Wednesday, March 25, 2020

Enrique Charania

[ enriké šaránia ]

 

Player: Niel

FC: Lorenzo Zurzolo



Contact: nieleon@seznam.cz

Age: 17 deceased - probodnutý krk: Mars Pylon


Token: -




Narodit se do Jedenáctého kraje není zrovna výhoda, pokud chcete trénovat na Hry a vlastně celkově být v něčem fakt dobrý. Dalo by se říct, že tady tak nějak jen přežíváte a hlavně tady pracujete. Fakt to není žádná sláva se sem narodit, kor když se narodíte do nějaké chudší rodiny jako Enrique. Jeho rodina není bohatá, patří k chudším v Jedenáctém kraji, tím pádem nikdy neměl žádná privilegia a hlavně nikdy neměl šanci trénovat na Hry. Po většinu svého života byl svými rodiči, celkově celou svojí rodinou přehlížen, to má zapříčiněno tím, že je prostřední dítě, tím pádem se z něj stal takový vlk samotář a vždy se spoléhá jen sám na sebe, protože své rodině fakt nevěří, ještě aby jo, když ho celý den prakticky přehlížela a nedělala si o něj nejmenší starost. Živit se musí sám, postarat se o své jídlo, pití i bydlení. To zrovna v Jedenáctém kraji není žádná lehká záležitost. Díky tomu se stal samostatným. Musel a pořád se musí živit nelegálně. Většinou krade nějaké jídlo nebo med ze skleníků, musí být velmi opatrný, aby ho nikdo nechytil. Tím pádem musí být fakt mrštný a nenápadný, což se mu celkem dost daří. Občas si najde nějakou tu klasickou práci, aby to nebylo tolik podezřelé. Přeci jen mu je sedmnáct, dost lidí ví, že žije sám, tak musí mít sem tam nějakou legální práci. Většinou se jedná o nějakou tvrdou práci, při které se nadře a ve výsledku si nevydělá ani moc peněz. Prakticky je pro něj lepší, když ukradne nějaké to jídlo z nějakého skleníku nebo když si prostě a jednoduše zahraje na zlodějíčka. Jediná výhoda při legální práci je, že si alespoň trochu udržuje kondici. Když něco musí tahat, tak si alespoň zacvičí a může být v nějaké formě a být připravený na nějaké přepadení či na vybrání do Hladových her. Kamarádů moc nemá, spíše skoro nikoho. I přesto, když je potřeba, dokáže být velmi sympatický a přesvědčivý. Má jednoduše charisma a to velké. Celkem se to vylučuje s tím, že je vlk samotář, ale i přesto takový je. Když je člověk prakticky zlodějem, tak musí to charisma mít. Což mu rozhodně nechybí, stejně tak mu nechybí ani sebevědomí a ve svých rozhodnutích si je fakt jistý. Někdy možná až moc, ale zatím se mu to nikdy nevymstilo. Školu většinu času fláká, taky proč by ne. V Jedenáctém kraji se to stejně nějak extra neřeší, když může, tak jde raději pracovat. On i kdyby chtěl studovat, tak nemůže, vzhledem k tomu, že v sedmnácti by se fakt nezvládl sám živit a ještě k tomu studovat. Ale nikdy mu to nijak nevadilo. Přeci jen je to spíše kluk, který si žije po svém a dělá si věci, jak chce a nechce to mít zaškatulkované podle školy a nějaké stálé práce.


Rozhodně nemá dokonalý život, ani dokonalé vlastnosti. Už jen to, že rodina o něj nemá prakticky žádný zájem, tak žádná starost z něj udělala trochu hajzla. Moc se není čemu divit, když se přibližně šest let živí hlavně kradením věcí. Těžko říct, proč si nenašel nějakou pořádnou práci. V Jedenáctém kraji to moc nejde, když člověk nemá žádné vzdělání. On má sotva to úplně základní. Do školy chodil prakticky jen do jedenácti let. Jakmile už mu bylo dvanáct, tak přestal do školy chodit, nejdříve částečně a poté úplně, zřejmě proto, že jen čekal, kdy půjde do Hladových her. Do školy přestal chodit kvůli vlastnímu rozhodnutí, nikdo ho nenutil jít pracovat, avšak on šel raději předstírat, že pracuje legálně, než trávit opravdu zbytečné hodiny ve škole, a to je pravda, protože v Jedenáctém kraji není kvalita výuky jako v Prvním či Druhém kraji. Možná to byla chyba, protože nemá moc velké tušení, co by se mohlo vyskytovat v Hladových hrách. Jaká fauna či flóra. Mohl teď na tom být mnohem líp, kdyby alespoň měl základní vzdělání, kdyby měl alespoň trochu chuť studovat, mohl by si teď žít trochu lépe než teď. Prakticky nemá žádné pořádné a trvalé bydlení. Nikdy nemá stálý příjem peněz, někdy se mu daří líp a někdy hůř. Klidně najednou může hladovět, protože v kraji bude mnohem víc mírotvorců. V tomhle ohledu nebyl zrovna chytrý a celkem si tím zkazil život. On si to nějak neuvědomuje, možná, dost možná to je tím, že jeho sebevědomí je občas až moc vysoké. Je to tak, i lidé z Jedenáctého kraje, tak jako je on, dokážou být trochu moc sebevědomí. Z toho zase plyne, že ani není moc šetřivý, vždy, když má dostatek jídla, tak si ho nedokáže zvážit a většinou ho fakt sní celkem rychle, to platí i s penězi. Pokud má až moc peněz, tak je většinou utratí za blbosti a nedokáže si našetřit na nějaké věci, které by pro něj měly větší využití a hodily by se mu celkově do života víc. Ne, že by někdy měl u sebe nějak moc peněz, ale i přesto nedokáže být moc spořivý. Na druhou stranu, jak se to měl naučit, když skoro celý život vyrůstal sám. V sirotčinci nevyrůstal, v Jedenáctém kraji se to zrovna nebude dvakrát řešit. Stačí když je přihlášen do výběru do Her, což on je. Díky tomu, že se vychovával sám, tak je občas takový svůj. Občas se dokáže chovat trochu dost nevychovaně a neslušně.


Na svůj věk má průměrně vysokou postavu, měří sto osmdesát centimetrů a je trochu hubenější než většina lidí z profesionálních krajů, ale není o tolik hubenější, jak by se předpokládalo. Přeci jen děti z chudých krajů, přesně z takových, jako je Jedenáctý kraj, jsou celkem vyhublé a občas až podvyživené. To u něj rozhodně neplatí, on je vcelku normální postavy. Trochu, ale spíše minimálně vypracované. Když občas dělá legální práci, která je o dost těžší, minimálně pro něj, než ta ilegální. Hlavně mnohem těžší na fyzičku, tak se logicky trochu vypracuje, ale opravdu to na druhou stranu není žádný zázrak. Má tmavé vlasy, přesně takové barvy, jako měla jeho matka. Obočí má trochu tmavší a oči má světle hnědé. Ty má jako jeho otec. On je celkově v obličeji více podobný svému otci než své matce. I když se to teď těžko porovnává, když se spolu nevídají a to vůbec. Nikdy o něj neměli nějaký zájem. Už od narození se o něj moc nestarali, samozřejmě jídlo a pití mu dávali. Oblečení měl vytahané, protože ho dědil od starších sourozenců, což nebyla žádná sláva. Ale tak nějak přežíval. Teda do té doby, dokud byl nejmladší. Poté se jeho rodičům narodili dvojčata a on byl prakticky odstřižen od rodiny. Se staršími sourozenci se nevídal, ti se dostali k drogám a jeli na nich, takže furt byli někde ve městě sjetí. Avšak ještě pár let to doma nějak přežíval. Jídlo si bral sám, do školy chodil. Jakmile mu bylo dvanáct a byl tedy zapsán do sklizně, tak z domova odešel. Nemusel ani utíkat. Rodiče byli spíše rádi, že se ho zbavili. Neměli ho rádi a to mu dávali fakt výrazně najevo. Spíše doufali, že z něj budou mít nějaké peníze, a tak nebudou muset makat, zřejmě doufali, že bude makat za ně a že jim kraj na ty děti dá peníze. Ve dvanácti teda odešel z domova. Sbalil si svých pár věcí a utekl někam do města. Ve městě žebral, zjistil, že lidi jsou nesoucitní. Prakticky nikdo mu nedal nic. I když měli co mu dát, tak mu to nedali. Našel si nějaký plac, kde by mohl bydlet. Byla to stará opuštěná budova na kraji města, kde žije dodnes, postupně si to nějak zlepšoval, aby se tam vůbec dalo žít. Stále to není nic moc, ale tak dá se v tom přežívat. Stal se z něj zloděj, když viděl, že lidi nemají soucit vůči dvanáctiletému klukovi. To se mu celkem dařilo, a tak u toho zůstal. Přeci jen byl vždy dost nenápadný a mrštný. Nemusel si ani nikdy brát oblázky, protože vždy si ukradl celkem dost jídla, aby z toho minimálně dokázal vyžít. Kolem patnácti let začal občas pracovat i legálně, protože nechtěl v lidech vzbuzovat podezření. Nepracuje legálně často. Své rodiče prakticky vůbec nevídá, to platí i o jeho starších sourozencích. Ti jsou nejspíše někde mrtví, nejspíše se předávkovali.

Monday, March 23, 2020

Mars Pylon

[ mars pajln ]

 

Player: Fion

FC: Miles Teller

Vitality: +15


Contact: silviech@post.cz

Age: 18 deceased - rozseknuté břicho: A. I-D.


Token: Náboj ze samopalu




Mezi své vrstevníky z Akademie nikdy příliš nezapadal. Většina budoucích profesionálních splátců se soustředila hlavně na fyzickou sílu, Mars však nikdy nepodceňoval důležitost bystré mysli. Rozhodl se, že tuto svou „slabinu“ využije ve svůj prospěch – na první pohled se může jevit jako dokonale povrchní, typický představitel Druhého kraje, který ostatní hodnotí pouze na základě toho, jak umí vrhnout nožem nebo s jakou vervou zmlátí svého protivníka. Mars však vždy mířil dál a naučil se odhadovat své soupeře i po psychické stránce – je velmi všímavý a dokáže vycítit a odhalit některé menší slabiny ostatních lidí. Pod otcovým vedením se naučil používat většinu střelných zbraní, a to i těch méně obvyklých, které se v aréně většinou nevyskytují – například pistole a pušky. Byť se v Akademii naučil efektivně bojovat na blízko, boj na dálku je pro něj mnohem příjemnější a přirozenější. Jeho největší zbraní je chladnokrevnost. Dokáže se rozhodovat na základě toho, jak je pro něj současná situace výhodná či nevýhodná a nezatěžuje se emocionálními břemeny. Vždy se přiklání na tu stranu, která zrovna vítězí, což u Marse vyústilo v nespočet nepřátel na všech frontách. Nikdy to však nepovažoval za slabinu. Je totiž toho názoru, že přátelé představují nebezpečí, protože jsou nevyzpytatelní a jejich závist často vede ke zradě. Naopak nepřátele by si měl každý držet u těla, protože není těžké odhadnout, co od nich čekat, což činí případná spojenectví daleko jednoduššími. Díky svému sympatickému vzhledu působí důvěryhodně a přátelsky, což mu poskytuje skvělou budoucí pozici pro vrážení reálných i pomyslných kudel do zad. Tváří se jako přítel, avšak zrada vždy přichází v tu nejméně vhodnou chvíli. Díky své pověsti doma v Druhém kraji vystupuje velmi sebevědomě, je oblíbený mezi dívkami a snadno si je získává na svou stranu – má takříkajíc stříbrný jazyk.


Jako dítě býval citlivý a jemný, avšak trpké zkušenosti a tvrdý trénink jeho osobnost zformovaly jinak. Téměř všem splátcům z Druhého kraje je vlastní božský komplex a ani Mars není výjimkou. Domnělá představa o vlastní nadřazenosti, umocněná jeho jménem a dlouholetou manipulací ze strany otce, z něj udělala egoistu posedlého slávou. Do vínku dostal nepříliš stabilní psychiku a notnou dávku zbabělosti. Odjakživa měl problém podívat se pravdě do očí, všechny problémy řešil pomocí úskoků a intrik a nikdy se nedal považovat za zrovna loajálního. Díky své nezměrné touze po moci má tendence podceňovat situace a lidi kolem sebe, jako kůň s klapkami na očích, který se žene jen za blýskajícím se vítězstvím v dáli a nevšímá si vlků, kteří mu jsou v patách. Ačkoliv je chytrý, lstivý a po fyzické stránce také rozhodně nepatří mezi outsidery, je to právě jeho zaslepenost, která jej činí zranitelným. Stejně tak jako většina splátců z Druhého kraje ve svém výcviku příliš nevěnoval pozornost schopnosti přežít či rozeznávat byliny. Vždy to považoval za něco zbytečného, koneckonců, v aréně vám kytičky proti sekeře nepomůžou, jak by řekl Mars. Vůči silám přírody tedy není příliš imunní – spoléhá se zejména na svou fyzickou sílu, dobrý trénink a inteligenci. Má jednu vlastnost, která se řadí mezi jeho silné stránky, ale zároveň jej poněkud limituje. Jako každý muž je na fundamentální úrovni prakticky bezmocný vůči ženám, a vzhledem k životnímu stylu, který praktikoval doma, je pro něj relativně těžké se v tomto směru ovládat.


Mars, pojmenovaný po římském bohu války, svému jménu však nikdy nedělal čest. Ač si jeho otec myslel, že takové jméno z jeho syna zázrakem udělá bojovníka, Mars jej neustále přesvědčoval o opaku. Raději než zbraně měl knihy. Sledování Her jej utvrdilo v tom, že k výhře nejsou zapotřebí jen svaly, ale hlavně mozek. Když nastal čas, aby Mars začal trénovat v Akademii profesionálních splátců, zařekl se, že ze sebe nenechá vymlátit rozum. Dlouho otci odporoval, prosil jej, aby trénovat nemusel – zůstal by v bezpečí doma, vždyť ve Druhém kraji se to dobrovolníky každý rok jen hemží. Marsův otec měl však jiný názor. Byl posedlý vidinou slávy a bohatství – sám nikdy nebyl dost dobrý, takže si prostřednictvím svého syna chtěl plnit vlastní sny. Byl toho názoru, že chlapec narozený ve Druhém kraji nemá jiné poslání, než se stát profesionálním splátcem. V tom se však velmi rozcházel se svou manželkou, která se navzdory povaze typické pro občany Druhého kraje o syna bála. Mars tedy začal trénovat tajně, zpočátku s velkou nechutí. Tehdy mu bylo dvanáct let. Jak roky plynuly, v Akademii se mu však začínalo líbit čím dál víc. Mars objevil skrytou část sebe sama, o níž doposud neměl ani tušení. Najednou mu dělalo dobře, když jej slabší soupeř prosil o milost. Líbily se mu jejich slzy, kochal se pohledem na zakrvácené tváře. Přestával je vnímat jako lidské bytosti, představovali pouze další překážku na cestě za vítězstvím, které se bylo potřeba zbavit. Když bylo Marsovi patnáct, jeho matka se dozvěděla, že již několik let tajně trénuje a co víc, užívá si to a považuje to za svou vášeň. V jejích očích se dopustil ultimátní zrady – ze dne na den opustila Marse a jeho otce. Přestože věděla, že Marsova radikální změna byla zejména dílem manipulace jeho otce, rozhodla se svého syna zatratit. Ani jeden už ji nikdy neviděl. Pravděpodobně odešla do ústraní, aby Marse nemusela vidět umírat, protože ve skrytu duše věděla, že nemá šanci v aréně přežít. Znala jej příliš dobře – žádná přetvářka z něj nemohla udělat chladnokrevný vraždící stroj. A měla pravdu – navzdory tvrdému tréninku Mars nikdy nepatřil mezi ty nejlepší. Byl to průměrný kandidát na profíka – takových Druhý kraj produkoval desítky. Proto se dlouho odmítal přihlásit dobrovolně a vysloužil si za to černý puntík u svého otce. S každou další odmítnutou příležitostí v jeho očích klesal. Mars se s tím vypořádal po svém – zneužíval svého přirozeného šarmu a brzy si získal pověst největšího děvkaře v okolí. Zlom přišel až později, když se konečně rozhodl, že se nakonec přihlásí jako dobrovolník. Nedokázal by žít s vidinou, že zklamal člověka, který za ním celý život stál, byť mu svou náklonnost dával najevo podivným způsobem – svého otce. Zároveň však věděl, že jeho matku může jeho rozhodnutí úplně zničit. Rozhodl se tedy, že se vrátí s vavřínovým věncem na hlavě, nebo zemře smrtí zbabělce, který se nikdy nedokázal sám rozhodnout.

Saturday, February 22, 2020

Deimos

[ dajmos ]

[player] Renaiti

[fc] Tom Hardy
 

loyalty above all else

× [species] android
× [date of birth] september 1, 2221 | ♍︎ virgo
× [loyalty] capitol
× [credits] 17

× [level] 2
× [age] three | 3
× [occupation] bodyguard
× [gems] 0




vitality [ 0 ] × defense [ 10 ]
  • -
  • -

  • [ appearance ] Vzhledově by se dalo říct, že nápadně připomíná reprezentanta Prvního kraje, Owena Lunsforda, kterému se již nepodařilo dostat se ven z arény 136. Hladových her. Někomu by se klidně mohlo i zdát, že to nějakým zázrakem přeci jen Owen přežil, neboť Deimos vypadá jako jeho starší verze. Obličejové rysy má sice zachované po padlém splátci, ale na rozdíl od Owena má však viditelné strniště, které by mu kdejaký muž mohl závidět, neboť se o vousy nemusí nijak starat, protože mu nerostou a stále tedy vypadají upraveně. Owen měl velmi dobře vypracované svalstvo, takže ani v tomto případě se tím vývojáři nemuseli moc zabývat a jeho stavbu těla zachovali. Má však to štěstí i smůlu zároveň, že i kdyby se už nikdy nedotkl činky, o své svaly nepřijde, jenže na druhou stranu i kdyby se snažil sebevíc, už se mu nepodaří svaly ještě víc zvětšit. Na jeho těle by nikdo nenašel ani jedinou jizvičku či škrábnutí, která Owen utržil v aréně, v tomto ohledu je Deimos naprosto dokonalý. Stejně tak i jeho pokožka na obličeji, tu by mu zase mohla závidět kdejaká žena. Ponechali mu i Owenova tetování, ačkoli kdyby se Deimose někdo teď zeptal na jejich význam, nevěděl by, co odpovědět. Tímto však veškerá jejich podobnost končí.
  • [ personality ] Po povahové stránce byl totiž Owen naprosto nevyhovující. Čas, který vývojáři ušetřili při jeho vzhledové stránce, mohli alespoň vložit do programování jeho chování. Nutno říct, že to nebyla zrovna nejsnazší a nejkratší cesta. Začínali totiž prakticky od nuly, protože po padlém splátci nemohli převzít téměř nic, aby vyhovoval svému budoucímu poslání. Nenechali mu tedy ani moc vzpomínek, protože stejně většina z nich nebyla šťastná. Velmi vzácně může mít záblesk na nějaký zápas z ringu, ale nic víc, rodinu si vůbec nepamatuje. Jednu věc mu však v hlavě nechali jako jakéhosi strašáka a připomínku, aby si uvědomil, kam patří. Je jí právě vzpomínka na jeho smrt. Ta se zjevuje pravidelně v určitých intervalech, aby na tuhle skutečnost jen tak nezapomněl. Povahově se tedy stal mnohem lepším, než byl kdy Owen. Dokáže se občas i usmát či být milý, když na něj někdo promluví. Celkově v tomto ohledu, jako kdyby měl vštípeny jen ty nejlepší vlastnosti, které jen muž může mít. Občas se u něj však může projevit jisté opovrhování lidmi z chudších poměrů, což je zapříčiněno nejen tou malou částí Owena v něm, ale i myšlením jeho majitelů. Vzteklost a agrese jsou věci, které u něj už jenom tak nenajdete a zároveň by se dalo i říct, že v hlavě už nemá jenom činku. Momentálně jeho hlavní prioritou jsou Vanderbiltovi. Pro jejich bezpečí by udělal naprosto cokoli a přesně takhle je naprogramovaný. Zničit kohokoli, kdo by jim chtěl nějak ublížit, ať to stojí co to stojí. Naštěstí je k tomu i potřebně vybaven, aby každého případného útočníka mohl včas odhalit a zpacifikovat. Měl by dokázat rozpoznat, když někdo lže, protože má veškeré psychologické informace o tom, jak se chovají podezřelí lidé. Jedině snad nějaký chorobný lhář, který své lži vážně věří, by jej mohl zvládnout oblafnout, ale ani to není tak pravděpodobné. V hlavě má i zabudovanou jakousi mini GPSku, tudíž je nemožné se s ním někde ztratit. Má povědomí prakticky o každém koutě, a tak mu stačí říct jen název ulice a on je schopný se tam dopravit, aniž by cestu předtím znal. Má samozřejmě i velmi dobrý sluch. Klidně si může někdo něco mumlat jenom sám pro sebe a jeho uši to stejně zachytí. V místnosti plné lidí je pro něj občas těžké se soustředit, a tak má většinu času tuhle funkci vypnutou, ale v případě nouze je schopný potřebný rozhovor rozpoznat. Jeho nejhlavnější předností je však možnost přepnutí vidění na termovizi a také snímače sejmutí otisků na pravé ruce, tudíž pokud mu někdo podá ruku, Deimosovi se tímto způsobem naskytne možnost se dozvědět o dotyčném nejzákladnější informace a historii trestního rejstříku. Samozřejmě jen za předpokladu, že je daná osoba zaznamenána v databázi, ale jen výjimečně tam někdo není, protože v dnešní době je otisk třeba téměř ke všemu. A jako pomyslná třešnička na dortu je Deimosova vysoká odolnost vůči zničení. Jen tak něco jej nedokáže zastavit a vyřadit z provozu. Zvládne víceméně bez problému fungovat, i když do něj někdo nasází celý zásobník.
× × ×
  • [ file 001 ] Stejně jako žárovka Edisona, tak ani Deimos nevznikl hned na první pokus, ale bylo potřeba postupně všechno doladit. Každá jeho předešlá verze měla jednoduše nějakou chybku, s níž nebyl schopen dál správně fungovat. Hned u prvního modelu se dopustili toho, že mu zanechali až příliš mnoho vzpomínek od padlého splátce a s tím, co mu všechno naprogramovali, byl jako taková slabší verze Hulka. Naštěstí jej stihli vyřadit z provozu včas, sice zdecimoval skoro celou místnost, ale bylo to dříve, než stačil někomu ublížit. To už se však nedá říct o jeho druhém modelu. Ten se totiž pokusil jednoho z pracovníků uškrtit. Což však na jeho obranu nebyla úplně jeho chyba, neboť mu zapomněli snížit agresi, takže stačilo jen jedno slovo a pohroma byla na světě. Naštěstí vše dobře dopadlo a on byl vrácen zpět do procesu vylepšování. A že se na jeho programování všichni celkem nadřeli. Rozhodně nebyl snadným oříškem, ale ve finále z něj udělali to nejlepší, co se jenom dalo. Veškeré věci byly konzultovány pravidelně s panem Vanderbiltem a ten měl tedy jeho vývoj plně pod kontrolou. Jakmile však bylo všechno potřebné nastaveno, bylo třeba jeho schopnosti vyzkoušet v praxi. Vývojáři se mu však nechtěli jen tak sami postavit, protože si byli vědomi, co všechno dokáže. Strávil tedy nějaký čas ve vojenském výcviku, aby se naučil správně všechny své vychytávky používat. Naštěstí se ukázalo, že je učenlivý a chápe celkem rychle, tudíž nebylo třeba ho výcvikem mořit příliš dlouho. Se vším, co mu bylo naprogramováno, se zvládl seznámit a lépe teď tedy rozumí svému fungování a je tedy schopný upozornit, kdyby náhodou něco nefungovalo jak má. Uvědomil si přitom i co smí a nesmí a jak má ovládat svoji sílu, aby při případném objetí třeba hned někomu nezlámal žebra. Zároveň se vývojáři během jeho výcviku snažili i vychytat případné mouchy, které by jeho systém mohl mít, a tak by tedy v současnosti mělo vše fungovat a běžet přesně tak, jak má. Dokonce mu i vylepšili schopnost se zacházením zbraní natolik, že ať mu dáte do ruky cokoli, bude s tím umět zacházet. Vlastně v případě ohrožení kohokoli z Vanderbiltových by byl schopný si udělat zbraň snad ze všeho, případně útočníka zpacifikovat i holýma rukama. Při střílení má velmi dobrou mušku a jen výjimečně by se mělo stát, že se netrefí. Výcvik jej procvičil i co se reflexů týče, a přišel na to, že občas dokáže předvídat soupeřovy kroky a rychleji se tak vyhnout jeho útoku. Když si vším tímhle prošel a vývojáři si byli jisti, že odvedli stoprocentní práci a Deimos se nevymkne kontrole, mohl se konečně přesunout ke svojí nové rodině. Na ten den se Deimos vážně těšil, protože byl neskutečně zvědavý, jací Vanderbiltovi skutečně jsou. Měl o nich totiž vštípené nejzákladnější informace, ale nic z toho neměl podložené vlastní zkušeností. Už když je poprvé viděl, v hlavě se mu všechno seplo a věděl, že je tu pro ně, aby je chránil, zároveň se zaplnila i poslední prázdnota, kterou v sobě cítil. Dostalo se mu od nich milého přivítání a to jim nikdy nezapomene, stejně jako i novou možnost, kterou mu dali. Práce pro Vanderbiltovi jej opravdu naplňuje a nedokázal by si svůj život bez nich představit, neměl by totiž potom proč žít.

  • Celeste Vanderbilt × Na svoji novou rodinu nedá dopustit. Dokázal by o nich klidně básnit hodiny, jak jsou skvělí. Pro každého z nich by byl schopen udělat cokoli a Celeste není výjimkou. Ačkoli z ní má občas pocit jistého odstupu, když si to porovná s chováním jejího manžela, tak jí to nemá nijak za zlé. Snaží se respektovat její soukromí, ale občas se ještě přeci jen zeptá na něco osobnějšího, než by jí mohlo být příjemné. Vážně se však snaží najít své hranice, co má vědět a co ne, a je rád za trpělivost, kterou s ním všichni mají. Naštěstí se mu Celeste nesnaží jeho práci nijak ztěžovat a vždy mu hlásí, když někam odjíždí, a tak pokaždé ví, kde se nachází, kdyby se náhodou něco dělo.
  • Charon Vanderbilt × Ačkoli je má primárně chránit, něco uvnitř mu hlásí, že by chlapci měl i dělat společnost. Snaží se být tedy i něco jako jeho přítelem, protože na rozdíl od obyčejných lidských kamarádů, on jej nikdy nezradí. Zároveň se snaží být i takovým Charonovým trenérem. Je totiž toho názoru, že je dobré, aby uměl základní sebeobranu a také s ním chodí trénovat na střelnici. Uvědomuje si, jak moc Ulysseovi a Celeste na Charonovi záleží, a proto je občas jako jeho stín, jenom aby si byl jistý, že je naprosto v bezpečí. Naštěstí si Charon uvědomuje, že jejich rodina ochranu potřebuje a nestává se tedy, že by se nějak rebelsky vzepřel a snažil se kolem něj proplížit. Nejen, že by se mu to asi nepovedlo, ale mohlo by ho to vystavit nebezpečí, což by Deimos asi nerozdýchal, kdyby ve své misi selhal a komukoli z Vanderbiltů se něco stalo.
  • Ulysses Vanderbilt × Moc dobře si uvědomuje, co pro něj tento muž udělal a že právě díky němu má možnost na tomhle světě být. Je mu nesmírně za tuhle příležitost vděčný. Zároveň si i neskutečně váží toho, že se jej snaží brát a zapojovat jako dalšího člena rodiny. Vážně se díky tomu cítí mnohem více lidsky, jako by konečně někam patřil. Stačila jen jedna sekunda, aby si Ulysses získal Deimosův naprostý respekt a uznání. Vidí v něm totiž úžasnou osobnost a do jisté míry i vzor, k němuž může vzhlížet. Deimos si je samozřejmě vědom, jakou zodpovědnost mu Ulysses svěřuje, když má na starost celou jeho rodinu a snaží se proto dělat vše, aby jej nikdy nezklamal. Udržet je všechny tři v bezpečí je jeho největší prioritou. Dochází mu totiž, že postavení, jako má Ulysses, je do jisté míry nebezpečné. Tento muž má jeho bezmeznou loajálnost a byl by pro něj schopen jít i do samotného pekla. 

Friday, February 14, 2020

Sanseya nan Rhoenthre

[ sanseja nan róuentré ]

[player] Rywaine

[fc] Bryden Jenkins
 

your attitude may hurt me a little, but mine can kill you

× [species] human
× [date of birth] august 7, 2209 | ♌︎ leo
× [loyalty] neutral
× [credits] 360

× [level] 5
× [age] fifteen | 15
× [occupation] student
× [gems] 16




vitality [ +15 ] × defense [ 9 ]
  • V dávnej, veľmi dávnej minulosti existovali gladiátori. Pôvodne to boli iba obyčajní otroci, s ktorými si ich páni mohli robiť čo sa im len zachcelo - tí ktorých poznáme my teda vznikli až z ich donútenia. Väčšina z nich bola vojnovými zajatcami a už aký-taký výcvik mali. Iní sa tomu museli rýchlo naučiť. Najskôr boli gladiátori iba muži, ale keďže boli čím ďalej, tým populárnejší, medzi ich rady sa pomaly dostávali aj ženy. Väčšinou bývali nazývané aj amazonky. Rovnako ako v minulosti existovali gladiátorské školy, jednu takú provizórnu si vymyslela aj rodina nan Rhoenthre, aby svoju dcéru Sansyth na jednu z nich vycvičili. Tak ako ju učili šermu, rýchlemu a obratnému, aby vedela bojovať s viacerými osobami naraz, ju učili aj boju s ťažkými a silnými zbraňami, aby mohla svojich nepriateľov zneškodniť čo najrýchlejšie a najefektívnejšie. Krvavá smrť bola v tých časoch niečím úžasným – to teda naučili aj Sansyth. Dostávala dokonca tresty ako gladiátori. Za najmenšiu chybu dostala bičom, bola väznená na samotke alebo jej vypálili čiarku na chrbát horúcim železom. Tento teror sa dlhodobo znášal veľmi ťažko. Našťastie mala Sansyth tuhý korienok a na niečo takého výborné predispozície. Problém s bolesťou nemala skoro nikdy a časom si na ňu aj zvykla, na chrbte má asi tridsať takých vypálených čiarok, ak nie viac, časom to prestala počítať a proste to prijala ako súčasť živote. Veď predsa, nakoniec ženy zvládnu oveľa viac bolesti ako muži. Zároveň sa tak naučila byť bez jedla a vody o dosť dlhší čas ako iní obyvatelia Prvého kraja. Miesto, kde gladiátori bojovali sa nazývalo amfiteáter. Jej rodičia si menší na pozemku urobili – však nemohol doň vstúpiť nikto cudzí. Samozrejme zvonku to tak veľmi nevyzeralo, ale minimálne miesto na tréning sa nejakému pôvodnému podobalo. Či už s trénermi skúšala nejaké techniky boja, cvičila alebo to bolo takmer “na život a na smrť“, vždy sa snažila a vždy trénovala. Nemohla vynechať ani dni, kedy sa necítila dobre, to by totiž viedlo – ako bolo zvykom – ku trestu. Našťastie kvôli extrémne zdravej strave nebola snáď nikdy chorá. Tiež sa naučila jesť tak, aby jej stačilo aj menšie množstvo jedla na dlhší čas. Ako malá jedla veľmi veľa, čo sa rodičom nepáčilo. To viedlo k tomu, že jej stravu začali prideľovať oni. Teda je tiež naučená zjesť ktovieaký hnus. Nemá veľmi veľký problém asi s ničím, čo by sa jej dostalo na jazyk. Jej chuťové bunky pravdepodobne zomreli alebo je navyknutá na to, že je to dobré, lebo nič lepšie sa jej v domácnosti nedostane. Celkovo to bola veľmi striktná výchova. Musela vstávať skoro ráno, ísť si zabehať, potom sa osprchovať, najesť, učiť sa a potom ísť na tréning. Mala snáď najlepších možných trénerov akých mohla, lebo z nejakého dôvodu rodičia investovali úplne najviac práve do nej. V minulosti boli známe rôzne typy gladiátorov, ktorými by sa mohla Sansyth stať. Nemala však možnosť výberu, bolo rozhodnuté, že sa naučí takmer každému jednému typu najlepšie. Ak by jej niečo nešlo, nasledoval by trest, takže jej cvičenie pokračovalo aj vo chvíľach, kedy mala voľno. Jej telo teda po toľkej dobe dokáže zvládnuť veľkú fyzickú záťaž rovnako ako ona tú psychickú a nemusí v noci ani veľa spať. Prejdeme ale k typom gladiátorov, ktorými všetkými vlastne Sans je. Andabates bol gladiátor, ktorý bojoval s uzavretou prilbou, takže sa musela naučiť bojovať poslepiačky len vďaka svojmu sluchu. Dimachaerus, ktorý používal dve dýky a musel byť veľmi rýchly a ubrániť sa viacerým protivníkom s ťažšími zbraňami. Ďalej mnoho gladiátorov, ktorý bojovali na koni – má teda aj dva vlastné kone, na ktorých sa naučila jazdiť na perfektnej úrovni a bojovať z ich chrbtov. Tiež nejakí typ, ktorý bojoval z diaľky lukom. Samozrejme zase nebol čas naučiť sa všetko, takže vynechala niektoré zbrane, ako sú napríklad kopije, oštepy a kladivá. Okrem toho, že sa naučila bojovať s ľuďmi, sa naučila čeliť aj zvieratám. Sama nevie, odkiaľ jej rodina niektoré nabrala, ale nejak sa im to podarilo, predsa mali v Kapitole veľa konexií. Najprv to začínalo len s jeleňom, diviakom či pštrosom, ale následne sa to stupňovalo a Sansyth si musela poradiť s rysom či býkom a napokon aj s takým leopardom či medveďom. Pri týchto bojoch nebola nikdy úplne sama, vždy mala pri sebe aspoň dvoch trénerov, predsa si ich rodina nemohla dovoliť nechať jedného z potomkov roztrhať zvieraťom na vlastnom pozemku. Skoro stále boli tieto boje o vlások a Sansyth z nich odchádzala totálne vyčerpaná a skrvavená... Hlavne keď išli piati na tigra alebo siedmi na leva. Vtedy si reálne myslela, že zomrie. Keďže však vždy potešila rodičov sledujúcich to z bezpečia, za takéto výkony dostávala voľno, ktoré si veľmi cenila, ale musela ho väčšinou využívať na výcvik v plávaní, lebo ten mala ako mladšia celkom zanedbaný. Časom sa v ňom ale vylepšila. Mimo bojov trénovala aj rýchlosť a obratnosť. Jedného času po nej dokonca strieľali šípy a ona im mala ujsť, to už len bola zábava. Raz musela bežať so šípom v nohe. Našťastie je to už len nepríjemnou spomienkou, ale aspoň sa aj z toho niečo naučila. Celkovo celý jej tréning bol jeden veľký zmätok. Každý z rodiny chcel, aby bola lepšia v tom či tamtom. Ako už bolo spomínané, napokon sa musela učiť rôzne štýly boja. Nemá teda ani problém ich počas bojovania “prepínať“, ak sa to tak môže nazvať. Ak sa zrazu urobí tma, zavrie oči a bojuje podľa sluchu. Ak jej vezmú luk, rýchlo si nájde meč. Dokonca sa musela naučiť bojovať aj bez zbrane, pekne na surové päste, veď aj tomu najšikovnejšiemu sa môže niečo stať so zbraňou. Aj keď len nešťastnou náhodou. Nabrala teda veľa na obratnosti a rýchlosti – pred začiatkom poriadnych bojových tréningov sa musela rok či dva venovať gymnastike, jóge a dokonca tancu. Všetci boli za to, že aj pri takej činnosti sa naučí rôznym pohybom, ktoré ju môžu v budúcnosti zachrániť. Rovnako ako je obratná a rýchla, sa po toľkom bojovaní naučila byť aj predvídavá. K tomu jej dopomohlo aj občasné navštevovanie výcvikového centra, kde mohla vidieť, ako bojujú iné osoby. Párkrát ostávala celkom prekvapená, keďže aj ona mala svoj vlastný štýl, ale aspoň obkukala, ako to môže vyzerať medzi samostatne vytrénovanými osobami. Ona tam chodila, keď si išla nejaké boje nacvičiť alebo keď už nezvládala byť doma. Nijako si ani nepestovala kamarátske vzťahy, čo je v jej prípade len a len dobre, keďže potom nemá žiaden súcit. Netuší, čo je to empatia, ten pojem je jej cudzí. Dokáže bez slova zabiť priateľa, ak by jej stál v ceste za niečím, čo chce alebo potrebuje. O to nebezpečnejšia je, keď je zároveň veľmi inteligentná. Na jej učení v škole si dali všetci tiež veľmi záležať. Síce nie je nejaký odborník na nič (ak nejde o boj alebo dokonca históriu gladiátorov), ale to všeobecné vzdelanie má na výbornej úrovni. Ešte sa treba pozastaviť nad tým, že keď sa naštve, je nekontrolovateľná, má problém so zvládaním hnevu. Ako malá odsekla prsty chlapcovi za to, že jej vzal jej gladiátorský meč. Na svoje veci je veľmi citlivá. Nemala by problémy ublížiť aj jej súrodencom, ak by sa dotkli jej koňa, zbrane, vybavenia alebo čohokoľvek bez jej povolenia. Rovnako to je aj s tým, že ak sa jej páči nejaký chlapec, nemôže sa po ňom vešať druhá. Ľuďom totiž dokáže povedať presný príbeh o tom, ako by ich mučila, keby urobili niečo, čo ona nechce. Popritom by sa ešte aj usmievala. Celkovo ak ju spoznáte, zistíte, že to nie je práve niekto na kamarátstva. Je rovnako nebezpečná ľuďom jej blízkym, ako aj ľuďom úplne cudzím. Popri Scorpion sa ale naučila vysporiadať s úplne psychicky narušenými osobami. Ako jediná vie svoju sestru nejako skľudniť. Väčšinou však hrá divadielko, ktoré ona vie, keď chce. Stále však uprednostňuje svoju “temnú“ stránku, s ktorou rieši takmer všetko. Jej rodičia nemajú problém svoje deti dokonca používať ako vyhrážky. Áno, znie vtipne, keď povedia, že ich mladá dcéra si to s nimi pôjde vyriešiť, ak sa o niečo nevedia postarať, no keď už sa s tým hrôzostrašným pohľadom v očiach objaví v ich dverách a v ruke drží svoj meč, nie je im hneď všetko jedno. Niektorí mali dokonca to výsostné privilégium vidieť ju bojovať v ich domácej aréne. Týmto spôsobom sa tiež naučila, ako na ľudí správne zapôsobiť. Dať im krv, dať im do toho nejaké emócie, alebo zase pôsobiť úplne chladnokrvne. Je si vedomá, že všetko má svoje pro a proti, preto sa vždy snaží nájsť tú najlepšiu alternatívu. Samozrejme, pre ňu samotnú. Nikdy nemyslí na druhých, takže neprichádza do úvahy, aby ju len tak hocikto stiahol so sebou pod hladinu. Vie prekuknúť, ak sa ju niekto snaží využívať, ak na ňu niekto niečo hrá. Väčšinou vie vidieť priamo do vás. Stačí jej reč vášho tela, ako rozprávate, či len ako držíte zbraň alebo aké hádžete po určitých osobách pohľady. Nie je to ťažké, hlavne keď sa tomu dostatočne celý život venuje.
  • Pravidlá sú tou základnou vecou, čo ju držia nakrátko. Príkazy a časové harmonogramy, ktoré jej zväzujú ruky vo vlastnom bezproblémovom sebarozvoji. Bez priateľstiev, bez skutočného sociálneho života alebo bez iných aktivít, ktoré doma vykonávať nemôže. Sama by to za slabinu nebrala, rovnako ako iné veci, ktoré by jej mohli ublížiť. Má pocit, že práve kvôli svojmu tréningu je nedotknuteľná, čo vôbec nemusí byť pravda. Vždy sa nájde niekto lepší, a to je fakt, ktorý Sansyth nie je ochotná prehltnúť, ani keby ste jej dali milión. Málokedy niekomu verí a je schopná uzavrieť spojenectvo. Hraje sama za seba. Asi by ju stálo veľmi veľkého prekonávania, aby bola ochotná podvoliť sa spolupráci. Ak by už mala pred sebou nejakú skupinku, vždy musí byť na vedúcej pozícii, alebo proste nebude počúvať. Nenechá si od niekoho rozkazovať. V takých chvíľach sa prikláňa k využitiu násilia a svoj pokoj, rešpekt, názor alebo čokoľvek, čo je treba, si vybojuje. Svojim skoro divokým správaním si teda ľudí dá skôr od tela a na všetko v konečnom výsledku zostane sama. Okrem toho, že jej problémom sú ľudia, má aj niekoľko fóbií, ktoré jej neraz spôsobili takmer srdcový záchvat. Sú to hlavne arachnofóbia a trošku slabšia insektofóbia. Všetok hmyz a tie osemnohé potvory sú pre ňu nočnou morou. Začne vrieskať, behať a doslova stratí pojem o čase a o mieste, ak na danom mieste rovno neodpadne. S fóbiou sa snaží bojovať, ale len veľmi ťažko hociktorú dokáže zmierniť. Nemá priamo klaustrofóbiu, ale z extrémne malých priestorov a výťahov má istú úzkosť, preto sa im radšej vyhýba. Keby mala prejsť krátkym potrubím, alebo bežať tridsaťkrát dlhšie, radšej beží. Svoje fóbie neberie na ľahkú váhu a tají ich, aby ich proti nej niekto nevyužil. Stačí jej však, aby niekto spomínal pavúky a ona nemá problém zobrať panvicu a dať mu krásny knock out. Pozná len svoje štýly boja, je naučená na isté typy zbraní a typy súperov. Preto by ju mohlo zaskočiť, ak by po nej išiel niekto len tak hlava nehlava. Z takého niečoho sa jej súper zároveň celkom ťažko odhaduje a už nad tým bojom nemá takú kontrolu. Zároveň by každého mimo hociktorého profi kraja veľmi podceňovala. Sansyth je úplne ľavá na varenie. Zdravé veci pozná a vie, čo môže zjesť, ale nikdy, naozaj nikdy si nič nevarila sama pre seba. Strava jej totižto bola prísne a kontrolovane prideľovaná. Možno by si aj dokázala niečo uloviť a dať to nad oheň, ale pravdepodobne by to nejako ohriala alebo spiekla. Nakoniec by to aj tak nechala tak, alebo by sa do nejakého lovu ani nepustila. K jedlu by sa hneď mohli pripliesť bylinky, rastliny a zvieratá. K zvieratám len to, že asi nepozná ak je nejaké jedovaté. Mala ale dočinenia so šelmami a divokými zvieratami, takže pozná stratégie, ako sa im vyrovnať bez toho, aby umrela. Je to ale ťažké a väčšinou potrebuje nejakých spoločníkov, ktorých ale neuznáva... U rastlín to isté v otázke jedovatosti. Nepozná ani ich liečivé účinky, takže by si v ťažkých časoch radšej neodtrhla žiadnu, neverí tomu, že risk je zisk. Základy prežitia v prírode môže mať tak akurát z nejakých knižiek, ak by si na to vôbec v dôležitej situácii spomenula. Holt, dôležitejšia pre ňu bola bojová stratégia. Neskúšala by ani vyrábať rôzne pasce, spolieha sa len na svoje boj, ktorý ju podľa nej ako jediný môže reálne zachrániť. Takéto veci nie sú nič pre ňu. Niečomu z toho dokonca opovrhuje, lebo jej to pripomína život sociek z nižších krajov, ktoré nemá rada. Vo svojom živote tomu nevenovala ani sekundu svojej pozornosti. Okrem toho, že mala svoju vlastnú mini arénu, v ktorej sa naučila bojovať nemala veľmi veľa priestoru na trénovanie v rôznych prostrediach. Zrejme by si nejako poradila všade, veď je to predsa nejaká tá profíčka, ale nemá rada momenty prekvapenia. Je to niečo, na čo nie je zvyknutá. Rovnako ako nenávidí, keď jej niečo nevychádza presne podľa plánov. Má vždy nejaký rozvrh a na to, čo bude robiť bola zvyknutá od malého decka, takže každé prerušenie jej činnosti v nej spôsobí výbuch hnevu. Ak si ešte za príklad vezmeme masaker v Hunger Games, pravdepodobne by bola veľmi vykoľajená a naštvaná, keby jej niekto vzal jej zbraň, že by išla hlava-nehlava s akoukoľvek inou zbraňou – úplne nerozmýšľajúc – po danej osobe. K jej psychickému stavu. Je v poriadku, až na to, že uznáva úplne iné hodnoty. Neberie síce svoj život na ľahkú váhu, ale životy ostatných sú pre ňu v drtivej väčšine úplne nepodstatné. Tým pádom má vysoké ego a dokáže sa dostať do problémov bez toho, aby si to vôbec nejako uvedomovala. Neuznáva autority mimo svoj dom, takže jedine rodina. Ostatní sú pre ňu nikým, niekedy dokonca len zbytočne zavadzajúcim smetím. Je ťažké si získať jej pozornosť. Ona si tú vašu možno získa, ale väčšinou práve tým negatívnym spôsobom. Nehrá sa na nič, čo nie je a ani to nemá v pláne. Ak si však na ňu alebo niekoho z jej rodiny hocikto otvorí ústa, ide sa biť ako divá a nenechá vás na pokoji. Má veľmi rozmanitú a zvláštnu osobnosť. Dokonca by sa dalo povedať, že stále spoznáva sama seba. Nemala času sa tomu venovať, keď bola deckom, takže je to vcelku pochopiteľné. Z fyzických vecí by sa mohlo spomenúť, že nie je zvyknutá na bojové kladivá alebo sekery, radšej má rýchlejšie a svižnejšie zbrane, s ktorými má asi najlepšiu kompatibilitu. Nemala v ruke ale kosy, srpy, sekáčiky či nejaké santoku nože. Tieto zbrane jej prídu ako menejcenné. So svojimi názormi – ktoré musia byť vždy tie pravdivé – sa vcelku odlišuje od ostatných ľudí. Ak sa zatne a povie si, že je niečo zlé, o žiadnych výhodách ju nepresvedčíte. Aj keď jej chcete zniesť modré z neba a ona povie nie, slova áno sa už od nej nedočkáte... Nikdy. Tvrdohlavosť je totižto jedna z jej najsilnejších vlastností a nie je jej teda veľmi k úžitku.

  • [ file 001 ] Rod nan Rhoenthre sa ťahá už veľmi ďaleko, až do zabudnutia. Majú svoje tradície, svoje spôsoby a svoje rodinné pravidlá. Nikto sa ešte neopovážil ich porušiť a ani to nevyzerá, že by sa tomu tak v budúcnosti stalo. Tak či onak, dom aj život Sansyth bol takým veľkým väzením. Už od malého dievčatka bola učená boju, nikdy nemala žiadne hračky a zvykla si na striktný režim. Večer musela mať vždy zhasnuté a bola zamykaná. Ráno, keď jej dvere odomkli, už musela byť plne nachystaná na svoj tréningový plán, či v nižšom veku do školy. Pre osvetlenie, každé z detí nan Rhoenthre je vždy predurčené na tréning nejakého typu boja. Rodina sama vždy deti vyberá na ich pozície už vo veľmi mladom veku. Preto nie je žiadnym prekvapením, že ich domácnosť vedela byť niekedy až extrémne chaotická. Ešte k tomu žili v rodinnom sídle, a ak v ňom máte gladiátora, assassina, samuraia, ostreľovača a iných, naozaj je veľmi ťažké všetko zosúladiť. Navyše, každý jeden z nich musel mať individuálnu stravu, trénerov a miestnosti, v ktorých by trávil čas. Našťastie otec Sansyth je tvorca Hier, takže o peniaze nemali núdzu a niekedy mával doma veselo, keď si všetci sadnú a on o svojej práci rozpráva a odpovedá svojim deťom na rôzne otázky. Týmto sa toho dozvedeli veľa aj o tom, ako to chodí v Kapitole a vo výcvikovom centre či priamo v aréne. Samozrejme nikdy nedostali žiadne špeciálne informácie. Mimo túto prácu je jej rodina trvalo známa ako rodina úžerníkov či niekedy aj vymáhačov dlhov. Pri týchto záležitostiach bola Sansyth niekedy aj prítomná. Musí predsa pokračovať v rodinnom biznise... Nie je teda na počudovanie to, že by v peniazoch mohli plávať. Nijako sa nimi ale nechvália a neprezentujú sa ako hviezdy. Myslia si o sebe, že sú o niečo vyššie ako ostatní ľudia, ale že by im to dávali aj pociťovať, tak to mimo práce vôbec nie. Keď však príde na nejakú rivalitu, nan Rhoenthreovci sú schopní byť sa do krvi a ani potom neprestávať. Všetci sú veľmi hrdí a urážky neberú na ľahkú váhu – vtedy máte možnosť to odvolať, alebo ste fyzicky napadnutí a je úplne jedno, kde sa práve nachádzate. Môže to byť zaľudnené námestie, bazén, bočná ulička, výťah... Nezaujíma ich to. Dokonca aj keď sa navzájom nenávidia, sú jediní, ktorí si môžu nadávať. Vy na to nemáte právo. Samotná Sans bola už v nízkom veku veľmi vyspelá, vyjadrovala sa na oveľa lepšej úrovni ako jej rovesníci. Nikdy preto nemala kamarátov, všetci jej prišli zaostalí. Pravdou bolo ale len to, že ona to detstvo nejako preskočila. Dalo by sa povedať, že oni neboli deti, ale vojaci. Hovorí sa, že viac ako od rodičov sa deti svojmu správaniu naučia od svojich rovesníkov. V ich prípade to teda pravda vôbec nie je. Sans dostávala dokonca zákaz sa s ostatnými baviť. Delila ich aj spomínaná intelektuálna úroveň, ale nič, čo by z nej robilo génia – doma to však brali inak. Bola navyknutá len na domáci režim, ktorý by jej aj vlastne nedovoľoval sa správať inak, ako bolo požadované. Ešte ona špeciálne musela byť perfektná – priblížiť sa čo najviac predstave všetkých v okolí. Nemohla predsa niekomu urobiť hanbu. Už ako veľmi malá pocítila, aký je to skutočný trest. Nie žiadny zákaz sladkostí, zákaz chodiť vonku s nejakými kamarátmi alebo nejaké slabé buchnutie. V ich rodine sa nerešpektovalo, ak niečo spravila zle, aj keď len náhodou. Než prišli fyzické tresty, zostávala bez jedla aj celý deň. Jej psychická stránka chvíľu trpela. Sansyth si priala život, aký mali ostatní. Bezstarostný, skutočné detstvo plné radosti. Jediný smiech, aký ona v živote použila, bol ten ironický. Dalo by sa dokonca povedať, že ten obyčajný je u nan Raeirovcov považovaný za neetický, ba až priam neslušný. Rovnako ako toho veľa nenarozprávajú. Medzi súrodencami a príbuznými v sídle je to ešte dobré, keď majú čas, sadnú si a môžu konečne používať svoje hlasivky. Medzi generáciami je to naopak tak, že mladší sa nikdy nesmú bez vážneho dôvodu ozvať k starším, tí musia začať konverzáciu. Komunikácia teda bola kameňom úrazu mnohých nedorozumení, tak sa na ňu v poslednom období prestal klásť až taký veľký dôraz, i keď sa stále stane, že to niekomu celkom prekáža. Možno je to akýsi znak povyšovania si ega, či len hlboko zakorenené pravidlá, ktoré nikto nemá tú odvahu meniť. Takto si predsa vždy poradili a vždy sa im dobre darilo. Čím staršie deti boli, tým sa viac jeden od druhého oddeľovali podľa toho, čo mali vo svojom dennom programe urobiť. Dom sa ale zároveň o pár ľudí vyprázdnil. Tie deti, čo dosiahli toho veku a mohli sa snažili ujsť, tí, ktorým sa na druhú stranu predsa len zapáčil štýl života, zostali. Tradície sa v nich nakoniec predsa len zakorenili a oni v nich pokračovali. Veď ani ako batoľatá nepoznali iné zásady. Vychovávali ich akési slúžky, či čo vlastne boli. Sans si na nich nepamätá a sú jej úplne ukradnuté, veď čoskoro aj zmizli a oni sa museli vysporiadať s ťažkým životom. Celkovo za rodinu považuje len veľmi malú časť ľudí a tí majú teda šťastie, lebo u nej je slovo láska veľmi maličký pojem. Slová ako milujem ťa teda nikdy nepovedala. Sama neverí, že by toho vôbec niekedy bola schopná. Koniec koncov, ani jej to nikdy nikto nepovedal. Jej nadradené a čiastočne ironické správanie mimo dom – kde si to na(ne)šťastie nemohla dovoliť – začalo až po tom, ako začala riadne trénovať a dostávať lekcie snáď od všetkých dospelých v okolí. Nie len zaplatení profesionáli ich učili boju a tomu ako sa správať či prežiť. Jej otec, mama, strýko a iní. Každý mal na tom nejakí podiel, ktorým sa mohol pýšiť. Skoré vstávanie a akési začiatočnícke techniky s malými zbraňami sa u nej stali realitou už v šiestich rokoch. Ešte chúďa ani nevedela, čo ju v živote čaká. V desiatich už mala veľkú časť tréningu za sebou. Presne v tom čase dostala aj svojho prvého koňa a začala sa venovať rôznym typom boja v ich aréne. Tréningy sa kopili a čím ďalej, tým viac ich mala. Chodila spávať celá “dolámaná“, vediac, že ďalší deň ju čaká to isté. Vekom sa ale jej schopnosti naozaj zlepšovali, a tak sa už ako skorá tínedžerka mohla pozrieť do zrkadla a povedať si wau. Mala svaly, mala vražedný pohľad a vedela, že ak chce, dokáže na ulici prepadnúť dospelého chlapa a z bitky nevyjde celá skrvavená. Jej tréneri boli statní chlapi a často si s nimi dokázala poradiť. Možno to bolo kvôli tomu, že za ten čas dokázala spozorovať ich štýl boja a tým pádom tomu prispôsobiť ten svoj, alebo išlo o spomínané skúsenosti, ktoré nabrala. Sebavedomie sa jej zdvihlo do výšin a strach zo všetkého pominul. Naozaj v sebe videla to, čo v sebe videli všetci – silu, odhodlanie a smrť. Presne to bol zámer. Aby sa z nich stali zbrane. Chceli byť malou armádou, ktorá bude v budúcnosti robiť presne to, čo robili oni do ich dospelostí. Krásne sa im to aj podarilo, ako každej generácii pred nimi. Nemohli si na nič sťažovať, všetci boli vycepovaní na to, akí psychopati v skutočnosti boli. Sansyth za pár rokov prestala klásť otázky, viac a viac sa začala sústrediť na vylepšenie svojho tela a svojich zručností. Týmto tempom už nedostávala žiadne tresty a všetci s ňou konečne boli maximálne spokojní. Vtedy, keď sa stala doma tým miláčikom, u nej začala rivalita. Nikto nemohol byť lepší ako ona, keď si to už raz vydobyla – medzi svojimi bola doma líder, ak sa o niečom debatovala, zvyčajne mala posledné slovo, alebo sa do diskusie nezapájala. Ak sa začala hádka, hladko ju vyriešila – ručne a stručne, ako bola učená. Tak ako s ľuďmi mimo domu, všetko si získala buď jednoduchými slovami a ak to náhodou nevyšlo, proste použila silu. Naučila sa, že stačí ukázať aj tú druhú stránku – toho chladnokrvne vycvičeného zabijaka a ľudia už vám nepovedia ani slovo. Dokonale teda zapadala do rodinného biznisu, čo sa u nich veľmi cenilo, niekedy mala aj tú príležitosť vziať si sama niekoho na starosť. Takejto pocty sa len tak niekomu nedostávalo, všetko sa u nich berie až príšerne seriózne. Stala sa tak príkladom pre mladších súrodencov či bratrancov a sesternice. Zistila, že cez tie slzy na začiatku to stálo za to a bola vďačná. Bez toho by si v živote neporadila. Či možno poradila, ale nebola by taká skúsená a nedokázala by byť vystavená len tak s hocičomu. Zatiaľčo teraz má pocit, že sa môže prebiť svetom ako nič. Presne ako správny gladiátor jej vždy išlo a vždy pôjde len o víťazstvo, krv a nadradenosť. Vidieť to v jej očiach. Ani známka nejakých hlbších pozitívnych emócií. Prídu jej zbytočné, ak v živote chce niečoho dosiahnuť. Cieľom jej bytia je teda ukázať, čoho je schopná a že by jej nikto nemal stáť v ceste, ak má rozum.



  • cestovní doklad

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92