Monday, April 27, 2015

6th Victory Tour = Speeches I




Claudia Riqueti: Zdravím, Dvanáctko! Řekněme, že k Vašemu kraji nemám nějak zvláštní vztah a moje mínění o vašich splátcích také není nějak extra rozsáhlé. Avšak... Vždycky jsem Vás tak trochu obdivovala.. To,v jakých podmínkách tu žijete... To musí vyžadovat opravdu velkou psychickou i fyzickou sílu. No a to nejspíš není vše. Většina z Vás i pilně pracuje den co den bez přestávky v nějakých dolech. Opravdu, máte můj obdiv! V mém ročníku jsem se s vašimi splátci nesetkala ,ale ten chlapec se prý dostal až mezi 8 nejlepších a to jenom potvrzuje má slova. Doufám, že se váš kraj později víc ukáže. +1

Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Dvanáctého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. O vašem kraji vím pouze to, co se říká. Každopádně myslím, že pravda je daleko krutější a jak již bylo zmíněno přede mnou, žijete v opravdu těžkých podmínkách, za které si zasloužíte obdiv. Ale proč že tu vlastně jsem? Abych pronesl pár slov o vašich zesnulých splátcích. Bohužel ani s jedním jsem neměl tu čest vést dialog a vlastně jsem je ani pořádně neznal. Připadá mi proto hloupé rozplývat se zde nad tím jakou jste utrpěli ztrátu, když jsem se s nimi ani nesetkal. Jediné co vám mohu popřát, je moje upřímná soustrast a také mnoho štěstí do dalších ročníků! +1

Archer Francis Jr.: Zdravím Dvanáctý kraj. Je mi ctí, že tu teď před Vámi můžu stát a vidět něco málo z toho, jak tu skutečně žijete... Vaše splátce jsem bohužel moc neznal, ale bojovali statečně až do konce... s dívkou jsem se nepotkal, ale co jsem viděl ze záznamu, tak bylo jasné, že měla dobré srdce. chtěla jen pomoc tomu maličkému. Chlapec byl silný a chytrý, proto také dokázal přežít tak dlouho, kdyby mu nezkřížil cestu Sylver, kdo ví, jak by to dopadlo. Oba dělali svému kraji ve všech směrech čest a já bych jejich rodinám chtěl vyjádřit svou upřímnou soustrast. Musí to být hrozně těžké. Doufám, že se v budoucnu dočkáme vítězů z Dvanáctého kraje, kteří budou tak stateční jako byli tito splátci. Hodně štěstí, Dvanáctko! +1


Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Jedenáctého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. ročníku. Vaši splátkyni si vlastně ani pořádně nevybavuji, nesetkal jsem se s ní v aréně ani v Kapitolu. Co se týče ale Tweetyho Jaggera... jeho tvář si matně pamatuji z výcvikového centra. Když jsme poté byli dáni do arény, setkal jsem se s ním už pouze jednou. To setkání nebylo zrovna radostné a nepamatuji si ho velmi dobře, ale ze záznamu vím, že udělal pouze jeden špatný krok vzad a... Byla to zkrátka jen špatná náhoda. Každopádně ale myslím, že na něj můžete být hrdí, i přes to, že jeho věk nebyl vysoký, pro strach měl uděláno. Musí pro vás být hrozné, slyšet o něm pouze v minulém čase. Musím se přiznat, že ani mne se tato slova nepronášejí zrovna nejlépe. Přijměte proto moji upřímnou soustrast. Nechť u Vás v kraji přetrvává bojovný duch i nadále. Děkuji za pozornost. +2

Archer Francis Jr.: Dobrý den. Je mi ctí být tady v Jedenáctém kraji. Splátci z Jedenáctého kraje dělají svému kraji čest v mnoha ohledech. Já jsem se s nimi bohužel neznal, takže nevím jací byli. Avšak jim rozhodně nechyběla odvaha. Odvaha postavit se nepřízni osudu se vztyčenou hlavou. Dívku jsem vůbec nepotkal, umřela rychle a doufám, že i bezbolestně... S chlapcem jsem se potkal jednou. byl připravený bojovat do posledního dechu a taky tak bojoval. kdyby nenaštval Sylvera, tak to mohlo dopadnout celé úplně jinak. Každopádně byste na ně měli být po právu hrdí. tímto bych chtěl jejich rodinám popřát upřímnou soustrast. +1

Claudia Riqueti: Zdravím, Jedenáctko! Moje jméno je Claudia Riqueti a dnes jsem tu, abych pronesla pár slov. S vaším krajem jsem neměla absolutně žádnou zkušenost. Viděla jsem je jednou, možná dvakrát, ale nikdy jsem s nimi nemluvila. Pamatuji si jenom, že ten kluk byl hodně pobožný, tím působil dost zajímavě. Možná by se dostal dál, kdyby neskončil v rukou profičice, vážně netuším. No a ta holka, o té jsem vlastně nějak moc neslyšela. Vím, že přežívala docela dlouho. Bohužel jí potom zabil nešťastný pád a to je důkazem toho, že v aréně musíte mít oči i vzadu. Každopádně, chtěla jsem říct, že k vašemu kraji mám takový obyčejný vztah. Nejsem z Vás ani nějak moc nadšená, ale rozhodně neříkám, že byste mi byli úplně lhostejní. Vlastně je mi Vás docela líto, protože vaši splátci už dlouho mají smůlu. Kdo ví, třeba se jim ta smůla z pat odlepí a konečně zase budete mít vítěze. Přeji Vám tedy hodně štěstí do dalších ročníků! +1

Brayden Humphrey: Ahoj Jedenáctko. Splátci z Jedenáctého kraje byli obvykle podceňováni, protože přeci jen, jedenáctý kraj, žádné výcvikáče. Sám o tom něco vím, v devítce je to dost stejné. Přesto jsem však v aréně měl tu čest poznat Vašeho krajana - Blakea. Ten kluk byl skutečně energický, člověk by do něj ani jeho kraj neřekl, ale přesto jsem měl pocit, jakoby v něm číhala všechna ta síla Vašeho kraje. Jistě se musel ohánět při práci, a když jsem ho poprvé spatřil, zrovna shazoval z okna splátkyni... profíčici. Bylo to vážně neskutečné a musím se přiznat, že jsem z něj měl celkem i strach. Ne, Blake skutečně nebyl arénou vyděšený... dokázal se do ní vžít a dokázal se pořádně ohánět. Vlastně mi dodal naději, že i my, lidé, co nepocházíme z profesionálních krajů, máme šanci. A myslím si, že by si z něj měli vzít příklad i ostatní. Ačkoliv to někdy nebývá tak snadné. Přesto věřím, že se brzy objeví nějaký další splátce nebo splátkyně z Vašeho kraje, který se v aréně předvede a vyhraje. Zasloužíte si to, *odmlčí se, přičemž se zamyslí. Takže... mějte se a nezapomeňte - všichni máme šanci to profíkům a i ostatním krajům nandat. +3


Claudia Riqueti: Ahoj, Desítko! Konečně doma... Ach, ani nevíte, jak jste mi chyběli... A to všichni do jednoho, i když některé z Vás neznám! Dlouhou dobu jsem přemýšlela, co Vám tady řeknu a nakonec jsem se rozhodla, že to vezmu pěkně zeširoka, protože kdy jindy budu mít tu možnost sdělit Vám všem mou vděčnost? Tedy začněme. Tenhle kraj byl, je a bude navždy mým domovem. Živí mě už od mého prvního nádechu, dal mi všechny zkušenosti, s kterými jsem mohla vyhrát Hladové hry. Bez něj... bez něj bych byla nic. Říkám Vám, lepší místo pro život snad není. Nedokážu si představit, že bych žila někde jinde. Vy všichni jste mi jednou obrovskou rodinou! To, jak to tady mezi námi funguje je vážně fajn a nikdy bych na tom nic nezměnila. Ať už jsou to naše úžasné louky, stáje nebo komunita, prostě nezvládnu najít žádnou chybu. Tvoříte velikánskou část mého srdce, a kdybych tuhle část ztratila, už nikdy bych nebyla jako dřív. Pamatujte, že i když tu s vámi zrovna nebudu, tak na vás vždycky budu myslet, ať už budu kdekoliv. Víte, vždycky jsem chtěla něčím náš kraj proslavit. Udělat něco, aby si nás všichni všimli, aby konečně všichni viděli, že tu taky jsme. No, a nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než vyhrát Hry. Přihlásila jsem se a od začátku jsem byla rozhodnutá, že vyhraju. Celou arénou jsem procházela s pocitem, že to dělám pro Vás. A jak vidíte, uspěla jsem. Teď tu stojím před vámi jako vítězka. Když už jsme u té arény, chtěla bych říct něco k mému krajanovi, Thaddeusovi. On byl hrozně velký bojovník. Šel do arény za stejným účelem jako já. Šel vyhrát. Jsem velice ráda, že jsem si tehdy vybrala za spojence zrovna jeho. Kdyby se tak nestalo, mám nejspíš mnohem menší šanci na výhru. Bohužel nás pak všechny dali do jedné místnosti a Thaddy byl nucen bojovat s tou holkou z jedničky, která ho nakonec zabila. Je mi to opravdu líto. To, že jsem mu nešla pomoct... Ale tehdy člověk už myslel jenom na to, že chce vyjít z arény on. Bylo to ode mě hrozně sobecký. Každý den mě to teď trápí. Kdybych se mohla vrátit v čase, nejspíš bych udělala něco jinak, ale už je bohužel pozdě. Přeji celé jeho rodině upřímnou soustrast. Tedy to je ode mě vše... Doufám, že jsem Vás tu neunudila k smrti. +3

Archer Francis Jr.: Ehmm... Je mi ctí být v Desátém kraji, ačkoliv to pro Vás nemůže být zrovna lehké... Dívat se na člověka, který zabil Vaši dceru, vnučku, sestru či kamarádku. Ani jsem Evitu vlastně neznal. Pravdou je, že jsem se hrozně bál... Bál jsem se, že když ji nezabiju já, tak jí zabijí mí spojenci. V té chvíli se mi totiž vybavila slova, která mi řekl Sylver ve výcvikovém centru. Bylo to něco o tom, že profíci své oběti rádi mučí před tím něž je konečně zabijí a já nechtěl, aby ji mučili. Nechtěl jsem, aby musela projít tím mučením. Bál jsem se, že by hrozně trpěla a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby cítila agónii bolesti, kterou jí mohli připravit. Někdy nás prostě ovládá jenom strach, ale ani ten neomlouvá to, co jsem provedl. Teprve, když jsem ji zabil, tak mi došlo, co jsem udělal. Jakou odpornou věc jsem provedl. Ale už to nešlo vzít zpátky. Ať bych udělal cokoli, tak by to nezvrátilo ten fakt, že jsem ji zabil, že mám na rukou její krev. A teď s tím už musím žít do konce života. Do konce života budu ten, co zabil Evitu, protože se bál. A do konce života mě to bude pronásledovat. Aurelio se dostal dost daleko, bohužel zemřel podle mě jedním z nejhorších scénářů. Hlad a dehydratace. To je docela dlouhá a krutá smrt. S ním jsem se bohužel nepotkal a vlastně toho o něm moc nevím. Takže, co bych o něm mohl říkat? Nežádám Vás o odpuštění toho, co jsem provedl. To odpustit ani nejde. Jediné, co mohu říct je, že mě to opravdu mrzí a popřát Vám upřímnou soustrast, ačkoliv Vám to od vaší bolesti nemůže pomoci. Vaši splátci Vám dělají opravdu čest. Doufám, že váš kraj bude mít mnoho dalších vítězů, jako je Claudia, protože ona reprezentuje opravdu to nejlepší z vašeho kraje. Přeji Vám hodně štěstí. +2

Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Desátého kraje! Je mi ctí, že jsem mohl zavítat do Vašeho kraje. Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. ročníku. V těchto hrách Vás reprezentovali dva úžasní lidé, Augusta Dawson a Henry Tristen. Oba splátce jsem vídával ve výcvikovém centru, ovšem s malou Augustou jsem se v aréně už nestřetnul. Nevím jakým způsobem odešla z tohoto světa, ale chci říct, že je mi jí moc líto. Smrt je vždycky hrozná a o to horší, když je to malá a křehká dívenka, která měla celý život před sebou. Co se týče Henryho, vlastně jsem ho neznal, stejně jako Augustu a jeho jméno jsem se dozvěděl až po skončení Her. Na jeho obličej si vzpomínám z výcvikového centra a také z arény. Potkali jsme se dvakrát, na první setkání si moc nepamatuji, ale to druhé mě bude pronásledovat až do konce života. Byl to statečný bojovník, který se jen tak něčeho nezalekl. V závěrečném boji jsme nestáli proti sobě, nýbrž na stejné straně a bojovali jsme s osudem. Dalo by se říct, že jsem měl více štěstí než on, nemít šípy po ruce... v tuto chvíli by na mém místě stál právě Henry. Je mi moc líto, že jsem musel někoho sobecky zabít, jen kvůli sobě. Chápu jeho rodinu, kteří by mnou nejraději v tuto chvíli prohnali nůž. Kdyby to šlo, rád bych tento čin odčinil, ale myslím, že nedokážu najít způsob, kterým bych Vám mohl nahradit jeho ztrátu. Přijměte proto moji upřímnou soustrast. Věřím, že ve Vašem kraji je spousta bojovníků jako byl Henry. Neztrácejte proto naději, pokud uslyšíte své jméno z úst uvaděčky, nic není ztraceno... Děkuji za pozornost... +2

Brayden Humphrey: Zdravím lid z Desátého kraje. Věřím, že spousta z Vás má stále v živé paměti výhru vaší krajanky, což je podle mě skvělé. Přesto bych zde měl promluvit o svém ročníku, tedy o tom 123. Dívku z Desátého kraje jsem vlastně ani pořádně neznal. Možná jsem ji ani nepotkal, což je možná štěstí. Měl jsem však tu čest s Hayatem. Bohužel to nebylo takové setkání, z jakého bych měl radost. Aréna se totiž už blížila ke svému zdárnému konci, a jak ubývalo splátců, klesala i naše morálka. To se stává, a i když si člověk nalhává, že jemu se to nastane, přesto tam v aréně poznáte ten pocit, kdy náhle budete moci udělat něco, co se vám příčí. A přesně to jsem zažil já, když jsem se setka se splátcem z vašeho kraje. Už jsem byl na pokraji sil, měl jsem svého jediného spojence a tomu jedinému jsem věřil. Proto to nebylo kdovíjak přátelské setkání a s Desítkou jsme si šli po krku. Navíc tu pak byl ten plyn, kterým nás Kapitol otrávil a my museli udělat vše proto, abychom získali dvě ampulky. V takových situacích už zkrátka nejde být tím nejlepším a nejhodnějším. Přesto bych však rád své povídání ukončil něčím pozitivním, jelikož má mluva jistě nebyla ničím, co by některým z Vás mohlo pozvednout náladu - věřte mi, chápu to a je mi to líto, i když slova jsou ničím. Rád bych poukázal na to, že i Desátý kraj má své přednosti a dokonalosti. Na to nezapomínejte - vždycky je šance, jak se v aréně uchytit a zvládnout to. A já věřím a fandím všem krajům. Díky za pozornost a mějte se. +2


Archer Francis Jr.: Zdravím obyvatele Devítky! Je to pro mě vážně veliká čest, že tu dnes před Vámi můžu stát zrovna já. Vaše splátce, Camerona a Tessu, jsem znal jen od pohledu z výcvikového centra nebo později z arény. Nevím, jestli za to mám být rád nebo toho litovat, v aréně má všechno své pro a proti... Ale i tak mi bylo jasné, že jsou rozhodně schopni vyhrát. Viděl jsem v nich totiž tu odvahu, bojovnost a v ruku v ruce s tím i odhodlání to celé přežít. Odvaha, odhodlání a bojovnost, díky tomu se dostali tak daleko. Podle nich můžu soudit, že tyto vlastnosti vašemu kraji rozhodně nechybí. Oba dělali svému kraji čest, bez debat ve všech směrech, a bojovali statečně až do konce, který bohužel nebyl moc hezký... Ovšem ani v průběhu arény to neměli nijak lehké, ale to nikdo, avšak ani to je nezlomilo. Šli dál a snažili se, jak jen mohli, aby se mohli vrátit sem, do jejich domova a ke svým milovaným, k Vám. Tímto bych Vám chtěl popřát upřímnou soustrast... Pevně věřím, že v příštích ročnících budou taky tak odvážní a odhodlaní splátci, kteří neztratí svou bojovnost. Proto neztrácejte svou naději. Devátý kraj má určitě ještě čím překvapit. Přeji Vám jen to nejlepší a také hodně štěstí, protože i to může v aréně rozhodnout o vašem osudu. Já jsem toho živým důkazem. +2

Brayden Humphrey: Zdravím Devítku, svůj rodný kraj, který mi dal vše, co jsem potřeboval, a kde mám svou rodinou a přátelé. Od mého ročníku už nějaký ten čas uplynul - jako voda - přesto si však arénu stále vybavuji, jako by se to všechno odehrálo včera, Na takové věci člověk jen tak nezapomene. Pamatuji si, že jsem do arény vůbec nechtěl, ale přesto jsem se přihlásil, protože mě tíha toho okamžiku naprosto pohltila. Víte, musel jsem bojovat s pomyšlením, že by mohli vybrat někoho skutečně mladého, malého. Ačkoliv již z minulých let víme, že věk někdy nebývá žádnou překážkou, nikdy dopředu nevíte, jakého splátce potkáte a co by vám ten dotyčný splátce mohl udělat. Tohle prostě nejde předvídat a to dělá arénu ještě šílěnější, než už je. Zkrátka jsem se ten rok chtěl obětovat, ačkoliv vím, že to může být ničím, ale kdo ví, co by se stalo, kdyby tehdy má ruka vůbec nevyletěla nahoru. A jsem rád, že jsme to nemuseli zjišťovat. Co se týče mé krajanky, Tiffany, s tou jsem se pořádně nebavil. Byla dost zdrcená výběrem a... ne, skutečně se jí nedivím, ty pocity jsou šílené. Chtěl jsem jí nějak pomoci a něco jí říci..., aby se alespoň snažila a nevzdávala to, protože dokud to nevzdáte, jiskřička naděje tam stále je. Jenže to se nestalo... v tu chvíli jsem se choval spíše sobecky, protože jsem myslel spíše na sebe. Myslel jsem na to, jak se zdokonalit, takže i když jsem se na jednu stranu užíral se svou krajankou, na druhou stranu jsem se spíše soustřeďoval na to, co udělat, abych uspěl. Se svou krajankou jsem se už pak moc nepotkával. A to ani v aréně. Do spojenectví jsem šel víceméně naslepo.. dokonce jsem v prvních chvílích neměl nikoho a Tiffany jsem už nenašel. Jsem však rád za to, že nemusela padnout mou rukou. I když v aréně musíte dělat spoustu zlých věcí, přesto je nejhorší sáhnout na život někomu, kdo vyrůstal ve stejném kraji. Jsem rád, že jsem se z arény mohl vrátit sem zpět do kraje. Ačkoliv je Kapitol skutečně velký, tenhle kraj mi prostě přirostl k srdci. Máme tu toho spoustu a jakožto devátý kraj i spoustu věcí umíme a máme i takové znalosti, které lidé z jiných krajů nemají. Za to bychom měli být rádi. Ať už to vypadá jakkoliv, jsme schopný kraj a já věřím, že se řady našich vítězů ještě rozrostou. To je vše, díky za pozornost. Vážně to tu rád vidím. Mějte se! +3


Claudia Riqueti: Zdravím, Osmý kraji! Moje jméno je Claudia Riqueti a jsem vítězka 124. Hladových Her. Vašeho splátce jsem bohužel neznala, ale moje cesta k vítězství zahrnovala zabití vaší splátkyně Melissy. Musí pro Vás být těžké, sledovat mě, jak se tady producíruju, když tu místo mě klidně mohla být ona. Víte, když jsem Melissu potkala, ležela tam u sloupu, schoulená, vysílená. Nejspíše byla pořád v šoku z toho, že je v aréně. V tu chvíli mě nenapadlo udělat něco jiného, než ji zabít. Myslela jsem si, že tak ukončím její trápení. Možná to tak nebylo, třeba měla pořád dost síly, jenom měla slabou chvilku, to už teď nezjistím. Jsem si vědoma toho, že jsem tak způsobila bolest spoustě dalším lidem. Například její rodině, přátelům, nebo i obyčejným lidem, co jí fandili. Trápí mě to a bude mě to trápit dál. Bude mě to trápit až do mého posledního nádechu. Vždycky budu ta, co ji zabila, neodpářu to ze sebe. Nemohu vás prosit o odpuštění, protože to nelze odpustit, ale chci vás poprosit alespoň o porozumění. Já si opravdu myslela, že jí tím vysvobodím z bolestí. Mrzí mě to. Opravdu. Život jde ale dál a já pevně doufám, že Osmička bude mít jiné splátce, kteří dokážou vyhrát a budou mít víc štěstí, než ti dva v mém ročníku. Děkuji za pozornost. +1

Archer Francis Jr.: Dobrý den, obyvatelé Osmého kraje. Je pro mě pocta, že tu před Vámi mohu stát zrovna já. Vaše splátce jsem znal pouze od pohledu z výcvikového centra. Nikdy jsem s nimi však nemluvil... Avšak Andrew bojoval statečně do posledního dechu a nebál se postavit čelem profíkovi ze Čtyřky, což mu bylo bohužel osudným. Za to má můj obdiv... S April jsem se setkal ještě později v aréně, když se mě Greer rozhodla učit. Nebylo to pro ni nijak příjemné setkání, vlastně i mě z něj bylo pěkně špatně... To, jak mi na April ukazovala, kam dát smrtící ránu, a kam je výhodné udeřit, aby byl protivník omráčený bylo celý... ale já se to ani nepokusil zastavit. Nesnažil jsem se o to, protože by to nemělo cenu. Kdybych udělal další scénu, tak by se Greer naštvala. Ještě bych tím April připravil pomalejší smrt a horší mučení, které by si pro ní Greer vymyslela, aby mi dala další lekci. A to jsem rozhodně nechtěl... Jen jsem tam tak stál a poslouchal její výklad, jako bych byl ve škole a učitelka vykládala o krajích a jejich zaměření... Prostě jsem se byl zticha, aby to měla rychle za sebou a moc netrpěla. Když jsme jí našli, tak na ní bylo vážně vidět, že tu arénu vůbec nezvládá... Samozřejmě si aréna vybírá svou daň na každém, ale na ní se vážně dost podepsala. A asi to bylo v tu chvíli nejspíš milostivé jí nechat zemřít. Sice se v aréně takovým věcem vyhnout nedokážete, nemůžete, ale i tak v to přesto tajně doufáte... Tímto bych chtěl vyjádřit svou upřímnou soustrast nad Vašimi padlými splátci. Byli stateční... Děkuji, že jste mě vyslechli. Doufám, že se Osmý kraj brzy dočká dalších vítězů, kteří jej budou reprezentovat, jak nejlépe mohou. Přeji Vám v nadcházejících letech hodně štěstí. +1

Brayden Humphrey: Zdravím Osmičko. Jmenuji se Brayden a jsem vítěz z Devátého kraje. Vyhrál jsem před třemi lety, ale i přesto si stále pamatuji vše, co se odehrálo. Pamatuji si na tu chvíli, kdy jsem stál v davu na náměstí a čekal na to, co přijde, pamatuji si na tu chvíli, kdy jsem zvedl ruku, a kdy se můj život otočil o stoosmdesát stupňů. Když jsem svou ruku zvedl, ani jsem netušil, proč to pořádně dělám. Možná už jsem ty chvíle hrůzy nechtěl prožívat dál. Když jsem se dostal do Kapitolu, žasl jsem, kolik tam toho mají. Jenže nějaká zábava šla stranou. Pokud nevyhoříte hned na začátku, celý ten volný čas se spíše snažíte probíjet k tomu, abyste v aréně něco zvládli. Snažíte se najít spojence, a tak podobně. A přitom všem ještě doufáte, že se nějak zvládnete vrátit. Na to jsem myslel já. I když jsem se zachoval jako šílenec, doufal jsem, že ještě budu moci spatřit svou rodinu. A nakonec se mi to povedlo, i když ta aréně byla věru šílená a člověku se z ní dělalo neskutečně špatně. Nebylo tam žádné pole, jen splátci a radioaktivita. Při mém probíjení se na vrchol jsem tak nějak doufal, že nebudu muset zabíjet. Ne tolik. Povedlo se mi to, za což jsem rád. Dokonce jsem se snad za celý svůj ročník pořádně nesetkal se splátci z osmého kraje. A za to jsem také rád, protože se tu dnes nemusím potýkat s vyčítavými pohledy... Skutečně jsem rád, že jsem tolik nepropadl aréně, a že jsem si ze sebe nechal alespoň kousek. Kousek té lidskosti. Věřte mi, není to lehké. Člověk by v aréně možná chtěl být bezcitný, jenže to nejde vždy. Ale na závěr bych k Vám možná mohl pronést i něco zajímavějšího... nu, když jste vylosováni, nepropadejte ihned panice. Snažte se využít všeho, co vám nabídl kraj, a co vám nabídne Kapitol. Naděje umírá poslední. Je to sice ohraná fráze, ale kdyby na ní nebylo smítko pravdy, asi bych ji tu ani nezmiňoval. Takže.. díky za pozornost. Vážně se mi tu líbí. Mějte se. +3



Archer Francis Jr.: Ahoj! Jsem rád, že jsem opět doma, ačkoliv zároveň za to tak docela rád nejsem. Je to dost divný pocit. Ačkoliv Sedmičku absolutně zbožňuji, tak tu dnes nechci být, ale zároveň odsud nechci znovu odjet. To všechno proto, že náš kraj je tak moc úžasný a za to z větší části můžete právě i vy. Mám tu své přátele a milované sestřičky, pro které bych udělal všechno na světě, a ony se jistě těší, až mi to budou moct oplatit nějakým kanadským žertíkem… Kráse našich lesů a jejich vůni se nemůže vyrovnat nic na světě. Jenom podle té vůně a té záplavy zeleně vím, že jsem konečně doma a to je krásný pocit. Díky našemu kraji jsem měl jisté zkušenosti, které se dali využít v aréně. Když mě vylosovali, tak jsem byl jen malý podvyživený třináctiletý kluk, který měl jít spíše na smrt. Vlastně na Sklizni jsem si chtěl vystřelit ze sestřiček. Dělal jsem, jakože se chci přihlásit dobrovolně, ale na poslední chvíli jsem se jen podrbal. Ten jejich ustrašený pohled mě vážně pobavil, ale úsměv mi zmizel ze rtů hned, když vytáhli moje jméno. Asi to byl osud nebo karma, to nevím, ale v tu chvíli mi bylo jasné, že do arény rozhodně nechci, a že to není žádná sranda. Ani už neví, jestli jsem se bál, nejspíš jo. Každý se bojí, ale já jsem byl smířený s tím, že tam umřu, že mě vezou jenom na popravu, že už to tu nikdy znovu neuvidím, že to poslední, co si budu spojovat s dvojčaty, bude ten žertík. Byl jsem tam připravený umřít, což vážně udivilo Tallys, mojí spolukrajanku. Snažila se mě nějak povzbudit, že to není ještě jistý, ale já měl svojí hlavu. Ona to byla vážně odhodlaná vyhrát a já jsem jí to ze srdce přál. Z celé duše jsem doufal, že to vyhraje ona a náš kraj bude mít vítězku. Byla pro mě jako starší sestra a měl jsem jí vážně rád. Když jsme přijeli do Kapitolu a zavřeli nás do přípravného sálu, tak jsem ji přemluvil k tomu, co mi vždycky šlo. Většina z Vás ví, co tím myslím. Sice se do toho bála jít, ale přemluvil jsem ji a nakonec to byla vážně sranda. Callista se nám oběma snažila pomáhat, jak jen mohla a díky ní jsem získal tak silné spojence. Chápal jsem, proč nejsem ve spojenectví s Tallys. Beze mě měla lepší šanci a to bylo dobře. Když nás pak dali do arény, tak jsem se bál spíš o Tallys. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo, jelikož to měla vyhrát ona. Chtěl jsem jí nějak pomoct. Když se mě Greer zeptala jak moc je dobrá, tak jsem nevěděl, co mám říct. Nechtěl jsem, aby v ní viděla hrozbu, takže jsem jí zalhal, jenže to mělo opačný důsledek, než jsem čekal. Nechtěl jsem, aby jí ublížila. Nakonec se mi to nějak podařilo zastavit a přemluvit Greer, aby jí nechala být, ale bohužel Tallys tomu zranění nakonec podlehla. Měl jsem se snažit víc. Vážně jsem věřil, že to Tallys dokáže a proto jsem se rozhodl, že se to pokusím přežít tak dlouho, jak jen to půjde a že jí třeba budu moct nějak pomoct. Tallys totiž byla vážně úžasná a hrozně moc mi chybí... Když už se aréna blížila pomalu ke konci, tak jsem snad ani nedoufal, že bych to mohl přežít. Všichni ti mutové a souboje, které jsem sledoval, všechny ty vraždy... bylo to příšerné. A přece jenom jaké šance jsem měl proti svým spojencům, který bych stejně zabít nemohl, jelikož pro mě byli jako rodina a moje šance proti nim byly mizivé. Vlastně jsem ani nevěřil, že jsem zvládl přežít tak dlouho. Nakonec se to odehrálo, tak jak se to odehrálo. Díky štěstí tu teď před Vámi můžu stát a jsem za to opravdu rád. Tallys a spojenci mi stále chybí a nikdy ani nepřestanou, ale život musí jít dál. Chtěl bych vyjádřit svou upřímnou soustrast její rodině. Opravdu byla úžasná a její ztráta je hrozná. Věřím, že náš kraj bude mít v budoucnu plno dalších vítězů, jelikož na to má dost potenciálu a zkušeností, o kterých se ostatním krajům ani nesní. Doufám, že nás neopustilo štěstí, které v aréně provázelo mě, jelikož je vždy lepší ho mít na své straně. Toto je ode mě vše. Je mi líto, že tu můžu být opět jen chvilku, ale i ta chvilka je daleko lepší než nic. +3

Claudia Riqueti: Zdravím, lidičky! Moje jméno je Claudia a pocházím z Desátého Kraje. Musím říct, že Váš kraj mě opravdu pohltil. Hned jak jsem vyšla z vlaku, věděla jsem, že tenhle kraj má něco do sebe. Možná to dělá ta vůně dřeva, možná ty všude přítomné stromy, ale poprvé za celé turné se cítím opravdu dobře, klidně, spokojeně. Vy všichni máte obrovské štěstí, že žijete v tak nádherném kraji! Ale dost o kraji, dnes tu jsem, abych pohovořila o vašich splátcích. Už od první chvíle, co jsem je spatřila, mi bylo jasné, že budou silní. Hodně silní. Oba se přihlásili dobrovolně a to vyžaduje velkou odvahu a hlavně sebevědomí. Vím to, protože i já jsem si vybrala tuhle cestu do Her. Ta dívka, Olympie.. Nedá se na ni zapomenout. Všem jednoznačně ukázala, že není radno si s ní zahrávat. Přece jen, mít potyčku s mírotvorcema hned na přehlídce, na to jsem neměla ani já, a že jsem si tenkrát dost věřila. Působila na mě už od začátku jako.. Jako taková rebelka? Nevím, jak to jinak vyjádřit. Zkrátka na mě opravdu velmi zapůsobila a myslím si, že kdybych proto ní stála ve finále, tak nemám absolutně žádnou šanci. Je škoda, že tak velká osobnost zemřela. Rodině, přátelům i známým přeji upřímnou soustrast. Co se týče toho chlapce, Jakea.. Nebyl takovou osobností jako Olympie, ale jistě také zaujal. Vždyť se, jak už jsem zmiňovala, přihlásil se sám a to samo o sobě žádá pozornost. V aréně nebyl nějak extra výrazný. Jediné, co si pamatuji je to, že bohužel zemřel na hlad a dehydrataci. Tyto dvě věci jsou velmi zrádné a nebýt jich, tak má určitě šanci na výhru. Opět přeji všem pozůstalým upřímnou soustrast. I když jsem ho neznala, byl to určitě fajn kluk. Každopádně, váš kraj se v posledních ročnících, včetně toho mého jeví velmi silně, takže doufám, že budete mít spoustu dalších super vítězů jako je třeba Archer. +3

Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Sedmého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. ročníku. Když se řekne Sedmý kraj, představím si lesy, jejich vůni a zeleň. Nicméně jsem tu od toho, abych pronesl pár slov k Vašim padlým splátcům. Vaši splátkyni si vlastně ani pořádně nevybavuji, nesetkal jsem se s ní v aréně ani v Kapitolu. Co se ale týče Jerryho... Jeho tvář jsem párkrát zahlédnul ve výcvikovém centru, myslím, že konkrétně u cvičení s těžkými zbraněmi, kde jsem ho viděl, jak se oháněl se sekerou. No a krátce před vstupem do arény nás naši mentoři dali dohromady. Měl jsem z toho smíšené pocity a když jsme byli vypuštěni k Rohu hojnosti, snažil jsem se ho co nejrychleji najít, i když jsem vůbec nevěděl koho vlastně hledám. K mému štěstí jsem ho po delší době našel. Ale během chvilky všechno štěstí vyprchalo, když se rozhodl jít proti dívce z pětky. Snažil jsem se mu krýt záda, od potenciálních nepřátel, ale... Dívka ho zasáhla příliš silně a já bych bohužel neměl nato ji přeprat sám. Museli jsme proto od Rohu co nejrychleji pryč. Chvilkové "bezpečí" nám poskytnula poušť, kde jsem ho nechal se chvíli prospat a poté jsme si vyměnili hlídku. Ráno jsem mu ještě přinesl trochu vody a potom se zvednul ten vítr. Poslední co si z našeho setkání pamatuji a co mne bude provázet až do konce života, je jeho vyděšený výraz, který jsem mu v tu chvíli opětoval. Probudil jsem se u nějaké lodi a od té doby jsem Jerryho nemohl najít. Neztrácel jsem naději a pevně jsem věřil v to, že se ještě potkáme. Ale dny postupně plynuly a čím víc jsem nad tím hloubal, tím víc jsem si myslel, že ho už neuvidím. Strašně mě mrzí, že jsme se nepoznali dřív. Nikdy jsem nebyl ten typ, který by neohroženě navazoval konverzace a nebál se, že plácne při rozhovoru nějakou pitomost. Je mi proto nesmírnou ctí, že jsem tohoto mladíka mohl mít - byť na krátkou dobu - za spojence. Nechť je ti země lehká Jerry Vaši splátci každým rokem poukazují na to, že jsou neohrožení a vědí, jak se mají v aréně chovat. Ovšem zůstat smí jen jeden. Proto Vám přeji hodně štěstí do dalších ročníků a nemálo vítězů, kteří budou natolik stateční jako Archer nebo padlý splátce Jerry. Děkuji za pozornost... +2

Brayden Humphrey: Zdravím lid ze Sedmého kraje. Jmenuji se Brayden Humphrey a jsem vítěz 123. Hladových her. Své vítězství jsem vůbec nepředpokládal, jelikož aréna byla skutečně zákeřná a připravit se na ní ani pořádně nedalo. Dokonce jsem v prvních chvílích ani neměl nikoho za svého spojence, takže jsem se musel sám protloukat celým tím radioaktivním prostorem, ze kterého se člověku neustále zvedal žaludek. Všechny ty výpary kolem. Nakonec jsem však měl štěstí a narazil na skupinku Jedenáctky a Sedmičky - vaší Artemis Cortex. Pamatuji i, že ve chvíli, kdy jsem tam přišel, zrovna Jedenáctka mordovala splátkyni z Prvního kraje - z toho šel strach. Vaše splátkyně Artemis však byla odvážná a rozhodně si tím nenechala nahnat strach. Docela jsem ji obdivoval. Nakonec jsme se tak nějak dali dohromady, ovšem já se nakonec znovu odpojil, jelikož jsem hledal potravu a cokoliv pitného. Bylo tam toho zatraceně málo a mé zásoby rychle ubývaly. Pak jsem se spojil s... Jeraldem... a tak jsem Artemis a Blakea na nějakou chvíli ztratil z dohledu. Vím, že jsme se pak setkali až o nějakou tu hodinu později, jelikož do té doby jsem se po aréně potloukal s mým jediným spojencem. S tím jsme hledali vše, co by se dalo sníst, vypít, a také jsme hledali splátce. I když jsem se snažil uvažovat, co nejméně brutálně, přesto jak se aréna postupně blížila k finále, přesto se mě občas chopil pocit, že bych mohl zvítězit, a tak mi představa, že padneme na nějakého splátce a... no, už mi to prostě nebylo tolik cizí, i když jsem se snažil přesvědčovat, že to prostě nejsem já. Jenže v aréně se dost často stanete někým naprosto jiným. Vím, že vaši splátkyni Artemis jsem viděl naposledy u Rohu hojnosti. Schovávala se před tím kyselým deštěm, který neskutečně pálil a byl na kůži neskutečně nepříjemný. Vím, že do té doby jsem měl pocit, že jsem se zdravím ještě docela v pohodě, ale pak už jsem se cítil čím dál hůř. Pak jsme utíkali, no a dál si pamatuji, že Artemis už s námi nebyla. Nejspíše to bylo tou mlhou nebo tak. Asi už byla hodně vyčerpaná, ale jelikož jsem ji bral jako svou spojenkyni, byl jsem rád, že jsem jí nemusel ublížit sám. Nerad ubližuji svým krajanům a spojencům. Občas je to nutné, ale stejně je to odporné. Artemis navíc vyzařovala energií a schopností. Bylo vidět, že ví, jak manipulovat se sekerou, což je, myslím si, velká přednost tohoto kraje. No, rád jsem viděl tento kraj, vypadá to tu věru úžasně. Pokud nikdo nemáte žádné otázky, pomalu vyrazím. Děkuji a mějte se. +3

Saturday, April 25, 2015

Isaias Damarions

[ ajzájas demarions ]

 

Player: Diddinka

FC: Matt Dallas



Contact: hp.diddinka.hg@gmail.com

Age: 18 deceased - probodnuté srdce: A. Tallridge


Token: Aspeniny kalhotky


Isaias je vysoký, svalnatý a charismatický hezoun, no a jako každý ze Sedmičky umí zacházet se sekerou. To charisma z něj přímo kape. Nejvíce ho využil v té úžasné hře, kterou si se sestřičkou – pochopitelně nevlastní – vymysleli. Jasně, teď ta sekera. Vlastně si s ní hrál už od té doby, co se začal batolit. Samozřejmě, že nebyla opravdová, ale princip vyjde nastejno. Když už se na nohou udržel, tak mu dali opravdickou. Sice nejdřív malou, ale to mu nevadilo. Stejně nikdo nečekal, že by s ní něco sekal a jemu se ani nechtělo. Při každé příležitosti s ní házel. Hrozně se mu líbilo, jak lítala a pak se následně zasekla do toho, po čem jí hodil. Takže se v tom zdokonalil. To nasvědčuje tomu, že je to vztekloun, který se nebojí něčím hodit. Pak povyrostl, což znamenalo větší sekeru a tím pádem naučit se s ní sekat. Takže asi nějak od 6 let pobíhal se sekerou po lese, jen proto, že se mu chtělo. Lezl po stromech, házel sekerou a sekal do všeho možného při představě, že je nějaký úžasný rytíř nebo indián, samozřejmě u toho s ní nezapomněl máchat nad hlavou a okolo sebe. V korunách stromů se rozhodl, že si bude hrát na akrobata, takže tam dělal různé akrobatické kousky, respektive visel za nohy dolů a přeskakoval z větve na větev. Ve dvanácti letech se začal věnovat šermu. Nejvíce se mu líbí kord, ale držel v ruce i další druhy. Takže šermovat mu není vůbec cizí a ve třinácti si po tajno půjčoval sestřinu kuši a střílel z ní. Střílet ho nikdy moc nebavilo, ale tak aspoň s tím nějak umí zacházet. Taky se naučil prát, jelikož to bylo rozumné vzhledem k tomu, kolik rozzuřených kluků mu chtělo rozbít hubu za to, že se vyspal s jejich přítelkyní. Někdy si i zaposiluje nebo si dojde zaběhat či zaplavat. Ano i plavat umí. Běhání mu nadělá problém, pokud to nemají být celé maratony.


Mezi jeho slabiny patří to, jak je vzteklý. Když se pořádně rozčílí, tak hází věcmi a jediný člověk, co ho dokáže uklidnit je právě Aspen, ačkoliv by jí to nikdy nepřiznal. Ona sem ovšem patří taky. Vážně nemá rád, když se motá kolem jiných kluků, ale nikdy by to nepřiznal. Možná by se to dalo označit za žárlivost, ale to od něj nikdy nikdo neuslyší, tudíž je to možná i docela velký pokrytec. V další řadě tu máme to, jak je namyšlený a rozmazlený a jeho obří ego. Něco takového byste spíš čekali u profíka, ale on tím oplývá taky docela dost. Už jsem zmínila, že si někdy se sestřičkou šňupnou koks? Ne? No tak teď už to víte, ale není na něm až tak závislý, aby bez něj několik týdnů v pohodě nepřežil. Další problém je to jeho slavné děvkařství, jelikož se některým klukům vážně moc nelíbí, když se vyspí s jejich holkou. Takže si docela dost lidí i znepřátelil a někdy přišel i k pár monoklům. Asi další fakt je to, že je to šmejd, který ničí životy dívek pro zábavu. Jak už bylo zmíněno, tak není moc na vytrvalostní tratě. Vlastně když už to má běžet, tak ho to ani nebaví. Jelikož je z tak bohatý rodiny, tak není zvyklý na to, že by něco neměl nebo něco nedostal. Vždycky bylo po jeho. Další fakt je, že neumí vařit nebo rozdělat oheň. Co je jedlé a co jedovaté? Možná pozná to, co se jim doma válelo na stole na těch ozdobných podnosech, ale nějaký divoký kytky, co rostou jen tak v přírodě? To už by na něj bylo vážně moc.


Už od peřinky je zvyklý na život v přepychu. Tatíček je velké zvíře s kontakty v Kapitolu, kam prodával nábytek a dřevařskou výrobu. Prachů bylo vždy dostatek, jelikož Kapitolané rozhazovali, jak jen mohli a jeho tatíkovi nevadilo nijak je okrádat, takže nikterak netrpěli hlady nebo jakýmkoli jiným nedostatkem. Ve třech letech mu umřela jeho milovaná matinka, takže to pro jeho tatíčka i pro něj bylo těžké období. Roky plynuly a on si hrál s tou svou sekerkou a házel s ní po všemožných věcech. Když mu bylo pět let, tak se jeho tatík rozhodl, že by bylo fajn, kdyby měl mateřský vzor, takže si našel přítelkyni, kterou si vzal. Tím pádem si od šesti let našel novou zábavu a to mučení své mladší nevlastní sestry Aspen. Jak on jí nesnášel. Její matka si přišla do jeho domu s tou svojí princezničkou Aspen jako ta největší královna a ještě si myslela, že by mu mohla rozkazovat. No a tak se mstil na malé Aspen, dával jí ořecha a ohníček a další šikanování, které si na ní, za to všechno vymyslel. A ona se mu nesnažila ani bránit, jelikož znala jeho vznětlivou povahu a stejně by jí nakonec přepral. Jednoho hezkého dne si jen tak ležel na gauči a ona přišla se svým oblíbeným medvídkem a začala ho s ním mlátit. Okamžitě se dostal do bodu varu. Vytrhl jí medvídka z ruky, a jelikož to bylo období, kdy nosil sekeru všude sebou, tak ho rozsekal na maličké kousíčky, které jí s radostí hodil do obličeje. Hezky se smál, když s brekem utíkala a neodolal a hodil si po ní sekerou. Tajně doufal, že se jí zasekne někam do tělíčka, ale on jí minul. No chápete to? On minul Aspen. To se asi nedivíte, že se v tom hodu, tak zdokonalil. Ke svým dvanáctým narozeninám dostal kord a začal se věnovat šermu. Tou dobou ho ještě bavilo si místo protivníka představovat Aspen nebo její matinku, takže mu to šlo od ruky a i ho to bavilo. Překvapivě jí už tolik nešikanoval. Teď s oblibou šikanoval socky, které se mu nemohli bránit. Když se v něm konečně začali projevovat hormony, tak by se dalo říct, že se zbláznil. Ano zbláznil. Běhal pomalu za každou sukní, co prošla kolem. Stal se z něj prostě děvkař, kterému, ale žádná neodolala. Vždycky věděl, co říct, aby jeho oběť byla okamžitě jeho. Po takových zkušenostech nemůže být žádné překvapení, že jeho ego dosáhlo obřích rozměrů. Později dokonce usoudil, že Aspen není tak hrozná a začali se spolu bavit. Jednoho dne už vše začalo být úplně nudné. Však prošlo jim vše, co provedli, dostali všechno, na co se jen koukli, mohli dělat téměř cokoli, co chtěli. No nezní to nudně? Vymysleli si novou – pro ně rozhodně zábavnou hru. Hladové hry, je nikdy moc nebrali. Princip byl jednoduchý, vyspat se s co nejvíce lidma ze Sedmičky a udělat si o tom hezké důkazy. On si své společnice fotil nahé jen proto, aby je mohl veřejně vyvěsit a tím pádem i hezky zesměšnit a nakonec zničit. A co dělala naše drahá Aspen? Ne ta nesouložila s každým, to by jí ani nedovolil, jelikož mu na ní začalo i záležet. Zvláštní, že? Ona psala nehezké historky o těch dívkách a pak taky se hezky bavila na účet kluků z nižších vrstev než oni, hezky je zesměšnit a zničit. To je její taktika. Jelikož on není s Aspen nijak příbuzný, tak se věci sešli a skončili spolu v posteli. On si uvědomil, že jí má vážně rád, ale takhle to nešlo. Jelikož je tak neodolatelný, tak se do něj bláznivě zamilovala a nadále odmítala hrát tu jejich hru. To se mu ale nelíbilo, takže mu nezbylo než se k ní chovat jenom k jako další holce, se kterou se vyspal. Nakonec i ona souhlasila, že to bylo zvrácené, ale on má stejně pocit, že na ty holky, co ničí žárlí – a to pořádně. Drželi se od sebe dál, ale drahá Aspen se rozhodla si hrát. Chtěla ho nejspíš pobláznit a možná by se tak i stalo. Kolikrát pro něj bylo mučivé být s ní doma o samotě, jelikož s ním kolikrát flirtovala ve svém prádélku. Její flirtování by neodolal žádný kluk, ale Isaias se snažil… ne vždy odolal, ale pak si to vyčítal a choval se k ní opět jako ke kusu hadru, což pro něj bylo těžké, jelikož začal být poblázněný její maličkostí, ale hrozně moc se snažil to nedat najevo. Později se mu za to, že jí odolával, rozhodla ničit jeho hru, takže to pro něj bylo těžší, ale ne nemožné dosáhnou svého a dostat z naivní dívenky to, co chtěl – sex. Nakonec je z něho takový charismatický Don Juan Sedmého kraje, který dostane vždy to, co chce, a přece si odpírá jen jednu věc, co chce.

Aspen Tallridge

[ aspen tólridž ]

 

Player: Larsyn

FC: Jessica Lowndes



Contact: creationoflars@gmail.com

Age: 17 deceased - předrogovaní


Token: Křížek s místem na koks


Malá a nesmírně zákeřná mrcha. Fajn, malá úplně není, neboť je celkem vysoká. Výška je v něčem nevýhoda, ale v něčem zase výhoda. Obzvlášť v běhání, jelikož má dlouhé nohy, které jí v tom pomáhají a taky může všude dosáhnout, když by šla nakupovat nebo se pro něco natahovala. Stejně tak dobře se umí natahovat po stromech, leze na ně už odmala a baví jí to, i horolezectvím nepohrdá a celkově jí baví různé sporty. Zákeřná je kvůli svému vlastnímu potěšení. Naučila se to ze hry, kterou společně vymysleli ona a její nevlastní bratr. Velice se baví na tom, když se lidem stane něco zlého. Smrt jim nikdy nepřála, spíše takové to nevinné zesměšňování, ničení jejich vztahu a dostávat lidi do větších průserů. Z toho se dá pochopit, že umí dost dobře manipulovat s lidmi. Když by si měla vybrat zbraň, tak by si vybrala kuši, protože s tím umí střílet od svých dvanácti let. Dostala takovou dřevěnou neškodnou kuši od svého otčíma. On ji totiž moc rád rozmazloval, stejně tak svého syna. Byla to sice jen hračka, ale princip střílení to měl stejný. Když poté zestárla o dva roky, tak získala svojí úplně první pravou kuši, se kterou si někdy zašla do lesa zastřílet do vytvořených terčů na stromech. Kromě kuše si umí ještě poradit s noži nebo sekerou. Sekera je pro ni ale moc těžká, ale kdyby nebyla jiná možnost, v aréně by po ní sáhla. Aspen není tolik silná, ona je spíš typ, který doopravdy umí přemýšlet a spřádá si své ďábelské plány, jak člověka zničit. Ona si s nimi ráda pohrává, ne že by je fyzicky mučila, ale spíše je psychicky dostane z cesty a může je dohnat k šílenství, když bude chtít. A tak by se kolem ní neměli vyskytovat psychicky slabší jedinci, ale ona si je sama vyhledává, protože to je snadná kořist a s nimi si nemusí dlouho lámat svoji hlavinku. Takže by možná v aréně nemusela nikoho zabíjet, jen je dohnat k sebevraždě šikanováním, ale to ještě u nikoho nezkoušela. Dá se jí snadno uvěřit a taky si může o ní každý myslet, že je andílek. Vždycky u sebe na krku nosí svůj křížek a hraje si přitom na hodnou holčičku.


Křížek, co nosí na krku, má tajemství. Ukrývá v něm malou dávku koksu. Když někdy zaslechnete větu: „Je to sice banalita, ale když jsem v úzkých, tak se vždy obrátím na Boha.“ znamená to nejspíš, že si buď šňupla nebo se na to chystá. Proč vůbec začala s touto hnusnou drogou? Cítí se velice prázdná, jelikož má všechno kvůli rozmazlování a jejich bohatství. Také má pocit, že je v Sedmém kraji jako ve vězení a nikam jinam nemůže. Ke kokainu se dostala především kvůli otčímu, který je na tom také zběhlý a tohle je jedna z forem placení Kapitolanů, a tak si řekla proč to nezkusit. Od té doby vykrádá otčímu zásoby. To je asi největší problém, protože do křížku se jí nevejde tolik zásob na celý pobyt v Kapitolu a pak ještě v aréně. Ačkoli má celkem velkou společenskou prestiž, tak takovou prestiž v bojovém tréninku se zbraní nebo bez nemá. Ona se na to nikdy nesoustředila, protože jí Hladové hry moc nebrali, měla se svým bráchou tak trochu jiný svět, ve kterém měli své zvrácené hry. On je celkově její jedna velká tajná slabina, proto je strašně nesvá, když se kolem něj ochomýtá nějaká slečinka, z toho se jí vaří krev. A protože je zvyklá na velkou moc, neuvědomuje si, jak je vlastně její tělíčko křehké a může jí kdykoliv a kdokoliv ublížit. Jenže ona má přece vedle sebe ochranku a hromadu kluků, kterým jen zavolá a oni pro ni udělají první poslední. Stejně tak měla vždycky kamarádky, aspoň si to myslí, ale někde hluboko uvnitř ví, že jsou stejně falešné jako ona. Jen ji využívají, ale občas je fajn si s nějakou holkou pokecat, ale žádná tajemství jim ovšem neprozrazuje. Takže by se dalo říci, že Aspen má s utužováním vztahů větší problém. Kdyby byla v aréně, tak neví, jestli by si tam někoho vůbec našla. Možná jen kdyby na to použila svůj šarm, ale to nepůsobí na všechny holky. Ale kdyby se nějaká holka chytla, nedělá jí problém si pohrát s tou její myslí.


Narodila se do celkem dost bohaté rodiny v Sedmém kraji, což není tak časté. Lidé tam spíš hladoví, ale její matka je nejlepší doktorkou v kraji a dostává za to dost peněz a všichni mají pocit, že jí za záchranu života dluží, že jí někdy dávají všechno, co mají. Na začátku měla problém si to od nich vzít, však oni nic neměli, ale postupem času si na to zvykla až moc. Vše si brala a za svoje služby chtěla více. Nikomu se to sice nelíbilo, ale byla v tom fakt skvělá. To už byla Aspen na světě a viděla všechno, co se kolem jejich rodiny točilo. Jejímu otci se nelíbilo, jak je jeho drahá žena sobecká a roky se hádali až došli ke konečnému rozhodnutí, a tím byl právě rozvod. To jí byly takové 4 roky. Jak tak měsíce plynuly, její matka si uvědomila, co udělala za chybu a vše musela znovu napravit. Avšak jednoho dne její matka potkala jednoho velmi bohatého chlápka, který má kontakty s Kapitolem a celý proces převádění dřeva a nábytků. Z toho získával velkou sumu peněz, jelikož mu rovnou platili bohaté rodiny v Kapitolu a ti neměli žádný problém s utrácením. Po půl roce došlo k jejich svatbě a ona tak získala brášku jménem Isaias Damarions. Neměla ho ráda, protože jí hrozně šikanoval a ona nemohla nic dělat. Byl to magor a ona ho chtěla umlátit plyšovým medvědem, jednoho dne se tak stalo a pro medvídka to byl osudným dnem. Nemilosrdný a blbý Isaias ho rozcupoval na kousky. Čas plynul dál a Aspen dosáhla věku, kdy musela dát své první jméno do osudí, toho dne poznala kuši a šípy, který jí otec daroval k narozeninám. Hroty šípů nebyly ostré, byly kulaté, aby se nemohla jako malá zranit. Když Aspen dosáhla své puberty, kdy se na ní začaly vytvářet ženské křivky a růst prsa, přišlo tak i její nové já. Především za to mohl Isaias, který už pobíhal za holkama a ona to od něj jednoduše okoukala. Celá se změnila, byla o něco krásnější, protože se o sebe více starala a taky dosáhla vysokého ega. Jelikož s Isaiasem nikdy nebyli sourozenci, tak na něj změnila názor. Více se spolu bavili až jednoho dne nevěděli, co mají už dále dělat, protože dostanou všechno na co si jen vzpomenou a mohou si dělat skoro vše, a tak to pro ně začalo být nudné. Vymysleli společně takovou hru, trochu úchylnou, ale pro ně to byla ideální zábava. Hladové hry jim moc nebavili a tohle pro ně bylo o dost zábavnější. Oba se rozhodli, že musí každého v Sedmém kraji dostat do postele a poté těm lidem udělali peklo. Isaias si fotil nahé holky a pak to vyvěsil veřejně jako anonym, a tak je všechny zesměšňoval – takové Nahotinky s.r.o. Aspen se zase s každým nevyspala, protože taková děvka ona není. Ona byla jen ta, která o těch dívkách psala nemilé storky, čímž je také zesměšňovala a ničila jim život. Kluci, kteří jsou jen socky také totálně zesměšňovala. Později k sobě začali chovat divné city, jak už jsme se zmínili, nikdy to nebyli úplně sourozenci, a tak si řekli proč se spolu nevyspat. Toho dne se Aspen trochu zbláznila, spíše byla jenom poblázněná, a to samotným Isaiasem Damarionsem. Jejich hru už nechtěla hrát, jelikož na ostatní žárlila, i když věděla, že ty holky sám nemá rád a v podstatě je jen ničí stejně jako ona. Poté oba usoudili, že to bylo fakt zvrácené a že by se to nikdy více nemělo opakovat. A opravdu se tak stalo. Drželi si od sebe odstup, ale to se Aspen moc nelíbilo, a proto mu z toho dělala bordel v hlavě. Především, když je Isaias kluk, nebylo to pro ni těžké, hlavně se zkušenostmi, které si po ty dlouhé měsíce nasbírala. Jakmile totiž někdy byli spolu sami, Aspen ho mučila hlavně svojí speciální metodou, která byla příliš provokativní. Ale ne vždycky se jí to podařilo, protože na ni Isaias čučel jako na blázna, a tak jí to začalo hrozně štvát a teď mu ničí všechno, co má rád. Což je tedy sex, holky a vše kolem toho. Od té doby je z ní ještě větší mrcha, protože když mršce nedopřejete to, co chce, stane se z ní Satan.

Friday, April 24, 2015

6th Victory Tour



HARMONOGRAM TURNÉ
Zúčastnit večírku se mohou všichni, ale během turné jen obyvatelé krajů a důležití lidé.
  • 27.4. - 8.5.
    • 12. kraj - 1. kraj = (Proslov vítěze, rozhovor s vítězem - pokud se chcete někoho na něco zeptat.)
    • Proslovy
  • 9.5. | 18:00 - 00:00 (odcházet smíte i dříve)
    • Kapitol = Večírek u prezidentky Virtuové (stylisté Vám mohou navrhnout šaty a nebo si je vytvoříte sami)
    • Téma = 20. léta
    • Kde: Panem → Capitol → Prezidentský palác
    • Přehled večírku


DŮLEŽITÍ LIDÉ
  • vítězovéToriana Mikaelson, Archer Francis Jr., Brayden Humphrey, Claudia Riqueti, Ezra Donnovan
  • mentořiRichard Mason, Callista Allen, Lewis Holbourn, Bentley Grayson, Andy Foy
  • uváděčiStacey Edwards, Charlotte Wendy Everwood, Sheila Ireth, Zane Raymer, Cassandra Wright
  • stylistiBradley Nogard, Tera Nerley, Amika va Ronzskovn, Fleur Clow, Zeph Irwing
    • avoxovéAwalon, Kalifornikus
    • mírotvorciHenry Gibbs, Philipe Huyonoalsi


BODY ZA ÚČAST
    • Archer Francis Jr. → 34 + 59 b
    • Brayden Humphrey → 17 + 76 b
    • Claudia Riqueti → 32 + 13 b
    • Desirée Mason → 9 b
    • Ezra Donnovan → 18 + 42 b
    • Lewis Holbourn → 1 b
    • Toriana Mikaelson → 15 b
ANKETA

Rozhovor s Ezrou

Anthony Dustin: *Nadišiel čas na rozhovor s víťazom. Vystúpi po schodoch v zákulisí na pódium a začne sa prihovárať divákom.* Dámy a páni, vidíme sa opäť. Tentokrát sme sa tu stretli, aby sme si mohli užiť rozhovor s víťazom tohtoročných Hier, v poradí už 125. Okrem toho, boli to Štvrtohry, takže víťazstvo je ešte o to dôležité, keďže Štvrtohry sa podľa pravidla konajú len každých 25 rokov. No aby som už zbytočne nezahováral, prosím vás privítajte víťaza menom Ezra Donnovan zo Šiesteho kraja.

Ezra Donnovan: *Nějakou dobu strávil v rukou stylistů a doktorů, proto nyní vypadá jako ze škatulky. V zákulisí si ještě rukou přejíždí po svém černém kabátě, kde v kapse nachází svůj amulet. Vytahuje ho a pohrává si s ním. Připadá si velmi zvláštně. Když ovšem uslyší své jméno, nadechne se a vystoupá na pódium. Trochu plaše se usměje na diváky a zamává jim. Poté se podívá směrem k moderátorovi.* Zdravím. *Pronese...*

Anthony Dustin: Vitaj *pozdraví novopečeného víťaza.* Tak čo, hovoríš na to, že sa po pár dňoch vidím opäť? Veril by si na začiatku hier, keby ti niekto povedal, že ty budeš ten, kto vyhrá tieto hry? *pohodlne sa oprie do kresla a uprene pozerá na víťaza.*

Ezra Donnovan: *Vklouzne do křesla naproti Antohnymu a pohodlně se v něm usadí. Poslouchá otázky, které mu moderátor klade. Dává si chvíli na rozmyšlenou, aby mohl věty správně zformulovat. Nakonec se pouští do řeči.* Jsem za to moc rád, že se můžeme znovu vidět. *Kývne s mírným úsměvem.* Rozhodně ne, vlastně bych toho dotyčného považoval za blázna. *Pronese trochu zamyšleně, ale na konci věty se uvolní a zářivě se usměje...*

Anthony Dustin: Ale predsa si len tu. Osud ti to doprial. *usmeje sa.* Teraz po hrách, už nebudeš musieť nič robiť, do školy chodiť už nebudeš a od práce si tiež vďaka víťazstvu oslobodený. Máš predstavu, čo budeš robiť? Máš už vybraté nejaké hobby? No, aby som ešte nezabudol, bude ťa čakať aj turné víťazov po krajoch. Čo hovoríš, že dostaneš príležitosť cestovať po Paneme a tak aj spoznať niečo v každom kraji? Okrem víťazov má takú možnosť len málo ľudí. Ach... čo by som za to dal. *vzdychne si a vysloví svoju túžbu. Len čo si to uvedomí stíchne a radšej počúva víťazove odpovede.*

Ezra Donnovan: *Poslouchá moderátora jak se rozplývá. Nakonec se jen usměje.* Ano, štěstí mi pro jednou přálo. *Na chvíli se odmlčí přičemž mu pohled sklouzne ke klíčence, kterou svírá v ruce, jakoby tam našel nový elán pro odpověď. Vzhlédne a opět se pustí do řeči.* Abych pravdu řekl, o tomto jsem ještě ani zdaleka nepřemýšlel. Ale rád bych se věnoval tomu co mě baví, což je hudba. Třeba to tak také dopadne. *Konstatuje, přičemž pokrčí rameny.* Ano turné vítězů, mám-li odpovědět upřímně, mám z něj trochu strach, nejsem příliš dobrým řečníkem. *Posteskne si.* Ale na navštívení krajů se těším, rád poznám něco nového. *Usměje se.* Kdo ví, třeba se také budeš moci po Panemu někdy podívat, každý sen se dá splnit. *Mrkne na něj spiklenecky a mile se usměje. Stále je trochu nejistý, jelikož na něj míří tolik pohledů, ale snad to na něm není tolik vidět...*

Anthony Dustin: Áno, mhm *súhlasí s tým čo rozpráva.* Snáď sa ti to s tou hudbou podarí, veď najlepšie je robiť to čo ťa baví, inak to nemá žiadny zmysel. *keď príde na to, že aj on by mohol niekedy cestovať pri krajom, rozosmeje sa.* Ktovie, nechám sa prekvapiť. *sprisahanecky na neho žmurkne.* Aby som sa vrátil späť k tebe. Ktorá časť arény bola podľa teba najťažšia? Začiatok, keď na teba mohol ktokoľvek zaútočiť, keďže vás bolo dokopy dvadsať štyri? Alebo to bolo finále? Predsa len ku koncu už dochádzajú poniektorým sily. Mal si len jedného spojenca, a priznajme si, ten nevydržal ktovieako dlho. A ešte jedna otázka k aréne. Čo hovoríš na ten nápad s časom? Aké to bolo, keď vás to zrazu preklopilo do druhej časti arény?

Ezra Donnovan: *Pousměje se a chvíli jen pokyvuje hlavou. Když je čas, aby odpověděl, trochu se zarazí.* Určitě by se nedala určit jediná část arény, která byla nejtěžší. *Zavrtí hlavou.* Všechno bylo svým způsobem těžké. Aréna sice byla rozlehlá, ale i přesto si myslím, že se každý v koutku duše bál, kde na něj kdo číhá. Ke konci se tenčily zásoby a docházely síly, takže závod s časem se zvětšoval. *Jakmile přijde řada na odpověď ohledně spojence, polkne a sklopí pohled. Po chvilkové odmlce opět vzhlédne.* Už u Rohu hojnosti jsem měl problém ho najít, když se poté objevila první písečná bouře, ocitl jsem se úplně někde jinde a i když jsem se ho snažil najít, nedařilo se mi. Prohodili jsme spolu sice pár slov, ale zdál se fajn. Dlouho jsem doufal, že jej někde najdu, ale... *Větu nechává rozplynout jen tak do vzduchu. Nakonec zatřepe hlavou, aby ze sebe tohle setřásl.* Co se týče toho nápadu, tak ten mne velmi překvapil. Dlouhou dobu jsem netušil co se to děje, až někdy ke konci mi začaly zapadat jednotlivé dílky do sebe. Bylo to opravdu nepříjemné, když jsem se nacházel v té písečné bouři. Písek se dostával naprosto všude a bodal jako malé jehličky. Prakticky vždy, jakmile mě bouře pustila ze svých spárů jsem končil v bezvědomí, někdy jen na chvíli, jindy i na pár hodin. *Rozpovídal se více než čekal nebo chtěl, proto se zarazí. Pokusí se, ale své povídání nějak dokončit.* Každopádně jsem velmi rád, že jsem dostal druhou šanci. Budu si více vážit všeho co mám a rozhodně nic nebudu brát na lehkou váhu...

Anthony Dustin: Musím priznať, že rozprávaš celkom rozumne. *zasmeje sa.* NIektorý keď sem prídu, idú si vyliať srdce a chcú sa vyrozprávať, no ty uvažuješ, čo povieš. Je to síce pekné, ale ak máš niečo na srdci, čo by si chcel dodať mimo mojich otázok tak do toho, toto je predsa tvoj večer. Ak nie tak mi dovoľ privítať hlavnú tvorkyňu tohto ročníka. Dámy a páni, privítaj te prosím Devlin Antoinne, dámu, ktorá bola hlavnou tvorkyňou týchto nezapomenuteľných hier. *zvolá a začne spolu s publikom tlieskať.*

Ezra Donnovan: *Pousměje se. Nakonec jen zavrtí hlavou, nemá nic jiného na srdci. Jakmile moderátor uvede tvůrkyni her, odloží si přívěsek zpět do kapsy a pustí se spolu s ostatními do tleskání. Pociťuje, že je trochu nervózní, přeci jen, bude stát poblíž ženy, která celou arénu vymyslela...*

Devlin Antoinne: *Její ušlechtilost se dostavila na pódium a odvádí se k novému vítězi. Jakmile se ocitne před Ezrou i Anthonym, lehkým kývnutím je mlčky pozdraví.* Gratuluji ti, Ezro Donnovane za vítězství. Ceníme si tvé odvahy... *Odmlčí se, nejradši by se smálo, protože on v podstatě vůbec nic neudělal.* síly a bojového ducha. *Pousměje se, ale opět je to takový ten úsměv, jakoby něco chystala, ale nikdo neví co.* Jako vítěz bys měl ctít svůj kraj, ale i tak Kapitol. Do budoucna ti přeji hodně úspěchů a nepromarni svojí druhou šanci na život něčím hloupým. *Vezme si z polštářku od asistenty zlatou vavřínovou korunu, kterou Ezrovi posadí na hlavu. Poté se otáčí k publikum a pozvedne Ezrovu ruku vzhůru.* Dámy a pánové! Vítěz letošního roku! *Široce se usměje na publikum, a pak už se zase vytrácí z pódia na své čestné místo, aby si mohla v klidu zhlédnout rekapitulaci.

Ezra Donnovan: *Když se objeví na pódiu, mírně ztuhne. Poslouchá její slova.* Budu se snažit. *Ujišťuje ji pokorně. Přijme od ní korunu. Jakmile stojí čelem k divákům, věnuje jim úsměv. Jakmile se tvůrkyně vytratí z pódia, opět se posadí do svého křesla, aby se mohl podívat na rekapitulaci...*



6. kraj už nemusí mentorovat vítězové jiných krajů, protože po smrti dvou vítězů je tu po dlouhé době další mladý. Po korunovaci nového vítěze Ezry, se plátno za nimi stáhne, v místnosti se zhasne, aby se mohla promítat letošní REKAPITULACE HER. Je to ve studiu jak v kině, skvělá akustika a kvalitně obraz na plátně. Kapitolané se tak vždy těší na tento okamžik, kdy znovu s vítězem mohou prožít nejlepší chvíle a boje v aréně.

Anthony Dustin: *Rekapitulácia ako každý rok vyzerá úžasne, nikdy nestratí na kvalite. Tie zábery sú vybrané dokonale. Akonáhle rekapitulácia skončí, pozornosť na obráti opäť na neho. Odkašle si pred tým, než začne svoju poslednú reč tohto ročníka.* Dámy a páni, dnes večer ste sa stali súčasťou rozhovoru s víťazom, či už prostredníctvom televíznych obrazoviek alebo naživo, tu v štúdiu. Ďakujeme, že ste nás sledovali a nezabudnite, že o rok tu máme ďalšie hry na ktoré sa môžete tešiť, ďalších dvadsaťštyri splátcov, ktorý budú proti sebe bojovať. Do vtedy ešte prejde času dosť, ale verím, že niektorý ste už teraz nedočkavý. Dovidenia. *rozlúči sa a odíde do zákulisia.*

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92