Showing posts with label Deceased. Show all posts
Showing posts with label Deceased. Show all posts

Friday, March 25, 2016

Zeph Quint

[ zef kvint ]

 

Player: Lauri

FC: Cillian Murphy



Contact: dee.braineater@gmail.com

Age: 18 deceased - probodnuté srdce: N.E.F.


Token: Kovový náramek tvořený projektily


Zeph začal do výcvikového centra docházet poctivě až od svých třinácti let. Do té doby odmítal slyšet cokoliv, co by mělo něco společného s arénou nebo s Hladovými hrami. Nikdy nedělal žádné problémy, vždy si pečlivě vyslechl a vyzvěděl vše, co potřeboval, ale na rozdíl od svých spolukrajanů tolik nepásl po slávě nebo snad účasti v Hladových hrách. Většina jeho pozornosti se točila kolem školy – rozhodně to nikdy nebyl žádný šprt, ale nebylo pochyb o tom, že je hloupý. Jeho logický úsudek byl vždy správný, a pokud se zmýlil, obvykle nebyl tak daleko od pravdy. Jen ho prostě nebavilo sedět nad učivem. Ačkoliv nikdy nebyl zapálený pro Hry, přesto se mezi svými spolužáky nikterak neztrácel – naopak. Vždy byl hbitý a rychlý, patřil mezi nejrychlejší běžce v ročníku a potažmo i ve škole. Vzhledem k zaměření jeho kraje se vždy často říkalo, že by jistě byl dobrý mírotvorce. Tomu se však Zeph vždy jen vysmál, jelikož měl sám mírotvorce v rodině – byl to jeho otec, který mu však nikdy nešel příkladem, a tak v něm Zeph nikdy neviděl svůj vzor, ale o tom později. Už když byl mladší, tak v jeho kolektivu často vznikaly potyčky mezi dalšími kluky z jeho ročníku a případně i dalších. Zeph však nikdy nebyl tím, kdo by se od toho držel dál, ačkoliv dokázal říct, že je něco blbost. Když bylo třeba se bít, zvedl se a šel, díky čemuž se naučil prát. Nebyl to sice boj hodný mistrů, ale něco do základu mu to dalo, a tak se brzy naučil ohánět natolik, že by mu to možná pomohlo i v boji se slabšími splátci. V průběhu let se postupně zhoršoval jeho vztah s otcem, a tak se často stávalo, že z domu prchal – jelikož otec občasně pil a někdy přicházel domů naštvaný, často si svůj vztek vybíjel na mladším chlapci, který se mu přesto nebyl schopen bránit. Mohl však utéct, a tak toho často využíval a kdykoliv se naskytla příležitost, otevřel okno a přes rozložité větve třešně se s lehkostí zvládl dostat pryč. Díky prchání se postupně naučil zdolávat složité překážky, naučil se rychle šplhat a lézt, což nakonec i trochu zesílilo jeho mladé ruce. Do prostor výcvikového centra jej nakonec dostalo až chování otce a ne nějaká aréna. Jeho smrt by byla stejně kdekomu ukradená, a tak si nevážil nikoho a ničeho – ani sebe. Přesto však chtěl umět bojovat tak, aby ustál a vše zvládl. Jeho první zážitky z výcvikového centra nebyly slavné – až tam si skutečně uvědomil, že i když už se mnohokrát pral, přesto byly jeho schopnosti bídné a zoufalé. Postupně se tedy začal věnovat boji na blízko, kdy se snažil zdokonalit svůj postoj, a kdy se snažil koordinovat každou ránu, kterou mířil na prázdný obličej figuríny. Brzy zjistil, jak by měl stát, když na něj někdo bude mířit někdo vyšší nebo někdo menší, učil se předvídat každý krok svého protivníka. Předvídavost totiž může být i rozhodující. Toho se snažil držet. Kromě boje na blízko se snažil dál zdokonalovat i běh přes překážky i šplh. Když zrovna nebojoval a nerozdával rány, snažil se věnovat svým nohám, a tak běhal a skákal přes překážky, anebo naopak lezl po stěně a přitahováním se výš a výš pracoval na svých svalech. Přibývající mozoly, které brzy plnily jeho ruce, už ani neřešil. Nevěnoval jim jedinou pozornost. Roky ubíhaly a jeho jméno nezaznělo na jediné sklizni. Postupně se začal věnovat i zbraním, které do té doby nechával spíše ležet a větší pozornost upínal k vlastnímu tělu. Postupně mu přes ruce přešlo několik dýk, se kterými se snažil útočit obdobně, jako dřív s vlastními pěstmi. Dýky střídaly meče, se kterými se učil zasáhnout cíl a rychle jimi manipulovat, aby ještě dřív někdo nezapíchl jeho. Po několika výcvicích bylo jisté, že právě zbraně na blízko mu budou asi nejblíže, na rozdíl od všech těch vrhacích zbraní. Jednoho dne, se mu do ruky dostalo i kladivo. Zbraň bez jediné čepele, která vyžadovala zejména sílu v jeho pažích. Po mečích to byla naprosto jiná káva, se kterou měl ze začátku problém, než se naučil udržovat správný postoj a správně tak rozložit sílu, aby mohl svého soupeře (figuríny) udeřit s co největší silou. S každým dalším výcvikem se učil, kam by měl kladivem mířit, aby způsobil svému soupeři co největší bolest, a také se učil, jakou ranou hned ukončit jeho život. Během několika měsíců, kdy trénink s kladivem i nadále prokládal i posilováním a lezením po stěně, byly jeho ruce posléze natolik silné, aby svou zbraň udržel bez obtíží a bez toho, aniž by se ní třeba zabil, což byla zřejmá výhoda. I přes to, že nějaký survival by asi jen tak nezvládl, se o sebe umí postarat alespoň v městském prostředí. Umí si něco obstarat, pokud to potřebuje, k čemuž mu pomáhá i jeho ostrý jazyk. Umí být milý, ale zároveň i ostrý a drzý, pokud usoudí, že si to osoba před ním zaslouží.


Jak už jsme naráželi na začátku, Zeph skutečně nebyl žádný šprt, který by dokázal několik hodin viset nad knihou a hypnotizovat ji pohledem. Nejspíše proto mu z větší části uniká nějaká ta znalost bylinek, které by mu možná v přírodě mohly pomoci. Ať už se podívá kamkoliv, všude vidí prostě jen nějaký zelený kytky, občasně tamhle roste nějaký ten keříček a tamhle je nějaký ten stromeček – uh, že by to byla jabloň? Nu dobrá, ještě rozezná jednotlivé druhy keřů, potažmo ovocných stromů, ale fakt po něm nechtějte, aby vám přinesl bylinku, se kterou se mu lépe zahojí hluboký šrám na noze nebo na ruce. I jeho schopnost léčení je menší. než by se dalo říci. Pokud dostal doma do nosu, prostě si do něj nacpal nějakou tu vatu, anebo mu dobře posloužil i led, ale žádné složité uvažování nad tím nikdy neproběhlo. Navíc se vždy považoval za chlapa, tak proč by se tedy měl léčit, když by to správně měl ustát? A pokud to neustojí, zřejmě to bude nějaké vyšší znamení. Sebelítost mu nikdy nic neříkala, a tak prostě v takových záležitostech zůstává spíše laxní. Nevyzná se třeba v jednotlivých jedech, platí pro něj pravidlo, že pokud je něco jedovaté, prostě by se od toho měl držet dál – tedy pokud to pozná. Nikdy ani netíhl k plavání. Ve svém kraji tolik příležitostí neměl, u nich se hledělo na jiné atributy, a tak také tím směrem upínal svůj zrak. Nedalo by se říci, že by se při plavání asi utopil, ale neumí tolik stylů plavání, tudíž by asi byl snadný cíl. Netřeba zmiňovat ani potápění – sice se několikrát potopil ve vaně, ale skutečné potápění v nějaké té hluboké vodě se mu snad nikdy nepoštěstilo, a tak v tomhle případě bude muset sázet na znalosti čtyřky – pokud s nějakou vůbec bude ve spojenectví. Dokonce neumí ani pořádně uvařit nebo snad něco ulovit – nástraha pastí bylo něco, čemu se ve výcvikáči fakt vyhýbal. Začal se učit bojovat, aby se mohl bránit doma, ne aby šel do arény, a podle toho také jednal. A pokud už ho vyzvou do arény? Nu což, prát se umí, tak je třeba nějak umlátí. Králíky tam rozhodně chytat nebude. Nejspíše proto by tento mladík asi v přírodě moc dlouho nepřežil. Teda ano, maso by byl schopen připravit, ale žádný pečení nebo nějaké větší kousky. Pokud vynecháme všechny ty survivalové záležitosti a vrátíme se zpátky ke zbraním, můžeme ještě zmínit, že Zeph skutečně moc nezazáří se zbraněmi na dálku. Jejich tréninku sice pár hodin věnoval, ale ani on sám nevěří, že by mu to přineslo nějak moc štěstí. Lukům, kuším a případným vrhacím zbraním se tedy vyhýbá uctivým obloukem, protože to by jeho ruku asi skutečně muselo vést štěstí, aby si s takovými zbraněmi povodil celou arénu.


Zeph se narodil do úplné, a možná i vcelku normální, rodiny. Na normálnosti však jeho rodina ztratila ve chvíli, kdy jeho matka dostala neléčitelnou nemoc, kterou nikdo nebyl schopen vyléčit a ona zemřela. Zephovi v té době bylo necelých pět let, neměl žádné sourozence a byl tudíž závislý pouze na svého otce, který si smrt své manželky vždy skrytě vyčítal. O malého syna se tedy tolik nestaral, většinu času trávil ve své práci, jelikož byl mírotvorce. Neustále se motal kolem druhého kraje a byl všude, kde bylo třeba zasáhnout. Byl na každé sklizni, kde bylo třeba odtrhávat plačící rodiče a děti. Zeph tedy víceméně vyrůstal sám, Musel se naučit, jak si udělat něco k jídlu a občasně se musel kolem domu ohánět jako hospodyňka, ale že by se z něj za ty roky stal vyhlášený kuchař, se tedy říci nedá. Většinu času, když byl starší, trávil spíše venku, protože doma byl sám, a pokud tam sám nebyl, byl tam otec, se kterým si postupně už zkrátka neměl co říci. Venku měl své známé a přátelé, za kterými mohl chodit, a díky kterým nemusel myslet na ohyzdnou situaci u nich doma. Většina jeho přátel však byla hrozně zapálených do Her, což on moc nesdílel a nikdo to moc nechápal. Bylo mu to jedno a vždy nad nimi akorát krčil rameny. Každý mu říkával, že jeho otec je mírotvorce a on by tudíž měl mít o Hry nějaký větší zájem, ale on vždy jen po krčil rameny a nechal to plavat. Do Her ho totiž vůbec nemuseli vybrat a on se přeci uměl prát – občas na to došlo ve škole, a tak proč by se měl obávat toho, kdyby jej náhodu vybrali? Sice do svých třinácti bojkotoval výcvikáč, tudíž neuměl pořádně se zbraněmi, Vše, co do té doby uměl, bylo právě to klukovské praní, běh a prchání. Lekci praní měl ze školy a na běh měl zkrátka vždy takový ten svůj talent. Je snad nejrychlejší ze třídy, ne-li z celé školy, což mu pochopitelně pár zájemců o výhru už i závidělo. Jenže nohy nemusí být vždy všechno. Nebylo mu tolik let, když se začal dostávat do potyček s vlastním otcem, který byl i do té doby dost chladný a neustále nějak podkopával Zephovu autoritu. Nakonec došlo i na bití, kterému se mladý hoch moc nemohl bránit, a tak před sebe tak maximálně vrazil ruce, aby neměl modřiny v obličeji. Když se pak jeho otec odebral do ložnice, vztek si chodíval vylévat ven. Vždy otevřel okno, a pak se přes parapet dostal až k větvím stromu, na který přelezl, a pak opatrně přelezl až dolů. To byl jeho život před třináctými narozeninami a vlastně i dlouho po nich. Až před třináctými narozeninami si uvědomil, že vlastně může chodit do výcvikáče a trénovat – ne pro arénu, ale proto, aby to třeba mohl nandat otci doma. Za ty roky týrání mu ta odplata přišla vhod. Následující volný čas pak rozdělil mezi trénink a školu, kterou procházel tak nějak, jak to jen šlo. Z domu stále často prchal a buď se jen tak potuloval po ulicích nebo se scházel se svými přáteli. Situace s rodinou byla den ode dne horší, ale jak měsíce plynuly, Zeph nabíral sílu a s každým dnem byl mrštnější a silnější. Ve svých sedmnáctých narozeninách se konečně odhodlal to svému otci vrátit. Když se jej opět jeho otec pokusil napadnout, obrnil a se a vrátil mu to. Mnohdy přemýšlel nad tím, že by to třeba nebyl schopen udělat, protože táta je táta, ale v ten den, kdy se poprvé vzepřel, si uvědomil, že ani rodičovská láska někdy nemusí být vše. Pak otce nechal a zase na nějakou dobu utekl z domova. Zatím žije na střídačku všude, kde se dá. Nad arénou stále nepřemýšlí – jestli se to má stát, stane se. A jestli bude muset někoho zabít – budiž. Teď to ale není nic, co by tížilo jeho mysl. Snaží se dál pracovat na sobě a nějak přežít, budoucnost jej, jako některé z jeho kraje, netrápí.

Dexter Fireleigh

[ dekster fájrlý ]

 

Player: Lauri

FC: Jared Gilmore



Contact: dee.braineater@gmail.com

Age: 13 deceased - probodnutý skrz naskrz: K. Xiāo


Token: Starý kompas po dědečkovi


Dexter není kdovíjak vysoký ani vypapkaný chlapík, proto poměrně zaostává v síle. Jeho přednosti jsou, jak už by se dalo u malého kluka čekat, převážně v těch psychických a mentálních schopnostech. Dex byl vždy dobrák, který uměl zachovat chladnou hlavu, když bylo třeba. Už od malička o něm říkávali, že je to takový malý vědec, protože vždycky uměl říci, co se mu nelíbí nebo ne, anebo na cokoliv uměl projevit svůj názor, i když byl o pár hlav menší, než ti ostatní. I v dnešních dobách tento mladý hoch hltá skoro každou informaci, která se jen k nim, do jejich školy v 12. kraji, dostane. Knížky jsou jeho spása, a tak oplývá značně velkým přehledem v povolené četbě a sám se už dokonce pokusil leccos napsat. Má poměrně velkou fantazii, v jeho hlavě neexistují žádné zábrany, žádné hranice. Kdyby z něj někdo chtěl udělat tvůrce her, určitě by neudělal špatně, protože vykonstruovat nějakou tu pěknou příšerku by chlapec věru zvládl. Příroda mu dokonce nadělila nějaký ten um na kresbu – chlapec je skutečně nadaný a detailně umí překreslit cokoliv, na co se jen podívá. Jeho oči umí vcelku realisticky vnímat barvy, a když je třeba něco sladit, udělá to bez sebemenšího problému. Jeho ruce jsou poměrně zručné a stejně tak prsty, které má rychlé a mrštné. Umí se díky nim věnovat detailním pracím a svůj um by možná mohl využít k sestrojování pastí a návnad, což však sám ještě pořádně neumí. Pasti zná spíše z teoretického hlediska, sám snad nikdy žádnou nesestrojoval, ačkoliv na zahradě se párkrát pokoušel vyrobit nějaký menší mechanismus, díky kterému by mohl nachytat alespoň nějaké krysy, které jim lezly do jejich už tak pusté zahrádky. Jak už bylo zmíněno na začátku, Dex je poměrně zarytý čtenář, což se pochopitelně odráží i v jeho vědomostech – vyzná se poměrně dobře ve zvířatech, umí určit mnoho druhů, které žiji v lesích a i v nějakých exotičtějších částech země. Vyznat se umí dokonce i v bylinkách. Ač to byl ze začátku problém něco narvat do hlavy, nakonec si bylinky vcelku osvojil, a tak v přírodě umí najít nějaké ty léčivé bylinky, ale i ty jedovaté, které by někomu mohli vcelku zavařit. Co se týče nějakých fyzických záležitostí, tak jediné, co tento chlapec zvládá obstojně, je zřejmě alespoň trochu ten běh, a pak hod. V běhání umí na krátkou vzdálenost vyvinout docela rychlé tempo, horší je to ovšem s jeho výdrží na dlouhé tratě. V hodu byl taky vždycky docela dobrý, zvláště co se týkalo přesnosti. Zas tak daleko totiž tento mladík nedohodí. Spoléhat tudíž musí zejména na své mentální schopnosti. Umí svázat do kupy nějaké ty provázky a udělat na nich nějaký ten rozvázatelný, ale i nerozvázatelný uzel.


Asi není ani třeba dodávat, že tento chlapec se pořádně neumí prát a ze zbraní držel v ruce maximálně nožík, se kterým tak nějak něco zvládne, ale sakra dobrý to teda není. Maximálně si něco nařeže nebo rozřízne, ale aby s tím někoho vykuchal, to teda pardon. Taky to není žádný vrcholový sportovec a ve škole by asi dokonale seděl na vzorec šprta. Hodně znalostí, ale pramálo sportovních vlohů. Kromě běhu a dobré mušky mu každá námaha přinese tak maximálně velké strasti. Nejraději by zkrátka byl někde v knihovně a ne na hřišti, protože fuj, sport. Ten je tak maximálně pro upocené frajírky, znalosti jsou důležitější. Tudíž Dexter není ani nejlepším bojovníkem, ani nejlepším sportovcem. Když totiž říkáme, že není dobrý ve sportu, tak není dobrý ani třeba v plavání. V životě totiž nikdy neplaval, a tak kdyby jej někdo hodil do hlubokých vod, asi by jen kopal nožkama, než by se nakonec úplně utopil nebo než by jej zachránil nějaký zázrak. Taky to není kdovíjak dobrý kuchař. Sice se občas díval na maminku, jak něco kuchtí, ale jinak je prostě v kuchyni šikovnej asi jako kráva v laboratoři. Prostě hrozný pakouš, který kolem sebe tak maximálně udělá hrozný bordel, než aby ukuchtil něco, co se bude dát jíst. A pokud bychom se bavili o shánění jídla, určitě by lépe sehnal nějaké jedlé bobule, než ulovil třeba zajíce. Těžko říci, jestli by je j třeba umě i zpracovat. Zas tak často se králíkům nevěnuje. Vlastně nikdy v životě nezpracovával žádné maso, protože je mu třináct a rodiče se jej snažili připravit spíše na život muže, než hospodyňky. I když je faktem, že jim to moc dlouho nevydrželo – Dex je trochu jako slon v porcelánu, co se týče uklízení nebo domácích prací.


Dex měl na rodinu celkem štěstí, jelikož pochází z úplné rodiny, tedy není ani sirotkem, a ani mu nikdo nechybí. Má tři starší bratry, kteří už, díky svému věku, nemají s Arénou a potažmo Hrami žádné spojitosti. Dva z nich pracují v dolech a třetí je pomocný ošetřovatel, jelikož to byl vždy, obdobně jako Dex, milovník knih a čtení. Dexterovo dětství bylo vcelku bezproblémového, jelikož jeho rodiče měli takové příjmy, že si mohli dovolit nějaké to lepší maso i ovoce, a pokud občas bylo něco navíc, vyslali jednoho ze starších bratrů, aby něco směnil na černém trhu. Na malého chlapce spíše všichni dávali pozor, aby si nějak neublížil, a aby se třeba nedostal do potyčky s nějakými mírotvorci, i když je pravda, že se občas projevilo to, že už je čtvrtý v řadě, a tak s ním už taky trochu nakládali jako s chlapákem. Zejména nikdo nečekal, že by se třeba z mladého chlapce mohl vyvinout další knihomol. Všichni si mysleli, že bude spíše následovat vzoru svých dvou starších bratrů a bude se hodně zajímat o to, aby byl zručný a dobrý. Hrozba Her tu přeci stále visela nad jeho hlavou jako břit gilotiny. Dexter však měl nejraději učení, knížky, a pokud něco dělal s rukama, obvykle to mělo něco do činění s kreslením nebo se třeba něco snažil upatlat s hlíny. Občas mu k jeho tvoření pomáhala jehla, anebo nějaké ty provázky, se kterými něco vázal. Zkrátka se o něm nedalo moc říci, že by to byl ten nejlepší pomocník v domácnosti, i když se vážně snažil. Většinu věcí však měl v hlavě spíše teoreticky, uměl si různé věci odvodit, leccos si i spočítat, ale copak pro to měla pochopení maminka, která nutně potřebovala uklidit? Rozhodně ne. I přesto však Dexter má svou rodinu rád a oni jeho. Všichni drží při sobě a každičký problém řeší společně, jakoby mezi nimi byl stále natažený nějaký imaginární provaz, který by je stále spojoval. Společně prošli sklizněmi a společně si vydechli, když na žádné nezaznělo ani jeho jméno a ani jméno jeho bratrů. Nikdo si nedokáže představit, že by to nyní mělo padnout na Dextera, ale když se tomu zatím všichni vyhýbali? Kdo ví. Nebezpečí je tu stále.

Tuesday, March 22, 2016

Ute Chester

[ jut čestr ]

 

Player: Renaiti

FC: Kat Graham



Contact: renaiti@seznam.cz

Age: 18 deceased - probodnutý krk: L. Kaeden


Token: Rodinný prsten - náhled


Jedná se o vcelku sebevědomou dívku, které v žádném případě není lhostejná přetvářka. Vlastně celý její život je jednou velkou přetvářkou. Díky jejímu nehasnoucímu úsměvu se všem v jejím okolí může zdát, že je vše úplně v pořádku, jenže ono to tak vlastně ani být nemusí. Dokázala se naučit skrývat svoje špatné pocity a nahrazovat je těmi pozitivními. Přišla díky tomu také na to, že tak mnohdy naštve více lidí, než kdyby se je jakkoli pokoušela urážet. Jelikož nemá stálou práci na jednom místě, ale čeká, kam ji ten daný den pošlou, rozhodně se jen tak něčeho nezalekne. Díky sadům se naučila nejen lézt po žebříku, ale i vcelku dobře lézt po stromech a rozhodně si zde také dokázala zvyknout na všelijakou havěť od nějakého toho mravence až po sršně. Naopak díky práci na poli se naučila rozeznávat základní plodiny pěstující se v jejím kraji. Také ještě získala jistou zkušenost se srpem a věcem jemu podobným, ví jak jej má správně držet, aby s ním pracovala co nejefektivněji a do je nejdůležitější. Jestli by s ním dokázala někoho zabít, toť je otázka druhá. Jelikož jsou v jejím kraji drsné podmínky na denním pořádku, neboť většina produktů míří rovnou do Kapitolu a jen minimum jim tu zůstává, je zvyklá na to, že nedostává pravidelný přísun potravin, ta k jak by dívka jejího věku potřebovala. Stejně tak si zvykla i na přísný řád, který jí jasně dává najevo, že občas je zkrátka lepší držet jazyk za zuby a jen poslušně dělat to, co se po ní žádá. Nikdy totiž nebyla ten typ, aby schválně vyvolával nějaké rozbroje nebo rvačky. Ve svém volném čase – kterého sice nemá mnoho, ale i přes to – se věnuje tomu, co ji doopravdy baví a to je tanec. I když je to pro její kraj netypické, pro ni se jedná o činnost, u níž se dokáže uvolnit a na chvíli úplně vypnout po celodenní výpomoci na polích nebo v sadech. Získala díky tomu i určitou mrštnost. No, a jakožto nejstarší dítě ve své rodině také často musela pomáhat rodičům, ať už matce nebo otci. Dopracovala se tak i k určitému levelu zručnosti – ví co a jak a nástroje jí nepadají z rukou. Například když zašívala staré roztrhané deky, aby jim ještě chvíli vydržely nebo pomáhala otci opravovat střechu…


Na první pohled možná nevypadá jako dívka, která by nějaké slabiny měla, při nejmenším se veškeré svoje mezery, ať už po fyzické nebo vědomostní stránce snaží před ostatními skrývat, jak nejlépe to jen dovede. Jenže to, bohužel pro ni, neznamená, že žádné slabiny nemá. Jelikož tráví mnoho času v práci na poli nebo v sadech, nemá příliš volného času, aby mohla trénovat. Ovšem i kdyby to volno měla, její kraj nenabízí mnoho možností pro trénink. Naučila se sice pracovat se srpem, hráběmi a různými jinými nástroji pro zemědělství, ale nějakých zbraní, které mají k dispozici ve vyšších krajích, se nikdy nedotkla, přesně jak by se dalo čekat od dívky z jedenáctého kraje. Co by ale opravdu nezvládla je krev z nějaké rány na jejím těle, to opravdu ne. Pohled na tuto červenou tělní tekutinu, řinoucí se po její kůži, ji pokaždé uvede do mdlob, ať už je v jakémkoli množství. Sice má základní znalosti rostlin a stromů – díky jejímu kraji – o bylinky a keře se nikdy nijak zvláště nezajímala, nepřišlo jí to důležité. Možná je to chyba, protože by na to hlavu a pamatováka měla. Ovšem momentálně si to ani nijak výrazně neuvědomuje. Jako takovou svoji hlavní slabinu však vnímá svoji poměrně malou výšku, která činí necelých 157 centimetrů. Pro někoho by to možná mohla být výhoda, ale ona to spíše vidí jako přítěž. Neboť když leze po stromech v sadě, nedokáže okolo sebe otrhat tolik plodů a musí si co chvíli popolézt trochu výše, aby dosáhla i na větve nahoře, což je podle jejích slov jen ztráta času. Přísloví: "Dvakrát měř a jednou řež," pro její charakteristiku rozhodně není to pravé ořechové a jí samotné to vůbec nic neříká. Dokáže být totiž v mnoha situacích velmi energická a úplně při tom vypustí nějaké logické myšlení, nebo případné následky onoho činu. Ano, jedná se o horkou hlavu, která se ihned chopí první příležitosti, aniž by si to více promyslela a uvážila, co by se mohlo stát…


Ute se narodila do 11. kraje, jestli se dá mluvit o štěstí nebo naopak smůle, to nechť si každý posoudí sám. Ona nemůže jinak než být spokojena, neboť i kdyby byla nespokojena, nic s tím už nenadělá. Narodila se jako první dítě rodičům Chesterovým. Její tatínek doufal ovšem v chlapce, kterého se ani po třech dalších přírůstcích nedočkal. Jelikož byla malá dívenka nejstarší, rodiče ji vždy brali jako největší pomocnou sílu. Už od raného dětství byla spolehlivým tvorem a proto jí matka svěřovala její mladší sourozence do péče, zatímco oba rodiče pracovali, aby měli alespoň na základní potraviny. Jakmile sestry odrostly do věku, kdy se o sebe doma dokázaly chvíli postarat samy, připojila se Ute jako pomocná síla na pole či sady, jak bylo zrovna potřeba. Již od útlého věku se musela učit zacházet s různými zemědělskými potřebami. Nedá se moc mluvit o tom, že by měla dětství, takové jako každé jiné dítě, například z Kapitolu nebo vyšších krajů. Ale i přes to, měla tři nejzákladnější věci, které jí stačí i dnes: rodinu, lásku a zázemí. I když jejich dům nebyl nikdy žádný přepychový palác, alespoň měli střechu nad hlavou, na rozdíl od jiných nešťastníků. Moc dobře ví co je to hlad, ale rodičům to za vinu nedává, protože si je moc dobře vědoma toho, že práce není lehká a uživit čtyři hladové krky není opravdu žádná legrace. Snaží se jim proto už od malička co nejvíce pomáhat. Už od nízkého věku jí tedy začalo pravidelné ranní vstávání a vracení se domů až za tmy, kdy již nejde pracovat. I přes to si však stále udržela úsměv na rtech. Jednou v sadech viděla, jak se stromy rozvlnily do větru a něco na tom ji přitahovalo. Zkusila se rozvlnit podobně jako oni a přitom si pro sebe pobroukávala melodii písničky. Tímto způsobem se dostala ke svojí životní vášni, kterou je tanec. Neměla sice možnost chodit na žádné lekce nebo kurzy, zkrátka se do rytmu vlní tak, jak to cítí, čímž se dokáže bezprostředně uvolnit po namáhavém dni. Jinak z dětství nemá žádné jiné pěkné vzpomínky, spíše ty odrazující. Jako když ji občas mírotvorci šlehli bičem, aby přidala v práci. I když jsou i v dnešní době všichni při práci řádně střeženi, už si na to tak nějak zvykla. Stejně tak i na fakt, že domů přichází za tmy a spát chodí většinou až v ranních hodinách. Důvodem je totiž občasná pomoc jejím rodičům v domácnosti, aby jim alespoň trochu ulehčila a nesedřeli se úplně z kůže. Hladové hry nikdy příliš neprožívala, spíše přežívala ze dne na den a přemýšlela, co se zítra bude dít a neměla čas snít nad tím, co by dělala, kdyby ji vylosovali. Ale možná nad tím trochu uvažovat měla…

Monday, March 21, 2016

Deiene Lucio

[ dai-in lus-jó ]

 

Player: Viol

FC: Sonya Esman

Occupation: Stylist → District 8

Contact: klavdyn@seznam.cz

Age: 29 deceased - autonehoda





Na první pohled působí víc chladněji než většina Kapitolanů – to je okamžitě viditelné v jejím výrazu v obličeji, který má stále stejný. Také jak tomu společnost říká – „resting bitch face“. Většinou své pocity až tak moc neprojevuje, (jen při práci) může být šťastná a zaujata svým okolím, ale okolí si zase může smyslet, že je kompletně nezaujata děním okolo sebe, a ještě k tomu z nějakého důvodu nakrknutá. Už si na to zvykla, a nechává si lidi myslet svoje. Co jiného by bylo moudřejší, no ne? Její největší předností je estetické cítění, které se na ní projevovalo už při raném dětství. Velmi ráda se projevuje skrz svůj módní styl, má ho poněkud odlišný od toho, co se dá očekávat – většinou v barvách pastelu. Jejími oblíbenými barvami je však lososová, pudrová a smetanově krémová, které na ní většinou uvidíte nejčastěji. Jejím tajemstvím v tom, že jí většina oblečení padne přesně na milimetr je, že si některé oblečení šije sama. Všechno, co si také na sebe koupí, nemusí být ani nutně značkové, ale dražší módu rozhodně preferuje víc. Své vlasy si nechává ve své naturální lehce špinavé blond barvě, na kterou je pyšná a nehodlá si ji nikdy v blízké době zničit, ani kdyby bylo zrovna v módě nosit na hlavě paletu pastelových barev. Kromě svého specifického módního stylu, se také zajímá o malbu. Jde spíše o abstraktní umění, občas něco víc konkrétnějšího jako denní i noční nebe nebo výhled na město. Několik amatérských obrazů už v minulosti prodala pár sběratelům a vydělala si z toho docela dost peněz. Řekněme, že její zaměření je plně na umělecký úvazek. Ve škole ji logické předměty jako Matematika nebo Fyzika nedávaly smysl a následně ji jen znudily k nepoznání, jako v podstatě každého „umělce“. I když by se Deiene mohla zdát trochu podivínská vůči Kapitolanům, nakonec všechny nějakým způsobem okouzlí. Když se totiž rozpovídá, většina místnosti s ní ve všem souhlasí, jelikož její názory hrají na obě strany, a nikdo si tohohle faktu povětšinou nevšimne, a jede s jejím proudem. Rozhodně ale radši jede všechno sólo, mluvíme-li o uměleckých směrech, tak to platí nejvíc – nemá ráda, když se jí lidi pletou do jejích záležitostí okolo umění. To je taky jeden z důvodů, proč působí chladněji. Když ji kupříkladu někdo otravuje, nebojí se mu to na rovinu říct a odpálkovat ho při první vyřknuté větě. Pro lidi, s kterými se zná je prý tohle zacházení hrubé, a že by se měla víc uvolnit a nebrat to tak vážně, ale vždy se vymluví na to, že je „umělkyně“, a umělci příjemní skutečně nebývají, když jim někdo kecá do něčeho, co sami vytvořili nebo tvoří. Když už jsme u jejích vztazích a společenských aktivitách, řekněme, že se jim z větší části vyhýbá. Ráda tráví čas ve svém mini „studiu“, kde nechává promlouvat svou pravou hemisféru. Avšak proti správné Kapitolské společenské události nic nemá. Občas je fajn se odreagovat, a ještě k tomu v tak úžasném velkoměstě jako je Kapitol, je tu všechno na co si vzpomenete, to nemůže ignorovat a může to pouze obdivovat, a hlavně, být toho veleváženou součástí.


Deiene je jedináček. A všichni víme, co se o jedináčcích říká, že jsou rozmazlení. Pro Deiene to platí napůl. A to z toho důvodu, že jí rozmazloval jen táta. Kupoval jí všechno, na co si ukázala, nezáleželo na tom, kolik to stálo, bylo to hned její, proto s ním navázala silný vztah a má ho nefalšovaně za tyhle věci ráda. Její matka na rozdíl se z ní snažila vychovat samostatnou a sebevědomou dívku, která by si poradila ve své pozdější profesi či kariéře. Nebyla na ni nijak přísná, ale nepovolila jí tak úplně všechno. Její matka totiž jednoduše chtěla, aby její dcera byla jednoho dne slavná, a k tomu se prý může dopracovat jen tehdy, kdy ukáže svou samostatnost a osobnost. Takový přístup většinou Kapitolané nemají, její matka však byla výjimkou potvrzující pravidlo. V tom si samozřejmě její rodiče nerozuměli a opakovaně se dohadovali o tom, co je pro ni nejlepší. Vždycky při debatě prohráli oba, protože se nebyli schopni hádat už jen z toho důvodu, že by to mohlo vézt k rozvodu a přišli by o peníze toho druhého, což není možné dopustit – i proto že se měli rádi, nejspíš. Na Deiene ale nikdy nepůsobilo, že by se jmenovitě „milovali“. Jejich vztah byl zvláštní, občas profesionální, někdy přátelský, někdy se zdálo, že jsou sourozenci, ale nikdy mezi nimi necítila žádné to romantické napětí. Jako by to pro ně neplatilo a dali si úvazek, že budou manželé, ale vynechají z toho všechny hluboké city ovlivňující cokoli v jejich profesionálních životech. Ne že by působili depresivně kvůli tomuto faktu, jen měli jiný vztah, než jaký by se dal od manželů očekávat. Na tom si taky postavila základy jejího vlastního přístup k lásce, není stejný jako ten všech ostatních, víte – držení za ruce, dívání se hluboko do očí, ostýchavé doteky, nenápadné flirtování, dvojsmyslné úsměvy a úšklebky… pro ni jako by to stejně jako pro její rodiče, neexistovalo. Možná jednou pozná, jaká láska doopravdy může být, anebo zůstane šťastná ve své malé iluzi, že láska se rovná konexím a kariéře. Obojí by nikomu nemuselo v řádných okolnostech rapidně ublížit. Nicméně, rodiče na ní nemohli být za život víc, než pyšní. Ve škole měla dobrý průměr, i když pokulhávala v matematice a občas ve fyzice, k nim se také vždy chovala s úctou a láskou, nedělala žádné neplechy, nevyvolávala zbytečné konflikty, a proto se rozhodli, že jí budou v její kreativitě, která se projevila víc při její pubertě, plně podporovat. Ať se s tím vrhne jakýmkoliv směrem. Vždy ji můžou navíc finančně podpořit, a její táta si vydělává skutečně víc než dost, takže se o svou budoucnost, ať už je jakákoliv, nemusí v nejmenším obávat.

    

    

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92