Showing posts with label Deceased. Show all posts
Showing posts with label Deceased. Show all posts

Monday, July 29, 2019

Marisol Nimshi

[ marysol nymši ]

 

Player: Diddi

FC: Bea Miller



Contact: hp.diddinka.hg@gmail.com

Age: 17 deceased - rozseknutý krk: D. Sycamore


Token: Orgonitová lastura




Už jako malá všem dokázala, že udržet ji na místě a v klidu bude docela výzva, jelikož už jako batole si našla způsob, jak se dostat ven z kolíbky. Pak vždycky běžela za Brentem, aby si s ní hrál a když nechtěl, tak ho různě pošťuchovala a otravovala, což jí zůstalo až doteď, jelikož prostě miluje být středem pozornosti a provokovat svého bratra, kterého má fakt hrozně ráda. Je opravdu okouzlující a společenská. Pozitivita a sebevědomí z ní přímo vyzařuje. Podle ní neexistuje nic, co by se nedalo zvládnout. Umí být od všeho trochu, přes bláznivou, sladkou, roztomilou, vtipnou a chytrou. Pro mnoho kluků je jako sen. Miluje, když jí někdo lichotí, ale ještě víc si užívá, když může Brentovi povídat o holkách, které jsou jím skoro až posedlé. Jak rostla, tak byla ještě více energetičtější a vynalézavější. Díky této přebytečné energii a potenciálu, který jako malá prokazovala, se ji rodiče snažili něčím zaměstnat. Dali ji na gymnastiku, kde zdokonalila svoji mrštnost a ohebnost. Také se tam naučila přemety a další blbůstky, kterýma se dá celkem slušně předvádět. Měla opravdu velký potenciál, ale ona nikdy nechtěla být profesionální gymnastka, takže s tím sekla, což se rodičům moc nelíbilo. Místo toho si totiž našla zábavnější sport, cheerleading. Jelikož je poměrně drobná a z gymnastiky byla i ohebná, tak se snadno dostala na vrchol pyramidy. Z toho důvodu se ani nijak extra nezajímala o výcvikové centrum. Jasně, ty věci se zbraněmi, co dělal Brent, vypadaly zábavně, ale být vyhazována do vzduchu se jí líbilo víc, jelikož to připomínalo létání. Navíc jejím rodičům nevadilo, že netrénuje na arénu, jelikož se jim jejich malá holčička líbila taková holčičí. V pěkných sukýnkách, s pompony a mašlemi. Nicméně Brentovi přišlo z nějakého důvodu důležité, aby trénovala taky a tak, když mu rodiče řekli ne, ji donutil s ním chodit alespoň běhat. Rychlostní běhy jí nevadily, protože v nich byla dobrá a kolikrát předběhla i Brenta. Když s ní však chtěl jít běžet někam na dvě hodiny, tak se k tomu už tak moc neměla. Nejdřív to opravdu nenáviděla, ale dělala to kvůli bráchovi, jelikož nechtěla, aby byl zklamaný a hlavně chtěla být kvůli němu lepší. Později si to oblíbila, jelikož si na tom vybudovala ještě lepší kondičku a dokonce ji to začalo i bavit. Pak jednou za ní přišli rodiče, že má začít trénovat s bratrem, což absolutně nechápala, ale neodporovala tomu. Sice Hry vypadají jako hrozná zábava, ale nevěří, že by se do té arény měla někdy dostat, ale i tak je lepší být připravená. Sice posilování a akrobacie měla dost už díky cheerleadingu, ale pár extra minut si to do svého rozvrhu ještě nacpala. Nejprve začala trénovat judo a karate, jako její bráška. Brzo ale zjistila, že ani jedno není nic pro ni, a tak toho nechala a začala se věnovat taekwondu, které více sedlo k její energické povaze. Navíc jí připomínalo kopy cheerleading, což pro ni bylo značné plus. Jelikož Brent pořád otravoval s tím, že taekwondo nestačí, tak si k tomu vzala kickbox. Tím celkem mákla na svých reflexech a úhybných manévrech. Makala na sobě opravdu tvrdě, jelikož nechtěla zůstat pozadu v sestavách, a protože nechtěla zklamat Brenta tím, že by zaostávala v taekwondu a kickboxu. To kvůli němu se vždy snaží být co nejlepší, jelikož on je prostě dokonalý ve všem, na co sáhne a ona s ním chce držet krok. Hlavně ho nechce zklamat. Klidně by ze sebe strhala kůži, jen aby ho nezklamala. Samozřejmě jí tak náročné tréninky přestaly po pár týdnech bavit, jelikož by radši trávila čas někde venku s kámoškama nebo klukama. Na ty už moc času totiž neměla, kvůli přísné večerce. Když se ji však naučila v pohodě obcházet, tak v těch intenzivních trénincích setrvala. Jasně, sem tam usnula ve škole při vyučování, ale to pro ni bylo vedlejší, jelikož si zvládala udržet dobré známky a hlavně měla svou zábavu. Především ji u těch tréninků udržel Brent, i když jí ty tréninky postupem času začaly všechny bavit, takže si je kolikrát i protahovala. Nebýt jeho, tak by s nimi nejspíš sekla hned, když jí poprvé omrzely, takže by jí nikdy ani nezačaly bavit. Většinu věcí vždy zkusila kvůli Brentovi. Bez něj by do ruky nevzala luk ani omylem, a i přesto překvapivě zjistila, že jí jde lukostřelba skoro sama a i jí baví. Luk by i tak ale radši vyměnila za trojzubec, se kterým si je daleko jistější. Přeci jen ho držela v ruce již odmala, když ji s ním otec učil lovit ryby. Navíc není tak složité boj s trojzubcem a taekwondo skloubit dohromady. Opravdu hodně dřela, aby se s ním přiblížila k dokonalosti a ještě pořád dře. Je s ním sice dobrá, ale vždycky může být ještě lepší. Je si toho vědoma, protože jí stačí, aby se koukla na bratra a vidí, čeho všeho ještě může dosáhnout a to ji motivuje ještě víc. Jak už bylo zmíněno, tak s otcem chodila lovit ryby a ano používala k tomu trojzubec, ale rozhodně jí není cizí i nějaká ta síť nebo udice či harpuna. Vyzná se v tom, jaké druhy jsou neškodné, nebo naopak jedovaté či nebezpečné a jak se zachovat, když jsou poblíž nebo někoho poraní. Taky často mamce pomáhala s vařením a zašíváním roztrhaných sítí. Nejspíš by si nějakou zvládla udělat i sama za použití mořských řas, ale nikdy to nezkoušela. Samozřejmě ani plavání nešlo mimo ni. Sice má z vody velký respekt, ale rozhodně se jí nebojí. Kromě plavání miluje potápění, jelikož ten podmořský život je přeci jen úžasný. Zvládne zadržet dech opravdu na dlouhou dobu, ale někdy je prostě nezodpovědná, že se potopí do větší hloubky, než by měla, nebo tam zůstane delší dobu, aby si nasbírala víc orgonitových lastur a mušlí. Pak má co dělat, aby se vynořila dost rychle na to, aby se nadechla.


Její největší slabinou je její bratr Brent, který je v jejím pohledu dokonalý skoro ve všem, co dělá. Udělala by pro něj cokoliv a opravdu se jím nechává hodně ovlivnit, ačkoliv by to nahlas nepřiznala. Samozřejmě má také svoji hlavu. Snaží se kvůli němu být lepší ve všem, co dělá, aby z ní nemohl být zklamaný. I když jí něco provede, tak na něj nikdy nedokáže být naštvaná déle než pár minut. Nejspíš by ve svém životě nezkusila tolik věcí, jelikož jí k nim nic netáhlo, kdyby nebylo Brenta. Velmi rychle jí omrzí věci, co dělá, a pak má malé odhodlání u nich zůstat, pokud do nich není nucená někým jiným, jelikož se většinou nadchne něčím novým. Jedinou výjimkou je cheerleading. Má opravdu velký respekt z vody, jelikož se jako malá skoro utopila. Sice teď umí plavat opravdu dobře, ale pokud je moře vážně rozbouřené, tak ji na něj prostě nedostanete. Ještě přežije střední vlny, ale jakmile visí na pláži červená vlajka, tak už je z vody. Šla by do ní maximálně pro Brenta, kdyby byl v nějakém nebezpečí a potřeboval by její pomoc. Potápět se chodí jenom, pokud je moře opravdu klidné a často ještě pro jistotu s bratrem. Mnohdy přeceňuje svoje schopnosti nebo zapomíná na čas, když je pod vodou, takže její potápění kolikrát končí tím, že má sice plno orgonitových mušlí a lastur, ale v půlce cesty na hladinu už nemá dech. V takové situaci začne panikařit, jelikož topení není žádná sranda a už si to zažila jako malá. Začne kopat nohama kolem sebe a snaží se co nejrychleji dostat nad hladinu a je jí jedno, jestli poztrácí ty mušle, co si nasbírala. Někdy je těžké poznat, kde je hladina, jelikož je snadné se pod vodou dezorientovat. Naštěstí vždy vyplavala díky fyzice nad hladinu, kde hned začala lapat po dechu a nalokala se tam víc vody, než když byla pod hladinou. Má až moc energie, takže někdy působí až rozjíveně, hlavně když se pro něco nadchne. Často kvůli tomu udělá nějakou blbost, jelikož když se pro něco nadchne, tak si jde prostě za tím a moc o tom už nepřemýšlí. Také umí být celkem dost paličatá. Když si myslí, že má pravdu, tak ji prostě má, i když ji nemá. Prostě to bude vysvětlovat do té doby, dokud člověk neuzná, že tu pravdu má nebo jej prostě oblbne. Vše vidí celkem dost růžově, až se někdy zdá, že žije ve svém vlastním světě s jednorožci a dvojitou duhou. Jediný člověk, co jí v tomhle aspoň trochu krotí, je její bráška. Vždy si nějak dokáže zařídit, aby dostala to, co chce. Miluje pozornost, hlavně pěkných kluků, se kterými si může pěkně pohrát. Pomást jim hlavu a tak. Když to dělá klukům ona, tak je to sranda, ale nedejbože, aby to nějaká holka zkusila udělat jejímu bráškovi. To by jí nejspíš vyškrábala oči a nabodla na trojzubec. Sice si kolikrát myslí, jak klukům motá hlavu ona, ale někdy to spíš končí opačně. Pak má pomatenou hlavu z nějakého kluka ona, a to většinou nekončí moc dobře, jelikož umí být i celkem mrcha. Každopádně pokud je nějakým klukem poblázněná, tak to může trvat 20 vteřin, ale také 20 měsíců. Také si některé lichotky nechala stoupnout do své hlavinky až trošku moc. Díky jejímu sebevědomí se kolikrát přeceňuje. Kromě luku a trojzubce to s ostatními zbraněmi, v bojovém ohledu, není moc slibné. Jasně, jednou držela v ruce kuan tao, ale to je tak vše. Nikdy s tím netrénovala a vlastně ani s nějakou jinou zbraní, kromě luku a trojzubce. Nejspíš by s tím něco svedla, jelikož to nemůže být od trojzubce tak rozdílné, ale určitě by šlo poznat, že s tím neumí. Také je celkem drobná, i když má na svůj vzhled dost síly díky svému tréninku. I přesto by měla jistě problémy přeprat nějakého vysokého a silného útočníka. Nikdy se nezabývala tím, že by musela někoho zabít, jelikož věří tomu, že nebude vylosovaná do arény a přihlásit se tam sama v plánu nemá, i když to vypadá jako zábava. Nějaké rozdělávání ohně nebo lovení zvířátek, které nežijí v moři, jde mimo ni. Rozpoznat kytky taky neumí, pozná tak jedině jedlé a léčivé mořské řasy, nic víc. Sice jí nikdy nedělalo problém vyplížit se nepozorovatelně na nějakou párty po večerce, ale když pak měla z toho doma problém, tak ho nikdy nezvládala řešit sama. Vždy tam byl totiž Brent, který se za ni přimlouval. Jí byl vlastně nějaký trest vcelku i jedno, hlavně že se bavila. Vlastně před všemi svými problémy utíká a většinou ji z nich dostává její starší bráška. Dost na něj v tomhle ohledu spoléhá. Vlastně je zvyklá na to, že za ní vše nepříjemné řeší Brent, ačkoliv se ho o to nikdy neprosila. I přesto ale umí vytasit své drápky.


Marisol se narodila do normální rodiny Čtvrtého kraje. Nebyla to nijak bohatá rodina na poměry jejich kraje, ale nikdy nepoznala nedostatek, jelikož vždy měli všeho dost. Už odmalička je zvyklá na společnost v podobě svého staršího bratra Brenta. Vždycky si dokázala získat jeho pozornost a vlastně pozornost všech. Nikdy se s ním nijak extra nehádala a vlastně ani neodporovala rodičům. Prostě dokonalá milující rodinka, kde se všichni zbožňují. Tedy, tak tomu je alespoň teď. Byla opravdu energetické dítě, což nejvíce odnášel právě její milovaný bráška. Často utíkala z kolíbky a otravovala ho, aby si s ní šel hrát. Už od té doby má perfektně nacvičený obličej "Brente prosím", kterému on prostě neumí říkat ne a ona si toho je dost dobře vědoma. Její nadbytečná energie však neunikla ani jejím rodičům, kteří s tím chtěli nějak naložit. A tak ji dali na gymnastiku. Ze začátku z toho byla opravdu nadšená a její nadšení setrvávalo do té doby, dokud se nepřestala učit nové věci a nedělala pořád to samé dokola. Navíc ji nebavilo pořád poslouchat, jak je nadějná a že se kvůli tomu musí snažit víc než ostatní. A jako bonus jednou v noci, když nemohla spát a chtěla si v kuchyni ukrást zmrzlinu, kterou jí mamka zakázala, slyšela, jak se rodiče hádají kvůli ní a gymnastice. Druhý den ráno se na to Marisol zeptala mamky, ale ta jí řekla, že se jí něco zdálo a nic takového se nestalo. Jenže ona věděla svoje. Další večery, když už ležela v posteli, pozorně poslouchala, zda se rodiče opět hádají. A jak vypozorovala, tak se hádali opravdu často. A to všechno jenom kvůli té pitomé gymnastice. Pak na ty tréninky docházela celá otrávená a i z nich tak odcházela, po večerech i brečela v posteli. V takových dnech jí zvedal náladu Brent, se kterým chodila sbírat mušle na pláž. Jak ona ty chvilky zbožňovala. Vždycky rozjíveně běhala po pláži a ukazovala mu každou mušli, kterou našla, protože to pro ni v ten moment byla ta nejkrásnější mušle na světě. Nikdy mu neřekla o hádkách jejich rodičů, jelikož byly opravdu ošklivé a nechtěla mu s tím dělat starosti. Jednou viděla fakt nádhernou mušli, kterou prostě musela mít. Nějak jí vůbec nezajímalo, že je moc blízko moře a je zrovna příliv, ani to, že ona neumí ještě plavat. Navíc to moře bylo i poměrně rozbouřené. Nadšeně si došla pro mušli, zvedla ji a zavolala akorát na Brenta, aby se šel podívat. Pak už ji jen smetla vlna a ona byla pod hladinou a cítila, jak se jí plíce plní vodou, z čehož začala opravdu dost panikařit. Pak už si toho moc nepamatuje, jelikož ztratila vědomí. Nakonec se probrala na pláži a viděla nad sebou Brenta, kterého hned objala. Fakt se hrozně moc bála, a tak začala plakat. Taky mu říkala, aby to neříkal mamince a tatínkovi. Samozřejmě, že první co, když přišli domů, byl pláč a následně rodičům vše pověděla. Hlavně zmínila to, jak ji Brent hrdinsky zachránil, i když nemohla vědět, jestli to byl skutečně on, ale nikoho jiného tam neviděla, takže si myslí, že jo. Ten zážitek ji přiměl k tomu, aby sekla s gymnastikou. Dokonce jí to i dalo naději, že se rodiče přestanou hádat. Navíc už dlouho pokukovala po cheerleadingu a doma o něm pořád také mluvila, tak si konečně dupla. Rodiče z toho nebyli sice nadšení, ale souhlasili. A tak začala její radostná éra s pompony. Rodiče se dokonce opravdu přestali hádat, ale Marisol už od mamky odkoukala její chování. Proto se na Brenta nedokáže nikdy pořádně naštvat. I na cheerleadingu okamžitě rozpoznali, že je talent. Navíc byla i drobná, takže ji dali hned na vrcholek pyramidy, což jí dělalo hroznou radost a okamžitě se do toho zamilovala ještě víc. Pokaždé, když ji vyhodí vzhůru, tak si přijde, jako by létala. Tady nebyla její nadbytečná energie překážkou, ale spíše plusem. Navíc skoro vše už uměla z gymnastiky. Také se tam seznámila s plno novými lidmi, což jí zvýšilo i popularitu ve škole. Najednou tam každý věděl, kdo je Marisol Nimshi. Byla středem pozornosti a všichni se s ní chtěli bavit. Dobře, možná to nebylo kvůli cheerleadingu, ale kvůli její povaze, ale ona si ráda myslí, že to šlo ruku v ruce. Každopádně si své kamarády celkem dost vybírá, přece se nebude bavit s každým ztroskotancem. Samozřejmě v její skupince nikdy nechyběl Brent. Také se našlo dost holek, které se jí vyptávaly právě na něj. Většinou se jí žádná pro něj nezdála dost dobrá, a tak, když se jí ta holka líbila o něco víc, řekla, ať na něj zapomene. Pokud se jí však ta holka nelíbila, tak se z ní na den stala její nová nejlepší kámoška. Pověděla jí úplně vše o Brentovi, co chtěla a potřebovala vědět. Samozřejmě nic z toho nebylo pravda a většinou se ta holka znemožnila před celou školou, což byla ta opravdová zábava. Pak jí věnovala škodolibý pohled a pokrčení rameny, jako by té holce chtěla říct "cos čekala?" Nakonec se tomu s kamarády smála. Samozřejmě jí bylo líto Brenta, který si tím musel protrpět taky. Snad hodiny mu povídala o těch holkách, co jsou jím skoro až posedlé a pořád za ní chodí s těmi samými otázkami. I přesto byla zbožňovaná a zvaná na každou párty, která se konala. Kvůli tomu musela často utíkat z domu po večerce. Někdy přemluvila Brenta, aby jí dělal krytí, když už nechtěl jít s ní. Někdy však neřekla ani jemu, že někam jde. Většinou si to nechávala jen sama pro sebe, pokud se tam měla sejít s nějakým klukem, protože věděla, že by její ochranářský bratr neschvaloval její výběr společnosti. Samozřejmě ani trénování na Hry se jí nevyhnulo, ačkoliv o to nikdy nestála. Brent přemluvil rodiče a ti ji k tomu přinutili. A tak tedy s ním začala trénovat. Už předtím s ním chodívala běhat, ale teď musela do svého už tak plného rozvrhu nacpat ještě nějaké bojové umění a boj se zbraní. Vážně z toho nebyla nadšená, ale neodporovala. Brent byl celkem dost tvrdý trenér, ale jí to šlo celkem snadno, jen byl problém v tom, že jí to vůbec nebavilo. Protože judo a karate jsou až moc o disciplíně a klidu, což k ní prostě moc nesedí. A tak s tím sekla. Brent z toho vyšiloval, což byla celkem sranda, ale jelikož ho prostě nechce vidět zklamaného z ní, tak začala s taekwondem. Tam se chytla celkem dost rychle, jelikož jako vše ostatní jí šlo prostě samo. Také v té době začala trénovat s trojzubcem. Ze začátku jí to s ním moc nešlo a vypadalo to spíš jak lov ryb než boj, ale zlepšovala se. Tvrdě na tom pracovala a postupně k tomu skloubila i to taekwondo. Momentálně je s tím celkem dobrá, ale pořád s tím pracuje, protože se může vždy zlepšit a nechce vypadnout ze cviku, když už nad tím strávila tolik hodin. Samozřejmě Brentovi přišlo taekwondo a trojzubec málo, a tak ji přinutil si k tomu vzít ještě něco. Začala tedy s kickboxem, ze kterého si odnesla ze začátku fakt dost modřin, jelikož i když byla hbitá z cheerleadingu, tak na kickbox to bylo stále pomalé. Vážně jí dalo velkou práci zamaskovat ty monokly, co z toho měla. Také si k tomu vzala lukostřelbu jako on. Nejdřív z toho fakt byla otrávená, protože si moc dobře uvědomovala, že místo toho mohla být někde venku. Když to pak však vyzkoušela, tak zjistila, že jí to i baví a i jí to jde. Takhle v tom složení pokračovala několik týdnů, než jí to přestalo bavit a chtěla s tím skončit, protože neměla najednou tolik času na kamarády, když se snažila ve všem držet krok s Brentem, který měl v tréninku náskok a nesměla zaostávat za týmem. Ovšem kvůli Brentovi s tím neskončila. Jenom se častěji začala vytrácet z domu po večerce, čehož si už ale rodiče všimli, takže měla celkem průšvih. Z těch ji ale vždy dokázal, jak mávnutím kouzelným proutkem, dostat Brent. Tréninky jí nakonec začaly zase bavit, a tak si je prodlužovala, aby na sobě dřela ještě víc. To vedlo k jejímu výraznému zlepšení, i v kickboxu, takže aspoň nemusela maskovat modřiny. I přesto, že má tak nacpaný den, tak pořád vypadá, že je plná energie, i když někdy usne ve škole, z čehož má pak další problém. Samozřejmě má své priority srovnané. Brent, cheerleading, vše ostatní.

Thursday, July 18, 2019

Aaron Dashwood

[ áron dešvůd ]

 

Player: Niel

FC: Manu Rios



Contact: nieleon@seznam.cz

Age: 17 deceased - useknutá hlava: R. Londerson


Token: Zlatý šperk



Život v Prvním kraji je pro většinu lidí jako pohádka, hlavně pokud chcete trénovat na Hladové hry. To platí i pro Aarona, výcvik na Hladové hry patří už k jeho životnímu stylu. Trénuje denně, a to dost pilně a snaživě, rozhodně trénink nikdy nezanedbává, chce se stát tím nejlepším. Svůj trénink začal celkem brzo, přibližně v deseti letech začal trénovat s plnou podporou jeho rodičů. Není divu, že jeho schopnosti jsou na celkem kvalitní a dobré úrovni. Podpora rodičů ale časem opadávala. To už byl ale starší a bylo mu to celkem jedno, protože bez nich dokáže fungovat. Dokáže se obejít sám a to klidně i několik dní, nepotřebuje okolo sebe stálou pozornost. Není se čemu divit, celý život ji nedostával, tak se z něj stal celkem vlk samotář, což je pro něj i plus, protože může v klidu denně trénovat na Hry místo školy, protože jeho docházku ve škole rodiče moc neřeší. Nikdy navíc nebyl nějak populární, nejspíše je to tím, že je dost ostrý a neprojevuje své pocity. Je spíše chladnokrevný, tím pádem si rozhodně nenechá hrabat do svého písečku. Vzhledem k tomu, že chce být ve svém tréninku nejlepší, co to jenom jde, tak mu dochází, že se musí připravovat i jinde než ve výcvikovém centru, a proto chodí trénovat do přírody. V přírodě se učí hlavně přežívat, ale hlavně si zkouší způsob boje mimo výcvikové centrum. Střílí šípy do stromů, kde si připravil terče. Snaží se poznávat byliny, které nezná pomocí knih, aby věděl, co ho může v aréně připravit o život. Rozhodně venku zkouší spoustu zbraní, jako jsou různé sekery, nože, luk atd. V boji si je většinou velmi sebevědomý, ale na druhou stranu zná své hranice, takže ví, že když proti němu půjdou dva profíci, kteří jsou dobře ozbrojení a ví o nich, že jsou kvalitně vycvičení, tak se raději ukryje, než aby se do nich pustil. Ve chvíli, kdy netrénuje, nebo když nedělá něco do školy, což nedělá skoro nikdy, tak sleduje předešlé Hladové hry, teda pokud jsou dostupné a snaží se zjišťovat a dedukovat taktiku nejen vítězů, ale i ostatních splátců, protože mu to rozhodně nebude na škodu. V některých ročnících totiž vyhrál někdo, kdo skoro vůbec nebo opravdu nikoho nezabil, tak bude lepší studovat taktiku někoho jiného a zároveň se poučit z jeho chyb. Rád cestuje po krajích, ať je ten kraj chudý nebo bohatý. Projíždí je hlavně proto, aby zjistil v jakých podmínkách trénují. Hledá v čem je ten kraj výjimečný a v čem by ho mohl ohrozit. Vede si takové zápisy, kde to vše shromažďuje, a pak se z toho odvíjí jeho další trénink. Na druhou stranu v krajích nepoznává jen zbraně, ale zkoumá i rostliny. Dobře ví, že se v arénách objevují rostliny, samozřejmě nemusí být z krajů, můžou být zmodifikované. Ale občas tam jsou podle biomů, proto u sebe v kraji třeba nenajde rostlinu, kterou by našel ve Čtyřce. Chce zjistit, jestli je jedovatá a hlavně jak vypadá naživo. 


Jeho největší slabinou je bezpochyby namyšlenost a egoismus, na který bez pochyb dřív nebo později doplatí. Je to prosté, i když jeho rodiče mu nikdy nevěnovali velkou pozornost, bývali s ním málo, tak si rozhodně vždy žil na velmi dobré životní úrovni. Přeci jen je jeho rodina takový lepší průměr v Prvním kraji, což znamená, že by v zaostalých krajích jeho rodina byla rozhodně minimálně bohatá. Nejspíše by taky byla dost mocná. Takže nikdy chudobou a hladem netrpěl. Na co si ukázal, to měl, rodiče to postupně začali omezovat, ale to nemění nic na tom, že ho rozhodně dost rozmazlili. Z toho, že je rozmazlený, tak se z něj trochu stal agresivní člověk, který si okolo sebe nikoho neudrží. Vždy si pouze vydupával, co chtěl, což samozřejmě lidi okolo naprosto iritovalo. Na svých jediných kamarádech si vždy vylíval zlost, když mu jeho rodiče něco nekoupili. Pochopitelně se s ním pak všichni přestali bavit a zůstal sám, jemu to ale nikdy nevadilo, jen si nikdy neuvědomil, že díky jeho chování nedokáže pracovat ve skupině lidí. Z toho vyplývá, že si nedokáže udržet větší skupinu spojenců, pokud to vyloženě nebude nutné a těžko říct, jestli si je i tak dokáže udržet, spíše ne. Do arény by mu mohlo přitížit jeho bolesti hlavy, které se lékaři z Prvního kraje snaží vyléčit, jenže on tam nikdy nepřijde, protože trénuje na Hry. Nemá je nějak často, ale když ji má, tak to stojí za to. Sám doufá, že ho to během Her nepřepadne, protože pokud jo, tak by mu to mohlo přinést velmi špatné následky. Bolesti hlavy dává za vinu rodičům, protože jeho matka trpí taky na bolesti hlavy, tím pádem to zdědil po ní. S rodiči tím pádem absolutně přestal dobře vycházet, může zapomenout na to, že od nich uvidí nějaký sponzorský dar. Vlastně se může v aréně asi spoléhat jen na sebe, pokud teda nebude mít nějaký výborný vztah s mentorem, to bude mít asi těžko, vzhledem k tomu, že moc úcty k němu mít nebude, ale třeba překvapí. Ale to je skoro nemožné. Jedině, že ho putování po ostatních krajích změní.


Měří zhruba sto osmdesát šest centimetrů, takže není nějak převratně vysoký, ale zase ani není malý. Je spíše vyšší postavy a rozhodně se v aréně těžko někde schová. Narodil se, podle jeho slov, do špatné rodiny. Ale to pravda moc není. Když to vezmeme z objektivního pohledu, není to pravda, teda jak se to vezme. Vždy dostával, co chtěl, jen do té doby, než jeho rodiče zjistili, že je opravdu rozmazlený a dost zle ho odepsali. To byl od nich špatný krok, ale do té doby měl vše, co chtěl. Pravdou je, že s ním netrávili skoro žádný čas a skoro vůbec se mu nevěnovali. Je to jedináček, takže měl vždy vše pro sebe. Jeho rodiče byli celkem bohatí – matka vlastnila obchod se šperky a otec navrhoval oblečení. Otec pocházel z hlavního města, ale protože si chtěl vzít jeho matku, která se nechtěla odstěhovat, snížil svoji životní úroveň a odstěhoval se do Prvního kraje, kde se stal návrhářem a navrhuje oblečení. Jenže poté matka přišla o svůj obchod, rodina teda byla najednou lepším průměrem společnosti. Nebyla chudá, ale ani nějak převratně bohatá jako předtím. Jenže Aaron stále chtěl jejich podporu k tréninku na Hry, k tomu potřeboval vybavení, zbraně atd. To mu ale nikdo nechtěl koupit, rodina si chtěla raději dělat rezervy, tak se s nimi dost pohádal a on si musel peníze obstarat nějak jinak. Tráví s nimi málo času a nechce je vídat, nemá je rád, protože mu podle jeho slov zkazili život, jak jen mohli. Co si budeme, jim taky moc nechybí, nebyl to zas tak milovaný syn, jak říkali, když ho mohli poznat. Když s ním netrávili žádný čas, tak byli buď spolu někde pryč, nebo pracovali, on byl na všechno sám. Chce se přihlásit dobrovolně do Her, aby si pak žil jako v pohádce, pro nic jiného netrénuje. Chce mít prostě dobrou životní úroveň, chce být populární a mít všechno, co vítězství obnáší. Přeje si, aby mu rodiče klečeli u nohou a omlouvali se mu, až vyhraje. Školu moc nenavštěvuje, nechce. Rodičům je to i celkem jedno, protože o něj také ztratili veškerý zájem a doslova ho odepsali pryč. Oni vědí, že se chce přihlásit dobrovolně do arény smrti, ale oni to berou tak, že jde na popravu. Je vidět, že rodiče „hrozně moc věří“ svému jedinému dítěti. Na druhou stranu Aaron také svému otci, vlastně hlavně matce vyčítá to, že se nepřestěhovala do Kapitolu za jeho otcem, že si teď mohli žít úplně jinak. Podle něj je jeho jediná šance na lepší život vyhrát Hladové hry, ostatně, však se na ně také pořádně připravuje a nešetří se. Je to vidět, protože je dost svalnaté postavy a opravdu sportuje dost často. Maká na sobě, co to jen jde a to fyzicky i psychicky. Není to vidět jen na svalech, ale má občas i nějaká zranění. Modřiny ty má snad pořád, občas se mu povede zlomit si ruku nebo nohu, ale na to už si dává pozor. Ze začátku míval i dost řezanců, protože když zkoušel přežívat v přírodě, tak se omylem dokázal pořezat, ale teď už to vše zvládá výborně. Překvapivě není jeho rodina zapletena do nějakého drogového dealerství, ale on je schopen pro peníze klidně prodávat i drogy. Taky se o to pokoušel, to mu nevyšlo, možná naštěstí, ještě by skončil ve vězení. Sám ani neví, jestli ty jeho tripy do lesů jsou úplně legální, ale nejspíše jsou trochu ilegální, hlavně to, co tam dělá. Jestli chce trénovat, má to dělat ve výcvikovém centru, jenže on chce i jinde, ale to ho i tak neodradí.  

Wednesday, July 10, 2019

Selector Fusecoil

[ selektah fjúzkójl ]

 

Player: Fenhrier

FC: Charles Melton


Tesserae: 7 | Defense: 10

Contact: fenhrier@gmail.com

Age: 18 deceased - zelená žíravá tekutina


Token: “remove before flight” štítek 




Predispozícia jeho chladného emočného spektra, naproti ľuďom s podobnými mentálnymi vlohami, je epicentrom všetkých jeho zručností a znalostí. Naučil sa zo všetkého vyťažiť maximu, po všetkých stránkach. Je jedno aká situácia nastane, vždy je schopný si z nej niečo odniesť, či už mentálne, alebo fyzicky. Práve toto z neho robí skutočného génia. Všetky vonkajšie podnety, ktoré prídu do kontaktu so Selectorom, prejdú v jeho hlave hĺbkovou analýzou, v ktorej si prepočíta najlepšiu možnú odpovede na danú situáciu, a to s minimalizovaným citovým faktorom. Niekto by tu mohol vidieť podobnosť s profesionálnymi splátcami, ktorým vždy venoval špeciálnu pozornosť a obdiv, i keď vo svojej svojskej podobe. To v jeho ponímaní znamená, že sa im chcel podobať, konkurovať im a prekonať ich. Hoc Tretí kraj nedisponuje takými rozsiahlymi možnosťami tréningov, ako ich susedia v Jednotke, Dvojke, či Štvorke, robil pre to už od štrnástich rokov maximu. Nikde sa tu len tak nepovaľujú oštepy, alebo meče. Celkovo tu nie sú sprístupnené žiadne skutočné bojové materiály. Napriek tomu sa dokázal vytrénovať na celkom slušnú úroveň. Nikdy nečakal, že by sa reálne do Hier aj mohol dostať, mal predsa v losovaní minimum papierikov so svojím menom, robil to viacmenej sám pre seba. Všetko to začalo atletikou. Behanie, či lezenie nevyžadovali žiadne extra nedostupné pomôcky. Začalo to len tak sporadicky, postupne to prerástlo do hobby. Šplhanie prvýkrát to spozoroval v záznamoch zo starých hier a celkom sa mu to zapáčilo. Cítil, že má dosť dobrú koordináciu mysle a tela na to, aby to mohol zvládnuť. Jeho narcizmus a túžba po dokonalosti ho napokon po prečítaní vhodného množstva odbornej literatúry o tomto adrenalínovom športe ku skale. A tamtadadá, prekvapivo mu to išlo. Uzly, ktoré si uviazal na popruhy s karabínami ho držali pevne, pádov bolo menej, než očakával. Táto disciplína mu zlepšila celkovú vytrvalosť, posunula prah bolesti výrazne vyššie. Pre Selectora dnes nie je problémom zabehnúť polmaratón denne, alebo vyšplhať sa svojpomocne, aj bez istenia, na tri tucty vysokú skalu. V pätnástich rokoch si nadizajnoval a vyrobil vlastnú kladkovú kušu z kovových súčiastok z miestnej skládky. Nebolo to nič special, sprva išlo len o akýsi voľnočasový projekt. Používal ju, ako každý správny mladý ašpirujúci sociopat, na streľbu po malých hlodavcoch. Nikto mu na to nikdy neprišiel, pretože svoje úlovky venoval ich domácej mačke. Vzhľadom na jeho nadpriemernú výšku a robustnú stavbu tela, za čo vďačí najmä dobrej genetike, je schopný uniesť veľa ťažkého materiálu naraz. V súboji telo na telo by zrejme dokázal súpera prevaliť na zem, alebo minimálne veľkými rukami odsotiť preč. Spôsob akým dokáže zahladiť stopy spolu so schopnosťou ovplyvňovať mienku o ňom, je skutočne ohromná. Hoc žije pestrý vnútorný život, socializácia mu nie je až tak vzdialená, v prítomnosti ľudí s jemu podobnou inteligenčnou úrovňou sa cíti veľmi pohodlne. Je skôr poslucháč, než rozprávač. Do diskusie zasahuje v prípadoch, keď ju chce usmerniť svojou cestou. Pri takom niečom je nevyhnutná manipulácia, ktorú má vymajstrovanú na perfektnú úroveň. A na záver by sa ešte patrilo opomenúť jeho vzťah ku technike, pretože to je niečo, v čom skutočne vyniká. Bez ohľadu na to, že zatiaľ videl len málo arén, kde by sa to dali jeho vedomosti uplatniť, dokázal by s tým niekoho zabiť. Všetko čo sa týka počítačových systémov, elektroniky, prúdu, výbušnín etc., dokáže využiť na eliminovanie nepriateľa.


Selector je prototypom človeka s príliš vysokou hladinou nezdravého sebavedomia, čo z neho na prvýkrát nezvyknú ľudia cítiť. Práve jeho špecifický druh egocentrizmu býva často predpokladom na medziľudský konflikt. Vo svojej self-pity zvykne robiť neracionálne závery, odstrkovať od seba ľudí bez nejakého vysvetlenia. Neznamená to ale, že by nebol mentálne statický. Skôr je to ako tichá voda, ktorá sa v ňom veľmi dlho hromadí, než je jej dosť natoľko, aby pretrhla emočnú hrádzu v jeho vnútri. A keď sa táto “voda”, v podobe jeho hnevu, valí, berie so sebou všetko rad radom. K tomu sa viaže aj schopnosť získania si ľudí na svoju stranu, či celková ich potreba. Nie vždy sa dá prežiť na vlastnú päsť. Nie je úplne známe, či Selector tomuto faktu rozumie, keďže kde sa dalo, vo svojom živote razil vlastnú samotársku cestu. Ak si nájde spojencov, je vysoká pravdepodobnosť, že ich zradí, alebo opustí už po pár dňoch. Nerád sa totižto viaže na ostatných. Jediný, na koho sa vždy vedel plne spoľahnúť bol práve on sám. Ako bolo spomenuté vyššie, Tretí kraj nie je rozhodne žiadna výhra v rámci možností prípravy na Hry. Okrem vlastnoručne vyrobenej kuše, či kuchynského noža nevie zatiaľ ovládať nič iné. Jeho šance na výhru by mohli porásť, keby sa v aréne nachádza nejaká elektronika, ale na to sa spoľahnúť nedá. Neprehliadnuteľná stavba jeho tela má za následok, že len ťažko splynie s okolím. Je vysoko pravdepodobné, že sa nebude vedieť dostať cez úzke otvory, alebo chodiť potichu po špičkách, ak to bude situácia vyžadovať. Ani trochu nie je zvyknutý na nedostatok základných ľudských potrieb. Jedlo a voda mu nikdy nechýbali, nemal ich potrebu zháňať, či pripravovať. Nemá poňatia aká rastlina je jedovatá, ktorá je jedlá. Čistotu vody vie tiež predpovedať azda len na základe jej priezračnosti. Dá sa predpokladať, že aj keby mal možnosť sa o tom v tréningovom centre dozvedieť niečo viac, odignoruje to. S tým je spojená aj jeho abstinujúca základná znalosť prežitia mimo ľudského pohodlia. Založiť oheň sa pokúšal raz, pričom sa mu podarilo odtrhnúť si necht z ľavého malíčka. Pri troch rokoch neprofesionálneho neisteného lezenia na skaly, taktiež nadobudol pár nepekných zranení. Pri toľkých opakovaných úrazoch sa stal oveľa náchylnejší na vykĺbenia kĺbov, a to napríklad na prstoch, či ramenách. Mimo samotných Hier, treba ešte raz zabrúsiť do jeho povahy. Nedá sa predvídať, ako bude schopný získať sledovateľov Hier na svoju stranu. Nikdy nemusel vystupovať pred veľkým davom, ktorý sa tak ľahko ovplyvniť nedá. Zostáva nejasné, či jeho verbálne schopnosti, šarm a inteligencia je niečo, čo si obyvatelia Kapitolu dokážu vážiť natoľko, aby ho sponzorovali.


Vonku mrzlo a tí, ktorí mohli, sa ukrývali v komfortnom teple svojich vykúrených domovov. Stále skracujúce sa dni mali za následok, že ľudia upadali do čoraz väčšej apatie ošumelých temných zimných dní. Piaty december teda nebol ani zďaleka pozitívnym dňom pre väčšinu obyvateľov Panemu. Navzdory tomu sa tu i tam našla malá iskra oprávnenej nádeje, tak ako je tomu vždy. V rodine Fusecoilových bolo od rána rušno. Príchod prvorodeného potomka málopočetnej rodiny je vždy dôvodom na oslavu, a preto sa v neveľkej spálni s baldachýnovou posteľou zhlučila malá skupina najbližších príbuzných, v snahe obzrieť si malé dieťa omotané do hodvábnej prikrývky. Do tlmeného šera nočnej lampy vstúpila žena v rokoch, naklonila sa nad novorodenca v rukách jeho matky a tichým hlasom sa spýtala: “Už si mu vybrala meno?” Čerstvá mamička súhlasne prikývla, pričom z jej pohybov vyžarovala akási zmes únavy, radosti a pýchy. “Selector,” poznamanela vyčerpane, zatiaľčo si voľnou rukou popravila prameň vlasov padnutý do synovej perinky. “Notak, nechajte ju si oddýchnuť.” zahriakol staršiu ženu, už-už pripravenú pýtať sa ďalšie nepodstatné otázky, Selectorov otec sediaci skonča postele. A tak prišiel na svet jediný potomok Onyxa a Regretie. Jeho detstvo bolo presne také, ako jeho prvé chvíle po narodení. Bol dieťa uložené v hodvábe chrániacom ho pred diskomfortom okolitého sveta. Panem možno nebol ideálnym miestom na život pre všetkých, no pre túto malú rodinu, zvlášť pre Selectora, áno. Bolo mu dopriate len to najlepšie, a to počnúc vzdelaním, končiac materiálnym zabezpečením. Mal možnosti ako málokto, čo si nie vždy plne uvedomoval, alebo minimálne za ne nebol tak vďačný. “Na čom teraz pracujú tvoji rodičia?” mladá blondína podáva práve otvorenú tabličku bielej čokolády do rúk Selectora spolu s otázkou. Sediac na streche domu, hompáľajúc nohami vo vzduchu, pozoruje kŕdeľ kačíc letiacich v tvare písmena V, križujúcich temnúcu oblohu farby krvavého pomaranča. “Nič zaujímavé, ty sa pochvál, Rubera,” asi dvanásťročný Selector, umlčaný pozlátkom ukrývajúcim sladký poklad, si do dlhých prstov schmatol čokoládu a začal ju lámať na malé štvorčeky. Nemal záujem sa o svojich rodičoch rozprávať. Nikdy s ním netrávili ani polovicu času, čo venovali robote, pričom v poslednej dobe sa to ešte gradálne zhoršovalo. Čokoláda pre neho nikdy nebola tak sladká, keď mal myslieť na veci, ktoré ho stresujú. Preto ju aj teraz posúval z jednej strany úst do druhej s akousi nevôľou. Kedy bol vlastne naposledy čas, kedy sa mu venovali? “Oh, Kamikaze,” dievčina zagúľala očami v jamkách, “odkedy nie sú humanoidi zaujímavé?” Zavďačiť sa mu bolo časom tak náročné, ako bolo zastihnúť jeho rodičov v čase, kedy sa mu mohli venovať. Celé dni trávil s knihou položenou v lone doma na gauči, alebo sa vonku túlajúc s partiou jeho kamarátov, vlastniacich podobné rodinné zázemie a mindset tomu jeho. V škole ho naučili všetko o programovaní, pripravili ho na jeho rodičmi predom vybranú cestu technika, hoc z veľkej časti to boli veci, ktoré sa už dávno dočítal v otcových knihách. Selector nejavil nikdy záujem o žiadne remeslo, pretože v svete jeho ideálnej bubliny by najradšej ani nepracoval. Peňazí v domácnosti bolo dosť pre troch, dokonca aj bez reziev na horšie časy. Ak bolo niečo v čom vynikal, bol to intelekt. Sociálny aspekt svojho života redukoval do takej miery, že sa stretával len s ľuďmi, čo mu boli po vôli a robil to, čo mu bolo príjemné. “Nepremýšľal si nad tým piatkom?” dievčina z predchádzajúceho obrazu, teraz asi o päť rokov staršia, sprevádza Selectora po dlhej školskej chodbe priamo ku jeho skrinke. Napriek dlhým svižným nohám má čo robiť, aby dorovnala krok vysokého atletického mladého muža. “Fúha, piatok hovoríš?” začal v hlave loviť všakovaké možnosti, kombinácie výhovoriek, popri zadávaní číselného kódu do malého zámku šatňovej skrinky. Bol v tom naozaj dobrý. Vie ľuďom podať informácie tak, aby mu dôverovali, čo patrične často zneužíva, a to bez výčitiek atakujúcich jeho svedomie. Dievčina ho však pozná príliš dobre: “Áno, Kamikaze, piatok!” Apeluje naň s istou dávkou nátlaku a rumencom v oboch lícach. “Čo si taká nervózna?” hlúpo sa zaksichtí. Hladiac do zrkadla s rukami vo vlasoch, je teraz príliš interesovaný sám sebou, aby viedol rozhovor na úrovni. Možno to je tým, a možno len rád dostáva ľudí do krajných situácií. Už dávno sa necíti byť skľúčený nepriazňou osudu a prehliadaním zo strany rodiny. Jeho obranný mechanizmus bol manipuláciou okorenený intelekt, ktorý ako Judášov bozk venoval každému, čo mu začal liezť na nervy. Bol to varovný signál. Presne to sa snažil dať najavo Rubere. I keď vedela aký je, schválne to prehliadala, aby v ňom našla kus dobrého človeka. On sa ju snažil odkopnúť. V istom zmysle schválne, v istom nevedome. Rád striedal tých pár kamarátov, čo mal, pretože sa pri tom cítil mocný. Na druhej strane si nikdy nevedel priznať, že to robí z omnoho hlbších dôvodov, ako je pocit sily. Keďže psychológiu nikdy nerešpektoval, nemohol ani len tušiť, že svoje terajšie vzory správania prebral na základe predchádzajúcich skúseností. Opúšťal iných, lebo sám sa cítil byť opustený. Keď sa cíti najviac v strese, zahlcuje sa prácou. Vytesnenie okolia pre neho nie je teda cudzí pojem. Ako všetko, čo ľuďom ubližuje na psychickej pohode, aj toto začalo malými neškodnými krokmi. Sú ľudia, ktorí smútok zaháňajú alkoholom, on ho potláčal programovaním. Postupom času to prerástlo do väčších projektov. V ťažkých časoch našiel svoje svetlo na konci tunela vo vytváraní počítačových vírusov. Deštrukcia ho istým spôsobom upokojovala, spolu s faktom, že on je dosť mocný na to, aby spôsobil chaos. Faktor anonymity pri tomto celom zohráva tiež veľmi dôležitú rolu. Nikdy nechce byť v popredí priamo, nestojí o slávu. Na druhej strane vyžaduje veľkú dávku rešpektu voči jeho osobe. Ľudia, ktorí mu to nie sú ochotní trpieť, ho nezaujímajú a vyhadzuje ich zo svojho mierneho patetického života ako starú rozžuvanú žuvačku bez chuti, pričom si potrpí na tom, aby sa tak aj cítili.

Symon Windsor

[ sájmon vindsr ]

 

Player: Larsyn

FC: Skyler Gisondo


Tesserae: 6 | Defense: 8

Contact: creationoflars@gmail.com

Age: 17 deceased - vykrvácení: Theo Wadsworth


Token: Dálkový ovladač na auto




Symon patří do skupiny netypických profesionálů, ale o tom by se dalo ještě hodiny polemizovat. Zprvu se nezdálo, že by se chlapec na dráhu Hladových her vůbec vydal, ono tomu tak stále není ani dodnes. Nicméně to je informace, kterou ví jen on sám a ostatní o tom nemají vůbec ponětí. Dalo by se říct, že byl populární společností do tréninku nucen, a tak mu nic nepozbylo. Dobrovolně-nedobrovolně se do toho pustil, jelikož potřeboval od svých přátel uznání, jež jako malý klučina moc neměl. Ve svém útlém věku byl Symon takový malý záprtek, jenž si strašně těžko hledal přátele. Z tohoto důvodu na sobě začal až invazivně makat, za každou cenu se musel vyrovnat těm klukům, kterým příroda mužství nadělila o něco dříve než jemu. Začal sice o něco později, ale jak již bylo zmíněno, šel do toho s notnou vervou a možná až nadprůměrně, zkrátka potřeboval dohnat ty neaktivní roky. Jeho největší talent se právě ukazuje v boji zblízka, kde preferuje falx nebo labrys. Díky tomu si osvojil mrštnější i výkonnější boj, jelikož falx je spíše lehká zbraň a labrys je úplný opak. Od tohoto způsobu boje se odrazuje jeho schopnost být rychlý a ostražitý, jindy zase robustní a nemilosrdný. Změny se právě odvíjí od toho, v jaké společnosti se v momentu nachází a kdo ho sleduje. Je to hloupé, ale on tu validaci od všech ostatních prostě potřebuje, protože mu to dělá dobře. Nabral tedy nějaké to svalstvo, sice se nevyrovná těm opravdu muskulárním jedincům, ale pořád to dost postačí k tomu, aby nevypadal jako křehké kvítko. Má obrovskou výdrž, jak v boji, tak i v běhu. Není se čemu divit, když se na výkonnostní trénink soustřeďoval prioritně. Moc dobře ví, nebo alespoň na to má takový názor, že výdrž v aréně je nejvíce potřebná. Do ničeho se nepouští po hlavě, protože si uvědomuje, že by to nemuselo dopadnout dobře a radši mu bude všechno trvat déle, než aby udělal něco zbrkle a bylo to riskantní, tudíž mu strategické myšlení nechybí. Z toho i vyplývá, že si uvědomuje, jak důležité jsou techniky a znalosti pro přežití v přírodě. Ačkoliv to bylo místy náramně únavné – hlavně třeba orientace, tak je za to vděčný. Něčemu důležitému se přiučil a něco bylo i dokonce zajímavé. Ve všem se nachází kousek pozitiva i negativa, nikdy to nelze udělat naprosto dokonalé. Vyrůstal sice v dobře zabezpečené rodině a přepych se u nich tedy nacházel, ale v podstatě se docela dost dobře pere s nepříznivými situacemi. Kdyby přišlo na to, že by měl jíst hmyz nebo nefiltrovanou vodu a i klidně moč, tak by to pro své přežití neváhal provést. Není totiž nic horšího, než umřít na neznalost. Raději by si nechal vrazit čepel do hrudi.


Ačkoliv se opravdu dřel, tak nepatří mezi nejlepší. Zapříčinilo to hlavně jeho skluz v tréninku, jelikož jako většina děcek nezačal ve dvanácti, ale o tři roky později. Nestihl se naučit se všemi zbraněmi, což on stejně nikdy nepovažoval za důležité, a proto jsou mu v rukách cizí. Zřejmě by dokázal máchnout a trefit se, ale postrádá techniku, což platí zejména pro zbraně typu dlouhé meče, vrhací nože, oštěp a cokoliv, s čím se střílí nebo hází. Nedá se říci, že by na to byl levý, ale zkrátka tyto zbraně nikdy v ruce nedržel, maximálně tak jednou. Rozhodně se nepovažuje za bojovníka těžké váhy. Sice nabral slušnou svalovou hmotu a je tak o něco těžší, ale kdyby se měl někdy postavit proti namakanému frajerovi, tak by pravděpodobně neměl šťastný konec Symon. Ani takové hordě profesionálu by se nedokázal ubránit úplně perfektně. Patřičně by jim ublížil, ale je dost zřejmé, že nezvládne boj s více zkušenými lidmi a bude se velmi trápit. Velká sranda je s ním na vodě, není totiž vůbec nadaný na jakýkoliv sport, který se odehrává na vodě. Několikrát to zkoušel, ale prostě je buď v pádlování děsně pomalý anebo má děsné balancování, když už se dokáže rozjet. Z tohoto důvodu nemá vodu celkově rád, když do ní padal takřka pořád. Plavat tedy moc nechodí, což sice neznamená, že neumí, ale spíše není tak dobrý, aby dokázal dlouho plavat. Takové znalosti v bylinkách jsou mu úplně ukradené. Není vegetarián ani žádný medik, takže ho to nikdy nezajímalo natolik, aby to začal studovat. Není vyloženě sprostý, ale právě u takových kravin by s klidem pověděl, že je to píčovina. Ještě je nutné zmínit jeho sociální nejistotu, strašně špatně snášel populární společnost, ale ve stejné míře do ní chtěl i patřit. Častokrát právě podlézal lidem, kteří si z něho utahovali, ale nakonec ho do své party přijali, jenže taky za jakou neetickou cenu. Býval takový podivín, i teď by se tak dal nazvat, ale určitě by se našli lidi, kterým by tenhle klučina přišel vtipný a zábavný. Je ten typ člověka, který by se začal chovat jinak, kdyby u něj stáli oblíbení jedinci, a pak jinak, když je sám s někým trochu skromnějším. To všechno je dílo šikany, které se chce zcela vyhnout, a proto se někdy chová podle aktuální normy zpopularizovaných děcek, takže je z něj někdy fakt naprostý kretén. Když se potřebuje naparovat, tak nemá úplně nejvhodnější výběr slov a mohou ublížit, i když to třeba vůbec nemyslí vážně.


Narozen byl do milující rodiny, která pro něho byla schopná udělat leccos, taky proto byl dost rozmazlený, což se někdy neprokázalo negativně na jeho skutečné povaze. Takové štěstí už ale u svých vrstevníků neměl. Hlavně třeba u holek, kterým prostě nepřipadal úžasný a přitažlivý jako jiní kluci v jeho věku, a tak to na něm i něco zanechalo, kor když občas o sobě za rohem zaslechl něco nepěkného. Kluci si na něj dovolovali, protože byl většinou nejmenší ze třídy, a proto se nedokázal pořádně ubránit. Nechtěl si hledat problémy a všem konfliktům se vyhýbal, ani se o takových věcech nikdy nesvěřoval svým rodičům, protože by akorát dostal další štítek práskače, což on neměl zapotřebí. Měl jen jediného nejlepšího kamaráda, který se bohužel musel odstěhovat z hlavního města, a proto zůstal na škole úplně sám. Zažíval peklo celou základku a měl doslova strach na to území vkročit, protože by mohl zase skončit někde s lepenkou na záchodové míse. Změna přišla až po absolvování osmé třídy, načež pak nastoupil do prváku na střední. Přes prázdniny si dost povýšil – dostal auto, i když ještě ani neuměl řídit, ale mohl se s tím chlubit. Spolužáky v podstatě tahal na své peníze, ačkoli si moc dobře uvědomoval, že se nejedná o úplně přirozené kamarády. Jemu to bylo jaksi jedno, hlavně, aby neprožil další krušný den. Začal hodně chodit na večírky, byl to týden co týden, kdy byl buď u někoho doma nebo sám něco stvořil u sebe, když zrovna rodiče nebyli doma. Následně začal i s tréninkem, za což je velice vděčný, i když to zprvu nebyl vůbec jeho nápad. Cítí se ale kvůli tomu sebevědoměji a nemá problém chodit mezi lidmi v plavkách. Holky se nějak nahromadily, ale nedá se říct, že by za to byl vděčný. Prostě k nim nemá už důvěru a je si jist, že to jsou zlatokopky, ale na příležitostný flirt a sex to je úplně v pohodě. Mnohem důležitější jsou jeho přátelé v klučičím osazenstvu, protože u těch je to jiný. Někteří se s ním možná baví jen kvůli tomu, že je bohatý nebo se baví s někým, kdo je super, ale mezi několika se nachází i jeden, se kterým si je naprosto jist, že je to reálné. To je taky jediný důvod, proč ho party život tak baví, protože se má s kým bavit, i když třeba jenom kecají o blbostech. Necítí se teď už sám a je rád ve společnosti lidí, v podstatě z totálního introverta stočil na extrémního extroverta. Nic by na svém životě teď neměnil. Sice se párkrát s kamarády bavil, kdo se do Her přihlásí a jestli se tím dobrovolníkem někdy stane Symon, ale většinou nakecával, že se někdy možná odhodlá, ale v tajnosti moc dobře ví, že do arény najisto nechce jít.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92