Showing posts with label Dead Victors. Show all posts
Showing posts with label Dead Victors. Show all posts

Wednesday, May 11, 2016

Rowan Grier Willdone-Mallder

[ rouvn grierh willdan-móldr ]

 

    

Player: Andy

FC: Brooke Shields

Victory year: 89th Annual Hunger Games

Contact: pospazail@seznam.cz

Age: 69

Token: Narámek z pneumatiky

Hobby: Poker, modelářství



level [ 0 ] • credits [ 0 ] • gems [ 0 ]

ID Card ]


[ before the Hunger Games ] Grier má dobrého pamatováka. Když se ji něco nařídí, dokáže to splnit i když to zprvu vypadá nemožně. Vždy vymyslí nějaký způsob jak docílit toho, co má v plánu. Je učenlivá a rychle chápe. Co uvidí jednou, je schopná si ještě dlouho dopodrobna pamatovat, a i když v Šestém kraji není moc bylinek, stačí ji jednou jednu vidět a slyšet její název, a na svou paměť by vždy vsadila. Kdyby si měla zvolit zbraň, kterou ona jako neprofesionálně vychovaný obyvatel Panemu dokáže ovládat, asi by si zvolila něco, co připomíná nožík na provázku, a tomu je asi nejvíc podobná zbraň jménem Jouhyou. Jako malá si s něčím podobným hrála a představovala si, že je jedna z těch vítězů Hladových her. Vždy to ale byla jen hra, což se ukázalo obzvlášť když noc před svou první sklizní nemohla strachem spát. Je hodně rychlá a dokáže běžet, až se ji od nohou práší. Umí si rozložit dech, aby vydržela co nejdéle běžet. Má sílu v rukou, opravdu nemá problém cokoliv uzvednout, unést nebo se někde dlouho udržet. Sílu stopro má i inteligentní je, jen to asi neumí dát dohromady. Ráda lidi mate, a to se ji taky daří. Sama je hodně flexibilní a kvůli roztržitosti se může zdát, že je pořád někde jinde a pohybuje se z místa na místo, z toho ostatní občas dokáže bolet hlava. Házet umí na velkou dálku a se skvělou přesností, často si dávala cíle na sestřelení hodem. Dalo by se to svést jen na štěstěnu, protože téměř vůbec nemíří, tak soustředěná by nevydržela, ale má na to zkrátka odhad a dokáže dát velkou perdu. Je hodně mrštná a tělo je přizpůsobeno rychlému pohybu. Občas se snaží moc nepřemýšlet, ale když jde o to myslet logicky, když si to napětí z klidu něčím vykompenzuje, každá její myšlenka je proveditelná a krok od kroku promyšlená.

[ the days after ] Zdálo by se, jako by se její hyperaktivita v aréně ztratila, jako by ji všechnu už vypotřebovala. Po tom, co se ji podařilo vyhrát, se krapet zklidnila. Roztržitost ji ale zůstala, ba se do jejího každodenního života více vkrádala. Začala být více usedlá, nesnažila se tolik ostatní mást, byla ráda, pokud sama nebyla zmatená. Unavilo ji hrát si na dívku, kterou byla než odešla, takže do popředí spíš vyšla její osobnost manipulátorky a intrikářky. Když se rozhodla si s něčím lámat hlavu, bylo to jen pro její prospěch. Co se týče síly v rukou, pokud si před arénou myslela, že je spolehlivá, po tréninku který ji aréna uštědřila, by na ně už tuplem nedala dopustit. V jediném výcvikovém centru byla na rozdíl od profíků teprve před arénou, tam si osvojila i nějaké ty dovednosti maskování, základy pro přežití a nejčastější chyby, kterých se nesmí dopustit. Aréna ji toho jistě spoustu dala, když pomineme, že ji i spoustu vzala. V aréně také zjistila, že se spousty věcí neštítí, ať už je to zabíjení nebo žití ve špíně a hladu. Naštěstí ale v haldu nikdy díky penězům z výhry nezůstane. Nejvíc se teď soustředí na to, aby byla pro každého naoko ta spolehlivá, vytváří si víc falešných tváří a vytahuje je podle toho, kdy se jí to hodí. Inspiraci dostala od některých lidí v aréně, třeba když se proti ni postavili vlastní spojenci. Odvykla si na někoho se spoléhat, bere to tak, že pokud něco neudělá sama, nemá to. Už tolik nevěří. Uvědomila si, že s milým úsměvem daleko nedojde, a jak mile dostala uplatnění jako vítěz, bylo přirozené, že chtěla víc. Hned po zotavení ze zranění a psychické újmy se pokusila co nejvíce ukazovat, ale pozici oblíbeného miláčka Kapitolu zase převzal následující vítěz, měla si hold uvědomit, že je to pozice nestálá jak aprílové počasí. Přestala tolik chodit ven do přírody, být aktivní a běhat nebo jen tak lézt po stromech, prostě si po aréně přišla vyspělejší a tyhle činnosti ji přišli dětské. Po nějakém čase by v souboji proti ni někdo těžko uvěřil, že ona mohla vyhrát něco takového jako drsné Hladové hry. Schopností ji spíše teda ubylo než přibylo, protože i ty co nastrádala všechny zanedbala. Z aktivity se spíš posunula k lepší mentalitě, pořád by jí to dokázalo pálit a vidět všechny možné směry, dokáže vždy něco kloudného vymyslet, holt to ale nevidí důvod moc využívat, jen při intrikování. Nemá nic zajímavé ve svém životě, takže se ráda zajímá o cizí a posunuje lidmi jak se jí zlíbí, jak se ji zdaří. Bere to tak, že ve svém životě něco dokázala, to by neměl nikdo zpochybnit, jinak by se pěkně vytočila, psychicky náchylná je po aréně dost.


[ before the Hunger Games ] Určitě by nebyla schopná jakéhokoliv boje tělo na tělo. Né že by na to neměla sílu, ale pod tlakem nemyslí a snaží se bezhlavě cokoliv zasáhnout. Logické uvažování posune do pozadí a člověk by řekl, že začne panikařit. Zkoušela to jen jednou, a to když ji zmítal hněv, protože bratr usekl hlavu její oblíbené hadrové panence. Sice mu dokázala přivodit škrábance a celkem i zranění, ale to bylo jen tím, že se Raul nebráni. To ji na tom štvalo ještě víc a z toho důvodu se ještě víc dostávala do nepříčetnosti. Nikdy se nepodívala k vodě. Všechna jezera, u kterých kdy byla nebyla hluboká a na jejich dno dosáhla. Zkoušela sice párkrát plavat, ale to se v Šestém kraji a v jeho vodstvu ani nedalo, což nás přivádí k tomu, že by byla schopná se utopit i v lžičce vody. Jakmile je ve vodě, jde jako kámen ke dnu. Asi na to zkrátka nemá vlohy. Nemá čas se piplat s maličkostmi, takže nějaké ty uzly nebere do rukou. Dokázala by do nich zamotat i samu sebe, je moc roztržitá než aby se na chvíli zastavila a s klidem rozplétala nebo splétala nějaká lana. To samé s různými pastmi, nedokázala by je na rychlo zkonstruovat, ve spěchu má nevýhodu, protože ji opouští uvažování. Nemůže ani spěchat a ani se ji nedaří moc uklidnit a soustředit, nejvíc se ji daří pokud jde zlatou střední cestou.

[ the days after ] Většinu slabin se naučila zmírnit, vykompenzovat něčím jiným nebo je skrývat, aby ji nikdo nemohl zpochybňovat. Boj tělo na tělo by možná zvládla pouze, kdyby se dostala do deliria a opravdu by běsnila. Adrenalin by ji nějakou tu sílu poskytl, ale jelikož sama sebe a cvičení zanedbává tím, že se na to úplně vybodla, bylo by to tak jediné, co by ji v boji tělo na tělo mohlo pomoct. Dokonce i kvůli naštvanosti byla pořád roztržitá, sílu by nedokázala skloubit se strategickým drásáním a smýšlením, buď jedno nebo druhé. Místo toho, aby se většiny svých strachů v aréně zbavila, jelikož myslí, že si tam přešla už opravdu vším, co by ji mohlo za život potkat, potvrdilo se spíš to jak neschopná je v plavání. Teď má z hluboké vody a větších vodních nádrží hrůzu, je jen dobře, že obyčejná sprcha ji nevadí. Občas vypadala paranoidní, ale pravdou je, že pokud by se nějak nepohnula a vypadala navenek klidně, jen by ji to drtilo mozek, přinejmenším by těkala pohledem ze strany na stranu. Tím, že se tato její vlastnost roztržitosti umocnila, přestala se tolik soustředit na svou paměť, přestala zcela jasně vnímat okolí, a tak se ji těžce držela pozornost a už nebyla paměť její nejsilnější zbraní. Po tom, co se trochu zklidnila všechny výhody z akčnosti utekly, pořád by se sice dokázala naštvat, dostat do určitého stavu neklidu a nepříčetnosti, ale obyčejně už spíš připomíná staršího člověka.


[ before the Hunger Games ] Grieřin život v Šestém kraji nikdy nebyl ničím výjimečný. Žádná tragédie, o které by si drbny stařeny štěbetaly po celém Šestém kraji jako by hrály tichou poštu, se nikdy Willdonovic rodině nestala. Žila s matkou, otcem a nevlastním bratrem v jednom z dobře zařízených domků a k životu jim moc nechybělo. Pravdou je, že rodinné statusy v jejich rodině byly mírně komplikované, holt její matka byla vskutku zmatená ženská a podle jejich vlastních slov ,,Zmítaná láskou". Grieřin starší bratr Raul měl jiného otce, než Grier. Jejich matka Daphne ale žila s úplně jiným mužem, než jaký ji kdy poskytl DNA pro její děti. Daphne otěhotněla v poměrně normálním věku a na poslední chvíli si vzala Curta, který nebyl Raulův otec. Po dvou letech do rodiny přivedla na svět i samotnou Grier, jenže její otec zase nebyl nikde k nalezení. Curt jim nebyl, ale přijal ji, stejně jako jejího bratra předtím za své dítě. O svou ženu, kterou i přes všechny její zálety miloval, se poctivě staral o svou rodinu, ačkoliv nebyla téměř jeho, bral se zodpovědností. V jejich životě nebylo nic komplikovanější, než rodinné spoje, ale jelikož z toho nikdo z nich nedělal velké drama, jejich život se dá považovat za pohodový. Samozřejmě jen pokud vynecháme ten fakt, že jejich matka Daphne neměla své rodiče už dlouhou dobu a byla vždycky tak trochu ulicí zkažena, a Curtova matka výběrem nevěsty jejího syna nebyla nadšená, tak ano - byla to šťastná famílie. Daphne nějakým způsobem určitě svého manžela milovala, to snad jo, ale i kdyby ne, nebyla tak sobecká aby sebou na ulici stáhla i děti, na které si zadělala, a jelikož se po kraji vědělo, že Curt má pro ni oči, zdálo se, že využila situaci a nechala se s pokrčením ramen nacpat do svatebních šatů. Pravda se věděla jen v okruhu rodiny, ostatním sousedům do toho nic nebylo a ani to nebylo tak zajímavé, aby to rozhlašovali. I když Curtova matka si mnohokrát chtěla pustit pusu na špacír, aby její snaše podupala image, na žádost svého syna a z lásky k němu nikdy o ničem necekla. Čas běžel za normálního žití a každým dnem bylo vidět, jak se Grier liší od své matky a Curtova výchova na ni měla větší vliv. To Raul byl ten, co v pubertě odmítl poslouchat Curta, protože nebyl jeho pravým otcem a létal po kraji jak se mu zachtělo, jako jeho matka za mlada. Tohle jeho období ale netrvalo dlouho, protože od nevlastního otce pochytil alespoň tu obětavost vlastní povahy pro objekt jejich zájmu - či že nějakou dívku. Zklidnil se, aby mohl být dobrým kandidátem pro přítele Claudie, holky o tři roky mladší a taktéž nepatřící zrovna do chudých poměrů. Daphne se během let zklidnila a posunula se na vyšší úroveň, aby vypadala jako manželka hodná muže z vyšších vrstev, na staré kolena už tolik nebláznila, nějaký ten rozum se na ni nalepil. I když si Grier z matkou rozuměla a měla jistou formu pochopení pro její krušné mladistvé skutky, svého nevlastního otce měla ráda víc. V době dospívání se snažila na ni mít vliv i bohatá babička, ale po čase, když si uvědomila Grieřin nezájem a to, že stihla pochytit ty rozepře mezi babičkou a mezi její matkou, vzdala svou snahu být v jejich očích nejpoctivější babičkou. Grier nezná jejího pravého otce ani otce svého bratra, ale vrásky ji to nikdy nedělalo. Grier není nějak obzvlášť tichá, vlastně je ráda v dobré společnosti, ale nikdy by nikomu neřekla nebo neudělala něco, co by mu mohlo ublížit. Má za to, že si nemůže vše dovolit, takže svým způsobem ctí všechna pravidla ať už etikety nebo Panemské. Pro lidi, co má ráda by dala ruku do ohně. Je to celkem silná osobnost, ale usmívá se jako sluníčko, přece jen nemá ráda konflikty.

[ the days after ] Grieřina poslední sklizeň, po které už měla mít vcelku pokoj se krapet zvrtla a uvaděčka držela papírek s Claudiiným jménem. Grier neměla moc co ztratit, zatím co její bratr by ztratil životní lásku, kdyby se mu Claudie nevrátila. Grier se tedy přihlásila dobrovolně místo ní. Na návrat do Šestého kraje se nevázala, ale přesto za nedlouho putovala vlakem zase zpět domů. Na rozdíl od Hladových her, které měla možnost sledovat v televizi, ty její uběhly poměrně rychle. Přece jen si to nestihla uvědomit, nebylo to takové jako z pohledu na obrazovku. I když jistotu, že si tím vším opravdu prošla ji dodávaly občasné bolesti a nezahojená zranění, i když se ji Kapitol opravdu snažil dát do kupy. Její rodina v Šestém kraji ale během její nepřítomnosti opravdu obdržela pár změn. Ke vší smůle se Grieřina babička jejího návratu nedožila, jak se říká: klepla ji pepka. Když se ale situace trochu uklidnila a Grieřin příjezd nebyl neustále tolik probíranou novinkou, dozvěděla se Grier i o plánované svatbě, jelikož Claudie a Raul se do toho rozhodli konečně praštit po tom, co Claudie díky Grier smrti utekla jen tak tak. To ale není zdaleka jediná změna, která Grier doma čekala. Krátce po zabydlení ve vesnici vítězů měla Grier čest seznámit se s novým manželem své matky. Slyšela o tom, že se její rodiče rozhodli rozvést nebo minimálně nežít spolu, protože matka měla za to, že už nepotřebuje Curtovu oporu a zlomila mu srdce. Grier tak měla nového nevlastního tátu, ale co je víc šokující, Raul měl tak svého otce pravého. Po tom, co Grier odešla do Her se Daphne nějak podařilo otce svého prvního dítěte kontaktovat, a jelikož si s ním přijde jako mladá holka co vyvádí všechny možné šílenosti, rozhodla se na staré kolena upustit od kodexu a užít si. Grier ví, že její nevlastní otec kterého měla ráda a brala ho jako vlastního pořád žije, víc se ale s ní nebo její rodinou nezkontaktoval. Zřejmě je pořád někde v kraji a léčí zlomené srdce. Grier se pak od rodiny úplně distancovala. Matka, nebo lépe řečeno to co se s ní stalo, nebyla k vydržení, a tak Grier svou rodinu nemínila potkávat. Jediný, na koho nezanevřela a kdo nezanevřel na ni byl Raul. Po čase se ale zjistilo, že Grier dívku, které zachránila život a kterou si její bratr vzal, nemohla vystát. Projevovala ji moc vděku, byla na ni hodná a věčně usměvavá jako sluníčko, což by určitě nebyla, kdyby si prošla arénou. Neustále ona byla tím světlem, kterým kdysi jako hodná dcera bývala Grier, a tak od svého chování Grier upustila. Otočila se téměř o 180 stupňů. Její skrytý temperament a osobnost vybublaly na povrch. Grier není konfliktní nebo vysloveně nedělá věci naschvál. Rozhodně si ale nenechá kálet na hlavu, je schopná se rozohnit a hodně na vás křičet. Ví, jakou má úroveň a snaží se ji držet, povýšenost ale přímo nesnáší a je schopná vám pěkně od srdce drze zanadávat. Je víc temperamentní než by bylo milo, tím se myslí, že je pro všechnu srandu a všude je jí plno. Do pojmu sranda ale nezahrnuje jen tak něco, v tom je ten háček. Ráda se baví a nenechá si zkazit náladu jen tak někým. City sice má, to ano, ale nikomu do nich nic není. Má své zásady a smysl pro povinnost. Nesnažte se ji naštvat, dokáže se dlouho a živě hádat, nestojí ji to tolik energie kolik by jste mysleli. Není to vysloveně taková badass jako její matka, spíš je rozumná, ale svoje ego kvůli kterému někdy jako zlá může vypadat, určitě má, je to ta střední cesta výchovy její matky a nevlastního otce, takový kompromis. Moc se nestará o to, co se s kým stane, prostě bere příležitosti a okamžiky tak jak jsou a nehraje si na něco, co po aréně a událostech po ní už není. Ty, které si ale pustí blíž si pečlivě vybírá. Dokonce se ji po tom všem a s jejím chováním podařilo zamilovat. Našel se někdo, komu její charakter vyhovoval a viděl v ní to, za co byla ráda. Vlastně chystala vlastní svatbu a dítě bylo na cestě. Zdálo se, že ji hry nebudou pronásledovat na vždy, ale samozřejmě život není dokonalý. Její snoubenec umřel při testování dopravního vlaku, který se vychýlil z kurzu a nereagoval na ovládání. Grier si připadala jakoby na ni všechno padalo. Žal a stres po ztrátě milované osoby pak přihodil, že Grier potratila. K tomu všemu se umocnili její deprese a záchvaty vzteku, které doprovázely noční můru z arény, které ji byly pořád na blízku i přesto, že se vůči aréně cítila otupělá. Ztratila tak všechno, co si těžce vydobyla a rozhodla se na to vše vykašlat. Má dojem, že za to může Kapitol a že možná on nechtěl, aby se vítězka vdala a vedla šťastný život. Ať je to jak chce, Grier se může sice usmívat a bavit, ale ve skrytu duše je pořád naštvaná na celý svět, a ona to ví. Až ten vztek vybublá na povrch, nepřejte si být blízko ní. Je to totiž silný hráč a rozhodně né něčí šachová figurka. Nemíní být pořád ta zraněná, už je ji zkrátka vše jedno. Depresím se dokáže vyvarovat díky lékům, ale ty záchvaty vzteku občas zcela nezvládá. Začala si říkat příjmením, které by nesla kdyby se stihla vdát a žít šťastně až do smrti.


× o doplnění si napiš na e-mail

Thursday, November 26, 2015

Jeffrey Horn

[ džehfry horn ]

 

    

Player: Quinn

FC: Max von der Groeben

Victory year: 128th Annual Hunger Games

Contact: hg.annquinn@gmail.com

Age: 28

Token: Přívěsek ve tvaru pneumatiky

Hobby: Zpěv, cestování


level [ 0 ] • credits [ 1 300 ] • gems [ 0 ]

Interview | ID Card ]


[ before the Hunger Games ] Kdo vlastně Jeffrey je? Jaký je? Co od něj máme očekávat? Tuhle otázku si zřejmě klade většina lidí z Šestého kraje, co ho znají jen od vidění. Není moc komunikativní, a kdybyste ho chtěli jednoduše charakterizovat, řekli byste, že je to nějakej zhulenej trouba, protože se stále usmívá jak blbeček. Pravda je ovšem jiná. Jeff ve svém životě prožil spoustu zlých věcí, ale není jeden z těch lidí, co všem musí své problémy předhazovat. Proto se raději směje a všechno si nechává pro sebe. Pryč ale od problémy, jaký tedy Jeff je? Je to obyčejný kluk z Šestého kraje, a protože se Šestý kraj specializuje na dopravu, rád se dopravním prostředkům věnuje. Hlavně do aut je přímo blázen. Doma si sám vyrobil pár modelů. Jako dítě si s nimi neustále hrál a ačkoliv by to nepřiznal, i nyní občas zavzpomíná na dětská léta a zajezdí si s nimi. Kromě aut ho baví hudba, především zpěv. Dokonce je členem školního pěveckého sboru a jeho učitel ho považuje za jednoho z nejlepších.. Kdyby se jednou nějakým zázrakem dostal do Kapitolu, třeba by to se svým talentem zvládl dotáhnout opravdu daleko. Vždyť v Šestce zvládl vyhrát nejednu soutěž v této disciplíně a trofeje má hrdě vystavené ve svém pokoji. Jediné, co mu na tom vadí je fakt, že ho při vystoupení nutí nosit obleky, které ze srdce nenávidí. Prý je to kvůli formálnosti, ale on si v tom prostě připadá jako tučňák, kterého viděl v učebnici biologie. Nehledě na to, že ta kravata je taky dost děsná. Člověk se s tím ani nemůže najíst bez toho, aby se nemusel bát, že mu ta pekelná věc skončí v talíři. Kromě těchto činností ho také dost baví sportování. Běhání je jeho obrovskou vášní. Každé ráno, pokud mu to počasí a zdravotní stav dovoluje, vyjde ven před dům, dá si krátkou rozcvičku a jde si někam alespoň na hoďku zaběhat. Už se to stalo jeho každodenním rituálem a jelikož mu to dělá dobře, tak nevidí žádný důvod, proč s tím přestávat. Dále tu máme zbraně. To je něco, co ho nikdy moc nezajímalo. Pokud šlo o luky a zbraně luku podobné, ty si alespoň zasloužily jeho pozornost, protože ho vždycky fascinovalo, jak to ti lidé sakra dělají. Pro jeho logicky nadanou mysl to byla velká výzva, sledovat někoho, kdo to s tím umí a učit se. Jinak ho střelné zbraně, které viděl možná tak jenom v Kapitolských filmech, nikdy moc neuchvátily. Neviděl na nich nic zajímavého, nic převratného, skoro si až myslí, že jsou těžce pod jeho úroveň. Hlavně všechny automatické zbraně mu přijdou všechny na jedno brdo a vůbec ho nezajímají. Proto se spíše věnuje jenom svému luku, který ho naučil trpělivosti. Ví, že do toho nesmí dát ani moc velkou ani moc malou sílu a míření mu taktéž nedělá příliš problém. Těžko říct, jaké by to bylo s opravdovým lukem, on má totiž jen amatérsky vyrobený, ale nemá žádné pochyby o tom, že by to taktéž zvládl. Kromě luku se také dopracoval k nožům, s kterými ho to dost baví a taktéž k oštěpu a meči, jestli tak vůbec ty jeho provizorní zbraně může nazývat. 



[ before the Hunger Games ] Výška přibližně 180 centimetrů a váha 75 kilogramů z něho dělá naprosto obyčejného kluka, ani ne moc vysokého, ani ne moc malého a ani ne moc tlustého, ani ne moc hubeného. Zkrátka výborně zapadne do davu. Co tedy může být jeho slabinou? Určitě lze mezi ně zařadit jeho houževnatost. Potřebuje vidět vše, zkusit vše a být všude, dokáže jít i přes mrtvoly. Někteří lidi jeho nadšení nechápou, řeknou si, že je idiot a totálně ho odignorují. Dost mu také překáží jeho výbušnost. Není to zrovna nejklidnější člověk a čas od času ho zvládne naštvat i ta největší kravina. Samozřejmě se to dost odvíjí od jeho nálady v danou chvíli, ale kdybyste se náhodou nacházeli v jeho blízkosti, když mu rupnou nervy, je lepší se rychle vzdálit. Nadávky a fyzické útoky se z něho sypou jedna báseň a je pravda, že moc obdivovatelů mu to rozhodně nepřidalo. Další nevýhodou je ta jeho hloupá minulost.. Táta měl špatné období a mamka už nebyla na světě, no a nejvíc si to odnesla Jeffreyho psychika. Už nebyl takový veselý, ani neměl tolik sebevědomí a jenom se strachoval, co přijde dál. Jestli se opět otec opije a svou zlost si vybije na něm. Po celém těle má stále spoustu jizev, které mu to všechno připomínají, i když se snaží zapomenout. Postupně kolem sebe vybudoval takovou bariéru, před ostatními se chová normálně, dělá, že se nikdy nic nestalo a vše si nechává pro sebe, což není nic dobrého. Není vůbec nápadný, chodí jako myška, i když se o to nesnaží a je velice lehké ho přehlédnout. No, je to výhoda, nebo nevýhoda? Na jednu stranu by mu to mohlo pomoct, kdyby se ocitl v aréně a potřeboval se někomu vyhnout, v normální životě je to ale dost na nic a spíše deprimující, když si ho nikdo nevšímá. Kromě toho, jak už bylo zmíněno, neumí zacházet se žádnými střelnými zbraněmi. Myslí si, že kdyby byla opravdu nouze, zvládl by z něčeho takového vystřelit, ale skutečnost může být jiný. Přece jen to není jen tak, střílet z opravdové zbraně. S nějakou hračkou je to mnohem lehčí a nemusí se vyrovnávat s následky, které by skutečná zbraň způsobila.



[ before the Hunger Games ] Jeffrey, nebo Jeff (přezdívka nebo celé jméno, je mu to jedno, hlavně že ho neoslovujete nějakou kravinou), měl vcelku hezké dětství, které překypovalo láskou. Podařilo se mu narodit dvěma lidem, kteří byli úplně nadšení z jeho příchodu, otci Bobovi a matce Janny, kterým se po moha pokusech konečně podařilo mít vlastní děťátko a starali se o něj jak nejlépe mohli.. Oba ho vychovávali velmi dobře a vzal si od nich jenom to nejlepší. Otec ho naučil spoustu věcí o autech, matka zase něco z vaření. Vždycky říkala, že až tu jednou nebude ona, bude si muset umět navařit, aby neumřel hladem. Chudák matka ani nevěděla, že Jeffrey nebude ani dospělý, když se její předpověď naplní a on bude muset být bez ní. Bylo mu jen dvanáct, když umřela na rakovinu. Pro Jeffa i pro jeho otce to byla obrovská rána. Měl kolem sebe spoustu přátel a ačkoliv nechtěl přijmout jejich pomoc, nikdy se k němu neobrátili zády a vždy tu pro něj byli. S jejich pomocí se z toho dostat, to samé se ale nedá říct o jeho otci. Začal opravdu hodně pít a vždy, když přišel domů, doma nebyl nikdo jiný, na kom by si vybil zlost, než malý Jeff. Modřiny po celém těle u něj nebyli žádnou zvláštností, vždy si ale vymyslel nějakou trapnou historku, aby otec neměl problémy. Moc dobře si uvědomoval, že kdyby to někomu řekl, otec by neskončil dobře a on by musel do děcáku, kam za žádnou cenu nechtěl. Bohužel jeho otec začal být s útoky stále více kreativní a kolikrát na jeho těle končili i rozžhavené kusy železa. Díky nim má kromě modřin i dost nehezké jizvy. Když už to vypadalo, že je vše ztracené a on byl na pokraji zhroucení, něco se stalo. Bylo to jakýsi zlom, otec se z ničeho nic začal vracet do normálu. Ani dnes pořádně neví, co se stalo. Že by někdo vyslyšel jeho modlitby? To se nikdy nedozvíme, faktem zůstává, že otec skončil na léčení a nyní už je doma, úplně v pořádku a pořádnou dobu v sobě neměl ani kapku alkoholu. Jejich vztah se pomalu ale jistě napravuje. Je to velice složité, protože mu nemůže zapomenout tu bolest, kterou mu způsobil. Jenom čas ukáže, jestli se nakonec zvládne dát všechno do normálu, nebo mu opravdu nikdy nezvládne úplně odpustit.



× Ezra Donnovan - Je vděčný za to, že měl mentora jako je Ezra. Ví, že se často stane, že mentoři nejsou úplně ideální, ale v tomhle případě to určitě pravda nebyla. Docela si toho člověka oblíbil už za svůj pobyt v Kapitolu. Myslí si o něm jedině dobré věci, ještě aby ne, když si jsou docela dost podobní. Bylo by poměrně smutné, kdyby si s ním nesedl, právě kvůli té podobnosti. Čekal, že se spolu po Hrách budou bavit o něco víc, jenže to tak nějak nedopadlo, hlavně protože on se docela dlouho držel mimo společnost a na žádná přátelství nebyl čas. Svým způsobem k němu docela vzhlíží, ale asi by mu to nikdy neřekl. Vůbec by se nebránil, kdyby se měli začít bavit nějak víc. 

Wednesday, July 08, 2015

Rosie Alisee Wayne

[ rouzí alisý vejn ]

 

     

Player: Renaiti

FC: Zoey Deutch

Victory year: 127th Annual Hunger Games

Contact: renaiti@seznam.cz

Age: 28

Token: Prsten ze starého drátu

Hobby: Běh, opravování věcí, fotografování




level [ 0 ] • credits [ 3 000 ] • gems [ 0 ]

Interview | ID Card ]


[ before the Hunger Games ] Jako malá byla Rosie velmi dobrá v basketbale. Věnovala se mu až do svých jedenácti let, kdy jí zjistili chorobu, kvůli které s ním musela přestat. Možná by se někdo divil, že děvče, které strávilo dost dlouhou dobu v nemocnici, přeci jen něco umí. Ona je však velmi dobrá v boji zblízka. Nejvíce jí to jde s katanou a s meči nebo noži, které jsou jí podobné. Zvládne pracovat s čakramem a vrhacími noži, no ne vždy se však trefí do svého cíle. Když nemocná proležela celé dny v posteli, tak četla knihy. Nejprve jenom takové, které obyčejně děvčata v jejím věku čtou, později však přešla na knihy zaobírající se technikou, vědou a výzkumem. Večer dlouho do noci seděla nad kupou knih a snažila si z nich zapamatovat co nejvíce. Rosie se už odmalička jevila jako chytrá hlavička, tak jakoby se dalo říct o většině z Třetího kraje. Jako třináctiletá už uměla opravit rádio nebo jednodušší věci. Jakmile se jí zdraví trochu zlepšilo, otec jí slíbil, že ji naučí pracovat se sekerou. Nejdříve ji učil ji jen držet, než přešli na sekání dřeva a až ve čtrnácti si s ní Rosie konečně mohla vyzkoušet boj. I navzdory svojí chorobě se snažila dát do tréninku vždy všechno. Nejdříve začala chodit jen na krátké procházky někam do přírody, až později došla do bodu, kdy začala pravidelně běhávat i přesto, že jí to doktor nedoporučil. Samozřejmě to nikdy nebylo na dlouhé tratě, aby se nezadýchala. Taktéž ví, jak se leze po stromech, což se naučila ještě když byla malá. V tom věku o ní také dost často říkávali, že je jako ze železa. Pokud odněkud spadla, nikdy ji nic nebolelo a ona si na nic nestěžovala. Rosie má jednu hlavní výhodu. Pokud se na ni ostatní podívají, vidí slabé a bázlivé děvče. Zdání však klame, Rosie byla už odmalička silná. Ani za nic se nechtěla vzdát svého sna, že jednou půjde do Her a vyhraje je. Je houževnatá, nikdy se jen tak nevzdává a vždy musí dosáhnout svého cíle. Vůbec se nezdá být výbušná, ba naopak na ostatní se vždy snaží být co nejmilejší a nejpřátelštější. Vždy je klidná a v dobré náladě. Věří však jen lidem, které dobře zná, nebo takovým které si pořádně "proklepla". Zvládne odhadnout, jestli to na ni ostatní hrají jen na oko a ve skutečnosti se jim vlastně nedá věřit. Na to, že je jí patnáct, tak některým lidem připadá mnohem starší. To, že překonala těžkou chorobu a téměř zemřela v něj vyvolává ještě větší potřebu co nejvíce si svůj život užít. 

[ the days after ] Poměrně dost nových věcí se naučila hlavně ve výcvikovém centru v Kapitolu. Díky tomu je dnes mnohem zručnější ve vrhání nožů, což jí nikdy nešlo úplně nejlépe. Taktéž se naučila pracovat s kopím, které nikdy předtím v ruce nedržela. Nejen tam se to naučila, měla k tomu příležitost i v aréně, kde na vlastní kůži zjistila, jak přežít v přírodě a využít věci, které nabízí. Ona tam toho však velmi mnoho neměla, protože její aréna byla jen jedna velká sněhová koule. Od té doby má mnohem rychlejší smysly a všechno si nejdříve dobře promyslí, než něco udělá. Už jí pár lidí i řeklo, že na ně působí nějak jinak, což je možná způsobeno tím, že Rosie po vítězství stouplo sebevědomí a snaží se všechno brát jen z té lepší stránky. Nebojí se ani někomu pořádně vynadat a říct mu, co si o něm skutečně myslí. To nejlepší, co se jí však mohlo stát, že její dávná choroba se jakoby propadla pod zem a už se nevrátila. I proto může Rosie častěji běhávat a cvičit. Po nějakém čase se běh stal dokonce i jejím koníčkem, bez něhož by už nezvládla žít. Chodí běhávat skoro každé ráno do města, lesa, jednoduše všude, kde se jenom dá. 


[ before the Hunger Games ] Pro Rosie jsou určitě její největší slabinou její nevlastní rodiče. Kdyby se jim něco stalo, nikdy by se s tím nesmířila. Nikdy neměla možnost poznat pravé rodiče, ale ani po tom nějak velmi netouží. Mezi její světlé stránky rozhodně nepatří trpělivost. Nedokáže posedět pár minut na jednom místě bez toho, aby začala něco dělat. Je také velmi tvrdohlavá a mnohdy si nedá říct ani poradit, vždy si prosazuje svůj názor. Nemůže utíkat na dlouhou dálku. Sice umí utíkat rychle, ale po chvíli se zadýchá a často se stane, že se nemůže ani pořádně nadechnout. V ten okamžik musí mít u sebe inhalátor, jejího věrného přítele, bez kterého by asi nepřežila. Rosie má kromě toho panický strach z velkého hmyzu a slizkých plazů. Je ten typ člověka, který když spatří třeba i jen malého pavouka, začne pištět a ječet jako smyslů zbavená. Nikdy by si ani žádného brouka nebo červa nedala do úst, to by asi raději umřela hladem. Mimo to nemá ráda velké výšky, stromy a nižší skály jí problém nedělají, ale pokud by měla stát na kraji 50 metrové propasti, dost možná by dostala panický záchvat. Velký problém by jí dělaly i luky, jelikož nikdy neměla možnost si vyzkoušet z něj vystřelit, vlastně ani žádný nikdy nedržela v rukou. Další její nevýhoda je to, že by nedokázala zabít nějaké malé dítě nebo protivníka, který se zdá být slabý, vystrašený a ještě k tomu bez zbraně - jako měla možnost některé takové vidět v předcházejících ročnících. Ona prostě není ten chladnokrevný zabiják, který by zmasakroval každého, kdo mu přijde pod ruce. Přestože kvůli výhře je jasné, že musí někoho zabít, jenom tím není úplně nadšená.

[ the days after ] Jsou lidi, kteří mají po Hrách z něčeho strach, kterého se nemohou zbavit do konce života. A Rosie je rozhodně jednou z nich. Pro výhru musela vzít několik životů a sama si přiznala, že si zabíjení užívala. Teď jí je to však upřímně líto, protože zjistila, že se z ní stal chladnokrevný zabiják, což ona si nikdy předtím nemyslela, že takovou osobou je. Často se v noci budí s hlasitými výkřiky a celá vyplašená, ale vždy ji přijde uklidnit jeden z rodičů. Má děsivé sny buď o mrtvých tělech splátců, kteří se jí chtějí pomstít nebo o ledových mrtvolách, jež ji pronásledují přes celý les. Od té doby, co se vrátila domů má občas nečekané výkyvy nálad. Někdy je to stále to stejné milé a usměvavé děvče, jako před tím, ale někdy zase celý den nevyjde z pokoje a nechce s nikým mluvit, případně na někoho prostě jen tak bezdůvodně vybuchne. Její slabiny se vlastně nějak velmi drasticky nezměnily. Ani jich moc nepřibylo, ale bohužel některé ani nezmizely. 


[ before the Hunger Games ] Rosie se narodila ženě, která nikdy nechtěla dítě. S manželem se teda rozhodli, že ji dají k adopci. Ještě jako malá strávila zhruba dva roky v dětském domově, což si díky svému věku nepamatuje. Jednoho dne se zalíbila mladému páru, který si ji vzal domů. Rosie měli nade všechno rádi a starali se o ni jak jenom mohli, i z toho důvodu, že oni nikdy nemohli mít děti. Zkrátka, brali ji jako vlastní. Rosie žila spokojený a šťastný život až do jejích jedenácti let. Ten den začal jako každý druhý. Rosie šla po škole na trénink basketbalu, ale uprostřed hry zničehonic dostala něco podobného astmatickému záchvatu a nemohla dýchat. Naštěstí zanedlouho pro ni přijela záchranka. Vzali ji do nemocnice, kde se jim ji podařilo stabilizovat. Její rodiče nechápali a nedokázali si vysvětlit, co se jí stalo. Hned další den na ně čekala smutná zpráva. Doktor jim potvrdil, že Rosie zůstávají maximálně dva roky života. Její máma se skoro zhroutila, jako by jí zabodli kůl do srdce. Rosie tedy strávila několik pár následujících týdnů v nemocnici, ale brzy ji pustili domů. Ona sama věděla o svojí nemoci, ale nedělala si z toho velkou hlavu. Snažila se co nejvíce užívat života, jak se to jenom dalo. Její rodiče by pro ni udělali všechno na světě, aby byla šťastná. Když jí bylo dvanáct, tak ji otec začal učit bojovat. Rosie postupně začali také více zajímat vědecké knihy a knihy o technických vynálezech. Už jako třináctiletá dokázala opravit lampu nebo třeba starou televizi. Na Rosie na první pohled vůbec nebylo vidět, že je nemocná až do jednoho dne, kdy zase dostala záchvat a téměř se udusila. Lékaři ji doporučili brát léky a být v klidu. Rosie proto musela přestat s tréninkem a čím dál více se věnovala knihám. Její choroba ji připravila o mnoho věcí. O basketbal a do té doby skvělý život. Její zdravotní stav se postupně čím dál více zhoršoval. Rosie byla proto každý den více a více vyčerpanější. Pokožka jí zbledla a objevily se jí dokonce i tmavé kruhy pod očima, až by mohla někomu připomínat upíra. Celé dny proležela v nemocničním pokoji, připojená na hadičkách a každý den do ní píchali nespočetné množství léků. Kvůli tomu nikdy neměla možnost najít si mnoho přátel, jejím domovem byla totiž nemocnice. Její rodiče se nemohli dívat na to, jak jejich dcera trpí. Jednou v noci se Rosie zastavilo srdce. Tu noc se její život pokoušelo zachránit několik doktorů. Už to vypadalo, že Rosie nepřežije a naděje se snižovaly, když v tom jim naskočila a srdce jí začalo zase pracovat. Doktoři si to nedokázali vysvětlit, byl to zázrak. Po několika týdnech se Rosie zdraví zlepšilo natolik, že mohla jít znovu domů. Doktoři jí to sice nedoporučili, ale i přesto znovu začala trénovat. V ten čas se právě naučila pracovat s katanou, s níž jí to jde asi nejlépe. Poté vyzkoušela sekeru, s níž jí to trvalo trochu déle. Nejdříve se ji musela totiž naučit správně držet, aby se s ní sama neporanila. Oba rodiče jsou na ni velmi hrdí a podporují ji ve všem, co dělá. Až když jí bylo čtrnáct, prozradili jí, že je z dětského domova a její praví rodiče se jí vzdali. Rosie to nějak příliš nezasáhlo, ba naopak je spíše začala mít o to více ráda. Je jim vděčná za to, že si ji vzali. Nebýt nich, možná by ještě stále trčela v děcáku. Ještě se občas stane, že Rosie dostane menší astmatický záchvat, ale na to má inhalátor. Čím dál více začala i chodit ven, dlouhé procházky na čerstvém vzduchu jí jen prospívají. Znovu se začala potkávat s novými a starými kamarády. Je přátelská povaha, pokud ji někdo pořádně nevytočí, nemá důvod vybuchnout jako časovaná bomba. Až v den jejích patnáctých narozenin začala uvažovat, že se jednou sama přihlásí do Her. Rodičům to povědět nechce, jelikož je tím nechce zranit. Ale ona sama věří, že má šanci na to vyhrát. 

[ the days after ] Po Hrách se toho v životě Rosie hodně změnilo. Díky vítězství si s sebou domů odnesla slávu a bohatství na zbytek svého života. Cítí se jako znovuzrozená. Navíc kapitolští doktoři umí opravdu dělat zázraky, protože bez nich by domů jinak přišla s několika jizvami na těle, ale takhle nic. Ani stopa po zraněních, která v aréně utrpěla. Někteří, kteří ji v Třetím kraji znají o trochu lépe, říkají, že se z ní po návratu stal jiný člověk. Ať chtěla nebo ne, aréna ji rozhodně změnila. Je to sice stále ten stejný usměvavý člověk jako vždy, ale přeci jen má občas chvilky, kdy chce být sama a s nikým nemluvit. Doma ji však po návratu čekalo mnoho překvapení. Tím největším byl pro ni malý bráška Tom, kterého si rodiče adoptovali. Rosie to dojalo až k slzám, protože si vzpomněla na svého spojence, kterého viděla umírat. Další překvapení pro ni byl nový dům. Ještě před měsícem by si ani nepomyslela, že by mohla žít v takovém luxusu. Do domu si okamžitě nastěhovala rodiče, kteří jsou na ni nesmírně hrdí. Pamatujete si ještě na nemoc, kvůli které skoro přišla o život? Po té už dnes nezůstalo vůbec nic. Někdy přemýšlí, jestli to bylo tou arénou nebo ji doktoři v Kapitole nějak zázračně vyléčili společně s těmi jizvami. Ať je to jakkoli, Rosie díky tomu mohla klidně odhodit svůj inhalátor do koše. Svoje bohatství si začala hned naplno užívat. Jako první si koupila vyšlechtěnou kočku Nelly, která jí dělá každodenní společnost. Začala i častěji běhávat a posilovat, jelikož s dýcháním už problém nemá. Za pomoci rodičů si ve městě vytvořila také vlastní malou firmu na opravování věcí. Nejspíše se někdo může divit, kolik toho jenom takhle mladé děvče dokáže. Velmi se těší z výhody chodit do Kapitolu a také toho samozřejmě často využívá. Krátce po její výhře byla naprosto šťastný člověk a těšila se i na svůj první rok mentoringu, protože chtěla lidem z jejího kraje pomáhat. Netrvalo dlouho a stalo se něco, co ještě nikdy v životě nezažila. Pobláznila se do jednoho klučiny, kvůli němuž získala i výprask na pranýři, protože byli ve špatný čas na špatném místě. Will byl najednou člověk, který znamenal celý její svět. Mnoho si spolu prožili a na ty chvíle nikdy nezapomene. Když však šel do Her, dost jí to zasáhlo, ale snažila se samu sebe přesvědčit, že ho odsud dokáže vytáhnout živého. Bohužel se tak nestalo a dost možná to byla příčina celého jejího zlomu. Sice se říká, že první láska je los, který nevyhrává, ale neznamená to, že ani nemůže vyzkoušet, jestli by jim to neklapalo i dlouhodobě. Snažila se po jeho smrti trávit více času s přáteli, mezi nimiž byla veselá a šťastná jako vždy, ale když se za ní zavřely dveře pokoje, jako by sundala tu svoji pozitivní masku a všechno to na ni spadlo. Užírala se takhle dlouho a nebyla schopna o tom někomu říct. Až se to dostalo do takové fáze, že nebyla schopná svůj život zvládat. Nedokázala být pořádným mentorem, a tak ji čas od času nahradil někdo jiný, protože se buď topila v lihu a nebo byla psychicky dočista mimo. Najednou si nedokázala užívat života jako dříve. Tyhle roky si pořádně ani nepamatuje, moc neví, co se během nich stalo. Další zlom nadešel až se spojením vesnice vítězů. Najednou už neměl kdo se o ni starat, rodiče si s sebou totiž vzít nemohla. Bylo to pro ni donucení se postavit zase alespoň trochu na nohy a dát se do kupy. Sice je občas pořád citově dost labilní, ale je to už o dost lepší. Přestala hledat úniky z reality v podobě léků či pití a je připravena dát svůj život zase dohromady a znovu začít pořádně žít. Nechala se zaměstnat jako fotografka pro kapitolské reklamy a bilboardy, aby měla pořádný důvod k tomu do toho znovu nespadnout a začít se zase ukazovat na veřejnosti.


× Claudia Riqueti - Tahle osoba jí je hodně blízká. Sice nepochází ze stejného kraje, ale obě si prošly arénou a zažily si nepříjemné věci. Už od první chvíle, kdy se jí představila jako její mentorka, Rosie věděla, že si nemohla přát nikoho lepšího. Rozuměly si a dokázaly si najít společné téma, což se jí dlouho s někým jen tak nestalo. Před arénou jí byla hodně nápomocná a díky její podpoře to nikdy nevzdala. Za to bude Claudi vždycky vděčná. Po návratu se s ní Rosie začala stýkat docela dost a viděla v ní kamarádku jako ještě v nikom. Jenže potom se stalo pár nečekaných věcí a jejich cesty se pomalu začaly rozcházet. V současné době ji to velmi mrzí, když se podívá zpět. Nebylo to nic osobního, jen se u Rosie objevila taková slabá chvilka - trvající několik let, ale to je vedlejší. Nejhorší na tom je, že teď by to nejraději vrátila do starých kolejí, jenom už neví jak to udělat. Bojí se toho, jak na ni Claudi bude reagovat, třeba ji nenávidí.

× Wynter Emerson Caelum - Párkrát se s ní bavila a rozhodně se jí nezdála jako špatná osoba. Jenom z ní občas měla takové docela smíšené pocity. Na druhou stranu ze začátku to byla právě ona, kdo jí ukázal, jak si užívat života. Není proto pochyb o tom, že by si s ní rozuměla. Vždycky si přála mít ztřeštěnou kamarádku, s níž by mohla dohnat všechny ty roky, které musela proležet v nemocnici. Nemá ani tušení, že by k ní Wynter mohla cítit třeba něco hlubšího. Jenže stejně jako u Claudi, ani s Emerson nedokázala zabránit tomu, aby se jejich kontakt přerušil, když na tom Rosie byla psychicky špatně. Ví, že se jí snažila několikrát kontaktovat, ale Rosie nebyla v tom stavu, aby se s někým byla schopná bavit. Teď zpětně ji hodně mrzí, že takhle všechny odstřihla a pokud to jenom trochu půjde, bude se to snažit nějak urovnat. 

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92