Monday, September 30, 2013

Tera Nerley

[ terah nehlý ]

 

Player: Fannie

FC: -

Occupation: Stylist → District 7

Contact: fannie@post.cz

Age: 44

Status: deceased - nepovedená modifikace těla


Tera je typickou obyvatelkou Kapitolu. Móda a Hladové hry ji nejsou cizí. Spíše jsou součástí jí samotné. S často zvednutou bradou a nakrčeným nosem vzhlíží poněkud arogantně. Zčásti taková ve skutečnosti je, ale někdy se v dobré náladě chová vlídněji. Chybí ji skromnost, takže může často lézt ostatním na nervy jen tím, jak se rozplývá nad svou maličkostí jak je úžasná a jak ji to sluší. No, kdo by ji radši neuhodil? Vážně nerada snáší, když je někdo lepší než ona. A když se někdo takový najde, vrhá na něj vražedné pohledy a snaží se jej otravovat. Snadno se rozčiluje, ale nikdy svůj vztek nedává najevo. Jen ho v sobě dusí a po delší době ji vztek tak trochu ovlivňuje, protože bývá téměř nesnesitelnou. Co se týče jejího vzhledu, z dříve drobné blondýnky se změnila k nepoznání. Vlasy se obarvila na žvýkačkově růžovou. U kořínku se trochu vidět plavé prameny, ale stopy po původní barvě nejsou k vidění. I když se v Kapitolu objevují hodně plastických chirurgů, ani jednou nepodstoupila žádnou plastiku a ani ji nehodlá přistoupit. Aspoň prozatím. Svoji dříve celkem hezkou tvář skrývá pod tlustou vrstvou líčidel. Takže kdyby se aspoň jednou objevila bez líčidel vypadala by jako úplně jiný člověk. Tera rozhodně není pozadu i se stylem oblékání. Každý den se obléká do různých oděvů a snaží se tak vynikat v davu. Ráda se obléká do křiklavých barev, ale nikdy na sebe nevezme oblečení v tmavých barvách.


Tera se narodila v Kapitolu jako prvorozené a zároveň také jako poslední dítě svých rodičů. Jakožto u téměř každého jedináčka ji rodiče rozmazlovali a nebylo dne, kdy ji nevěnovali pozornost. Už od malička se zajímala o módu a vždycky se tajně malovala líčidly, které si "půjčila" od matky nebo se promenádovala v matčiných oděvech po bytě. Také jako každý sledovala Hladové hry, které si opravdu oblíbila. I když ji bylo tenkrát deset, tak se smála jako šílená, když se mezi s sebou splátci zabíjeli. Kdyby ona byla vybrána do Her, tak by ji nebylo dvakrát do smíchu. Tera po odchodu ze školy se rozhodla jít na dráhu stylistky a uvaděčky, ale bohužel na to neměla dostatečné zkušenosti. Chodila na kroužky a různé takové spolky, aby se rozvíjela kreslení a mluvu. Rodiče ji v tom podporovali, i když by byli raději kdyby to dotáhla na aspoň moderátorku. Chtěli, aby jejich dcera byla slavná a přinesla jejich rodině větší bohatství než doposud měli. Nakonec se všechny pokusy nezdařili, jelikož si Tera našla přítele. Kvůli němu se vzdala svého snu a pár měsíců u něho bydlela. Stejně jim to nijak dlouho nevydrželo, což mohlo trochu být její vinou. No, vlastně byla docela ráda, že to s ním ukončila. Docela ji trápilo, že se nemohla věnovat svým koníčkům a navíc její bývalý přítel vydělával hodně málo a budoucnost s ním nevypadala zrovna nejlépe. Po rozchodu a odstěhováním od něho se začala snažit vypilovat dosud amatérské schopnosti a zanedlouho zkusila zaplnit místo stylistů. A zbytek příběhu už nejspíš znáte.










 

 

Rozhovor se Steph

Calleigh Lynd: *Tmu ve studiu vystřídají zářivá světla, přičemž jedno z nich pálí přímo na vyšňořenou blond moderátorku, která už se profesionálně usmívá do kamer* Vážení diváci, dovolte mi vás přivítat u exkluzivního přímého přenosu rozhovoru s naší novou vítězkou 108. ročníku Hladových her. Myslím, že nebudu jediná, komu se zatajil dech u finále, které bylo napínavější než kdy předtím. To ale nakonec na Hrách milujeme také, nemám pravdu? *Uchechtne se spolu s publikem* Nyní ale k tomu hlavnímu. Prosím nejsrdečnější přivítání pro Stephanie Borman, poslední přeživší a vítězku 108. Hladových her! *Se vší grácií pokyne k rozhrnující se oponě do zákulisí*

Stephanie Borman: *už tam stojí nachystaná v zákulisí, navlečená do nějakých úžasných šatů, takže zase vypadá jako šašek. Ne, ona tím šaškem je. Přesně tohle jí baví. Ještě než se rozhrne opona, usměje se na všechny strany. Docela se těší, až si zase popovídá s někým normálnějším. Většinu doby, od toho, co byla vytažena z arény, si povídala maximálně se zrcadlem. Teď už se opona otevře a ona se před zraky všech lidí na celém nezatopeném světě ukáže. Jak moc se těšila na tuhle chvíli. Rozdává úsměvy a svá typická mávání a dojde až k moderátorce, její jméno není tak důležité, určitě je ale strašně vtipné, a sedne si na své milované křeslo. Kdo by si ho také neoblíbil, když je tak nádherně hebké?*

Calleigh Lynd: Vítej, Stephanie. Ze všeho nejdřív bych ti chtěla pogratulovat k úžasnému vítězství! *Se srdečným úsměvem se připojí ke Stephanie na protějším křesle, načež se nadechne na první otázku* Musí to být ohromný pocit, že? Pověz nám, co se ti právě honí hlavou. Jaké jsou tvé první dojmy z vítězství!

Stephanie Borman: *široce se usměje na tu paní, stále jí nepřichází na mozek její jméno, ale to teď nevadí. Tohle je teď jenom její okamžik* Děkuju *zamrká a skloní hlavu, aby vypadala strašně roztomile* Ach ano, je to velmi ohromný pocit. Skoro bych i řekla, že se do mě celý nevejde. A prosakuje ven. Přeci jenom, podruhé v životě už nevyhrajete, takže si toho velmi vážím. Vážím si toho, že jsem to zrovna já, kdo vyšel ven. Je nesmírně pohodlné zase moci spát na normální posteli. V aréně jsem si přeležela levou ruku, ale tady se to zase pěkně vyrovnalo, což je dobře. A také sedět na tomhle úžasném křesle. Mám to křeslo doopravdy ráda *pohladí jeho opěradlo rukou*

Calleigh Lynd: Prosakuje až k nám, nemám pravdu? *Zakření se do publika, než vrátí pozornost zpět k Stephanie* Věřím, že pohodlí ti asi muselo vedle dalších věcí scházet opravdu hodně. Zvláště v tak nevábné aréně *Nakrčí nos* V aréně jsi byla ve velmi kontroverzním spojenectví. Občas to vypadalo, že je ani jako spojence nebereš. Bude ti alespoň někdo z nich skutečně chybět?

Stephanie Borman: *také se rozhlédne kolem sebe do publika. Tolik nadšených obyvatel hlavního města* Určitě. Vždyť všichni teď žijí jenom na Hrách *přehodí si nohu přes nohu, jak mluví o tom pohodlí, má pocit, že se to k ní zase vrací* Byli jsme určitě velmi zajímaví. Ani jsme neplánovali být spojenci. Nebyla jsem s nimi domluvená před arénou. Marni mě potkala hned první den u Rohu a jelikož jsem si pamatovala její jméno a bylo výhodné pro obě se spojit. A Scrat tam vždycky byl. Pokaždé, když jsem ho začala hledat, našla jsem ho. Nakonec se stal velmi důležitým. Připadá mi, že hlavně na konci *trochu posmutní, hodí nešťastný obličej, protože je velmi zdrcena ztrátou svých spojenců* Jelikož jsme se před arénou vlastně neznali, nebyli jsme si tak blízcí. Někdy bylo potřeba udělat něco bez nich nebo jít jenom na čerstvý vzduch. Každopádně jsme spolu vydrželi až do konce a vždycky jsme tam jeden pro druhého byli *zakončí nesmírně dojemně svůj projev*

Calleigh Lynd: Tedy, tak to vám vydrželo spojenectví dlouho, když vezmeme v potaz ty podmínky, za jakých vzniklo *Udiveně povytáhne obočí* Ale tak zůstanou ti na jistě samé hezké vzpomínky. Bez spojenců to někdy jen těžko jde, o tom jsme se už mnohokrát přesvědčili *Dodá ještě s vážnou tváří, než obrátí list a znovu nastaví kamerám své věčně se usmívající já* V aréně jsme tě viděli hodně jezdit na skateboardu a abych pravdu řekla, bylo vidět, že se jízdu od jízdy zlepšuješ! Podařilo se ti tam objevit ještě nějaký jiný skrytý talent nebo rozvinout nějakou nově poznanou schopnost, která se ti bude potenciálně ještě hodit?

Stephanie Borman: *už raději nic neříká na tohle téma, oba dva jsou teď mrtví, takže už to nemá cenu. Musí se však zasmát nad následující otázkou* To je pravda. Jak jsem vyběhla k Rohu, rozhodně jsem věděla, že bude patřit ke mně. Nikdy předtím jsem na takové věci nestála, takže mé začátky musely být velmi zajímavé. Nicméně jsem měla hodně času trénovat, protože občas se nedělo nic tak zajímavého *usměje se. Stýská se jí po její jediné lásce, skateboardu. Až přijede domů, rozhodně si ho musí pořídit* Nevím, jestli to bylo mým talentem, prostě jsem se obšas potřebovala rychle někam dostat. Ale třeba, až přijedu domů, a budu zase trénovat, se budu i zlepšovat. Nejsem si jistá, jestli se mi ježdění bude k něčemu vůbec hodit. Ani sprejování, v životě jsem nesprejovala a hle, aréna mi dala nápady a taky spreje, takže jsem se alespoň naučila pěkně kreslit kytičky *usměje se a ve vzduchu pro ukázku vyčaruje prstem svoji kytičku*

Calleigh Lynd: Věř mi, byly opravdu velmi, vélmi zajímavé *Neubrání se lehkému smíchu, který se rozezvoní díky mikrofonu celým studiem* Takže si plánuješ pořídit další? Výborně! O tom budeme chtít jistě vědět časem víc *Rozzáří se jí očka jako o Vánocích nebo o nové sklizni* To sprejování už zřejmě nebude tak vítané. Ale vždycky můžeš přesedlat k malování? *Navrhne nesměle* Vraťme se ale ještě jednou k posledním okamžikům z arény *Za jejich zády proběhne několik záběrů na úplné finále mezi Stephanie a Terencem* Bylo to nesmírně těsné. Všichni jsme to prožívali jako bychom tam byli s tebou a bojovali s časem, jak se nákaza zmocňovala tvého těla. Řekni mi, pamatuješ si, co se s tebou dělo, když docházelo k proměně? A jaké to vlastně bylo, když si se probudila - živá a čistá jako lilie? *Zapře se v křesílku a vyčkává na odpověď*

Stephanie Borman: *zasměje se spolu s tou paní* Budu podávat report, jak mi to jde *aby ukázala, jak vážně to myslí, znovu se podívá do publika* Myslím, že od toho nakonec odpadnu úplně. Malování jsem nikdy nezkoušela, ale podle mě je naprosto nudné *podívá se na ty záběry /Páni, tak takhle vypadají moje vlasy zezadu/* Ani nevím, co jsem dělala. Byla jsem nesmírně vystresovaná. Doufala jsem třeba, že se čas nějak zázračně zpomalí, ale on snad utíkal ještě rychleji *nervózně si začne hrát s prsty na rukou* Chtěla jsem Terencovi nějak pomoci, ale už jsem to nezvládala. Najednou jsem se měla rozhodnout jestli být či nebýt a všechno bylo strašně rychlé. Kdybych vám měla přilížit, co se mi přesně hodilo hlavou, bylo by to něco jako "Steph, drž se, nezapomínej na krajíc a každou chvíli budeš venku. Steph, sakra, už nám nezbývá moc času, koukej něco pořádného udělat. Vidíš, já jsem ti to říkala, teď si tu prostě umřeš, na konci všeho. Hm, proč se mi najednou točí hlava a je mi špatně? Takže je všechno v pořádku a já jsem živá?" a potom už přiletělo vznášedlo, nějací hodní lidé mi tam pomohli a te´d už jsem zase v pořádku *pořádně se usměje, protože je velmi šťastná, že tu s nimi může být*

Calleigh Lynd: Už se moc těšíme *Zatrylkuje vesele, ale hned na to umlkne a pozorně poslouchá. Její tvář je opět vážná a soustředěná. Tu a tam přikývne* Takže to byl vlastně jeden velký mumraj. Chápu. Jsme ale jistě všichni rádi, že tu nakonec vidíme tebe. Taková krásná vítězka. A ta róba *Rozplývá se nad jejími šaty* A poslední otázka, abych tě už dál netrápila *Mrkne na ní* Jako vítězka a potenciálně budoucí mentorka, na co se těšíš nejvíc? První návštěva rodného kraje? Nový domov? Výhody vítěze? Či snad dojemné shledání s rodinou a přáteli?

Stephanie Borman: *už se jenom usmívá. Nechce už na svůj poslední den v aréně myslet. Trošku se zavrtí, když jí pochválí vzhled* Vlastně ani nevím. Moc jsem zatím nepřemýšlela o tom, jak pojedu domů a jak se tam se všemi uvidím. Vyhrála jsem Hladové Hry, všichni mě teď znají. Ale asi se doopravdy těším domů. Na celou tu atmosféru Pátého kraje. Je to můj krajíc a i když se mi dostalo té cti moci vidět Kapitol i po příjezdu, ale můj krajíc je můj krajíc. Pátý kraj už neměl dlouho vítěze a myslím, že když bylo u finále jasné, že se vrátí někdo z Pětky, všichni museli být nadšení. Nicméně se také těším na všechno nové, co mě čeká. Až uvidím příští splátce a třeba jim budu nějak nápomocná. A také teď už se těším, až se příště zase podívám do Kapitolu *usměje se s pohledem na publikum*

Calleigh Lynd: Ano, myslím si, že Andy má konečně plnohodnotnou spoluvítězku *Zhodnotí se založenýma rukama na kolenou* A je rozhodně krásné poslouchat taková patriotská slova. Musí na tebe být patřičně hrdí *Je dojatá, nemá cenu to skrývat. Možná že i ta slzička se jí zaleskne v očích* Děkuji ti za tvou okouzlující přítomnost a ještě jednou gratuluji za sebe a celý Kapitol *Obdaří ji ještě jedním sluncem prozářeným úsměvem* Dovolte mi teď přivítat naší milovanou Devlin Antoinne *Tleská, co jí ruce stačí, a už opět zbožně vzhlíží k oponě*

Stephanie Borman: *jenom se velmi usmívá na kamery a i tu druhou paní. Pamatuje si ji ze začátku Her. Už tam jí byla sympatická. Připojí se k potlesku a jenom tleská a tleská*

Devlin Antoinne: *Přichází na pódium rovnou ke Stephanie, které jde popřát a dát korunku.* Gratuluji ti k výhře a doufám, že bude tvůj kraj hrdý! *Pousměje se. Pak vezme od avoxky korunku a dá jí na tu malou hlavičku s vlnitými vlásky.* A teď rekapitulace! *Jde si sednout a čeká až se to spustí.*

Stephanie Borman: *okamžitě si stoupne, když jí korunují a usmívá se na všechny strany* Děkuji *odpoví s velkou hrdostí v hlase. Potom se taky posadí a dívá se na rekapitulaci z Her a všechno se jí strašně blízko připomíná*


Calleigh Lynd: *Užívá si rekapitulace, která uteče na její vkus až příliš rychle. Je však maximálně spokojená a nadšená, takže se zvedne a s líbezným úsměvem se otočí naposledy do publika* Představuji vám tedy oficiální vítězku 108. Hladových her, Stephanie Borman! *Přidá se k bouřlivému potlesku* A to je, vážení, pro dnešek vše. Doufám, že tento ročník splnil vaše očekávání. Jsem si ale téměř jistá, že i na tuto perfektní arénu budou pěny ódy *Usměje se na Devlin* Teď už se jen můžeme těšit na další. Dobrou noc, Paneme! *Předvede velkolepou úklonu a vyprovodí svou veleváženou osobnost zároveň s vítězkou a tvůrkyní pryč z pódia*

Saturday, September 28, 2013

Lewis Holbourn

[ lujz haulboorn ]

 

    

Player: Andy

FC: Hunter Parrish

Victory year: 113th Annual Hunger Games

Age: 46

Token: Nevyplněná vojenská známka

Hobby: Bojové sporty




level [ 0 ] • credits [ 11 750 ] • gems [ 0 ]

Interview | ID Card ]


[ before the Hunger Games ] Jakožto profesionální splátce z Druhého kraje je nějakým způsobem obeznámen se všemi zbraněmi, ale nejlíp se cítí s mačetou nebo mečem. Není to ani úplně tak, že by s tím jenom bezhlavě sekal, má naučené speciální triky a místa, do kterých by se měl strefovat, i když v případě, že máte v ruce nabroušenou mačetu, je vlastně celkem jedno, po jaké části těla protivníka se oženete. Hodně dobře ovládá i kuši. Co se mimo zbraňových schopností týče, je rychlý, ale spíš vyniká ve sprintu než v nějakém běhu náročném na vytrvalost. Taky má vypracované ruce, takže když někomu dá pořádnou pěstí, není to asi úplně nejlepší zážitek.

[ the days after ] Jako spousta jiných profi vítězů, i on napětí po hrách uvolňuje v tréninkovém centru. Díky tomu se naučil ještě lepší techniky pro boje na blízko, jak se zbraněmi, tak i beze zbraní. Taky začal posilovat, takže dostat se s ním do rvačky se nedoporučuje, protože jeho svaly nejsou jen na oko vypěstované pomocí steroidů. Na boj na dálku trochu zanevřel a kuš odložil. A takovéhle věci se bez tréningu rychle zanáší prachem. Vystřelit by ještě určitě dokázal, otázkou zní, jak rychle by si dokázal vzpomenout na svoje už dříve nabyté zkušenosti. Taky se naučil lézt po stromech s takovou lehkostí, že by mu kdejaké sedmička mohla závidět. Dobře, váží asi trochu více než ty podvyživené dětičky a najít vhodnou větev, která by ho unesla, je občas trochu těžší, ale pořád to dokáže mnohem lépe, než kdy před tím.


[ before the Hunger Games ] Není dvakrát dobrý stratég, postup si nijak dopředu neplánuje, rozhoduje se v okamžiku, kdy se rozhodnout musí. Jak je napsáno výše, moc nevyniká ve vytrvalostním běhu a v rozeznávání bylinek, i když borůvku nebo malinu ještě pozná. Kdyby si v aréně ulovil nějaké zvíře, tak s jeho zabitím jako takovým by problém neměl, ale neuměl by ho zpracovat, takže by mu to vlastně moc k ničemu nebylo. Kdyby v aréně potkal nějakého bezmocného nebo milého splátce, musel by se dost přemáhat, aby ho zabil, a jelikož ten splátce by to mohl jen hrát, dá se to taky počítat jako slabina.

[ the days after ] Ve strategii se nijak nepolepšil, když byl po většinu času hnán toxinem a útočil bez rozmyslu. Ani bylinky se nenaučil rozpoznávat, i když jich v džungli nebylo málo. Naporcovat zvíře se nakonec naučil, ale většinou mu s tím někdo pomáhal. Hned to však zapomněl, už jen z principu, že už se s tím nikdy nebude muset paplat. Kdyby však opravdu musel, asi by to s menší pomocí ještě zvládl. Každopádně, v tréningovém centru se naučil i těm vytrvalostním běhům, mimo jiné. Taky občas mívá pocit, že ten toxin nebyl až tak neškodný a že se docela podepsal na jeho psychice. Mívá totiž nevysvětlitelné a velmi prudké záchvaty vzteku a touhy ubližovat, kdy je schopný ublížit naprosto komukoliv. Taky je trochu více paranoidní, než býval, i když kdo by po aréně, kdy jste si museli bez přestávky hlídat záda, nebyl?


[ before the Hunger Games ] Nesnáší namyšlené a povrchní lidí, i když je sám takový, a to je asi právě i ten hlavní důvod, proč tyhle lidi nesnáší, nemůže vystát nikoho, kdo je jako on. Jinak je to skvělý lhář, dokáže zalhat bez mrknutí oka, ale stejně tak dovede být až nepříjemně upřímný. Je celkem tolerantní a někdy i nechápavý. A když zrovna není mrzutý, tak dokáže být i nesmírně milý, dokonce i na lidi, které nemá rád, ale to si z nich spíš tak vesele utahuje, než že by byl přímo milý. Nemá žádné sourozence, takže měl vždycky zajištěnou stoprocentní péči. Otec na něj byl tvrdý, někdy to Lewise prostě přestalo bavit, tak si šel do výcvikového centra sekat do figurín. Nebral ho moc vážně, protože on v Hladových Hrách nikdy nebyl, z jejich rodiny to byla jeho matka, kdo se do kraje vrátil jako vítěz. Svoje rodiče vůbec neměl nikdy moc v lásce, neměl k nim respekt, protože si vždycky myslel, že jednou bude lepší jak oni dva dohromady.

[ the days after ] Po charakterové stránce se toho nic moc nezměnilo. Stále je to povrchní parchant, i když s tou nenávistí vůči sobě podobným to vzdal, protože ve svém okolí má v podstatě jen takové lidi. Lhát umí pořád dokonale, ale raději se upíná ke kruté pravdě, už jen protože dokáže víc zranit. Ano, stal se z něj zapšklý a škodolibý člověk, tedy spíše ještě zapšklejší a škodolibější, než býval. Stále dokáže být i milý a pozorný, ale takových dní je podstatně méně. Po hrách se moc nevídal se svým otcem, dokonce zrušil styky i s pár jeho přáteli, které před tím měl pro podezření, že mu jdou po penězích. Kéž by to mohl udělat i se svou matkou. Jeho matinka se totiž rozhodla vynahradit mu všechna ta léta, kdy se o něj starala jen tak na půl. Téměř každý den je u něj, podstrojuje mu a přehnaně se o něj stará. Ne, že by si jí tímto činem zamiloval, ale je fajn mít každý den minimálně jedno teplé jídlo. Taky, všechno lepší, než její emocionální výbuchy typu "Ani vlastní syn mě nemá rád!"


× Brysen Angela Roycaster - doplň...

× Desirée Mason - Jejich vztah je jeden velký otazník. Když zrovna neporušují zákony nebo se neopíjejí do němoty, tak se vlastně jen hádají. Přestože se snaží všechny přesvědčit, že ji nemá rád a že s ní tráví čas zcela nedobrovolně, protože je to jen pijavice, co se na něj znovu a znovu přicucává, opak je pravdou. Vlastě ji má docela rád, ale kdyby to měl někdy přiznat, tak se dá raději na dráhu avoxe nebo spáchá harakiri.

× Shelia Holbourn - Ach, matinka. Jejich vztah rozhodně není vzorem dokonalosti. V mládí se o něj příliš nestarala a jen, co se vrátil z her, se mu to najedou snaží všechno vynahradit. Potom, co si na její přítomnost zcela odvykl, to byl trochu šok. Navíc mu přijde jako strašný psychopat a nemá ji snad skoro vůbec rád, ale pro uklizený dům a teplé jídlo ji tiše snáší.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92