rychle. Nikdy se příliš nesoustředil na sílu, vždycky u něj vedla rychlost a vytrvalost, proto by se rozhodně nedal popsat jako hora svalů. Rána od něj patřičně bolí, ale existuje spousta lidí, co jsou na tom mnohem lépe než on. Čas od času mívá jakousi krizi identity, kdy není vhodné se s ním jakkoliv bavit, protože bývá velmi protivný. Je možné, že ho všechno to předstírání jednou přestane bavit, něco v něm přepne a zničí si veškerou pověst, kterou dosud měl. Stejně mu to všechno připadá jako fraška a není s tím spokojený. I přes jisté zkoušenosti s přežitím v přírodě není na takovéhle věci stavěný. Třeba by nejspíš nevěděl, jak sehnat nějakou potravu, kdyby se nejednalo přímo o lovení. Nějaké pasti, nebo třeba znalost toho, co je jedlé, a co ho může zabít, jsou u něj neexistující. Spoléhá na to, že to případně bude umět někdo jiný a nemá důvod se tomu nějak zvlášť věnovat. Stejně tak mu nic neříká chemie a jedy jsou mu tedy dost cizí. Pokud mu něco takového není dáno přímo před nos, sám nic nevykouzlí.


  • [ appearance ] Lidé z Druhého kraje jsou obecně považováni za atraktivní, což platí i pro něj. Má perfektní genetické předpoklady, proto není divu, že opravdu dobře vypadá. Jeho největším poznávacím znamením jsou kudrnaté vlasy, který by mu kdekdo mohl závidět. V kombinaci s hezkou tvářičkou se jedná téměř o vražednou kombinaci. Jako by toho bylo málo, k dobru mu přidává i atletická postava a úctyhodná výška. Jelikož si na svůj vzhled docela potrpí, úplně se nestane, že by se někde ukázal a vypadal jako strašidlo. Chce se svým zevnějškem dobře prezentovat, proto si na něm dává záležet. Platí to i při oblékání. Ví, co na něm vypadá dobře, a i když je jeho styl poměrně jednoduchý, většinou je dost efektivní a to je hlavní. V poměrně nízkém věku si vyprosil, aby mohl mít propíchnuté ucho a od té doby k němu neodmyslitelně patří náušnice, které často střídá. Nikdy nejde do něčeho extravagantního, ale rozhodně mu nějakou tu pozornost přinesou. 
  • [ personality ] Na první pohled se jedná o pohodového týpka. Působí dojmem milého kluka od vedle, kterého vždy rodiče ostatních předhazují jako dobrý příklad svým dětem. Dokáže být velmi komunikativní. Mohlo by se zdát, že nemá problém se bavit s kýmkoliv, o čemkoliv. Překvapivě netrpí syndromem příliš velkého ega, který je pro profíky typický, takže se bez problémů dokáže domluvit i s takovými, o které by si jeho spoluobčané z Dvojky neopřeli ani kolo. Dokáže být zajímavý a zábavný, člověk se s ním rozhodně nenudí, když má náladu se bavit. Svou přítomností se vždy snaží zvednout ostatním náladu a rozpoutat konverzaci. Pravděpodobně by zvládl rozmluvit i mrtvého, kdyby se hodně snažil. Nikdy se nesnaží nic z toho přehnat, aby to nepůsobilo nuceně. I přes všechny tyhle pozitivní povahové rysy ve svém okolí nenachází moc lidí, které by nazýval svými přáteli. Rád se s každým drží na neutrálním území. Má to hodně společného s faktem, že celá tahle rádoby sympatická osoba není ve skutečnosti on, ale jenom se tak chová před ostatními, jelikož se tím dostává do výhodné pozice. Nemá problém vyladit detaily přesně podle toho, s kým se momentálně baví. Jeho celý život byl svým způsobem předstírání, není tedy divu, že se toho chytl. Kdyby to pustil, zjistili byste, že je naprosto odlišný člověk. Moc dobře si uvědomuje, že jeho pravé Já nevyhovuje popisu typického, sympatického člověka, proto ta přetvářka. Ve skutečnosti je to velmi rezervovaný, tichý člověk, který si spoustu věcí nechává pro sebe, což mu zrovna dvakrát neprospívá. Mívá spoustu pochybností, ať už o sobě, své práci, nebo třeba svém okolí. Vždycky si něco najde a ta věc mu poté do zbláznění vyžírá díru v mozku. Nikdy si nesmí dovolit nad něčím příliš dlouho přemýšlet, v tu chvíli je totiž zle. I z toho důvodu dělá spoustu spontánních rozhodnutí a může působit snad i zbrkle. Moc dobře si totiž uvědomuje, že kdyby do toho dal více myšlenek, nemusel by se taky rozhodnout nikdy a neudělat nic je pro něj ještě horší, než udělat nějakou chybu. Může se kvůli své zbrklosti zdát nezodpovědný, ale není to pravda. Ve svém životě bere všechno dost seriózně, hlavně pak práci, která je pro něj prakticky vším a vždy se ji snaží vykonat co nejlépe. Je na něm vidět, že je to dříč. Nikdy se sebou není úplně spokojený, což je mu dobrou motivací. Když je pro něco zapálený, je pro něj naprostou samozřejmostí vložit do toho maximum úsilí, i proto špatně snáší neúspěch. Připadá si pak, jako kdyby dělal všechno zbytečně. Nestane se, že by někdy schválně dělal něco, z čeho by benefitoval jen on sám. Myslí na své okolí, kolikrát ho dokonce staví před sebe. I přes všechny jeho vnitřní pochybnosti, mu určitě nechybí sebevědomí. Stejně jako si uvědomuje své slabiny, je si moc dobře vědom i svých předností a dokáže je dát na odiv do takové míry, že lidé v jejich stínu občas rádi zapomenou na to negativní. Nechce být v cizích očích slabým jedincem, proto dělá vše pro to, aby se tak neprezentoval. Byl vychováván tvrdou rukou, nelze u něj tedy pozorovat něco jako nekázeň, nedovolil by si to. V hlavě se mu toho rozhodně odehrává víc, než sděluje veřejnosti. Plně sám sebou dokáže být jen před hrstkou lidí, o kterých ví, že jim může věřit. Dává si pozor na to, koho do svého života opravdu pustí.
× × ×
  • [ file 001 ] Zayden je prvorozeným synem bohatšího páru z Druhého kraje. Zatímco jeho otec měl vlivnou pozici v armádě, což bylo pro mužské členy rodiny z jeho strany tradicí, jeho matka byla vždy ženou v domácnosti a jinou práci neměla, jelikož byla finančně zaopatřena už svým původem. Na první pohled perfektní rodina, být její součástí ale pro Zaydena nikdy nebylo jednoduché. Prakticky neprožil žádné dětství. Prvních pár let jeho života bylo naplněno přísnými pravidly a pevnou výchovou. Nějaké zlobení u nich doma neexistovalo. Velmi brzy pochopil, že za nekázeň přichází trest, kolikrát i fyzický, proto se snažil sakra vyšlapovat. Rodiče pro něj vždycky zamýšleli účast v programu Roycasterů. Otec se s nimi dobře znal a přesvědčil je, že Zayden je perfektním kandidátem na dětského agenta. Dál už ovšem bylo na něm, aby si tohle místo udržel. Dostal jedinečnou šanci, o kterou ale sám vůbec nestál. Byl dítě jako každé jiné a do žádného tréninku se mu nechtělo, zvlášť když to ještě zahrnovalo osvojit si nová jména. V hlavě mu to dělalo dost nepořádek, ale bylo to hlavně o zvyku. Jedno ze jmen, které v utajení používá od začátku, je Ritz Mulligan. Osobně k němu má nejblíž, i když jich vystřídal více a nemá nyní problém přijmout i jakékoliv jiné. Aby nedělal problémy, bylo mu rodiči razantně vysvětleno, že jiná možnost pro něj neexistuje, a tak mu nezbylo, než se s tím smířit a přijmout svůj úděl. Vždycky na ně chtěl nějakým způsobem zapůsobit a tohle byla perfektní možnost, takže s tím nakonec až takový problém neměl. Samozřejmě si čas od času přál vést normální život a nemít na sobě žádnou velkou zodpovědnost, vždy ale došel k závěru, že je to blbost a raději se ty myšlenky snažil zahnat ještě větší snahu při tréninku a vzdělávání se. Už tehdy na něm byla vidět snaživost. Opravdu chtěl být jedním z nejlepších a dělal pro to vše. Sám sobě i svému okolí vždy tvrdil, že je to důležité pro něj, ale v podvědomí se vždy snažil naplnit očekávání rodičů, kteří byli dost odtažití a vždycky mu tedy připadalo, že musí pro jejich spokojenost být ještě lepší. Stejně tak nikdy nezvládl být ani dobrým vzorem pro své dva mladší sourozence, se kterými se sotva vídal. Chtěl roli staršího bratra pořádně zastávat, ale nikdy se mu to nepodařilo a oba sourozenci mu jsou dost cizí. Mnohem víc bral jako svou rodinu lidi z programu, jelikož s nimi trávil nejvíce času. Nestál o žádné zbytečné problémy, proto se vždy se všemi snažil vycházet dobře, i když nemůže popřít, že někoho má prostě radši a někdo mu naopak leze neskutečně na nervy. Nejvíc si vždycky rozuměl s Alexis, ke které chová větší důvěru než ke komukoliv jinému v téhle společnosti. I tak by se ale nedalo říct, že jsou nějací nejlepší kamarádi, prostě se spolu vždycky bavili a stále to trvá, to je vše. Navíc se tak nějak stalo, že z ní kvůli domluvenému sňatku má být někdy v budoucnu jeho manželka, takže kdyby s ní byl nějak na nože, jen by si podkopával vlastní budoucnost. Nebyl proti, také z důvodu, že si nikdy moc neuvědomil, co všechno takový sňatek obnáší a že třeba jednou bude chtít být s někým úplně jiným. Popravdě to vždy byla až jeho poslední starost a nehodlá se tím zaobírat, dokud to nebude aktuální. Roky v programu ho naučily ještě větší disciplíně a vypěstoval si jistou lásku ke svému povolání a všemu okolo. Naučil se na tom nacházet jen to pozitivní, morálně s tím také problém neměl a bylo tedy jen otázkou času, než se z toho stala jeho hlavní životní priorita. Rád si držel i nějaký ten život mimo, to ho ale přešlo, jelikož mu tak nějak došlo, že do světa normálních smrtelníků ve Dvojce příliš nezapadá. Se svými vrstevníky se prakticky setkával jenom ve škole a bohatě to stačilo na to, aby si udělal obrázek. Nikdy nebyl moc společenský tvor a každá zbytečná minuta přetvářky pro něj byla utrpení. I tak s ní ale nikdy nepřestal. Když už měl nějakou pověst a pozici, bylo by od něj hloupé to všechno zahodit. Někomu by mohlo připadat nejspíš asi docela smutné, že je jeho život složený primárně z práce, tréninku a školy, on je na to ale zvyklý. Nikdy jiný život nepoznal, možná o něm párkrát snil a chtěl by si ho zkusit, ale zůstává to pouze v jeho hlavě. Moc dobře ví, že jeho mise ukončením kariéry agenta neskončí, čeká ho pak budoucnost u armády a nemá pro něj tedy vůbec žádnou cenu smýšlet o obyčejnosti. Na jednu stranu je s tím naprosto spokojený, protože si připadá, že dělá něco prospěšného, na druhou s tím má ale docela problém. Nějaká změna by mu třeba prospěla, ale prozatím zůstává věrný tomu, v co věřil celý svůj život.


  • Major Roycaster × Ačkoliv o něm od Alexis slýchává spoustu nehezkých věcí, překvapivě na něj nemá nějak negativní pohled. Nikdy si nenechává vtlačovat do hlavy cizí názory a to platí i v tomhle případě. V mnoha ohledech by si s ním třeba i rozuměl, kdyby se někdy víc bavili, ale není k tomu úplně příležitost. Chodí s ním do školy, ale tam se potkávají maximálně jen na chodbách a nemá nikdy úplně potřebu se s ním zapovídat a poznat ho nějak víc. Určitě by mu ale nedělalo problémy prohodit s ním pár slov a vlastně ho bere za dost fajn člověka, jen se zkrátka tolik neznají.
  • Thelxinoë Roycaster × Že by proti ní něco měl, to se rozhodně říct nedá, ovšem má docela pocit, že má něco ona proti němu. Zná se s ní tak nějak normálně, kvůli programu s ní musí trávit nějaký ten čas, nikdy se spolu ale nějak extrémně nebavili. Ví, že se s Alexis přátelí, na ně dva ale tohle přátelství nikdy nepřešlo. Vůbec neví, co se jí honí hlavou, je pro něj jedna velká neznámá a docela mu to i vadí. Neví, co si o ní má myslet, proto se s ní snaží držet na takovém neutrálním území, což je pro něj vlastně setrvalý stav ve většině vztahů, takže to není nic negativního, ale ani pozitivního.
  • Xanthé Alexis Roycaster × Zná se s ní odmala, do programu nastoupili skoro ve stejný čas, což byla první věc, kterou měli společnou. Vždycky si spolu rozuměli, troufal by si až říct, že ji má ze všech lidí, se kterými trénuje, nejraději. Je to jedna z mála osob, kterým opravdu věří, dokonce by ji klidně označil za svou dobrou kamarádku. Nemá problém s ní trávit čas a opravdu se u toho bavit, což je jen a jen dobře, jelikož se taktéž jedná o jeho budoucí ženu. Rodiče jim sňatek domluvili, a protože mu to v té době bylo úplně jedno, tak neměl důvod nesouhlasit. Celá tahle věc je v jejich vztahu naprosto irelevantní, jelikož si oba asi úplně neuvědomují, že je to jednou opravdu čeká. V současné době k ní žádné romantické city nechová a těžko říct, jak tomu bude v budoucnu. Prozatím to ale vůbec neřeší, protože je to pro něj úplná blbost a nemá důvod se tím zabývat.

Saturday, July 11, 2020

Wednesday, July 08, 2020

Amelia Nordwick

[ amília nordvik ]

[player] Teryna

[fc] Maisie Richardson-Sellers
 

just because you're paranoid doesn't mean they're not out to get you

× [species] human
× [date of birth] january 2, 2202 | ♑︎ capricorn
× [loyalty] neutral
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] twenty two | 22
× [occupation] artist
× [gems] 0




defense [ 0 ]
  • [ personality ] Naše povaha se změní mnohokrát během našeho života. Záleží na okolí, ve kterém žijeme, na lidech, se kterými se potkáváme. Také je to naše myšlení, které určuje, jak se budeme dnes cítit. Když nás napadnou veselé vzpomínky nebo myšlenky, budeme usměvaví i my. Jestliže ale naši mysl začnou napadat špatné vzpomínky a úzkostlivé myšlenky, můžeme se mnohdy s úsměvem rozloučit i na několik dnů. Někdy si dokonce můžeme i myslet, že bychom měli změnit naši povahu, avšak ať už se snažíme jakkoliv, skoro vždy to bude bez úspěchu. Chováme se přesně tak, jak se chováme. Nikdo není dokonalý a všichni máme své stinné stránky. Když si tedy začneme myslet, že bychom měli svou povahu změnit, měli bychom především změnit své myšlení. Amelia si sama někdy myslela, že by bylo na čase svou povahu změnit. Patřila mezi takové ty usměvavé dušičky, co viděly mnohdy svět lépe, než jaký doopravdy byl. Jinými slovy, nosila s úsměvem na tváři růžové brýle. Avšak bylo správné se na tento svět takto dívat? Podle Amelie ano. Možná, že tento svět byl zkažený, ale jako obyčejná malířka z Osmého kraje s tím nic nemohla udělat. Však i ta nejvíce usměvavá dušička má někdy své špatné dny a Amelia v tomto nebyla výjimkou. Někdy její srdce svíral strach. Bylo to vlastně vždy při Sklizni, kde se strachem v očích sledovala mnohdy i své kamarády, jak jsou posláni na smrt do arény. Nikdy to však naštěstí nepotkalo ji. Amelia si neuměla samu sebe představit, jak někde bojuje s ostatními dětmi doslova na život a na smrt. Nejspíš by patřila mezi ty, co by si před smrtí s daným člověkem hodila přátelský pokec, což rozhodně nebyl způsob, který by vedl k výhře. Byla zkrátka takový milius, a jak se říká, tak ty nejvíc klidné lidi naštvat nechcete. A to byla pravda. Amelia byla přesně takové povahy, která strpěla skoro vše, její naštvání bylo tedy výjimečné, ale stálo za to. Avšak jejím zvykem bylo, že když už se na někoho namíchla, spustily se jí z očí slzy. Byl to reflex, který ona sama neměla ráda, ale nemohla s tím nic jiného dělat. Amelia tak neměla ve škole moc svých příznivců, jelikož byla i takový strašpytel, jak by to ostatní nazvali. Ona to však nazývala tak, že věděla, co je, a co není správné. Nejspíš by jí tedy nikdy nenapadlo se postavit těmto kastám, pravidlům a řádu. Je lepší být doma a v poklidu si malovat či kreslit, než bezhlavě běhat za dobrodružstvím.
× × ×
  • [ file 001 ] Říká se, že život v Osmém kraji je velmi bídný. Možná tomu tak také bylo, ale vždy je jen na nás, jestli budeme brát věci tak, jak vypadají na první pohled, nebo jestli se pozastavíme na místě a rozhlédneme se po okolí. Amelia vyrůstala v malém skromném domečku se svou rodinou, rodiči a sourozenci. Nebyl to žádný luxus a mnoho lidí by si přálo víc. Na druhou stranu měli stálou střechu nad hlavou a to jim ke štěstí stačilo. Jestliže oni sami neokusili luxus, jakým žili lidé v Kapitolu, neměli proč se cítit nekomfortně. Ačkoliv byl v tomto svět nejspíše nespravedlivý, stále mohli žít hůř, však? Štěstí nejsou peníze. Vlastně je to něco, co ani nemůže existovat ve fyzické formě, a co je pro nás nestálou věcí. Jednou ho můžeme držet v hrsti a podruhé nám mezi nimi proteče jako čerstvý vánek. Amelia tohle znala za svůj život až moc dobře. Někdy si ani neuvědomíte, když se začne blýskat na lepší čas. Uvědomíte si to až tehdy, kdy spadnete na místo, od kterého jste začínali a vy tak musíte cestu po schodech nahoru učinit znovu a znovu. Jejich rodina, skoro jako každá jiná z rodin z Osmého kraje, se věnovala umění. Nebylo to sice nic, co by vynášelo velké peníze, ale pro obživu a normální žití jim to bohatě stačilo. Jelikož už to bylo něco jako rodinné řemeslo, Amelia neměla na výběr. Ze začátku byla ráda za nakreslení sluníčka. Očividně jako jediná z rodiny nezdědila tento umělecký talent. Avšak nebylo nic, co by léta cviku nevylepšila. Chtělo to sice úsilí, ale co úsilí nevyžadovalo? Tak či onak prožila krásné dětství, plné usměvavých vzpomínek. Třeba na její oslavu narozenin v princeznovském duchu, kde místo korunky měla improvizovaný věneček z lučního kvítí. Šaty měla obyčejné, které nosila i na Sklizeň. Věděla, že jiné děti z jiných, lepších krajů měly oslavy narozenin jistě lepší. Amelia ale z těchto narozenin byla natolik nadšená, že si byla dokonce i natolik jistá, že by jí to možná jiná děvčata záviděla. Jak se říká, každý chce mít to, co nemá. Pro Amelii byl tento kraj domovem, a i přes to, že se na jejich území nacházely různé továrny, a že to tam neměli moc hezké, měla zde svojí rodinu a své zážitky. Svůj kraj nehodlala opustit až do své smrti.
  • [ file 002 ] Čas plynul rychleji, než by si všichni představovali. Bylo to už přeci jen pár let od toho, kdy si Amelia na svou zeď v pokojíčku namalovala druhou květinu na znamení, že dosáhla dvaceti let. Byl to takový její rituál. Nejdřív květina měla jen stonek a žlutý prostředek, jako pyl. Každý rok poté okolo žlutého středu přibyl jeden okvětní lístek, až jich nakonec na jedné květině bylo devět. Devět okvětních lístků, devět let. Jedna květina, jedno desetiletí. Nedělala to však proto, že by snad zapomínala kolik jí je. Začala to dělat jako malá dvanáctiletá slečna, aby věděla, kolik času jí zbývá do dovršení osmnácti let, což byl rok, kdy děti měly svá jména naposledy v osudí. Každý okvětní lístek, co na stěnu malovala, si užívala, jako by to měla být snad ta poslední věc, co v životě udělá. Pravda však byla taková, že Amelia se bála toho, že daný rok nebude stát štěstěna na její straně a ona tak bude muset odjet bojovat o svůj holý život. Naštěstí se tak nestalo. I když s tím mohla přestat, neudělala to, byla to její tradice, ve které s radostí pokračovala a nejspíš pokračovat bude. Každé narozeniny vzala do ruky štětec a vykročila ke své stěně k rozmalovanému obrazu, kde přimalovala další okvětní lístek, a každý rok další a další. Její zeď však nebyla jediným místem, kde nechala svou fantazii pracovat na plné obrátky. Jelikož se její rodina živila prodejem obrazů, i ona sama se do této práce nakonec pustila, ačkoliv na to opravdu jako malá talent neměla. Nyní se jí v tom dařilo a dokonce ji to i bavilo. Její výtvory však nebyly nic převratného. Někdy zachytila ne moc vábnou krajinu Osmého kraje, kterou následně podle své fantazie vylepšila. Někdy kreslila zvířata, své členy rodiny, nebo jednoduše na plátno cákala bez rozmyslu různé barvy, jak jí přišly zrovna pod ruku. Právě tyto výtvory patřily mezi oblíbené. Abstraktní umění. Neexistuje správné řešení a každý si v něm najde své. Nebylo to však uměním, po kterém by lidé prahli, avšak když byl čas a zbyl kousek barev, kreslila jen pro své potěšení, zalezlá ve svém království, které bylo jen její. Ve svém pokojíčku, kde ji nikdo nemohl rušit. Často ale chodila i do přírody a kreslila to, co ji na první pohled venku zaujalo. Nebyl to sice kraj, co by oplýval krásou, ale není nic, co by dostatek fantazie nespravil. A tak kreslila, vymýšlela a žila. Nepřežívala, o tom život nebyl. Hlavně již neměla potřebu žít ze dne na den, jako tomu bylo ještě v době, kdy se její jméno objevovalo v osudí.

Quinn Qualley

[ kvin kvejli ]

[player] Teryna

[fc] Loren Gray
 

oops, i did it again

× [species] human
× [date of birth] june 26, 2205 | ♋︎ cancer
× [loyalty] neutral
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] nineteen | 19
× [occupation] trainer
× [gems] 0




defense [ 0 ]
  • [ personality ] Kapitolané, jací mohou být? Žijí v nejbohatší oblasti Panemu a i ti nejchudší z nich se mají mnohokrát lépe než lidé z krajů. Jistě jim ten luxus musel stoupnout do hlavy. Určitě jsou arogantní a nepřející. Avšak nic není přesně takové, jak to vidíme na první pohled. Jak se říká: „Nesuď knihu podle obalu.“ Quinn tím byla celkem dobrým příkladem. Její oblíbená barva byla bezesporu růžová. Co byste si o ní pomysleli? Nejspíš, že je to princeznička, co žije ve strachu, aby si neulomila jeden ze svých nehtíků, nebo aby se jí nezlomil jeden jediný vlásek. Quinn však byla vskutku drsná slečna, která milovala dobrodružství, ačkoliv si ho v Kapitolu moc užít nemohla. Lehká arogance k ní také patřila, to jí nikdo nevzal, ale měla také pár těch světlých stránek. I přestože Quinn byla většinu času ta arogantní dívka, vždy jí ledové srdíčko roztálo, když někdo jiný měl problémy. Mohlo se to zdát lehce divné, ale Quinn se možná někdy vydávala za někoho, kdo jí nebyl moc podobný. Přeci jen většinou to, jací doopravdy jsme, ukrýváme až v našem srdci, našem hřejivém jádru. Na druhou stranu jsou zkrátka lidé, kterým se nevyplatí ukazovat své slabiny. Lidé, před kterými si musíme hrát na to, jací nejsme, nebo jsme? Tak či onak je jenom na nás, jak chceme, aby nás lidé viděli. Když chceme, aby nás viděli jako zlé lidi, budeme zlými lidmi. Když budeme chtít, aby nás viděli jako hodné, budeme hodní. Ve finále jsme to, jak nás vidí ostatní. A jak vy vidíte Quinn?
× × ×
  • [ file 001 ] Kapitol, nejbohatší a nejvyspělejší část Panemu. Co jiného si přát? Od hlavního městečka by se snad nedalo očekávat nic jiného než, až možná přehnaný, luxus. Jeho obyvatelé si žili doslova jako v bavlnce a Quinn s její milující rodinkou nebyla výjimkou. Nevztahovala se na ně Sklizeň a skoro vše za ně udělalo zbylých dvanáct krajů. Byl to vskutku krásný život, sama Quinn by si nejspíše neuměla samu sebe představit někde na poli. To jednoduše nepatřilo k ní. Bylo to však tím, že ona sama tohle nikdy k životu nepotřebovala, tudíž to nikdy nedělala. Dělal to za ně někdo jiný, tak proč se namáhat? Na jednu stranu to bylo příjemné, nedělat vskutku skoro nic. Na druhou stranu má i práce své klady, které Kapitolané nejspíš nikdy nepoznají. Quinn si nikdy na tento život nestěžovala, jak by mohla? S rodinou žila v útulném bytečku, který, stejně jako většina bytů v Kapitolu, překypoval luxusem. Jakmile ale v něčem takovém žijete odmalička, připadá vám to jako absolutně normální věc, a dokonce byste si možná přáli víc. Není divu, že Quinn byla takové malé rozmazlené a zlobivé děťátko. Jako maličká byla nešikovná. Ať už nechtěně něco rozbila, či si polila své oblečení. A tak jako každé dítě, i ona měla své typické výmluvy. Mezi její oblíbené patřila třeba tato: „Maminko, ale já nelžu, jen si vymýšlím.“ Používala ji, když se něco přihodilo a ona se snažila to shodit třeba mnohdy i na vítr. Vítr a gravitace mohou za všechno, však? Nebo také s oblibou říkala: „Ono samo.“ To zase pro případ, že rozbila nějakou ze skleniček. Nakonec zbyla nejspíš ta nejvtipnější: „Málem jsem se polila.“ Ačkoliv by si každý myslel, že to bylo opravdu málem, nebylo tomu tak. Malá Quinn tak většinou byla politá skoro od hlavy až k patě. Na její obranu bylo to její rané dětství a ještě ani neznala význam veškerých slovíček. Tak či onak si Quinn dětství užila a co nevidět přišla puberta. Pro Quinn to bylo především období náladové a také období, kdy byla někdy tajně zamilovaná do vítězů, a nejen do vítězů, mužských splátců Her. Naštěstí i toto období pominulo a z Quinn se stala dospělá slečna. Věk, kdy se staneme dospělými, je jen pouhým číslem, které nám zajistí vstupenku do světa, který jsme zatím jako děti neměli šanci poznat. Většinou to neznamená, že jsme tohoto světa hodni. Je to jenom naše vyspělost a nevyspělost, která určí, jestli jsme na tento život připraveni, či nikoliv. Každý jsme jako dítě snili o tom, jak budeme dospělí a budeme moct téměř cokoliv. Teprve až jako dospělí si uvědomíme, že jako děti jsme neměli pomalu žádné starosti a že byl svět pro nás jednodušší. Takové mínění měla i Quinn, avšak na rozdíl od ostatních dětí z jiných krajů, Quinn nemusela prožít své dětství ve strachu z toho, že její jméno v ten osudný den bude vyřčeno a později ho uslyší i celý Panem. Mohla to sledovat jen z pohodlí domova, kde jí téměř nic nechybělo. Takový život by si nejspíš přálo mnoho lidí. Bohužel neměli to štěstí a Quinn se v tomto ohledu ani o jejich štěstí nezajímala. Někdy její myšlenky zabloudily k tomu, jaké by to bylo žít v jednom z krajů. Každý rok stát na náměstí celá napjatá, jaký nešťastlivec letos poputuje do Her, jestli to nebude dokonce i ona. Nikdy takový strach nezažila a jako Kapitolanka ani zažít nemohla. Nestěžovala si, jelikož opustit svůj sladký domov by nejspíše nedovedla. Navíc nechtěla umřít tak mladá. V tomhle snad i ty dívky obdivovala, ačkoliv jich se nikdo neptal na to, zda chtějí, nebo nechtějí umřít. Štěstěna zkrátka rozhodla o jejich osudu života. Quinn samo sebou do Her nikdy nemusela, avšak i tak si našla koníček v posilování a trénování se zbraněmi, i když to v životě ve finále nepotřebovala. Její otec jí v tomto dělal skvělého parťáka a Quinn tak brzy v tomto byla opravdu dobrá. Mimo to, měla takový dětský sen, a to dostat se nějakým způsobem do jakéhosi zákulisí Her, což se jí nakonec povedlo, hlavně díky jejímu otci, a ona nyní pracuje jako jedna z trenérů splátců.

Thursday, July 02, 2020

Elizée Sallow

[ elizí selou ]

[player] Dahlia

[fc] Kim Yeri
 

power is its own reward

× [species] human
× [date of birth] july 28, 2207 | ♌︎ leo
× [loyalty] neutral
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] seventeen | 17
× [occupation] student
× [gems] 0




vitality [ 0 ] × defense [ 2 ]
  • Vše, co se Elizée kdy naučila, bylo pro její přežití. Člověk v takovém kraji ani po ničem jiném netouží. Její fyzička je v dokonalé kondici, alespoň co se vytrvalosti týče. Je to spíše takové párátko, když přijde na sílu, ale její tělo muselo vždy vydržet s velmi malým přísunem potravin a čisté vody. Zvykla si na to a považuje své tělo za úžasný stroj, který dokáže vše. Někdy vydrží i pár dní bez kousku jídla a skoro si ani nevšimne, že se tak stalo, nejspíše díky tomu, jak mladá ještě je. Vše může být zbraň, když víte jak na to. Jako každý člověk umí používat nože a ví, kam je zapíchnout, aby to pořádně bolelo. Občas jí bylo dovoleno nasekat dřevo věcí podobnou klasické sekeře, i když je pro ni pořád dost těžká. Pomohlo jí to však objevit novou zálibu, oheň. Zvládne ho založit skoro ze všeho. Také dokáže spoustu věcí odpálit. Výbušniny, schované všude po kraji, byly její zálibou už od dětství, ať už prášek, co dělá bum pod velkým žárem, nebo malinkou řízenou detonaci, kdo ví, jak na to její hlava přišla. Dobrého nepálí a i ona si zvykla na různé popáleniny, které během života získala. Stejně jako spoustu odřenin, jizev, třísek a vlastně všeho, co přináší život v nehostinném prostředí. Má tedy vysoký práh bolesti a máloco ji dokáže opravdu ublížit, alespoň když dojde na běžná zranění. Je to dobrý sběrač a skvělý lezec. Vše, co se týká šplhání a i podlézání, s jejím maličkým vzrůstem zvládá. U šplhání si hodně pomáhá pevným stiskem, aby se dostala k vyšším místům. Kam se nedostane pouhou silou, pomůže si lanem. To je její nejlepší kamarád, ať jde kamkoliv a taky se s ním naučila spousty šikovných triků.
  • Absence otce se podepsala hned na několika místech. Emoční nedostupnost, která Elizée provází, je jedna z těch nejvíce patrných slabin. Nikdo ji nenaučil pracovat se svými city, že je v pořádku občas cítit strach, mít někoho rád, to vše Elizée nechápe. Často popisuje své pocity zcela opačně nebo si neuvědomuje, co právě cítí, což vede k nepříjemným společenským trapasům, v tom lepším případě. Je také velmi impulzivní a ne vždy v tom dobrém smyslu. Emoce hrají v jejím jednání velkou roli a pro někoho, kdo s nimi neumí, je tohle problém. Má velký strach z mužů, nejen kvůli otci, ale vůbec situaci ve svém kraji, kde každý dělá, co může a ne vždy jsou to pěkné věci. Stále je to však jen naivní dítě, snílek, i přes její nedůvěřivou stránku k ostatním lidem chce věřit, a proto pokud ji člověk o něčem přesvědčí, jen těžce se této iluze zbavuje. Největším strachem je převzít za někoho zodpovědnost, nevěří, že by se o někoho zvládla postarat, děsí se, že by tento člověk pod jejím dozorem zemřel. Její tělo není stavěné pro velkou fyzickou zátěž. Vytrvalostně stačí, ve svém kraji musela často vydržet dlouhé dny bez pořádného jídla a přísunu vody, v chladnu i vedru. Zatímco tyto podmínky zná, nedokáže nic více, než je akceptovat a přežít. Větší fyzické aktivity schopna není. V životě nevzala do ruky pořádnou zbraň, kde by se k ní taky dostala? Je velmi slabá, nedokáže ani pořádně uchopit těžký nástroj jako sekeru a velmi těžce s ní pracuje. V pěstním souboji by také neuspěla, vždy byla rváč, co ubližuje na citlivá místa, každý ji nejspíše přepere bez většího problému. 

  • [ appearance ] Nejvýraznější charakteristikou je její výška, která nečiní ani metr a půl. Zřejmě z nedostatku živin nikdy pořádně nevyrostla. Celá její stavba těla je velmi slabá a i ve svých sedmnácti stále vypadá jako malé třináctileté dítě. Jediné, co bylo vždy vidět, je její baculatý nos a pár velkých očí hned za ním. Jejímu věku neodpovídá ani tvar obličeje, nepovedlo se jí ztratit takové to dětské zaoblení, pořád vypadá, že její dospělé já je někde v nedohlednu. Krásné světlé vlasy po matce už dlouho nikdo neviděl, nejspíše kvůli silnému nánosu špíny, který se na nich vytvořil, něco jako základní hygienické návyky byste u ní čekali jen marně. Většinou je nosí spletené do dvou malých copánků, nebo omotané kolem klacíku, aby jí nepadaly do obličeje. Jsou velmi zničené a kdo ví, kolik toho ještě vydrží.
  • [ personality ] V mnohém je povahově stále dítě. Dalo by se říci, že její mentální věk se zastavil někde kolem čtrnáctého roku života a tam zůstal doteď. Je velmi naivní, velký snílek, co věří v lepší život, kde dostane druhou šanci vyrůstat s bohatou a úplnou rodinou někde v lepším kraji, nebo snad i světě bez Her, chudoby a válek. Je pro ni těžké mít reálné sny a s velmi nízkou důvěrou v sebe i ostatní raději vše vzdává. Pokud by se člověk snažil, s trochou trpělivosti a snahou jí lze do hlavy vložit iluze a ona se jich pak drží vším, čím může. Přesně jako dítě, které vás považuje za svého idola, není možné se jí poté zbavit. Kdyby se dokázala delší dobu soustředit, pod tou dětskou slupkou je velmi chytrá a talentovaná slečna, jak jinak by také dokázala tak dlouho sama přežít? Možná ale právě kvůli tomu tíhne k nereálným situacím a žije ve svojí malé bublině představivosti.
× × ×
  • [ file 001 ] Elizée, dívka s malým vzrůstem a nevýrazným vzhledem. Pochází z neúplné rodiny. Otce si nikdy nepamatovala, byl pro ni velkou šedou postavou, která občas stála na prahu dveří, když byla batole. Zbyla jí jenom matka, která je stejně emočně nedostupná jako Elizée, jen z jiných důvodů. Nikdy si nebyla jistá, jestli její rodiče vůbec dítě chtěli. Jestli není na světě zcela zbytečně. V útlém věku často spávala po ulicích chudinských čtvrtí nebo u někoho na dvorku. Nepoznala radosti obyčejného dítěte, místo hraček měla kamení a klacíky. Nejspíše proto vždy byla takový snílek, realita pro ni byla vězení, jen její hlava ji dokázala vzít na místa, kde bylo vše v pořádku. Pro kousek chleba Elizée nikdy nešla daleko a prožila si více věcí, než by jako dítě chtěla. Čím byla starší, tím více nenáviděla vše kolem sebe. Brzy trávila více času venku s ostatními vrstevníky, než byla doma. Ne že by její matce chyběla. Pobíhání venku pro ni bylo vysvobození od pohledu na ženu, která doma jen sedí a hledí do zdi. Její život byl v nekonečné smyčce – probudit se na neznámém místě, škemrat o kousek potravy, tropit samé hlouposti a doufat, že večer najdou místo, kde bude sucho. Velmi ráda chodila do bývalých důlních šachet, když nějaké našla. Kousky výbušnin, pyrotechniky a nářadí, které se mohly ve vteřině proměnit v smrtelnou hrozbu, což si ale nikdy neuvědomovala. Člověk by neřekl, kolik se toho valí po ulicích jejího kraje. Jak je zřejmé, všechny své pokusy přežila. Konec těmto dobrodružstvím dal jeden z mužů, kteří přežívali v blízkosti Sloje. Mladičká Elizée už začala dospívat a jemu se její mladičká roztomilá tvář převelice zalíbila. Rozhodl se, že si ji "adoptuje", jen aby se mohl kochat, jak krásná vlastně je. Občas nejen to. Pro Elizeé to však bylo její vlastní vysvobození. Netušila, jak se má cítit ohledně pozornosti tolika dospělých mužů, ale protože nikdy nevěděla, jaké to je mít otce, nic jí nepřišlo divné. Vše ale nebylo tak zlé, naučili jí, jak poznat spousty rostlin, zvířat a které materiály jsou pro lidi cenné a které ne. Takovéto bydlení v lese nebylo nakonec tak špatné, jak by se mohlo zdát. Během roku se naučila o přežití více než za celý její život. Dny najednou nebyly tak šedé a večer mohla tancovat u ohně, přičemž ji vždy pozorovalo několik párů očí.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92