Showing posts with label Edits. Show all posts
Showing posts with label Edits. Show all posts

Sunday, November 06, 2016

Esequiel Leone

[ izekil leon ]

[player] Renaiti

[fc] Matúš Okajček → Jackson Rathbone
 

    

change the game, don't let the game change you

× [species] human
× [date of birth] january 13, 2197 | ♑︎ capricorn
× [loyalty] neutral
× [credits] 700

× [level] 1
× [age] twenty-seven | 27
× [occupation] car designer, drug manufacturing
× [gems] 0




vitality [ 0 ] × defense [ 6 ]
  • Od Esequiela se vždy očekávalo, že toho zvládne hodně. Pravda ale může být různorodá, lidé ze Šestky o něm mluví pokaždé nějak jinak. Co považuje za svoji výhodu číslo jedna? Vlastnost rychle se cokoliv naučit. Je sice pravda, že na to musí mít pevnou vůli a musí se mu chtít, jinak to nemá žádný smysl. Otřesné dětství na něm přeci jen zanechalo něco dobrého - většinou je odolný vůči prostředí a dokázal by přežít i delší dobu bez jídla v nějakých zhoršených podmínkách. Miluje auta a všechno s nimi spojené, už odmalička se ho otec snažil přivádět do kontaktu s jejich součástkami. Proto dnes už sedmnáctiletý Es dokáže bez problémů vyměnit všechny druhy pneumatik, opravit či nastartovat jakékoliv auto i za pomoci kabelů. Právě kvůli tomu ho zná docela dost lidí, svým známým udělá nějakou laskavost i zadarmo. Je možná až přehnaně ochotný a spolehlivý, co se týká maličkostí. Vždy dodrží co slíbí. "Tvrdohlavý jako osel" i takovými slovy se do něj občas otec opře. No, v některých případech však ta jeho tvrdohlavost nemusí být jenom na škodu. Ještě nikdo ho nikdy nedonutil změnit jeho názor, on si vždy trvá na svém i když to občas nemusí být pravda a mohlo by mu to uškodit. Co se týče zbraní typu luk, meč, sekera a podobně, ty ho nikdy nezajímaly. Ani vlastně neví, kde by něco takového sehnal. Potrpí si spíše na boj holýma rukama nebo jednoduchým boxerem, se kterým umí obratně zacházet. Pokud je to opravdu potřeba, vždy se s ním trefí kam chce. Podařilo se mu ho sehnat od jednoho přítele výměnou za opravu motoru v jeho zchátralém autě. Popřípadě by možná dovedl zacházet i s menším nožíkem, ale na ten by se určitě tolik nespoléhal. Dalo by se říct, že je celkem rychlý, ale jen určitou dobu, potom se mu začne trochu hůře dýchat. Nošení těžkých pneumatik pro něho přeci jen nebylo na škodu. Pod na první pohled obyčejnými šedými či károvanými košilemi, které na sebe navleče každé ráno, se skrývá zdatné vypracované pevné svalstvo. Podle všeho i jeho pravý otec, tehdejší mírotvorce, byl zdatný muž, takže to má trochu i v genech. Esequiel ho nikdy netoužil poznat, za svého otce bere Marcuse, bez kterého by dnes už možná nežil, za což mu je vděčný. Dokáže být vděčný každému, kdo mu nějakým způsobem pomůže, tak jako druzí odmění za laskavost jeho, tak i on je. Další věc, kterou rád dělá je, že mluví. Někdo by se možná divil, kolik toho tento chlapec dokáže namluvit. To však plení jen ohledně lidí, s nimiž má chuť se nějak bavit. V opačném případě může působit i jako taková hromádka neštěstí, která neřekne více než půl slova. Určitě se od něho nemohou očekávat nějaké srdcervoucí projevy smutku, urážky nebo napadání ostatních, protože on se většinu věcí snaží si moc nepřipouštět k tělu. Pokud už ho něco přeci jen trápí, většinou se nikomu nesvěřuje a snaží se působit vyrovnaně, což mu rozhodně jde. 
  • Jeho největší slabinou jsou rozhodně vzpomínky na dětství, které se rozhodně nedá nazývat šťastným. Ty nejhorší se mu vracejí v podobě nočních můr, jež ho čas od času pronásledují. Mívá různé sny, například jak ho někdo topí a on se nemůže pohnout. Což pochází z toho, že se ho jeho matka snažila utopit, ale zjevně neúspěšně. Odtud pochází i jeho strach z vody, dokonce i napuštěná vana je mu proti srsti. Jeho jediné štěstí je, že nežije ve Čtvrtém kraji. Urážky druhých mu sice nedokáží ublížit, ale výjimkou je jeho matka, která ho dokáže srazit k zemi i jen jediným slovem. Vždy záviděl ostatním, kteří měli normální starostlivé matky, které je měly rády. Jen on schytal ženskou závislou na drogách se zničenou psychikou. Co na něm též zanechalo stopu z dětství je benzín. Napříč tomu, že s ním přichází do styku každý den, neexistuje nic, co by mu zapáchalo více než benzín. Není se čemu divit, když ho měl jako malý v žaludku. Neumí zacházet s žádnou větší zbraní a dá se říct, že luk nesnáší. Jako třináctiletý si ho spolu s bratrem vyrobili doma a chodili z něho střílet za město. Zpočátku mu to celkem šlo, byl přesný a vícekrát se mu podařilo trefit přesně do středu terče, ale jednoho dne se podomácku vyrobená tětiva utrhla a šlehla Esequiela do pravého oka. Na tomto by nebylo nic tak strašného, oko se mu zahojilo, ale od té doby se mu zdá, jako by na něj viděl o něco hůře než na levé. Od toho dne se o luky vůbec nezajímal. Problém mu dělá výdrž a běh na delší dálku, což mají na svědomí právě jeho oblíbené cigarety, kterým podlehl krátce po patnáctých narozeniných. Po určité době běhu se mu začne těžko dýchat, aby ne, když kdysi vykouřil půlku krabičky za jeden den. Jeho kouřením zničené plíce se již nedají nijak zachránit. Určitě se od něho nedá čekat, že je něco jako zkušený bylinkář. Absolutně se nevyzná v ničem co roste ze země nebo na stromě. Maximálně pár druhů jedlých hub, které se učili ve škole, ale to je jenom minimum. Taktéž nikdy neměl možnost lovit divokou zvěř nebo klást pasti. Přeci jenom nečeká, že po rušném městě plném aut uvidí poskakovat jelena. Tvrdohlavost mu taktéž občas pořádně zavaří, hlavně tedy, když nechce přijmout pravdu od druhých a stojí si za svým, což může přinést hodně problémů. Občas dokáže být na ostatní dost hnusný, a to především v záchvatu vzteku, kdy se nedokáže vůbec ovládat a má pocit, že by nejraději vraždil. 

  • [ file 001 ] O Esequielovi se vždy mluvilo jako o nehodě, něčem, co přišlo na svět nedopatřením. Už v době, když ještě ani nebyl na světě to u nic doma pořádně vřelo. Jeho otec Marcus byl odjakživa pracovitý a čestný člověk, který pracoval jako vedoucí výroby autodílů. Jen díky němu se jeho rodina v Šestém kraji neměla až tak zle. Nikdy neměli nouzi o jídlo či něco jiného, mohli si dokonce dovolit i menší auto. Problém byl spíše ze strany jeho ženy Isabel, Esequielovy matky, do které se zamiloval ještě na škole. Pochází z rodiny drogového dealera, možná i kvůli tomu časem podlehla heroinu. Nikdy se to nesnažila nějak skrývat, spíše se chovala, jako by byla hrdá na to, že je závislá. Její manžel dělal, co se dalo, aby jí z toho pomohl ven, ale nemělo to úspěch. Jednu dobu to na první pohled vypadalo, že s tím sekla a právě tehdy se narodil starší syn Enrique. Po jeho narození se Isabel náhle zhroutila a přísahala, že další dítě už na svět nikdy nepřivede. Za její stav začala obviňovat manžela a dítě, proto se jejich vztahy ze dne na den začaly zhoršovat. Hádky se staly jejich každodenní rutinou. O rok později se narodil Esequiel, odmalička dobře stavěný chlapec s kaštanovými vlasy. Už na první pohled neměl s Marcusovým vzhledem nic společného. Tehdy se v Šestém kaji povídalo o ženě, která po nocích spávala s mírotvorci za peníze. Všichni dobře věděli, že je řeč právě o slečně Leone. A přesně takovým jedním nedopatřením ho matka přivedla na svět. Nejhorší ze všeho byl fakt, že nikdy neměla možnost zjistit, kdo je vlastně Esequielovým pravým otcem, když ne její muž. Ani to vědět nechtěla. Ze začátku svého druhorozeného syna nenáviděla natolik, že vymýšlela různé způsoby, jak se ho zbavit tak, aby to vypadalo jako nehoda. To se na něm podepsalo v pozdějším věku v podobě nočních můr. Jako tříměsíčnímu mu dala do flašky s mlékem benzín, kterým ho chtěla otrávit. Kdyby to její muž neviděl, že něco není v pořádku, asi by se jí to i podařilo. Takto se Esequiel ocitl v nemocnici, kde se jim ho velkým štěstím podařilo zachránit. Od té chvíle ho Marcus začal brát jako vlastního syna, i když vůči němu měl zpočátku určitý odpor. Nedokázal se totiž ještě stále smířit s tím, že ho jeho žena podvedla s chlapem, který nosí den co den na hlavě něco podobné včelímu úlu. Začal oba chlapce vychovávat společně, ačkoli to nebylo právě nejlehčí. Oba se totiž dožadovali maximální pozornosti, ještě dříve než se vůbec naučili chodit. Nikdy na ně nebyl příliš tvrdý, na fyzické tresty ho neužilo. Občas působil poměrně dost přísně, ale vždy jen do takové míry, jak si to okolnosti vyžadovaly. Pokoušel se je co nejméně nechávat samotné s matko, ale kvůli práci jeho plány zpočátku selhaly. Esequiel si prožil část dětství ve společnosti cigaretového zápachu a svojí zpité matky s heroinem v krvi. Proto je Marcus, jakmile byli o něco větší, pravidelně vodil s sebou do práce. Trávili tam skoro všechen svůj čas po příchodě ze školy. Esequiela vždy přímo nadchl pohled na tolik aut. Postupně si zamiloval jejich vybavení, mechaniku a vzhled. Věděl, že chce jít ve šlépějích svého otce. Vždy se jevil jako spolehlivý a sebevědomý chlapec, který má celý život před sebou. Lidé si ho oblíbili díky jeho společenské povaze. O přátele nikdy neměl nouzi a o děvčata jakbysmet. S bratrem si už odmalička byli velmi blízcí, zajímali je stejné věci, v pubertě se toulali po venku ve společné partě. V patnácti se jeho osobnost začala měnit. Jeho plány do budoucna se pomalu rozplývaly a on se nechal zlákat cigaretami a nočním životem. Začal vyhledávat zábavu po zaprášených ulicích města, často si půjčoval otcovo auto a dělal si s ním noční výlety po městě spolu s přáteli. Jednou se nechal přemluvit na nabarvení vlasů, což dokazuje větší část jeho tyrkysových pramenů, které rok od roku mizí. Pravda, že toto všechno bylo za otcovými zády, před ním se tvářil jako nejzodpovědnější chlapec v Šestém kraji. To se mu však jednu noc téměř stalo osudným, když jednou na okraji města ztratil nad autem kontrolu a to vyjelo z cesty, kde narazilo do nejbližšího stromu. Naštěstí z něho stihli všichni povyskakovat, než ho pohltily plameny. Bál se otci přiznat, co udělal, věděl, že by mu to jen tak lehce neprošlo, a tak veškerou vinu hodil na svoji matku, vůči níž odmalička choval jakousi nenávist, podobně jako ona k němu. Neustále ho obviňovala za to, jak jí zničil život, obzvlášť on, a že je jen hloupou nehodou, která se nikdy neměla stát. Velmi dobře věděl, díky čemu přišel na svět, i to, že ho matka nikdy nechtěla. Pravda je, že otec jeho lži uvěřil a odnesla to Isabel. Jediný, kdo poznal pravdu byl Enrique, který mu to vyčítal, ale měl svého bratra natolik rád, že nic neprozradil. Po této nehodě se Es rozhodl omezit toulání se po tmavém městě a začal se více zajímat o sebe a získávání zručností. Od šestnácti se začal zajímat o práci automechanika, které se až do teď věnuje. Ve společnosti aut se vždy cítil jako doma. Hry pravidelně sleduje každý rok, ale ani z daleka není jejich fanouškem. Nikdy se o ně nezajímal s nadšením. Připouští možnost, že by se mohl ocitnout v aréně, ale není ten typ člověka, který by se na to připravoval celý život. I napříč vícerým nedostatkům Šestého kraje je s ním spokojený a ani vzhledem k těžké rodinné situaci by ji nikdy sám od sebe nebyl schopný opustit.

  • Ezra Donnovan × Myslel si, že všichni mentoři jsou strašně upjatí a odtažití. No, Ezra ho přesvědčil o opaku. Choval se k nim během pobytu v Kapitolu opravdu skvěle. Dokonce jim dal i pár dobrých rad, za což je rozhodně rád. Nikdy neměl problém s ním vycházet, přijde mu jako v pohodě kluk. Sice už se tolik nevídají, možná se k němu Esequiel občas nechoval zrovna nejlépe, ale nebylo to nic osobního. Když se setkají, určitě jeho přítomností nepohrdne, ale nějak zvláště ho nevyhledává. Svým způsobem mu je ale přeci jen vděčný za svůj život, mít nějakého více pasivního mentora, v některých případech by možná byl v aréně ztracený.
  • Wynter Emerson Caelum × Už od první chvíle mu přišla jako strašně fajn člověk. Vzešlo to tak nějak z toho, jak se k němu chovala v Kapitolu ještě před arénou a posílil to poté i fakt, že mu docela hodně pomohla v aréně sponzorskými dary. Je jí hodně vděčný za tu podporu, kterou mu v těch nepříznivých dnech v aréně poskytla. Určitě mají nějaké společné zájmy, především tedy co se týče názoru na návykové látky. Když se vrátil, myslel si, že se budou bavit více, ale potom se odehrálo docela dost věcí, a tak nějak se pravděpodobně oddálili. Pokud ji někde uvidí, rozhodně se s ní rád dá do řeči, jenom úplně nemá najednou pocit, že by byli ti praví nefalšovaní přátelé. Navíc on moc na nějaké akce nechodí, takže se mu i docela i zmenšují možnosti se s ní někde potkat. 

Friday, October 28, 2016

Dollie Singer

[ dolí singrh ]

[player] Renaiti

[fc] Carolina Porqueddu
 

all the girls are dolls - some are Barbie, some are Annabelle

× [species] human
× [date of birth] december 12, 2207 | ♐︎ sagittarius
× [loyalty] anticapitol
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] seventeen | 17
× [occupation] student
× [gems] 0




defense [ 5 ]
  • [ appearance ] Dollie, někdy zkráceně prostě jen Doll, vypadá vskutku téměř jako porcelánová panenka. Světlounká plet, štíhlá postava, dlouhé černé řasy, modrá očka a vlásky bílé jako je sníh. Její táta jí vždy říkal, že je jeho malou panenkou. Možná odsud pramení celé její jméno, kdo ví? Je drobounké postavy, tak jak to k dívce jejího věku patří. Nepovažuje to proto za žádné mínus, ví že časem vyroste a nyní svůj malý vzrůst dokáže využít ve svůj prospěch, jak jen potřebuje.
  • [ personality ] Je velmi cílevědomá, s čímž jde ruku v ruce někdy až přílišná tvrdohlavost. Pokud není něco po jejím, dokáže se i vztekat, ano, tomuto zdánlivému andílku to jde až příliš dobře, až by se jeden divil. Ale pokud jí někdo něčím zrovna nerozčílí, dokáže být příjemná a možná se někdy i usměje. Přes to všechno je to velmi citlivá osůbka. I jen zvýšený hlas jí dokáže dokonale uzemnit. Nesnáší, když se na ní někdo zlobí, obzvláště její táta. Minulost na ní samozřejmě nechala svoje, především v podobě nočních můr, kde jí neustále straší, jak do domu vtrhli muži v uniformách a chladnokrevně podřízli její mámě hrdlo. Ale i přes to si snaží zachovávat pozitivní mysl a nedávat tuto svoji slabinu v minulosti najevo. Snaží se být natolik praštěná a bezstarostná, aby to na ní nikdo nepoznal.
× × ×
  • [ file 001 ] Narodila se... vlastně ani neví, jak se narodila. Nepamatuje si to, tak jako většina lidí. Ale již od útlého věku vnímala tu jistou odtažitost její mámy vůči ní, na to prostě nelze zapomenout. Nechápala, co udělala špatně, když se k ní nechovala jako ostatní matky k jejím kamarádům. Nevěděla jestli je to tím, že jí všechny ty matky od jejích kamarádů říkali, jak velmi podobná je jakési návrhářce. Ale trápilo jí to, v tomto ohledu byla vždy velmi citlivá. Až když s nimi táta trávil doma více času, pomalu se to začalo měnit nebo jí to tak alespoň připadalo. K narozeninám od nich totiž dostala hnědého králíka, kterého si pojmenovala Chlupáč, což je samozřejmě velmi originální. Měla to zvíře strašně ráda, dělala s ním úplně všechno, dokonce se s ním i koupala, i když králík z toho nebyl kdo ví jak nadšený. Jednou však její maminku popadl neskutečný záchvat vzteku, když se zeptala, proč má bílé vlasy a ne hnědé. Jednu ránu talířem schytal tatínek, když se postavil před ni a tu další její Chlupáč, který se jí vysmekl z náruče a chtěl si jen tak pobíhat. Strašně moc ji to sebralo. Její pláč nebyl k zastavení. Nemohla překousnout to, že jí ho vezmou a zakopou někde na zahradě. Tatínek jí ho proto nechal vycpat, aby jej mohla mít pořád u sebe. Od té doby se svým tátou trávila hodně času v jeho pracovně, když vyřizoval nějaké věci. Proplétala se mu mezi nohama i se svým vycpaným hnědým zajícem, jako by snad pořád byl živý. Jen výjimečně od té doby zůstávala s matkou osamotě. Ten den však musela. Pamatuje si to jako by to bylo teď. Slyšela divoké bušení na dveře, matka jí řekla, že si teď budou hrát na schovávanou a ona bude pykat a že jí musí slíbit, že nevyleze. Jako nejvhodnější schovka jí v ten moment přišla právě pohovka. Zalezla si pod ni a v ten moment tam vtrhli. Horda ozbrojenců. Křičeli na matku a ta na ně zpět. Poté jí prostě podřízli hrdlo. Ten pohled má před svýma očima vždycky, když jde spát. To, co se dělo potom už nějak nevnímala. Prostě jen plakala a tiskla k sobě Chlupáče. Pak už se ocitla tady ve Třináctém. Kde jí trvalo se docela dlouho vzpamatovat ze smrti matky, ale nakonec se jí to alespoň trochu povedlo. Začala navštěvovat zdejší školu, kde ji zařadili do určité třídy, aby z ní vychovali budoucí stopařku.

  • Devon Singer × Je to poslední osoba, která jí na tomhle zavšiveném světě zbyla. Miluje jej z celého svého srdce. Nikdy o něj nechce přijít. V tomto ohledu je k němu až příliš ochranitelská. Vděčí mu za své vcelku hezké dětství, dokud se to všechno nepokazilo. Vždycky stál po jejím boku a staral se o ni. I když to nedává nejspíše moc najevo svým chováním, má ho prostě strašně ráda. Možná i proto jej tolik zlobí.
  • Kesame Brannan × Samozřejmě že tuhle ženu zná, v televizi ji vídá pokaždé při Hunger Games. Jediné, co jí na ní fascinuje je to, že má stejně jako ona bílé vlasy a modré oči. Takže jí je trochu líto, že někdo, s kým má tohle společné, žije v pitomém Kapitolu. Nijak ji ale více neřeší, rozhodně to není nějaká její oblíbenkyně nebo tak, to ne. Pořád je to totiž Kapitolanka, a ty ona nemá ráda. Vůbec nemá tušení o tom, že je to její pravá matka. Ani by ji to nenapadlo. Stejně jako to netuší táta, tak ani ona nemá páru o tom, jak moc se jí ve skutečnosti podobá, co se týče její povahy. 

  • obsidiánový box [k otevření potřeba 5 obs. klíčů]

Devon Singer

[ devn singrh ]

[player] Renaiti

[fc] Chester Bennington
 

time won't heal this damage anymore

× [species] human
× [date of birth] august 3, 2181 | ♌︎ leo
× [loyalty] anticapitol
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] forty-three | 43
× [occupation] hacker
× [gems] 0




defense [ 6 ]
  • [ appearance ] První, čeho si na něm všimnete není ani zdaleka jeho chování, nýbrž jeho vzhled, který jasně napovídá, že se ve Třináctém nenarodil a prakticky tam nepobývá ani moc dlouho. Jeho výška nad 178 cm není zase až takovým problémem, spíše se jedná o to, co se sebou udělal. Krátko střižené vlasy má proto, že v Kapitolu dříve nosíval pestrobarevné paruky a od té doby mu kratší vlasy přijdou mnohem pohodlnější. S výstředností nikdy neměl žádný problém. Tomu jsou jasným důkazem mimo jiné i černé tunely v jeho uších. Nesmíme opomenout ani to, co přiláká oko kolemjdoucího nejdříve. Na jeho tetování. Prakticky je sám na sebe naštvaný, že se nestihl potetovat od hlavy až k patě a má na těle ještě hodně, jak s oblibou říká "normální" kůže. Celá jeho záda jsou pokryta jakýmisi obrazci, které sice kdokoli rozezná, ale nepochopí jejich význam, pokud o něm nic neví. Další tetování u něj můžeme najít na ramenou, zápěstí, nohou, hrudi, pravém malíčku a pro něj asi nejvíce významné na levém prsteníčku, kde se nachází zvěčněný prstýnek s jeho milovanou ženou. V jeho případě dokáže vzhled ihned odradit nebo naopak zcela jedince ohromit, aniž by otevřel ústa. Ale to, že jej ihned zavrhnete, nemusí být zrovna dobré rozhodnutí, neboť on není zase tak moc špatný.
  • [ personality ] Má své dny, kdy by nejraději poslal do horoucích pekel i toho největšího dobráka, ale kdo takové dny nemá, no ne? Jinak se dokáže bavit téměř s každým, jaký tón však zvolí, to mnohdy do poslední vteřinky neví ani on sám. Tak jako tak se jedná o týmového hráče a pokud dostane něco za úkol, všechny jeho osobní spory jdou do pozadí, aby práci odvedl na sto procent.
× × ×
  • [ file 001 ] I když by to možná nikdo podle toho všechno jeho tetování na těle netipoval, měl vcelku v pohodě dětství. Občas nějaké roztržky s rodiči, ale to k dospívání prostě patří. Jinak s nimi měl velmi dobrý vztah. Dokonce jej podporovali i v jeho úpěnlivé cestě ke tvůrcovskému křeslu. Mnohem zajímavější je však již jeho život po dvacítce. Měl svoji vysněnou práci a nic mu nechybělo, ani pozornost žen. Jak se říká, v mládí láska jenom kvete. Tak tomu bylo i u něj. Seznámil se s jakousi brunetkou, kterou od jejich prvního setkání nemohl pustit z hlavy. Nejspíše byl až natolik dotěrný, že mu chudák žena přeci jen nakonec podlehla. Že byste do něj nyní takovou romantickou duši netipovali? Máte pravdu. Něco jej poté změnilo. Bylo mu něco okolo 23, když jí požádal o ruku a nabídl jí společné bydlení. Byl to život jako v pohádce, tedy skoro. Hodně času trávil v práci a když už měl volno, neopomínal ani večírky s přáteli. Na jedné takové oslavě měl již slušně upito a ráno se probudil v cela neznámé posteli. Samozřejmě toho litovali a proto se rozhodli oba dva o té noci mlčet. Tedy do té doby, než se jim u dveří po nějakých devíti měsících objevil uzlíček přikrývek s novorozenětem. Jeho žena to nemohla dlouho překousnout. Během toho, co šla jeho práce stranou a on se snažil trávit více času s manželkou a svojí malou dcerou, jej kontaktoval jakýsi muž, přítel otce. Až poté, co vše pro něj dělal zjistil, odkud tento cizinec je. Myslel si, že Třináctý už neexistuje, ale mýlil se. Dlouho mu spolupráce vycházela nebo si to alespoň myslel. Jednou se vrátil zpět domů a našel svoji ženu s podříznutým hrdlem. Šestiletá Dollie se naštěstí stačila schovat pod pohovku. On věděl, kdo to udělal. A chtěl se pomstít, ale jeho kontakt jej přiměl k tomu, aby si počkal. Pomohl jim oběma se dostat ještě ten den pryč z Kapitolu, a tak se ocitl tady. Připraven kdykoli pomstít smrt své milované manželky.

  • Dollie Singer × Jeho malá porcelánová panenka. Tahle holčička byla nedopatřením, ale nikdy by ji nenazval chybou. Přes to všechno je rád, že ji má. Teď už je jeho nedílnou součástí a za její hezký život se bude prát jako lev, kterého má ve svém znamení zvěrokruhu. I když život s ní není zrovna nejjednodušší, neměnil by. Sice její matku vlastně ani pořádně neznal, ale je si více než jistý, že je to celá ona.
  • Katherine-Anna Eristoffborough × Tahle žena byla první, která k nim neměla nějaké až příliš velké předsudky ze začátku, když přišli z Kapitolu. Docela se až divil, jaký vztah dokázala mít s Dollie a jak na ni působila. Dlouho nic podobného neviděl. Nutno podotknout, že dříve než by si sám myslel, tak se z nich stali dobří přátele. Vždycky se mu dobře bavilo s lidmi, kteří byli pro každou srandu a to ona rozhodně byla. Jenže než třeba byl schopný přijít vůbec na to, že Kath bere možná i více než jako kamarádku, tak musel přihlížet tomu, jak ji Kapitol v přímém přenosu před jeho očima zavraždil. Je to už druhá žena v jeho životě, o kterou ho Kapitol připravil. Ale v jeho vzpomínkách bude žít pořád, ačkoli mu asi bude trochu trvat, než se z toho zase vzpamatuje.
  • Kesame Brannan × Byla to otázka jedné noci. Rozhodně k ní nechová žádné hlubší city, vždyť zná jen její jméno a po tom, co mu odložila jejich dceru u dveří, aniž by něco řekla, tak by asi ani nic společného s touto osobou mít nechtěl. Bere ji prostě jen jako takovou opileckou chybu a nejspíše, kdyby ji teď někde viděl, asi by ji ani nepoznal. Z té jejich noci si pamatuje tak jedině asi alkohol a nejspíše i to, že je dobrá ve flirtování, ale tím to bude asi tak končit. Možná jí je ale přeci jen svým způsobem i je trošičku vděčný za to, že nezůstal po tom všem úplně sám, ale má tu svoji kotvu v podobě Dollie. Jak se to říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

  • 1x obsidiánový klíč, obsidiánový box [k otevření potřeba 5 obs. klíčů]

Tuesday, April 05, 2016

Charles Regnard

[ čárls regnard ]

 

    

Player: Niel

FC: Matthew Daddario

Victory year: 5th Pentagames

Contact: nieleon@seznam.cz

Age: 28

Token: Tetování na krku - písmeno F

Hobby: Bojové sporty, tatér




level [ 0 ] • credits [ 4 300 ] • gems [ 0 ]

Interview | ID Card ]


[ before the Hunger Games ] Odjakživa mu síla nechyběla. Od jeho otce měl příležitost se naučit rybařit, to mu pomáhalo vždy přemýšlet o tom, jakou zbraň si zvolí za svou vyvolenou princeznu. Trojzubec je dobrým kandidátem, ale ani kopí by nezahodil, to mu určitě vyhovuje taky. Hlavně díky jeho významně ostrému konci. Bitky mu ovšem taky nevadí, jak bylo uvedeno, síla mu nechybí, takže naopak mu bitky vlastně prospívají. Rány umí dávat pořádně silné, asi by to nebylo příjemné, dostat od něj jednu do čelistí, to by tomu dotyčnému nejspíš už nikdy ani nenarostly zpátky zuby. Jelikož si vždy stojí za svým názorem, nebojí se veřejně projevovat své názory, své pocity. Když je naštvaný, řekne to. Když ho něco mrzí, i slza mu ukápne. Citlivka ovšem ale není. Není to zrovna nějaká síla, projevovat názory, ale aspoň nenaletí každému pitomcovi, který dokáže být přesvědčivější, než se může na první pohled zdát. Lidem věřit nedokáže, a když už ano, musí v tom být výrazné pouto, bývá to málokdy. Názorový člověk je právě tento mladík. Co se týče kondičky, ani u té by nemusel pokulhávat. Občas si okolo kraje chodí zaběhat, ale hlavně si jde spíš zaplavat. To je pochopitelné, jeho kraj má přístup k moři, tak proč toho nějak nevyužít? Jelikož má vypracované tělo a není jako nějaká peciválka, jde mu to plavání nebo běhání o to víc obstojně. Až zas tak moc se nezadýchává, nepotřebuje moc pauzu, prostě jede vkuse, bez přestávek. To je velmi důležité, když se bude chtít vyhnout nějakému boji, aspoň bude menší šance na rychlejší útěk. Je toho hodně, v čem je dobrý, ale není dokonalý, zdaleka ne.

[ the days after ] I když by většina očekávala, že po hrách se trénink boje z jeho seznamu smaže na neurčito, opak se zdá být pravdou. Krom toho, bojové praktiky se dokonce staly jeho koníčkem. Různé typy bojových sportů praktikuje minimálně čtyřikrát do týdne a možná s větším zápalem než kdy před hrami, kdy se jim natolik nikoliv nevěnoval. Tehdy snad ani celkově netrénoval tolik, jak trénuje právě teď. Je možné, že ho k tomu přinutily okolnosti z následků teprve právě po hrách (ty z psychického hlediska především, nicméně se vyskytuje i milion dalších důvodů). Jakýmkoliv zbraním se však věnuje zřídka. V jisté míře trénuje dost i s nimi, ale nejsou jeho hlavní prioritou, přestože jsou důležitou součástí boje. Nyní je snad nebere za takovou samozřejmost, jako před hrami. Do veřejného výcvikového centra zachází jen zřídka, spíš trénuje doma v prostorově bohaté místnosti, vyhrazené přímo pro tyhle aktivity. Začal být více paranoidní, tuhle vlastnost se však snaží co nejlépe utlačit. Začíná se tak na něm pomalu lepšit díky příjemnějšímu a vlídnějšímu životnímu stylu, který mu je nyní poskytnut, ale někdy má zvláštní chvilky už jen kvůli tomu, že to má z větší části vrozené, kdy ho paranoia a pochybnosti ovládají víc než jeho zdravý rozum. Právě tyhle chvilky vždy zastíní pořádným vybitím nervů na boxovacím pytli nebo v přímém boji kýmkoli, koho si najme jako společníka v souboji. Zkráceně řečeno, snaží se být silný, a i když se mu to může dařit, jeho emoce mu vždy do toho zasahují, a tak je schopen ztratit stopu své činnosti. Rybaření zcela v posledních letech zavrhl a preferuje věnování se záležitostem na souši. Možná tedy ztratil moc nad svými znalostmi o zámořských aktivitách i o mořských charakteristikách, nebo je jen na nějakou dobu schoval někde hluboko v zákoutích mysli. Začal se spíše věnovat jedné lehce převratné aktivitě, která pozměnila jeho směry kreativně založené – tetování. Jelikož už před lety se s tímto faktorem setkal z vlastní vůle, kdy se rozhodl, že bude na svém těle mít permanentní tetování jednoho jemu významnému písmenka z abecedy, našel si také k tomu cestu zpátky. Nyní to však má ve svých rukou. Od toho stejného tatéra, co mu onehdy vytetoval jeho první tetování, si nechal objednat několik strojků. Samozřejmě mu to tatér musel prvně naučit, a jelikož se Charles umí rychle zachytit, zvládl se strojkem zacházet během necelého měsíce. Následně si za nadcházejícího půl roku udělal několik dalších tetování, jenž pokrývají z větší části jeho ruce, ale i pár míst na trupu a zádech – menších i větších, něco symbolizujících i pár bezvýznamných, podařených i trochu pokřivených, podstatně i na dost viditelných místech. Díky tomuhle se stal více znalým ve světě estetiky a „umění“, skoro všude sebou tahá menší skicák, ve kterém má své výtvory pohromadě, vždy k jednotlivým „návrhům“ píše rok a datum do pravého spodního rohu společně se svým zkrášleným podpisem menším, než je napsán rok a datum. Vlastně se celkově začal věnovat spíš svým vnitřním záležitostem. Má se sebou pořád nějaké resty, a tak se to snaží vyřešit v tichosti, sám, se skicákem nebo jen se svými myšlenkami, se známým prostředím Čtvrtého kraje a jeho míst, které mu připomínají spoustu nezapomenutelných vzpomínek.


[ before the Hunger Games ] Jeho snad nejhorší nebo nekontrolovaná chyba je, že když začne mít někoho v oblibě, a ne možná jenom to, neumí se od něj odtrhnout. Samozřejmě, nedrží se na něm jako pijavice, ale zkrátka ho má svým způsobem rád. A snaží se především toho určitého člověka, ať se děje co se děje, samo sebou chránit. S tímto má hodně zkušeností z kraje a mnohokrát se mu to nevyplatilo, ale nějak to spíš přehlíží, než aby s tím něco začal dělat. Ani takový drsný kluk, jak vzhledově tak i psychickou povahou, nedokáže být bezcitný. Uvnitř mírumilovný člověk, navenek drsňák. Možná v tomhle dělá chybu. Dělá ze sebe se svým vědomím někoho, kým není. Ale v téhle době, v které on je, to je vlastně jedno, protože přetvařování se vítězí. Radši velký namakaný borec, než přecitlivělá slečinka, kterou sice není doslova, ale mírumilovný v srdci je. Možná by se našla ještě malá řada slabin, ale takových spíš nepodstatných. Např. že když je pod tlakem, nedokáže se pořádně soustředit. A to je vlastně velký problém, v tom případě i velká slabina. Protože kdyby došlo k boji, musel by být v klidu, aby se mohl soustředit. No, ale v boji to jde přece velmi těžko, být v klidu. Občas si kvůli tomuto rád sedne do tureckého sedu a nechává všechny myšlenky stranou, aby se naučil být v případném klidu. O to samé se pokouší i při boji, vymazat myšlenky, klid, soustředěnost, vyrovnání se se svou slabinou.

[ the days after ] Od svých slabin se za tu dobu sice naučil spoustu – některé však přesto nechal nedotčené, i když si sám zažil jaké následky můžou mít. Zároveň se mu vzato naskytly zcela nové, které ještě pod kontrolou nemá na jistotu. Nejlepším příkladem pro takovou slabinu, by byly nemilé, až možná traumatické vzpomínky. Každý takové máme, ale je už na nás, jak s nimi vynaložíme. Jemu dělá problémy na ně zapomenout, nebo je jednoduše přijmout za pravdu a vypořádat se s nimi. Je pravda, že jeho lehce nestabilní psychika se už napravit nedá, obzvlášť teď, kdy se špatných vzpomínek připomínajících nekonečně mnoho pocitů a ztrát, naskytlo mnohem více. Je to snad nejvýraznější odchylka, kterou lze na něm vypozorovat, pokud vám k tomu dá příležitost a přístup. Spíš o něm v těchto dnech totiž slyšet nejde, společenským událostem se taky snaží vyhýbat, nejsou hlavní součástí jeho zájmu. Vztah se společností se sice snaží mít pozitivní a příznivý, ale v posledních letech je rád za převahu samoty. Nejlépe se skicákem a tužkou, a k tomu kvalitní americano – ještěže teď má přístup ke kávovaru. Mluvíme-li opět o vztazích, doposud si na nich sice nechává záležet, ale už se nevrhá hned ke stavu, kdy je jedinci schopen plně důvěřovat natolik, aby jim svěřil osobní informace. To se snad po spojenectvích a následných zradách v aréně musí naučit každý. I tak má však lidi rád, povětšinou – a nebojí se to některým z nich dát najevo. Za nějakou tu dobu většího tréninku se sice naučil více soustředit na určitou činnost, kterou vykonává, ale stále se dokáže lehce rozptýlit. Není schopen tedy u většiny věcí vydržet na dlouhý časový úsek – např. proti knihám nic nemá, občas si sám nějakou rád otevře, ale většinou ji nedočte. Věc ho tedy sice může zaujmout, může do ní projevit nějaké úsilí, ale i tak si nepomůže a nechává věc rozpracovanou, nebo dokonce ani pomalu nerozpracovanou. Držet se plánu do toho taky zapadá. Může mu být vylíčen kompletní sehraný plán nějaké akce nebo hry, i tak se mu později na tom něco nezalíbí a je lehce schopen s tím přestat, nebo to zcela přepsat či vyvrátit. Snad je to způsob nebo dokonce záminka, jak se snaží vyhýbat nějakým povinnostem, které mu dle jeho názoru nesvědčí. Nahlas by to snad ale nepřiznal. Pokud by vás někdy napadlo mu připomenout jakoukoliv vzpomínku, která není příjemná, lehce ho přivedete do rozpaků. Můžete ho v některých případech přivést do takových rozpaků, až se z toho zapotí a znehybní. Jako by mu přehrávání vzpomínky v hlavě znehybněly všechny svaly v těle a držely ho v jedné pozici přišpendlené k volnému prostoru kolem něj. Dobrý způsob, jak jej odradit od jakékoliv jiné činnosti.


[ before the Hunger Games ] Vzhledem je to pohledný, svalnatý a odvážný kluk. Ano, je toho celkem dost najednou, ale je to pravda. Na svůj vzhled ovšem nijak neupozorňuje, nemá důvod. Vzhled je asi ta poslední věc, na kterou myslí. Záleží mu hlavně na tom, aby z něj byl výborný bojovník, a hlavně to nejhlavnější na čem mu záleží, je jeho nejmilovanější rodina. Převratná část jeho života se stala, když si nechal vytetovat na krk znak písmene F. Není to jen tak pro krásu, táhne to sebou velkou převratnou událost, kterou Charles už celkem dávno zažil. Charles měl kdysi mladší sestru, jmenovala se Faith. Byla pro něj nebe na zemi, dokázala ho vždy podržet, vždy ho dokázala povzbudit. Faith byla ale už od malička lehce postižená, nikdo se nedozvěděl jaké postižení měla, ale nemohla chodit. Kvůli ní si nechal Charles vytetovat F na krku. Bylo to velmi bolestivé, ale pro ni to udělal velmi rád, vždyť ho dokázala podržet při jakékoliv situaci. Asi za necelý rok Faith skonala. Když se to Charles dozvěděl, kupodivu se ihned nezbláznil, ale změny zažil obrovské. Začal se víc věnovat centru, začal víc trávit čas venku na vzduchu a byl mlčenlivý, což mu trochu vydrželo až do teď. Tetování písmene F zachovává s velkou opatrností, je to jeho symbol štěstí, jediná malá vzpomínka na sestru. Vlastně jeho amulet menší naděje. Její jméno si bude pamatovat až do posledních chvil, a kdyby mu to někdo chtěl vytknout, moc dlouho by naživu nepřežil.

[ the days after ] Život se zdá být beze změny až na pár výkyvů, jako například to, že teď žije o pár bloků dál a má více peněz. Pravdou je, že se toho změnilo dost – on to však z větší části přehlíží. Jediný fakt, který přehlížet nemůže, je, že se mu před očima rozplynulo pár statně důležitých věcí: Dívka, s kterou zažil teror a kterou už nikdy nespatří; jeho hrdost, která začíná zlehka umírat; a psychické výkyvy, které jsou těžko snesitelné. Začal se proto věnovat aktivitám, již klidnějšího typu. Také však těm, které slovo „klid“ neznají. Záleží na tom, jak s ním jeho mysl v daný moment pracuje. Je tu taky jedna věc, o které téměř nikdo krom jeho rodičů neví, ale také byl na pár návštěv u psychologa, jen čistě proto, aby našel důvod znovu najít smysl pro humor a nebát se vztahů či poklidného živobytí. Všechny události z jeho dosavadního života se zkrátka tak nějak naskládaly na jednu velkou hromadu špinavého prádla, které nelze vyprat najednou. Musí se prát po částech s kvalitním čistícím práškem, aby zase bylo čisté a nositelné. Je tedy pochopitelné, že nemá na to vše zvládat najednou bez přestávek. Psycholog mu také doporučil, ať podniká právě nějaké ty klidnější aktivity, a on si vyvolil tetování, k tomu navrhování těchto permanentních maleb a… pokročilost v bojových sportech. Možná se mu tu poslední možnost psycholog snažil párkrát vyvrátit, ale i přes všechno on sám moc dobře ví, co je pro něj nejlepší – stále zůstat připraven na možnost boje a fyzické námahy. Doba se k tomu nabízí, a nyní obzvlášť. Ne že by také vykonával jenom tyhle náročné fyzické aktivity, bokem má i ty další, zdaleka víc poklidnějšího typu, jak bylo uvedeno. Také se jeho útěchou stalo opečovávání rodičů, kteří už začínají stárnout a patrně tak i slábnout. Je jen otázkou času, kdy nadejde jejich čas. Možná to nezvládne, až na to přijde, možná ale bude šťastný, že neumřou kdekoliv jinde než právě v jejich známém okolí. Zdaleka lepší než všechny ty děti v arénách, které nemají na výběr poklidného místa ke smrti. Nebo než chudé rodiny žijící v chudých čtvrtích. Jako by on nevěděl, o čem mluví. Tolik příležitostí smrti se mu přímo nabízelo v aréně pod nos, ale podařilo se mu to zvládnout. Vzalo si to samozřejmě i svou oběť, jako u každého. Nikdy mu z očí nezmizí tváře na umělém nebi arény, těch známějších i těch neznámých; ani ta představa utrápených obličejů rodičů těchto mrtvých dětí, když viděli na velkých obrazovkách jejich děti naposledy vydechnout. Na to však nemyslí. Možná několik měsíců po hrách se mu to v hlavě přehrávalo, teď se však ty děti zdají být natolik neznámé, že už nic není ochoten ani schopen cítit. K lidem také začal přistupovat z větší vzdálenosti, myšleno tak, že jim na oko všechno nevěří. Snaží se věřit především sám sobě, a už to je dost náročný úkol, mluvíme-li o někom, kdo potřebuje pomoc se svým psychickým vnímáním. Možná to o jeho psychice může vyznít, jako by byl mentálně nemocný, vše se to však skrývá jen v těch zážitcích z arény, plus všechny další traumatické události, které se odehrály už před nimi. Nemocný není, ale potřebuje se psychicky vzchopit a jistým způsobem i emočně zotavit. Stále umí být velice vlídným a příjemným společníkem, jen to nečekejte pokaždé. Smysl pro humor mu ještě trochu zůstal, ale občas se vytratí jako hvězdy, když začíná svítat. Vážně, může působit na první pohled zcela nezměněn, pravdou však je, že ho vše třeba i nepatrně, změnilo. Ne však natolik, aby nenašel odvahu najít své ztracené, možná ještě ani nenalezené já.


× Wynter Emerson Caelum - Poprvé se s ní setkal na turné vítězů. O její existenci ale věděl už dřív, kdy mu někdo prozradil, že ona byla jedna z těch, která mu do arény poslala sponzorský dar. Za to jí je doposud vděčný a zavázaný. O její bohaté osobnosti měl co tu čest se dozvědět při turné, kdy proslovy vždy obohatila něčím výstředním, a ona sama tak na něj působí - v tom nejlepším slova smyslu. Větší rozhovor spolu měli jen jednou a i když se toho o sobě bar co dozvěděli, stále o sobě toho tolik neví. Jejich vztah je tedy pro něj z větší části neurčitý.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92