Showing posts with label Deceased. Show all posts
Showing posts with label Deceased. Show all posts

Saturday, June 17, 2017

Robb Blackwood

[ rob blekvůd ]

 

Player: Renaiti

FC: Joseph Morgan



Contact: renaiti@seznam.cz

Age: 18 deceased - stažená páteř z těla: G.C.


Token: Kovaný trojlístek


Dalo by se říct, že za ně vděčí svojí matce. Neboť kvůli tomu, co mu provedla, již od svých pěti let měl možnost pomáhat otci v kovárně. Nejdříve se naučil takové ty základní věci, jako je rozdělávání a udržování ohně nebo poznávání nástrojů, jež měl svému otci podávat, pokud je potřeboval. Jak čas plynul, více a více byl svému otci po ruce a pomáhal mu takřka se vším. V osmi letech měl již takovou sílu, aby sám udržel kovářské kladivo. Sice mu chvíli trvalo, než se s ním naučil tak dobře jako jeho otec, ale nyní už by nikdo neřekl, že mu do ruky nepatří. Dokáže s ním udeřit s takovou lehkostí, jako by nevážilo více než pírko. Za to mohou jeho svaly, které si vysloužil každodenní pilnou prací. Nepotřeboval k jejich získání ani nějaké posilování ve výcvikovém centru, stačilo mít jen vidinu onoho hotového výrobku, díky němuž nemusela být jeho rodina o hladu. Stal se z něj díky tomu, co dělá, takový velký puntičkář, dbající na každý detail. Když mu bylo jedenáct, daroval mu otec sadu kovaných vrhacích nožů, aby se s nimi naučil zacházet. Pokud měl tedy trochu volného času, učil se s nimi házet a mířit, aby zasáhl cíl. Natolik jej to bavilo strefovat se do stromu až jednou otce požádal, jestli by mu nepomohl s výrobou dýky. I s tou mu to šlo celkem obstojně. Přeci jen, sekat hlava nehlava, na tom nic není. Poté, co mu otec zemřel, jediné co po práci dělal bylo, že vztekle ničil dřevěná polena svým mečem. Nenávidí svět a patřičně mu to dává najevo.


S těmi málo zbraněmi, které se mu díky otci dostaly do rukou, byl samouk. Zachází s nimi tak, jak si myslí, že je to správně, nikdy jej nikdo neopravoval a nenaučil ho, jak je to správně. Co se týče jeho znalostí, tak ty také nejsou zrovna dobré. Neměl nikoho, kdo by mu říkal, jaké rostliny venku rostou a z kterých se dá udělat nějaký dobrý čaj, jež by pomohl od nemoci. Jediné co ví, že kolem nich všude roste něco zelené, co jim dává kyslík. Tím to ovšem tak nějak končí. Nepozná druhy rostlin, natož jestli se poté jedná o něco jedlého či jedovatého. Všemu rostlinstvu se proto raději obloukem vyhýbá. Jeho neschopnost vytrvalého běhu či plavání je nic oproti tomu, že se jedná o velmi loajálního člověka. Pokud si jej někdo získá, dokáže pro dotyčného udělat naprosto cokoli, jen aby ho udržel na živu. Jestliže se mu to nepovede, dává si to všechno za vinu, jako třeba u své rodiny, kde si myslí, že naprosto selhal. Navíc je tak trochu uzavřený neustále do sebe, že je těžké ho vůbec přimět mluvit, natož z něj poté nějaké kloudné informace dostat. Dalo by se říct, že tento člověk, který před vámi stojí je vlastně tak trochu flegmatik, do té míry, co se stane s ním. Pokud mu někdo ubližuje, nijak mu to nevadí. Ovšem pokud by se někdo snažil ublížit člověku, kterého má rád, nejspíše mu to jen tak neprojde.


Posledních pár let si přeje, aby se byl nikdy nenarodil. Už jeho příběh totiž nezačal zrovna šťastně. Narodil se totiž do toho nejchudšího kraje v Panemu. Ale to by se přeci jen dalo svým způsobem nějak přežít, kdyby měl kolem sebe milující rodinu. To se však nestalo. Jeho matka hystericky plakala, když se jí narodil, že si jej ani nechtěla vzít do náručí. Nejspíše věděla, že ani její třetí dítě na tomto světě nečeká nic dobrého. Vyrůstal tedy po boku svých dvou starších sester. Společně je spíše vychovával jejich otec, i když měl práce nad hlavu, než jejich matka. Ta se totiž jen neustále užírala a brečela. Robb z toho neměl rozum a snad jako každé dítě chtěl být se svojí maminkou. To však ještě netušil, co mu udělá. Jakmile viděla svého syna, jak se k ní blíží z rozevřenou náručí, jež čekala na objetí, hodila po něm první věc, kterou měla po ruce. Naštěstí pro něj to byla pouze váza. Sice mu jeden ze střepů zanechal nehezký šrám, ale nic, co by se nezahojilo. Od té doby jej už otec nikdy nenechával v domě samotného. Začal ho brát do jejich kovárny, kde mu jeho pětiletý synáček začal pomáhat. Nejdříve se jednalo pouze o takové jednoduché práce, ale čím více rostl, tím více si připadal užitečný. Otec mu časem začal svěřovat i kovářské náčiní a brzy se tak stal druhým kovářem jejich rodiny. Společně vyráběli různé věci na černý trh a přijímali zakázky od bohatších sousedů, kteří něco potřebovali, aby se nějak uživili. První věc, kterou sám kdy ukoval, byl trojlístek, který měl prodat na černém trhu a za utržený peníz si koupit jídlo. Místo toho byl celý týden o hladu a trojlístek si nechal, snad pro štěstí. Pokud měl chvíli čas nebo mu to otec dovolil, zkoušel jak se vůbec zachází se zbraněmi, které mu táta udělal. Vše se najednou zdálo být tak jak má. Jenže před třemi lety přišla rána. Jeho otec dostal infarkt a nebylo mu již pomoci. Všechny to zarmoutilo a Robba nejspíše ze všech nejvíce. Vybíjel to tak, že celý den mlátil do kovadliny a snažil se dodělat meč, který pro něj otec začal dělat. Když se však jednou vracel domů, spatřil celý jejich dům v plamenech. Jejich matka se z otcovy smrti zbláznila ještě více a dům podpálila. Snažil se odsud ještě svoje sestry zachránit, ale ani jedna už se neprobrala. Od té doby je jako tělo bez duše, jen mlčky neustále pracuje v kovárně. Vůbec nic jej už nezajímá. Cítí se na světě zcela opuštěný.

Thursday, June 01, 2017

Kal Depper

[ kal depr ]

 

Player: NPC

FC: Stephen Lang

Occupation: President

Contact: rpg-onhg@seznam.cz

Age: 58 deceased - poprave: zastřelen



Muž činu. To je Kal. Neexistuje žádný nápad, který by nebyl schopný uskutečnit. Není to ledajaký prezident, co by seděl za stolem, kouřil by si doutníček, případně by chlastal jako tur a nadával i před malými dětmi. Kal je typ člověka, co ví, co se sluší a patří a chová se podle toho. Zároveň ale nepotřebuje nějaký speciální pohnutek, aby se naštval. Rád dělá věci, které všechny překvapují, a má rád nebezpečí. Má rád lidi podobné sobě a těmi se hlavně obklopuje, tudíž v jeho hlavním týmu všech poradců, kterých zase tak moc není, spíš ochranka a lidi, kterým doopravdy věří, jsou jenom malí Kalové. Má rád extrémní lidi, kteří se ničeho nebojí. On sám je takový. Když byl ještě mladší, tak neřešil, jaké co bude mít následky a co se stane z jeho chování. To se naštěstí s přibývajícím věkem změnilo, jinak by asi přivedl Třináctý kraj do krize pět dní po svém nástupu. Jakmile se dostal do čela, zjistil, že vést celý kraj není žádná brnkačka. Vždycky si trochu bláhově myslel, že nebude dělat nic jiného, než koukat, jak to všechno funguje. Jenže politický převrat není hračka, tak se do toho musel obout. První týden ho naučil tolik věcí a přidal mu dalších pět let na vzhledu. Kal je naštěstí pořád fešák, takže mu to nijak neublížilo. I když byl vždycky fešák a mohl si vybírat, co chtěl, tak vlastně nikdy nechtěl. Nikdy ho nezajímaly holky, vlastně ani kluci ne. Nějak mu to přijde prostě mimo. Neměl čas na takové radovánky, vlastně všechno, co Kal dělá, má nějaký smysl, takže něco tak křehkého, jako jsou vztahy pro něj prostě není. Nevidí v tom logiku. Přirozeně je velmi dobrý stratég, dokáže předpovědět, jak se bude nepřítel chovat a co je potřeba podniknout za kroky. Neponechává nic náhodě, proto je obklopen těmi nejlepšími lidmi, které si sám vybral, protože ví, že právě oni ho nezklamou. Na všechny vojenské konflikty se připravuje velmi precizně, zná svého nepřítele, dokonce si zjistí věci jako rodné příjmení jeho matky, aby měl pokryté všechno. Kal nedělá chyby. Když už nějakou udělá, tak je to tedy pořádná chyba, většinou přijde o život hodně lidí a potom ještě několik, protože je zabije on sám kvůli tomu, že ho na to neupozornili. Takže je vlastně férový k ostatním, i když jim stále ukazuje, že on je ten, co je ve Třináctce hlavní. Nechce se vzdát svého místa, i když moc dobře ví, že nebude žít věčně. Ale do té doby chce něco dokázat, a pokud si Kal řekne, že něco udělá, tak se tak stane. Taky ví, že kdyby se objevil někdo lepší než on, tak mu to místo bude muset nechat. Pro dobro Třináctky a všeho, co mu kdy bylo svaté. Jenže to zároveň nechce udělat, takže se pekelně snaží, aby se nikdo takový neobjevil. Nemá problém překonávat překážky, sám je schopný obětovat velké množství věcí, aby dostal to, co chce. Vlastně u něj nikdo nikdy neví. Jednu chvíli můžete být v jeho týmu a najednou vás sám zastřelí, jenom aby ostatním ukázal, co se stane, když vy sami uděláte chybu. Nebo když jste prostě nadpočetní. Vyrůstal v takovém prostředí a postrádá úctu k životu. Proto se obklopuje hlavně takovými lidmi, kteří si z toho nebudou nic dělat a budou mu stále důvěřovat, stejně jako on může důvěřovat jim, přes všechno, co se stane. Protože při práci s Kalem teče krev.


Malý Kal, když byl ještě roztomilý klouček, byl vždy usměvavý. Přinášel radost do těžkého a zabudovaného systému Třináctého kraje. Narodil se takovým normálním obyvatelům Třináctky, nebyli ničím významní, spíš naopak. Ono se sice říká, že jsou na tom všichni stejně a nikdo tam není lepší, ale to by teď nebyl prezidentem. Jeho matka utekla ze Čtvrtého kraje, obávala se vybrání do Her. Jako jediná z rodiny zvládla cestu a Třináctka se jí odměnila prací vychovatelky ve školce. Později potkala i lásku svého života, Kalova otce, mechanika. Jenže tahle idylka moc nevydržela, vzhledem k náročným pravidlům. Takže Kal spíše vyrůstal sám, stejně jako většina dětí narozených už v kraji, znal spíš učitelky a vedoucí prací než svoje rodiče. Ale nestěžoval si, také ale neznal nic jiného. Stejně ale věděl, kdo je jeho matka, a věděl, že přišla ze Čtyřky. Nějaké speciální geny asi ani nemá, ale už odmala si připadal, že musí všechny poučovat o Hrách, protože o nich od mámy ví nejvíc. Byl pěkně otravné dítě. Tím se stal celkem neoblíbeným už když byl ve škole. Na druhou stranu mu nikdy nedělalo problém někomu jednu vrazit, aby byl zticha. Tím se stal navíc ještě víc neoblíbeným, ale vlastně mu to bylo jedno. Často z potyček odcházel jako poražený, byl ještě takové tele. Jenže by to nebyl Kal, kdyby se nenaštval ještě víc a něco se sebou udělal. Rovnou, už jako dítě, se přihlásil mezi vojáky, protože se mu prostě zdálo, že mají nejlepší trénink. Rozhodně se mohl stát čímkoli jiným, chytrý byl k tomu dost, ale pro něj byly v té době důležitější svaly než hlava. Takže se rozloučil se svými spolužáky, které stejně neměl rád, a šel trénovat rovnou pěkně do terénu. Moc lidí, kteří by se nechali dobrovolně přidat k vraždícím jednotkám, nebylo. Jenže on s tím byl v pohodě. Takový surový boj, kde šlo o to, aby porazili Kapitol, ho bavil. Kdyby vyhráli, znamenalo by to, že se systém Třináctky rozšíří po celém Panemu. Nejdřív mu to přišlo jako skvělá myšlenka, myšlenka, za kterou by byl schopen položit život. Ale přeci jenom, časem si čím dál víc všímal trhlin v systému, které se vedení nemělo zalepit. Žádný důraz na individualitu, většina lidí se dokonce znala jenom podle čísel. Ne že by byl Kal zrovna takový lidumil, že by mu vadilo, že ho neznají pod jeho jménem. Ale kolektivizace všeho, co kdo udělal, vadila nejen jemu. Jeho rodiče si díky tomu například přilepšili, ale Kal pomalu začínal zastávat názor, že si to spíš nezasloužili. Že toho nedělali dostatek, jako třeba on, když nasazoval svůj život při obraně Třináctky. Uvnitř Třináctky to začínalo vřít. Všechno se drželo pod pokličkou, protože zrada byla trestána okamžitou smrtí. Kal se svými vůdčími schopnostmi se sám postavil do čela vzpoury, i když věděl, že ho to může stát život. I když to stálo život jeho rodiče. To ho nezastavilo. V noci, kdy padla obrana řídícího místa ve Třináctce, byl nějak celým lidem dosazen na místo prezidenta. Tak se dostal k moci a začal budovat svůj nový kraj. Zastánci předchozího systému už neměli v tomhle místo. Příděly jídla a zásob jsou rozdělovány podle zásluh, každý může mít víc. Ale ne zase o moc víc. Když má teď na krku celý kraj a jde mu o to, aby Třináctka konečně vyhrála nějakou válku, zjistil, že ne všechno bude fungovat tak růžově, jako si to kdysi vysnil. Je z něj sice prezident, ale je to jenom pojmenování, ve skutečnosti má veškerou moc on sám. Ani nesestavil žádnou vládu, někomu je to jasné, měl by si říkat diktátor. Ovšem jedno je jasné hned na první pohled: udělá cokoli pro to, aby získal to, co chce. A momentálně chce nejvíc porazit Kapitol.

Tuesday, May 30, 2017

Elliot Emerson

[ eliet emerhsn ]

 

Player: Renaiti

FC: Channing Tatum



Contact: renaiti@seznam.cz

Age: 18 deceased - setnutá hlava: G. Cosgrove


Token: Náramek z el. kabelů


Zdá se, že ty nejlepší vlastnosti svých rodičů zdědil právě on. Má poměrně vysoké IQ, které mu otec nechal mnohokrát za jeho život testovat. Nejen díky tomu ve své mysli dokáže uchovávat tolik informací, jež se někomu mohou zdát zcela zbytečné. Snaží se, aby se orientoval ve všech oborech a proto nad knížkami tráví většinu svého volného času. To je jasně vidět třeba v oblastech biologie, kdy má nastudovaný každý vzhled rostliny, její účel a název – u některé zná dokonce i latinské označení. Není tedy pochyb, že flóra a fauna by pro něj neměla být problémem. Postupem času, si díky včasnému zásahu svojí matky, získal i tu kondičku a nabral nějakou tu svalovou hmotu. Běh ho baví, ale ani přes to se z něj nestal nějaký sprinter na krátké úseky. Dokáže však vydržet běh na delší trať, ale takovým svým vlastním tempem. Zná různé bojové sporty, techniky a taktiky, o nichž si měl možnost přečíst v knihách. Ne jednou se snažil napodobit postoje z knihy, avšak nikdo jej u toho nekontroloval, tak kdo ví jestli je dělal správně. S tím, že na čas měl i toho trenéra, tak se jej občas ptal i na nějaké věci ohledně zbraní, ten však nebyl v tomto ohledu moc sdílný – jako by se snad bál, že by tato informace poté Elliot mohl nějak nezákonně použít. Pár věcí z něj ale přeci jen dostal a od té doby se snažil nějak víc sžít s matčiným nožem z kuchyně. Dalo by se říct, že jeden čas s ním skoro i spal. Neustále jej totiž nosil u sebe a v každou volnou chvíli si s ním nějak pohazoval v ruce. Později jej zkusil vrhat na provizorně vyrobený lepenkový terč. Po více než roce se nakonec odvážil až ke hře, kdy roztáhl prsty na stole a do volného prostoru mezi nimi zapichoval špičku nože. Nutno podotknout, že ihned po první zkoušce si špičku zabodl pěkně do ukazováčku, nicméně neúspěch ho hnal kupředu. Časem se to zlepšilo, ale samozřejmě se to neobešlo bez občasného pořezání. Kdyby měl trochu větší možnosti, jistě by uměl s více věcmi, jelikož je celkem učenlivý, díky tomu, kolik se mu toho do hlavy vejde.


S tím, kolik toho ví, občas mluví jako kniha a má sklony ke slovíčkaření. Dokáže v hovoru opravit úplnou banalitu, která na významu stejně nic nezmění, což není zrovna nejlepší způsob, jak si získat nové lidi. Stejně jako jeho zatvrzelá introverze. Po tom, jak se k němu v dětství chovali jeho spolužáci, je hodně uzavřený do sebe. Souvisí to také s jeho chorobnou touhou, aby jej měl každý rád. Nesnáší, když se na něj někdo zlobí nebo si o něm myslí něco špatného. Má potom strašně velké nutkání změnit cokoli, jen aby v očích onoho dotyčného byl bezchybný. Je to pro něj takový začarovaný kruh. Elliot je taktéž obrovský stresař. Pokud mu čas šlape na paty a on přestává stíhat, často se mu stává, že chytí záchvat paniky a špatně se mu z něj dostává, neboť nemůže téměř ani popadnout dech. Krizové situace, kde je na něj kladen velký tlak, proto snáší špatně a mnohdy udělá něco, co by normálně neudělal. Zná sice úsloví "přeskoč, přelez, ale nepodlez" jenže se jím moc neřídí. Když je před ním nějaká fyzická překážka, než aby riskoval pád, raději ji bezpečně podleze. Jedním z jeho velkých problémů je to, že se ve všem snaží najít nějaké logické zdůvodnění. Dokáže hodiny přemýšlet nad jednou věcí, jen aby věděl, proč to tak je, i když je již třeba hovor u něčeho úplně jiného.


Jakožto prvorozený syn v rodině Emersonových se také stal tím největším miláčkem. Jejich rodina na tom po finanční stránce nebyla nijak špatně, což se na něm také dosti podepsalo. Mohl mít totiž co si jen zlíbil a hojně toho využíval. Už jako malé dítě si poroučel, aby mu rodiče kupovali různé sladkosti a pochutiny obsahující snad tunu cukru. Samozřejmě to na něj nemělo dobrý dopad. V první třídě vážil mnohem více, než by měl. Nijak se tím však netrápil, byl totiž chytrý a myslel si, že to mu zajistí vše. S oblibou se vytahoval nad svým bratrem, protože byl vzteklý a nakonec přeci jen něco rozbil a jemu připadalo vtipné poslouchat, jak na něj matka křičí. Občas si z Liama dokonce udělal i polštář, aby nemusel při učení ležet na té nepohodlné zemi. Jenže jak tomu tak už bývá, mozek není všechno. Člověk by si řekl, že v tomto kraji je spousta inteligentních lidí a něco jako šikana se v těchto končinách nevyskytuje, ale ať už má dítě IQ jaké chce, vůči odlišnostem dokáže být velmi netolerantní. Od třinácti let proto slýchal neustálé narážky na to, jaký je tlusťoch. Mnohdy do něj jeho spolužáci píchali a při tom křičeli, že se je ten jeho tuk snaží sníst. Všechny tyto situace Elliota velmi zraňovaly. Vždycky mu záleželo na tom, co si o něm ostatní myslí a chtěl být viděn pouze v tom nejlepším světle. Díky tomuto všemu se postupně během času hodně uzavřel do sebe a jeho jediným společníkem byla slova vepsána na řádcích knih. Skoro už ani nevycházel ven, když nemusel. Raději různě experimentoval s počítači a mobily, než aby si povídal s ostatními. To ho udržovalo při smyslech a daleko od těch škaredých myšlenek, že je skutečně obézní. Samozřejmě matka viděla, co se děje. Přinutila proto svého milovaného chlapečka, aby si s ní o tom promluvil. V ten moment se mu otevřela všechna stavidla. Bylo to poprvé, co plakal. Stěžoval si na to, jak jsou lidi hnusní a nechce s nimi mít nic společného. Přitom se zmínil i o tom, že by se rád změnil. Následující den na dveře zaklepal jakýsi muž, který mu měl pomoci dostat se zpět do kondičky. Jednalo se o hodně dlouhou cestu se spoustou překážek. Mnohdy byl Elliot kousek od toho, aby to vzdal, ale jeho trenér jej přeci jen přinutil pokračovat. To právě díky němu je nyní takový jaký je. Nikdo by už neřekl, že tento mladý muž vážil téměř dvakrát tolik. Celkově se jeho postoj k jídlu a sportu hodně změnil. Od té doby už nesedí jen u knih a počítače, ale když je venku hezky jde si trochu zaběhat a pokud není, tak zůstane doma a posiluje. Už zkrátka nechce být znovu ten malý obézní chlapeček, takže se také snaží, aby se jím znovu nestal. V současné době je jeho velkou prioritou úspěšné dokončení školy a najití si práce, která ho bude naplňovat.

Monday, May 29, 2017

Finley Dalton

[ finlij deltn ]

 

Player: Maddie

FC: Ben Whishaw



Contact: maddiepond@email.cz

Age: 17 deceased - náraz autem


Token: Dioptrické brýle


Finley tráví většinu svého času za počítačem. Nesedí tam jako něco, pořád se hýbe, to ano, ale na čerstvý vzduch se zrovna dvakrát nedostane. Alespoň ne na sluneční světlo. Každopádně se vyzná v technologiích, hlavně v počítačích, ale vlastně si zvládne postavit i malý dron a s tím se potom dokáže zabavit na dost dlouhou dobu. Taky s tátou jezdí do práce do různých elektráren, takže se vyzná i v něčem větším. Pracuje v zábavním centru na virtuální realitu, což zní dost proflákle, ale je to dost dřina. Musí umět všechno spravit, občas opravit chyby v kódu hry, ovládat všechny ty počítače a taky je zapnout a vypnout. A jeho šéf si už všimnul, že je Fin dost šikovný, což je, takže ten už je v práci častěji než doma, vzhledem k tomu, kolik klientů není schopno se postarat sami o sebe. To, co v práci už není potřeba, starší počítače, obrazovky, moc špinavá sluchátka, si může brát domů. Takže kdyby se náhodou nudil, tak doma si může zaprogramovat taky. Nejsou to jenom počítače a hry, čím se zabývá. V rodině meteorologů to ani moc nejde. Počasí není úplně jeho oblíbené odvětví vědy, i když ho potřebuje. Nejvíc ujíždí na vesmíru. Fin nepotřebuje moc spánku, stačí mu pět hodin, když se chce pořádně vyspat, prostě není unavený. Takže většinou v noci není v posteli, ale mapuje hvězdnou oblohu. Už od mala má na stromě na zahradě postavený domeček, tam se naučil poprvé lézt na stromy. Teď už chodí mimo město, kvůli světelnému znečištění, má svou malou pozorovatelnu. Je to spíš deska se zábradlím na stromě, který má málo větví, a ještě méně listů. Ale stloukl si to sám. Takže, má dalekohled, jenom jednoduchý Keplerův, celou noc si kreslí a zaznamenává si data do počítače. A přes den je potom v práci. Jenže tohle všechno a to, že pozná, jestli bude pršet, mu moc nepomůže, pokud se dostane do arény. A to se může stát. Ví to a stejně nijak netrénuje. Nechodí běhat ani neposiluje, protože vlastně nepotřebuje ukazovat holkám, jaký má svaly, protože se bez ní prostě nějak obejde. Netrápí ho to. I když by se zprvu zdálo, že není sportovně nadaný – což je pravda, hlavně míčové sporty ne – tak přeci jenom zvládne lézt po trafu, zvládne se přitáhnout. Prostě je to kluk, tak má nějakou tu sílu, i když je to hubeňour. Lezení mu nedělá problém, stejně jako rychlý běh, s tím je na tom dobře. Běhá fakt rychle, nějak to má v genech, a navíc se to musel naučit, když chtěl radši utéct před šikanou. Taky dokáže rychle vymyslet něco hnusného, co řekne ostatním, pokud ho štvou. Nemazlí se s tím, jenže pokud má být příjemný, tak je to trochu problém. Snaží se a přetváří se, myslí to s ostatními dobře, ale lépe mu je prostě samotnému.


Fin je sice hlavička, ale kdyby se dostal do arény, těžko říct, jestli by uspěl jenom s tím. Neumí bojovat, neumí zabíjet, nikdy se to neučil a Hry se mu dost příčí. Jasně, je to super způsob se předvést, ale to on zrovna moc nemusí. Radši by byl, kdyby se nemusel předvádět. Nikdy se na Hry nepřipravoval, už jenom to se mu příčí. Takže nechodí běhat, neumí plavat, v přírodě by nepřežil moc dlouho. Umí si postavit domeček na stromě a zvládnout tam noc, ale zatím měl u sebe vždycky termosku s horkým čajem a spacák. Najít vodu, ulovit zvíře, to by asi nezvládl. Tedy možná ano, učí se rychle a je vynalézavý. Hlavně si všechno zkoušel virtuálně. Nedá se to moc počítat jako trénink, netuší, jak se má chytit tětiva luku, i když lukem už zastřelil pár virtuálních panáčků. Nikdy nedržel v ruce něco opravdového, ale všechno si to zkoušel. Takže teoreticky by se mohl naučit používat zbraně, kde není potřeba taková síla a um, takže s lukem, pistolí, foukačkou by se mohl skamarádit. S vodou se potká jenom ve sprše, neumí plavat a ani na moc dlouho nezadrží dech. Moc dlouho nevydrží ani běhat. Na věci, které trvají dlouho a je u nich potřeba zapojovat tělo, tak ty mu moc nejdou. Běh na dálku, zadržení dechu na dlouhou dobu, prostě nic. Hlavně ani on sám si ve sportovních věcech nevěří natolik, aby si vlastně uvědomil, že to není nic těžkého. Každý jouda uběhne tři kiláky, ale všem netrénovaným jedincům se to zdá jako nekonečná délka. Někdo se do toho pustí, ale Fin, i kdyby chtěl, si nebude věřit, že něco takového uběhne. Sám o sobě si nemyslí nic pěkného, ale snaží se to schovávat za všechny možné výmluvy, že má astma nebo tak, i když žádnou nerdí nemoc nemá. Jenom si nevěří, že by zrovna ty tři kilometry uběhl a nechce, aby všichni viděli, jak je neschopný. Sám to nezvládne, ale když mu někdo rázným tónem dá jasně najevo, že žádnou takovou hru s ním nebude hrát, tak zvládne Fin všechno. Vzhledem k tomu, že to neumí s lidmi, tak nikdy neví, jestli si nedělají srandu, jak na tom u nich je, jestli ho mají vůbec rádi. Nikdy si není ničím jistý a sám moc nových možností nezkouší. Navíc se mu dost těžko jenom s někým mluví, pokud jde o nějaké nepříjemnější věci. Je v pohodě, když se má představit a tak, takové ty každodenní maličkosti. Když ví, o čem mluví, když může třeba někoho poučovat – často nemá koho – je v pohodě. Je celkem zábavný, i když trochu roztržitý a netroufne si s člověkem mluvit hned přímo a naplno. Jenže neumí jednat s naštvanými lidmi. Ani on sám, když je naštvaný, se neumí uklidnit. Nemá to komu říct nebo si svůj vztek na kom vybít, takže většinou je svou vlastní obětí. Ale pořád se snaží být na ostatní milý, když už se s nimi potká.


Fin je jeden z těch větších nerdů, co existují v Pětce. Tam není těžké se jedním stát, je potřeba umět něco s technologií. A on to má navíc i celkem v rodině. Narodil se do takové střední vyšší vrstvy ještě nesezdanému mladému párku, kde ani jeden z jeho rodičů neměl ani dokončenou školu. Vzali se potom, to ano, ale spíš kvůli němu a kvůli tomu, aby okolím nekolovaly nějaké pověsti o Finově otci. Spíš to byla chyba na jednu noc a z té se potom stala ještě větší chyba v podobě Finleyho a jeho rodiče z toho mají zpackaný celý život. Takže první lekce, kterou dostal od táty, bylo, že má používat ochranu. Jeho rodiče se sice moc nemusí, ale mají rádi svého synka a kvůli němu se dost snaží. Nebydlí sice spolu, ale o dům vedle ve stejné ulici. Přeci jenom ve stejném bytě by se asi brzo zabili. Když byla Finova máma v požehnaném stavu, tak ji sice vykopli z domova, ale už s malým Finem a s manželem se mohla vrátit zpátky. Tam bydlí i se svým synem dodnes. Finley byl vždycky spíš vychovávaný babičkou a dědou, protože jeho máma ještě stále nějak nedospěla, aby se mohla chovat jako jeho máma. Ale nějak si zvyknul a je takhle šťastný. Jeho máma, bývalá roztleskávačka, teď pracuje jako meteoroložka u svého táty. Jeho táta zase montuje ochrany na trafa a jezdí po celém kraji a občas i někam jinam, kde je zrovna potřeba něco namontovat. Někdy bere Finleyho s sebou, protože ten má značný talent na techniku a chtěl by někdy dělat něco podobného. Taky mu jeho táta, který rodičovství zvládá mnohem lépe než matka, sehnal brigádu u svého kamaráda, takže Finley pracuje u herny s virtuální realitou. Miluje techniku a vědu, taky se narodil do nerdí rodiny, tak v tom pokračuje. Už odmala sledoval rodiče, jak se dokážou hádat přes celou ulici. Takže celkem ví, jak se má hádat a jak může být na někoho nepříjemný. Zároveň ale nikdy nechtěl, aby se hádali, nikdy si neuměl vybrat, na čí straně bude, takže to pro něj bylo těžké. Ale naučil se toho od nich dost. Rád používá sarkasmus a rád uráží lidi, ale tím jenom maskuje to, že je sám nervózní a neumí se s nimi bavit. Je to pro něj těžké, nejradši je sám, neumí komunikovat s lidmi. Není to jako matematika, kde má všechno řád, rozumět lidem se prostě nedokáže naučit. Takže místo toho ujíždí na vesmíru, počasí, technologiích, hrách. Tam tomu rozumí. A nezahazuje tím svůj život, fakt se snaží pomáhat, když to jde. Je to hodnej kluk a nemá potřebu někomu ubližovat, jenom je pro něj snazší a bezpečnější držet od sebe lidi spíš dál než si je pouštět k tělu, takže se může zdát, že patří mezi ty zlé.

Sunday, May 28, 2017

Blanche Foster

[ blánš fostr ]

 

Player: Quinn

FC: Camren Bicondova



Contact: hg.annquinn@gmail.com

Age: 17 deceased - probodnuté srdce: W. Malcolm




Blanche vyniká především svojí inteligencí. Ne že by měla nejlepší známky ve škole a patřila mezi premianty třídy, to opravdu ne, je tím myšlena ta přirozená inteligence, kterou ve škole většinou těžko využijete. Má velmi logické myšlení, ve všem si dokáže najít souvislosti již po několika vteřinách a pozná, co by asi tak měla udělat v situacích, které třeba zatím nikdy nezažila. Samozřejmě, její odhady nejsou vždy přesné, ale ve většině případů si opravdu najde cestu, jak si pomoci z různých problémů či jak nějaký problém vyřešit. Také jí nechybí jistá technická zručnost. Nedělá jí problém zapojit různé přístroje nebo je předělat tak, aby fungovaly k její vůli. Její rodina nebyla a ani není zrovna dvakrát bohatá, takže si na práci musela zvykat již od velmi útlého věku. To se dá svým způsobem považovat za obrovskou výhodu. Nikdy jí nepřistihnete, že by fňukala kvůli tomu, že musí něco udělat. Je disciplinovaná a práce jí opravdu nevadí, ba dokonce ji to většinou i baví. Spolu s tátou pracovala na opravě spousty vozidel všech různých typů a spoustu toho odkoukala. Má atletickou postavu, a to jí dává spoustu výhod. Nejenže zvládne ledajaký cvik, ale také jí to poskytuje jistou pružnost, která se vždy hodí. Každodenní prací zahrnující spousty fyzicky zatěžujících úkolů si dokázala získat celkem pořádnou sílu. Elán a zápal do věci jí rozhodně nechybí. Do všeho jde na 100%, nikdy se nestane, že by něco nebrala vážně. Je totiž docela soutěživá a chtivá. Také má vrozený jistý optimismus, který ji nutí jít dál, i kdyby byla na totálním dnu svých sil. To zároveň znamená, že se nikdy nevzdává. Mimo jiné vyniká i svojí výškou. Je vyšší než většina jejích vrstevníků. Někdy je to na škodu, ale ve většině případů je to spíše výhoda. Zmínit lze třeba také její výbornou mušku. Má opravdu skvělý zrak a v kombinaci s její přesností by se z toho lehce mohla stát vražedná kombinace. Ruku v ruce s muškou jde i postřeh. Je opravdu bystrá a její někdy až udivující reflexy by jí mohly být opravdu k dobru. V případě nejhorší nouze by si byla schopna obstarat nějakou potravu, třeba i sestavěním nějaké pasti. Jak již bylo řečeno, je to technický typ a tyhle věci jí rozhodně nedělají problémy. A kdyby ne, rozhodně by nějakou chvíli dokázala bez jídla přežít, přece jen, už se to párkrát stalo, že toho pár dní nic nesnědla.


Svoje slabiny se snaží výrazně ignorovat, a to je právě její největší slabinou. Čas od času dokáže být velmi agresivní, nemá s ničím trpělivost. Kolikrát už převrátila stůl plný věcí jenom kvůli tomu, že jí někdo nebo něco, vyprovokovalo. Také nemá absolutně žádné zkušenosti se zbraněmi. Kde by se k tomu v šestce dostala, že? Také to není nějaká extra bojovnice, jistě, párkrát se v životě porvala, ve škole, ale nikdy ne nějak vážně. Další její slabinou je paměť. Je sice inteligentní, ale paměť má naprosto mizernou. To jí tedy zabraňuje v naučení se nějakých bylinek, rostlinek a bůh ví čeho dalšího. Byla by schopná sníst nějakou jedovatou kytku a ještě by si na tom pochutnala. Její věčný optimismus někdy může být také na škodu. Jsou zkrátka chvíle, kdy se takový pohled na věc nehodí a spíše to ještě zhorší. Také její lékařské znalosti nejsou zrovna dvakrát úžasné. Pomalu si neumí ani zavázat palec, natož ošetřit nějaké obrovské rány. Nezná život mimo město, nikdy jiné prostředí neviděla jinak než z obrázků. Zvířata jsou pro ni také velké neznámé a je dost možné, že by se jich i bála. Její důvěra k lidem? Naprosto nulová. Nevěří nikomu a ani nikdy nikomu věřit nebude. Zároveň se ani jí nedá věřit. Když je na ni vyvinut moc velký tlak, často panikaří, i když třeba ani nechce. Je to pro ni přirozená věc. Má opravdu vysoký práh bolesti, často se jí tedy velká rána může zdát pouze jako škrábnutí, a to by se jí mohlo stát osudným. Nikdy nebyla dobrou běžkyní. Běhání, to je pro ni jedno velké NE. Nesnáší ho, je pomalá a navíc nemá absolutně tušení, jak si rozvrhnout dech, takže ani dlouho nevydrží. Lézt dokáže tak maximálně po žebříku, stromy a skály nejsou zrovna věcmi, které by se v jejím okolí nacházely. Jediný kontakt s vodou, který kdy měla, byl ve vaně a v dešti. Plavat tedy neumí a v podstatě celá ta myšlenka vody, ve které nedosáhne na zem, ji dost děsí. Nemá v lásce lidi a její komunikační schopnosti jsou téměř na nule. Na všechno odpovídá neobsáhle a většinou takovou pasivní agresivitou, takže bavit se s ní není nějak příjemné.


Blanche Foster, bohatě znící jméno, ale pravdou je přesný opak. Nenarodila se do moc bohaté rodiny, patří do takové té střední, až nižší vrstvy šestého kraje. Maminka i tatínek pracovali v dílně, a jelikož Blanche byla jedináček a neměl ji kdo hlídat, často tam chodila s nimi. Když byla opravdu ještě malá, jenom se koukala, ve vyšším věku už musela pomáhat. A nikdo ji nešetřil. Hned, jak přišla ze školy, musela se sebrat a jít pomáhat. Musela splnit cokoliv, co jí bylo zadáno, jakkoliv to bylo fyzicky náročné. Ze začátku to brala jako tu nejhorší věc na světě, trápila se, kňourala, ale postupem času si vybudovala disciplínu a našla v té práci i nějaké potěšení a zábavu. Její inteligence jí zabraňovala v tom mít kamarády. Už jenom proto, že do všech přesně viděla. Věděla, kdo je falešný, kdo ji tahá za nos, to všechno si dokázala zjistit pouhým pozorováním jistého člověka. A chtěli byste se s někým takovým pak bavit, když jediné, co vidíte, je tato nálepka, kterou si na něj dáte? Odpověď zní ne, tedy alespoň pro Blanche. S nikým se tedy moc nebavila a v podstatě jí to nějak moc nechybělo. Měla samu sebe, a to jí přišlo dost. Nebyla nikdy oblíbená a kolem její osoby se vždycky vznášela jistá nejistota. Nikdo nevěděl, kdo pořádně je, a proto si o ní začali různé věci vymýšlet. Blanche to nikdy moc neřešila, ale musí přiznat, že některé z těch drbů byly opravdu vtipné. Když měla zrovna volno, často sedávala na lavičce v metru. Pozorovala lidi, jejich životy, jak se nikomu z nich nedá věřit. Neví, proč vždycky žila zrovna v téhle iluzi. Nejspíš ji asi nikdo nikdy neukázal, že se mu věřit dá. Vždycky trpěla nespavostí. V pozdních večerních hodinách se vytrácela z domu a jen tak chodila po prázdných ulicích, občas se také nějak proplížila na střehu nějakého domu a jen tak sledovala město, nebo se bavila přeskakováním z jedné budovy na druhou. Nebezpečí jí nikdy nebylo cizí. Byla to jediná zábavná věc, která se v jejím životě odehrávala, a to stále platí. V současné době je to již mladá slečna připravena žít jak dlouho to jen půjde a její optimistický přístup k životu ji nutí si myslet, že to bude opravdu dlouho.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92