Sunday, December 20, 2020

141st Annual HG - Profilové zkoušky


Avacyn – Otázka: Co je tvým největším snem? A jaké máš hranice k dosažení svého snu, co bys nikdy nepodstoupil/a?
  • 1. kraj - Mariko Amari & Glint Wellway
    • Body → rozhovor: [7/10] x [6/10]
Mariko Amari: Sebevědomě se přesune na pódium. Ona a Glint celou show otvírají, tak se bude snažit všechny neunudit hned v prvních pár vteřinách. „Ahoj,“ zamává davu a usměje se. Svého krajana naprosto ignoruje a odpovídat na otázku se rozhodne jako první, aby to měla za sebou. „Největší sen? To je dost složité, říct takhle z fleku,“ prohlásí a mírně se zamračí. Udělá krátkou dramatickou pauzu a opět spustí: „Vždycky jsem se chtěla víc osamostatnit. Má rodina mě vždy velmi omezovala a už je to unavující,“ protočí očima a ruce si založí na prsou. „Celé Hry tedy beru jako příležitost ukázat, že ve mně něco je, že se o sebe zvládnu postarat a doufám, že nakonec i vrátit,“ pokračuje a při posledních slovech se křivě usměje. „Být na někom závislý je neskutečná noční můra a dostat se z toho není jednoduché. Není ale nic, po čem bych toužila víc,“ změní pozici a jednu ruku dá na srdce. „A co bych pro to udělala? Naprosto cokoliv,“ poslední slovo zdůrazní, aby to všem bylo jasné. „Nemám ráda prohry, a ještě víc nesnáším, když něco není tak, jak si to představuji. Hry chci vyhrát a nebude mi vadit jít přes mrtvoly, když na to přijde. Ostatní, co sem přijdou po mně, vám nejspíš řeknou to samé, ale ruku na srdce, kdo z nich to fakt myslí vážně?“ zvedne tázavě obočí a podívá se přímo do kamery. „Kdo z nich na to má fakt koule?“ řekne o něco tišeji, ale se stejným odhodláním v hlase. „Až tam se ukáže, kolik z nich tu jen tupě lhalo. Já vám slibuji, že mezi ty lháře patřit nebudu,“ slíbí všem divákům a mírně přikývne, aby svá slova potvrdila. „To je vše, díky za pozornost,“ ustoupí dozadu a nechává prostor Glintovi, než se spolu s ním přesune pryč z jeviště.

Glint Wellway: Byť v záři reflektorů za svůj život příliš mnoho času nestrávil, připadal si naprosto přirozeně. Sebevědomým krokem vyšel za Mariko, která vypadala stejně odhodlaně jako on – dokonce natolik, že mu upřela ono privilegium promluvit jako první. Zatvářil se naoko dotčeně, ale ve skutečnosti mu to bylo úplně jedno; vůbec tu nechtěl být, naopak se těšil, až se vrátí zpět na své patro v centru splátců. Trpělivě naslouchal všemu, co měla jeho krajanka na srdci. Když se na něj konečně dostala řada, uchýlil se k tomu, co mu šlo ze všeho nejlépe, tedy hraní na city: „Kdybych tu dnes večer neseděl já, na tomto místě by se rozvaloval můj brácha. Celý život trénoval, aby se sem jednoho dne dostal, ale já jsem se rozhodl, že mu to štěstí nedopřeju. Asi se ptáte, proč bych mu upíral takovou životní příležitost? Je to jednoduchý. Rodina je pro mě vším a pro Gregoryho bych bez váhání položil život. Vsadím se, že mě teď u televize proklíná,“ zasmál se a odhalil tak dvě řady perfektních zubů v širokém úsměvu. Prohrábl si blonďatou kštici a pohlédl na náhodný hlouček dívek v hledišti, které na něj dělaly oči. Na jednu z nich mrkl. „Nicméně, jsem tady, abych bratrovi zajistil budoucnost. Ne že bych mu nevěřil, ale rozhodl jsem se, že se pro něj v případě potřeby obětuji a to jsem také udělal.“ Dál už nic nedodával. Nebylo pochyb o tom, že se jednalo o do jisté míry buřičský monolog, který mohl Kapitol vyprovokovat, ale to Glint nebral na zřetel. Nic horšího, než účast v aréně už jej stejně potkat nemohlo, takže neviděl důvod, proč nepodráždit hada bosou nohou.
  • 2. kraj - Rexether nan Rhoenthre & Nate Holbourn
    • Body → rozhovor: [4/10] x [7/10]
Rexether nan Rhoenthre: Otázka jej skutočne vyčarila na tvári úsmev. Na ňom by nebolo nič zvláštne, ak by v očiach nemala ten divoký výraz, ktorým by mohla zabíjať. Po chvíli nič-nevravenia sa zasmeje a prehodí si na stoličke nohu cez nohu. „Stavím sa, že odpoveď by mala byť, že chcem vyhrať, alebo že sa chcem vrátiť k rodičom... Teda, k rodičovi, úplne necitlivo poznámku prenesie smerom k jej spolukrajanovi. Ja ale snívam po adrenalíne. Predsa som sa prihlásila, nie? Samozrejme, že chcem vyhrať. Lepšie ako výhra je ale mať možnosť niekoho zabiť a dokonca pocítiť, že môžete zomrieť aj vy sami. Či skutočne zomrieť, že? Spýta sa zase smerom k Nateovi, ako by mu dopredu oznamovala, že bude jedným z jej cieľov.

Nate Holbourn: Otázka ho nějak nepřekvapila, popravdě řečeno to i trochu čekal. Co si budeme, každého zajímá, co je cílem syna dvou vítězů a vlastně i vnuka vítězky. Nenasadí nějaký zvláštní výraz jako jeho spolukrajanka. Ale hodí na ni trochu vražedný pohled. Možná jí tím chce naznačit, že je jeho první obětí v aréně. „Vsadit se můžeš… Třeba na smrt, protože až tě v aréně potkám, tak si budeš přát, abys tohle nikdy neřekla. Mluví spíše směrem k Rex, ale kouká na Avacyn, nechce se koukat na holku, která pronesla něco takového. „Ale těší mě, že víš, že moji rodiče jsou vítězové Her. Nemůžu za to, že moje matka byla tak neschopná a chcípla v aréně vítězů. Říká to poměrně bezcitně a pak se na ni otočí a jen se ironicky usměje. „Ale v něčem máš pravdu, opravdu se chci z arény vrátit. Chci ukázat, že naše rodina pořád umí vyhrávat. Což jistě umí. Trochu se protáhne a podívá se na Rex „Neboj, zabiju tě rychle. Pomalu se začne vracet k otázce. „Žádné hranice nemám. Poví velmi stroze. „Mým snem je vyhrát a napravit chybu mé matky, tedy přežít. Ukončí monolog a opře se nazpátek do křesla.

Rexether na Rhoenthre: Najprv z nej vychádza len jemné zachechtanie, ktoré sa pomaly zmení v smiech, presnejšie práve po prehlásení Natea, že ju zabije. „Tak to by som si rada pozrela! Minimálne ako sa snažíš! Vykríkla celkom nahlas, ešte aj rozhodila rukami. Keď bol k nej Nate otočený, žďuchla mu do hrude prstom a zahryzla si do polovyplazeného jazyka. „Možno by som ani nemala bežať po zbraň a hneď ti zakrútiť krkom, že? Dámy a páni, môj nový sen, zabiť svojho spolukrajana! Tentoraz to zvolala smerom do publika a dramaticky sa v hlbokom smiechu prehla cez bok stoličky. Napokon sa s tlesknutím rúk postavila na nohy a zašvihala jeho smerom päsťami. „Alebo… Že by si si to chcel rozdať rovno tu a teraz, huh? Vyzvala ho na súboj a párkrát poskočila na mieste ako boxer v ringu. „Len ťa rýchlo spacifikujem, aby si bol na arénu v aspoň rozoznateľnej forme,“ šepla celkom nahlas, aby to mohol počuť skutočne každý.

Nate Holbourn: Pořád nějak nechápe, s kým to jde sakra do arény. Je vidět, že Druhý kraj je čím dál víc zvláštní. Možná by ve výcvikáči měli změnit výcvikové metody. Bude to tak lepší, když vidí, co to chodí za blázny do arény. Když do něj Rex šťouchne, tak jí to nevrátí To si nech do arény, zlatíčko. Já holky nebiju. Což v aréně samozrejme neplatí, takže se do ní těším. Jsem si jistej, že mě na rozdíl od tebe rodiče vychovali slušně. Odkašle si a začne promlouvat k publiku. Tady můžete vidět, že i jeden z nejlepších krajů má psychicky nemocné občany. Bohužel to tak je a mějte prosím tady na slečnu Rex ohledy a hlavně pro ni mějte pochopení. Ona za to nemůže chudinka. Mluví celkem ironicky, ale klidně a přesvědčivě. Na závěr své řeči se usměje na Avacyn.

Rexether nan Rhoenthre: Zamračí sa. Jej provokácia zjavne nebola dosť silná. Doslova na neho vycerila zuby, ale potom v nej akosi zase preplo a usmiala sa. „Moji rodičia? Ani neviem ako sa volajú, hups, hrane si priložila prsty k perám, ako by jej to nechcene vykĺzlo. Jeho slová ju ale celkom viditeľne štvali. Odfrkla si a naklonila sa k nemu, rukou mu siahla po košeli hneď pod krkom. Hlavu naklonila na stranu a v očiach sa jej zalesklo. „Ja si budem robiť čo chcem a keď sa nebudeš brániť, aspoň to budeme mať rýchlejšie za sebou, že? Opäť z nej vyšiel len smiech. Skutočne nič z toho nebrala vážne, bola to pre ňu hra, ako mohli všetci pochopiť.

Nate Holbourn: Začíná pomalu nenávidět tu holku, co s ním přijela. Fakt mu začíná připadat, že by se měla začít léčit. Ať se takhle chová v aréně, ale ne před celým Panemem. Zlatíčko, možná to bude tím, že tvoji rodiče nic nedokázali. Mám rodiče vítěze Hladových her, udělali čest Druhému kraji. Tvoji udělali úplný hovno. Zákeřně se na ni usměje a tím jí naznačuje, že s ní v aréně je konec. Když ho chytne za krk, tak už se trochu nasere, vezme její ruku a odstrčí ji od sebe. Spíše ji od sebe odhodí. Bohužel i na psychopaty se musí použít hrubá síla. Myslím, že bude lepší, když ji odvedou mírotvorci, chcete přeci, aby se dožila arény, že? Spíše komunikuje s Avacyn a doufá, že už tuhle bláznivou ženskou odvedou pryč.

Rexether nan Rhoenthre: Doslova hrdelne zavrčí. Mne na mojich rodičoch nezáleží, záleží mi na tom, aby som ťa stiahla z kože, povie a aj keď jej odstrčí ruku preč, celá sa na neho hodí, až spolu prevrhnú stoličku. Však skôr, než jej päsť zasiahne jeho tvár, ruku jej chytí jeden z mierotvorcov. Druhý následne aj ľavačku. Zdvihnú ju na nohy, čo vezme ako príležitosť kopnúť, či už do samotných mierotvorcov alebo do Natea. Vtedy na scénu nastúpi aj tretí, ktorý jej obe nohy chytí a všetci ju, trhajúc sa a kričiac nadávky, doslova vynesú preč.
  • 3. kraj - Kimberly Cavazos & Neo Wayne
    • Body → rozhovor: [9/10] x [9/10]
Kimberly Cavazos: Na pódium vejde v doprovodu svého spolukrajana a na její tváři je vidět, že je velmi dobře naladěná. „Krásný dobrý večer, lidé Kapitolu a Panemu,“ pozdraví je všechny zdvořile a zamává. „Doslechla jsem se, že bychom vám tu dnes měli něco hezkého říct o našich snech,“ podívá se na Nea a pokývne na něj hlavou. Nervózně polkne, ale snaží se bez nějakého delšího zaseknutí pokračovat dál. Zmáčkne jeden čudlík na ovladači ve své ruce a za nimi se spustí hologramové promítání. Zkontroluje, zda tam opravdu běží to, co má, než opět pohled zaměří před sebe. „Sny jsou přání našeho srdce, která můžeme prožívat, když tvrdě spíme. Ve spánku totiž ztrácíme zármutek a můžeme mít cokoliv, co si přejeme,“ přiloží si ruku k srdci, zatímco za ní se na hologramu promítá hvězdná obloha, jež má značit právě snění v noci. „Jako malým nám vždy říkali, že máme mít víru ve své sny a jednoho dne se nám splní, pokud v ně opravdu věříme,“ pokyne rukou a hologram postupně přejde z oblohy s hvězdami, na oblohu s duhou. „Máš nějaký takový sen, ve který věříš, Neo?“ zeptá se svého krajana a s povzbudivým úsměvem se na něj podívá.

Neo Wayne: Již od chvíle, kdy vstoupil na území Kapitolu se do žádných splátcovských akcí příliš neangažoval. Neměl zapotřebí ze sebe dělat šaška před lidmi, kteří si na jeho potenciální smrti budou libovat. Právě až dneškem se to mění, protože bohužel ani nemá jinou možnost, když jej sem násilím dokopali. Ačkoliv patří Trojka mezi první kraje a na řadě se tak s Kimberly dostává velmi brzy, je dosti nevrlý. Na pódium se vydá s viditelně zamračeným výrazem a rukama v kapsách. Zatímco se jeho drahocenná krajanka ujme slova, sedne si na okraj pódia a pohledem oskenuje diváky v přední řadě, kterým je dokonce schopen věnovat upřímný úsměv, načež se otočí a vzhlédne ke Kimberly. „Abych se přiznal, po probuzení si nikdy na své sny nevzpomenu,“ pokrčí rameny a vytáhne z kapsy stresový míček, který mu dali v centru splátců. „Nemám tak úplně popravdě sny v oblibě, což ovšem neznamená, že vám je beru. Hádám, že je občas fajn mít v něčem víru, obzvlášť v dobách, jako jsou tyto. Víte, umřela mi sestra a ročník předtím kamarád, Spencer Aiken. Byl nesmírně otravný, nikdy nezavřel hubu, takže je to pro některé nejspíš velká úleva, ale smrt v tak nízkém věku si nezasloužil,“ povídá velmi monotónně, jako kdyby mu jejich smrt nic neříkala, a opět pokrčí rameny. „Očekávám, že mě stihne stejný osud, i když bych řekl, že jsem podstatně trénovanější, než byl Spencer, ale Rosie byla skvělá a víte, jak to s ní dopadlo,“ uchechtne se a začne si s míčkem házet ve vzduchu. „Nemám to nikomu za zlé, Hladové hry jsou potřeba. Svět bez násilí zkrátka nebude nikdy fungovat. Zlo je občas někdy k dobru. Kdysi jsem v nich nalézal zábavu, ale postupem času se to stalo vcelku monotónní. Nezdá se vám?“ otáže se publika a i Kimberly. „Každopádně,“ chytne míček do pravé ruky a dramaticky se odmlčí, „na vás všechny mám prosbu. Doufám, že máte rádi štěňata. V zemi je spousta opuštěných chlupáčů, kteří hledají domov. Spousta jich je na ulici a v útulcích. Vím, že vy Kapitolané máte rádi věci sterilní, ale myslím, že byste jim měli dát šanci,“ pohlédne do kamery, aby bylo jasno, že mluví k celému národu, zejména k těm vyšším krajům. „Neříkám, že byste je měli přestat kupovat od chovatelů psů. I těm samozřejmě věnujte patřičnou pozornost, ale není na škodu se věnovat i outsiderům, čímž mám na mysli i nás splátce. Ne že bych právě zrovna já pocházel z neoblíbeného kraje, ale ještě před nedávném to tak bylo a řeknu vám, nebylo to příjemné, Dvojko… a Jedničko.“ 

Kimberly Cavazos: Neova slova jí trochu kazí optimistický začátek, avšak s lehkým úsměvem na tváři pokyvuje na jeho slova a čím déle její spolukrajan mluví, tím více se jí úsměv vytrácí postupně z tváře. Posadí se vedle něj na okraj pódia a stále mu trpělivě naslouchá. Kontrolu nad promítanými hologramy zatím převzala režie, takže se tam postupně promítá tvář Rosie, Spencera a štěňátka, podle toho, jak Neo mluví. „Myslím, že máš pravdu,“ odpoví na jeho slova a zadívá se na něj, než se otočí k publiku a svá slova doplní. „Pro nás se už mnoho udělat nedá, ale můžete alespoň zachránit opuštěná štěňátka, která touží po milujícím domově,“ potvrdí jeho slova. „Mé sny se oproti realitě, kterou si musel Neo projít, zdají jako naivní pohádky,“ zasměje se vlastním slovům. „Vždycky jsem toužila po tom, abych si našla milujícího přítele a mohla psát příběhy. Ale teď vidím, že naše sny záleží na spoustě faktorů a ne každý má stejné podmínky pro to, aby se mu všechny sny vyplnily a vlastně každé sny se liší podle toho, v jakém prostředí kdo vyrůstá,“ začne přemýšlet nahlas. „Naše sny se diametrálně odlišují od těch, které mají třeba ti ve Dvanáctém. Schválně, zkuste vydržet na všechny rozhovory a porovnejte, jak se odpovědi jednotlivých krajů odlišují, nebo jak jsou odlišné od těch vašich,“ dodá se zamyšlením a znovu se podívá na Nea. Obdaří jej smutným úsměvem. „Myslíš, že je nějak možné své sny zrealizovat, nebo je to zcela beznadějné?“ zeptá se ho zvědavě.

Neo Wayne: Samolibě se usměje, když s ním krajanka souhlasí. Dal by se označit spíše za realistu než optimistu, tudíž sluníčková slova, která vycházejí z Kimberliných úst jej lehce donutí ke znechucené grimase. „Chtěl bych tvůj pohled na svět,“ řekne s uchechtnutím, avšak zcela upřímně. „Měl jsem dobrý život,“ dodá s úsměvem, přičemž odkryje řadu krásně bílých zubů. „Což vděčím zejména Rosie, ale taktéž mé adoptivní rodině. Bůh ví, kde bych nyní bez nich byl,“ odmlčí se a významně pozvedne ukazováček, „takže si važte toho, co máte. Vždy to může být horší.“ Uvědomuje si, že na otázku ne tak docela správně odpovídá, ale zkrátka nemá čím přispět a navíc má za to, že toho dnes uslyší diváci od ostatních tolik a jeden člověk se ztratí. „No, čas se nám chýlí ke konci. Vyrůstal jsem celý život ve městě, velmi rušném městě. Mým snem je – a doufám, že mi jej splníte – mít chvíli ticha. Co si jen tak na minutku prostě zameditovat. Třeba taková letošní Dvojka by to jistě ocenila. Nevím, kde se vás ten vztek bere. Život je přece plný pohody. Berte to tak, že když umřete, také jistě dosáhnete nějaké pohody,ukončí své řečnění a sedne si do tureckého sedu, načež do konce své zářné chvíle na pódiu medituje.
  • 4. kraj - Lynx Eowyn Scorsese & Leonardo Zamora
    • Body → rozhovor: [6/10] x [8/10]
Leonardo Zamora: V naprosté tmě se přesune na barovou židli, která je postavena na pódiu. Jakmile se pohodlně usadí, tak zvedne palec, aby dal pokyn, že se může začít. Postupně se tedy začnou linout první tóny a světlo hlavního reflektoru, jež je mířeno na něj, se rozsvítí. Také kytaristu, který sedí v pozadí, osvětlí slabý reflektor, ale ne natolik výrazný, aby se na něj lidi soustředili více. Reflektor se také rozsvítí nad Lynx, která sedí za klavírem. Je to však stále udělané tak, aby hlavním středobodem byl právě Leo. Pravou rukou si poklepává do stehna a vyčkává na svůj čas, načež se nakloní blíže k mikrofonu, jenž má před sebou. Pouští se do vlastního coveru jedné ze starých známých písní, vcelku sedící na otázky, které jim byly položeny. „Sweet dreams are made of this. Who am I to disagree? I traveled the world and the seven seas. Everybody's looking for something.“ Začíná zlehka a postupně svým divákům věnuje mnohem více pohledů, dokonce i kradmých úsměvů. „Some of them want to use you. Some of them want to get used by you. Some of them want to abuse you. Some of them want to be abused,“ při téhle části se však již mnohem víc do svých slov ponoří a prožívá je. Ještě jednou poté všechno ta slova zopakuje, než tóny z kytary a klavíru postupně utichnou. Reflektory znovu pohasnou a následně už se světla nad pódiem rozsvítí zcela normálně. Nakonec se Leonardo ještě otočí na muže, který mu dělal hudební doprovod a pokývne na něj hlavou, načež se muž vzdálí do zákulisí a nechává jim potřebný prostor. Pohledem Leonardo putuje zpět k Lynx, na niž také pokývne hlavou a dává jí příležitost se ujmout slova.

Lynx Eowyn Scorsese: Tichým krokom vyjde na pódium a posadí sa ku klavíru. Zhlboka sa nadýchne a vydýchne, pohľadom prechádzajúc po jednotlivých klávesoch. Prsty jej po nich začnú behať v sekunde, čo je čas započať. Nepotrebuje sa na ne pozerať, song vie naspamäť. Oči má zavreté a z času na čas jej padnú práve na Lea, ktorý spieva. Zjavne práve ten pohľad jej na tvári vyčarí jemný úsmev. Samotné jej telo sa hýbe zľahka v krásnej melódii, ktorou sa necháva unášať. Ona sama nespieva, ale text jej hrá v niektorých pasážach na perách bez toho, aby z nej vyšiel jediný zvuk. Pri konci sa klavíru ledva dotýka a snaží sa o to, aby boli zvuky čo najjemnejšie. Keď skončia, ruky si položí na stehná, zdvihne sa zo stoličky a usmeje sa. Odniekiaľ zázračne vytiahne vlastný mikrofón a vydá zo seba jemný povzdych, však stále so spomínaným úsmevom. Pomaly prejde ku Leovi a chytí ho zľahka za rameno. Venuje mu samostatný pohľad, než sa otočí späť k publiku. „Myslím, že táto pieseň hovorila za všetko. Keby som však mala vlastnými slovami zodpovedať otázku, môj sen bol zruinovaný. Viete, čo ním bolo? Spýta sa a na chvíľu sa zastaví, ako by sa pýtala skutočne. „Bol to zvyšok života s osobou po mojom boku. Teraz? Neviem, ako sa s tým vysporiadať. Môžem vôbec snívať v to, aby sme sa odtiaľ dostali živí obaja? Opäť sa spýta a v kútikoch očí sa za začnú tvoriť slzy, ktoré ešte drží na uzde. Mikrofón v jej ruke poklesne a ona opäť stočí tvár k svojmu milovanému.

Leonardo Zamora: Vzhlédne k Lynx v momentě, kdy na svém rameni ucítí její dotyk. Vyposlechne si její slova, jež mu seberou trochu vítr z plachet, neboť tam jen zaraženě sedí a pozoruje ji. Překryje svojí dlaní tu její a povzdechne si. „To nesmíš říkat,“ vykodrcá ze sebe. „Na tohle není čas myslet, aréna nás může rozdělit úplně kdykoliv a mrzí mne, že jsem ti nemohl tvůj sen splnit, ale musíš se s tím poprat,“ vypadá to, jako kdyby spíše mluvil teď jenom k ní, než vyloženě k publiku. Něžně jí přiloží ruku na tvář a palcem ji zlehka pohladí. „Sny byly, jsou a budou, pokud se zvládneš dostat ven, určitě si najdeš sen nový,“ ujistí ji. 

Lynx Eowyn Scorsese: Každé jeho slovo ju akosi otáča smerom k nemu, až mu čelí úplne. „Ak má moja možnosť snívať znamenať, že sa z arény živý nedostaneš, nechcem ju, povie a hlavu skloní k zemi. Vlasy jej spadnú spoza ucha, a tak prekryjú skoro celú tvár, na ktorej prevláda bolestivý, nešťastný výraz. Už sa nezmôže na žiadne ďalšie slová

Leonardo Zamora: „Lynx,“ osloví ji poplašně. Poposedne si na své židli a vypadá celkem beznadějně, co se dalších slov týče. Jenom na ni chvíli tiše kouká, než střelí pohledem k divákům. Jako kdyby mu najednou došlo, proč tam vlastně jsou. Pootočí se na židli tak, aby seděl proti kamerám a divákům. Nadechne se a vydechne, než promluví. „Myslím, že každý má jistě své sny a já nejsem výjimkou,“ přizná se, snaže se téma hovoru stočit úplně jiným směrem, než to začala Lynx. „A kdo by řekl, že nemá, tak jistě lže,“ zasměje se pobaveně, „každá lidská bytost musí mít podle mě nějaký sen nebo cíl, jinak by její život neměl smysl.“ Poposedne si na své židli a jednu ruku si dá ležérně v bok. „Důležité je si za nimi jít a nenechat se ničím zastrašit, být vytrvalý. I z toho důvodu si myslím, že moje hranice nejsou zrovna nijak limitované. Pokud mám něco, co chci, nebojím se si za tím jít, i kdybych se měl sedřít z kůže,“ pokusí se trochu ke konci zavtipkovat. „Byl jsem k tomu vlastně vedený odmalička, jít si za svým a nenechat se vyvést z míry nějakou překážkou, jež nám život staví do cesty. A právě proto, že jsem se nikdy nevzdal, tak jako takovou pomyslnou odměnu za to mám všechny ty medaile a poháry ze závodů. Nikdy jsem nesnil o tom vyhrát Hladové hry, ale když už jsem teď tady,“ zakření se, „tak bych si pochopitelně korunku vítěze také chtěl přidat do sbírky.“ V těch slovech je znát trochu pokory, ale hlavně z toho důvodu, že při nich postupně pootočí hlavu k Lynx, na kterou se dívá zvláštně posmutněle. Snad každému musí dojít, že vítěz je jen jeden a pokud z arény vyvázne živý, Lynx tu s ním nebude. Natáhne k ní ruku, aby mohl tu její pevně stisknout. Potom už se konečně postaví. „Děkujeme vám za pozornost a krásný zbytek večera,“ rozloučí se s nimi se zamáváním a následným úklonem, než nabídne Lynx rámě, aby ji odvedl do zákulisí.
  • 5. kraj - Luna Davies & Solar Clayton
    • Body → rozhovor: [0/10] x [0/10]
  • 6. kraj - Elsie Donnovan & Ford Holman
    • Body → rozhovor: [8/10] x [3/10]
Elsie Donnovan: S širokým úsměvem vyrazí energickou chůzí na pódium. Divákům pošle vzdušnou pusu a následně jim i zamává. „Zdravím, jsem moc ráda, že tu dnes s vámi můžu být,“ pronese na úvod a prohrábne si vlasy. Ví, že se na soukromých vystoupení moc nepředvedla, tak si to tady musí trošku vyžehlit. Pozorně si vyslechne otázku a obratem se opět otočí k obecenstvu. „Než nechám mluvit… Fjorda? Forda?“ marně v paměti hledá jméno svého krajana, ale vůbec si nemůže vzpomenout, která z těch dvou variant je správně. „To je jedno. Prostě jsem chtěla říct, že budu mluvit jako první,“ chaoticky se přesune k nějakému závěru. Samotné jí dochází, že to nedává moc smysl, ale vůbec ji to netrápí. „Všechny vaše ostatní sny jdou stranou, jakmile se dostanete do Her,“ dostane se konečně k pointě a chvíli po první větě mlčí, aby trošku zvedla napětí. „Zbude vám jen jeden sen – přežít a dostat se z arény,“ mírně se zamračí, což jí ale dlouho nevydrží a začne se smát. Z nějakého důvodu jí přijde strašně komické, že tu dnes stojí a opravdu půjde do arény. Neví, jak jinak se s tím neštěstím vyrovnat. „Řeknu vám to asi takhle, naše rodina už jednou měla obrovské štěstí. Vzpomeňte si na Ezrovo vítězství. Kdo by býval tehdy tušil, že se z arény dostane? Vždyť i naši rodiče o tom začali pochybovat,“ divoce při svém povídání gestikuluje a vše naschvál dramatizuje. „On to ale dokázal a já jsem taky odhodlaná se o to pokusit. Když se nás to štěstí tak hezky drží, nezbývá mi nic jiného, než doufat, že to ještě pár dní vydrží,“ mrkne do kamery a úsměv na její tváři se ještě rozšíří. „Co jsem pro to schopná udělat? Téměř cokoliv. Život mám ráda a nechci se ho jen tak vzdávat,“ pronese odhodlaně. „Nic víc už asi neřeknu, takže si klidně převezmi slovo,“ pronese ke svému krajanovi a počká, jestli z něj něco vypadne. Když přijde čas, přesune se spolu s ním pryč z pódia.

Ford Holman: Od samotné Sklizně jej provázela stále stejná energie, respektive její naprostá absence. Byť jej pozlátko Kapitolu a s ním spojený nebetyčný luxus, který z domova neznal, do značné míry fascinoval, nesnesitelné abstinenční příznaky mu nedovolovaly se na životní zážitek soustředit. Navzdory tomu, že jej stylisté dokonale vymydlili, náležitě oblékli a celkově jej uvedli do lidského stavu, jeho chování svědčilo o opaku. Na pódium se vypotácel stejně, jako se horko těžko vyškrábal po schůdkách doma v Šestce, přičemž jeho tělem neustále cloumal neovladatelný třes. Posadil se na křeslo a začal se roztěkaně rozhlížet kolem. Ostrá světla jej nesmírným způsobem rozčilovala. Zamračil se do kamery. Jakmile Elsie začala mluvit, opřel se o opěradlo křesla a zavřel oči. Nejen, že zorničkám ulevil od toho příšerného světelného záření, ale navíc se mohl trochu prospat. Jakmile se místností rozhostilo ticho, jež značilo, že jeho krajanka již domluvila, s trhnutím se vzbudil. Rychle se narovnal, otřel si z koutku úst slinu a trochu se v křesle naklonil, načež se začal smát. „Jo, můj největší sen je dát si pořádnou dávku čistýho Rudýho ledu,“ zahřímal. Následně se odmlčel a zazíval. Chvíli hleděl do publika, které s napětím vyčkávalo na jeho další slova, ale Ford se jim rozhodl nevyhovět. Počkal na pokyn k odchodu, vyskočil na nohy, chytil se Elsie za rameno a s její pomocí se odplahočil do zákulisí.
  • 7. kraj - Kehlani Astill & Salvatore Vesperverra
    • Body → rozhovor: [0/10] x [7/10]
Salvatore Vesperverra: Rozhovory trvaly poměrně krátce a než se nadál, byli s krajankou na řadě. Jakmile byl uvedený moderátorkou, vydal se na pódium. „Zdravím! Hezký večer všem zde i všem doma!“ Našel si nejbližší kameru a mával směrem do ní, aby jej dobře zaregistrovali i doma. Potřásl si rukou s moderátorkou a sedl si do křesla pro hosta a s rozzářeným úsměvem glosoval: „Tedy, takovou atmosféru jsem nečekal! Vydechl a ještě rychle zamával pár lidem z hlediště. Když dostal otázku, mírně se pousmál a zamyslel. „Hmm, nevím, nějaký sen nebo cíl, kam se dostat, nebo co dělat jsem asi ani neměl. Nevím o tom. Pokud nějaký byl, nejspíše už jsem si ho splnil. A jestli je myšlen sen v podobě vítězství v Hrách. Samozřejmě ano, bylo by to fajn, ale jsem realista. Mohu však ubezpečit fandy, že to nevzdám a uvidím, kam až mě mé dovednosti dovedou. Ovšem abych odpověděl na druhou část dotazu a nějaký cíl bych měl, tak bych za ním šel vlastně bez hranic. I když,“ na chvíli se odmlčel, ale hned zase pokračoval, „snad kdybych musel udělat něco, co by bylo v rozporu s mojí podstatou, tedy věc nebo čin, který není pro člověka typický a nebo něco, kdy by byla v sázce moje hrdost, přesněji cokoli, o čem bych si připadal trapně a zahanbeně. Ne před okolím, ale před sebou.“ Odpověděl tak, jak to považoval za ideální a jak si to myslel. Jestli to byla vhodná odpověď, už bylo stejně pozdě řešit. Vstal z křesla a rozloučil se s moderátorkou, naznačením polibku její ruky. „Děkuji. Bylo to skvělé a hlavně vy jste byli skvělí! Mějte se a hezký večer!“ Při odchodu z pódia zdravil celé publikum, a by pak následně zmizel v zákulisí a nechal vyniknout další splátce, co přijdou po něm.
  • 8. kraj - Pi Thindrel & Triffle Hawkfall
    • Body → rozhovor: [8/10] x [4/10]
Triffle Hawkfall: Napínavý večer a stejně napínavé byly jeho svaly, kroutící se v agónii nervozity. Postával vzadu, tam kdesi za oponou, kde ho uklidňoval fakt, že na něj zatím není vidět. Stejně nervózně se obrátil ke své společnici a nechal na ní svá hnědá očka o něco déle. Tak déle, že už doslova drtil definici pozorování, kterou tímto proměňoval na vyložené civění. „Jsi připravená? Tahle situace nejde promyslet, nejde se na ni připravit… Jde?“ Povytáhl obočí – ptal se snad sám sebe nebo své společnice? No uvězněný v otázkách po vyvolání jejich kraje vyrazil na pódium a v ten moment ho určitě odění začalo škrtit všude. Okolo krku, okolo zápěstí, okolo lýtek. Po čele mu stekla čurka potu a nervózní úsměv si tancoval na jeho tváři. Cuknul pohledem k dívce, než se odvážil pohlédnout na moderátorku. „Zdravím přátelé.“ Neznělo to moc přesvědčivě. V jeho slovech byl ukrytý otazník. Kdopak ale pozná, že je nejistý. Povědět Kapitolanům přátelé – budeme přemýšlet, jak moc je to troufalé. Jeho uši vcucly znění otázky snad okamžitě. V ten moment jen tak zlehka vykulil oči a okamžitě těkl ke spolukrajance. „Dámy mají přednost.“ Pokynul i rukou, k čemuž dodal jemný úsměv. To byl okamžik, kdy se cítil lehce jistě, ale dál? Dál čuměl všude. Po kamerách, po lidech a asi si až teď uvědomoval, co ho čeká.

Pi Thindrel: Poslední důležitá zkouška před samotnou arénu je tady. Srdce jí nervózně buší, netuší, co má vlastně říci, jak lidi zaujmout, jak zastavit tuhle šílenou jízdu a vrátit se zpátky domů. Za rodiči, za svoji sestrou. Ruce svírá v pevném sevření, její klouby začínají chytat bílou barvu. Pohledem fixuje podlahu, jak kdyby se dokázala pouhou myšlenkou přenést někam jinam. Rozhodně se necítí na rozhovory připravená. Byť by šaty, které má na sobě za každé jiné okolnosti, byly jediná věc, na kterou by mohla myslet, nyní si nepřipadá krásně. Vše jí přijde velmi ironické, navlečená v róbě na smrt. Z přemýšlení ji vytrhne Tofíkův hlas. Koukne na něj a zase zpátky na zem. Musí uznat, že mu to sluší. Kéž by se takhle mohli vidět někde v jejich kraji, zase zpátky na střeše, kde se všechny tyto problémy zdály zcela nereálné. Nemyslím si, že se na tohle jde jakkoliv připravit. Odvětí mu, byť se snaží alespoň pro něj působit tak šťastná jako vždy. To už je ale ženou na pódium, a tak se neochotně dostaví na scénu. Na publikum se jenom mile usměje a lehce přikývne. Možná i trhne rukou na mávnutí pozdravu. Dává si spíše záležet aby neudělala příšerný trapas, jako že by zakopla o své šaty nebo své okolí. V křesle už se cítí podstatně statečnější. Když dostane prostor k odpovědi, jen se podívá na Triffa, proč jí staví do této nepříjemné pozice kdy má mluvit první. S odpovědí však příliš dlouho nečeká. Vždy jsem si přála navrhovat šaty. Je to jedna z věcí, které v našem kraji můžete dělat a nejste přitom omezováni nedostatkem materiálu nebo nápadů. Všichni krajané, které znám, mají svůj skvělý způsob, jak být kreativní a vyjádřit své emoce pomocí oblečení. Mým snem odjakživa bylo navrhovat šaty pro Kapitolany, na přehlídky pro splátce, nevynechala jsem jediný model každý rok. A teď když jsem tady…“ Odmlčí se. V ruce žmoulá kousek látky z jejích šatů. Sen tak nereálný se jí pomalu rozplývá před očima. „Teď si přeji jen, aby tohle nebyly poslední šaty, které na sobě v životě mám. Zatlačí slzu, která se dere na povrch, nemůže být vnímána jako slabá. Kdysi bych pro tu šanci udělala cokoliv. Ale má rodina, má malá sestra. To jsou jediní lidé, které bych za žádnou cenu nedokázala opustit nebo zradit, ať je můj sen sebevětší. Velmi mi na nich záleží a chci, aby věděli, že bych je nikdy v životě za nic nevyměnila. S těmito slovy se podívá na Triffa. Teď je řada na něm. Sama už má hlas rozklepaný, stejně jako celé její tělo. Je ráda, že zvládla odpovědět dostatečně rychle, než by se tady před všemi sesypala.

Triffle Hawkfall: Duchem nepřítomný, ale fyzicky – fyzicky tu byl stále. Očima mapoval prostředí a doslova se ztrácel v jednom Kapitolanovi za druhým. Svíral ho nepříjemný pocit a ať dělal cokoliv – ošíval se povětšinou často, nedokázal se ho zbavit. Ve tváři zrudnul a vážně to vypadalo, že na něj jde nějaký pěkný, panický atak. Očima se zachytil u Pí. Snad ji i těkáním očí do každého koutu jejího obličeje prosil, ať ho odvede pryč. Poslouchal její slova, ale šli jedním uchem tam, druhým ven. Sám si uvědomoval, že netuší, co je jeho snem nebo to věděl a pouze to ztratil v tom myšlenkovém průjmu, co strhl jeho duševno do temnoty? Zmohl se jen na prázdný citoslovec. Jakési zahuhlání a to už kulil oči na moderátorku. Omlouvám se, nemůžu Nemůžu se nadechnout. A zmatek byl a světě. Postavil se a celé jeho roztřesené bytí zacivělo do jedné z hlavních kamer. V očích se mu v tentýž moment zaleskla beznaděj. A s posledním ohlédnutím na jeho spolukrajanku pronesl tiché. Nezlob se na mě“ A vyběhl vstříc oponě – tedy druhé straně. A tak bez pořádné odpovědi zmizel z dohledu všech přítomných, jistě napjatých diváků – ale kdo ví, jestli jsou skutečně napjatí.

Pi Thindrel: Dlouhá chvíle ticha je trapná asi pro všechny přítomné. Rukou se došátrá k jeho boku a zkusí do něj dloubnout, jestli je stále tady. Hej, psst. Co nejvíc nenápadně na něj zasyčí, ale vypadá to, že Triff je dávno duchem někde v aréně. Nebo možná doma nebo v posteli, co ona ví. Chvíli sleduje, jak rudne a přemýšlí, kdy se tady složí nebo vybouchne vzteky, těžko určit, k čemu dojde dříve. Jen bezmocně sleduje, když vyletí ze židle a zmizí někam do zákulisí. Chvíli nevěřícně hledí, jak bere roha a přemýšlí, jak tuhle situaci co nejvíce zachránit. Promiňte mu to, on, víte je hrozně nervózní, to víte, aréna, doma rodina, bratr žbleptá jedno přes druhé a rychle se také zvedá ze židle. Prosím omluvte mě, půjdu se za ním podívat, jestli mu něco není, no, na shledanou. Ukloní se moderátorce, Kapitolanům a spěšně zmizí hledat tu hromadu nervů, co před chvílí utekla z pódia.
  • 9. kraj - Cassie Bennet & Octavius Marcellus
    • Body → rozhovor: [5/10] x [0/10]
Cassie Bennet: S naprosto rozzářeným úsměvem se dostaví na pódiu a po cestě rozdává vzdušné polibky. „Zdravím Kapitol a celý Panem!“ Srší z ní optimismus, který se snaží svým vystupováním přenést i na ostatní. „Jsem ráda, že tu dnes před vámi mohu být a je mi ctí, že se o mně chcete něco více dozvědět,“ usměje se vřele. „Jak jistě víte, jmenuji se Cassie Bennet a jsem vnučkou Lacey Bennet,“ připomene se ve zkratce, kdyby někdo náhodou nevěděl. „Mohlo by se to někomu klidně zdát divné, ale já jsem si svůj největší sen žila doma v Devátém kraji. Mít kolem sebe milující rodinu, která je pro vás vším, je sen, který se ne každému může splnit. Avšak já jsem tu čest měla a za to jsem neskutečně vděčná,“ zaměří svůj pohled do kamery, jako kdyby se tím snad snažila zkontaktovat se svojí zbývající rodinou. „Ten čas bych klidně vrátila zpět, ale alespoň mi zbyly ty vzpomínky,“ dovolí si trochu sentimentu. Na chvíli se odmlčí a vypadá, že o svých dalších slovech značně přemýšlí. „Dovolte mi proto prosím, abych vám dala jednu radu. Žijte své sny, jděte si za nimi, ale nikdy nezapomínejte na to, kdo vám neustále dělá oporu a umožňuje vám si sny plnit. Ať už jsou to rodiče, či kamarádi, neberte je jako samozřejmost, nikdy nevíte, kdy o ně přijdete,“ pousměje se, ale ve tváři má patrný smutek. „Každopádně děkuji, že jste si mne vyslechli a doufám, že se za pár dní ještě uvidíme, tak se mějte hezky,“ zamává jím a při odchodu jí doprovází smršť konfet, jež se postupně snáší k zemi.
  • 10. kraj - Nessa Crossley & Matthew Malcolm
    • Body → rozhovor: [7/10] x [7/10]
Matthew Malcolm: Nervozita je na něm pochopitelně trochu znát, nikdy totiž před tak velkým publikem nevystupoval. Jeho tělo se maličko chvěje a jakmile přichází jejich čas na pódiu, tak velmi opatrným krokem se tam dostaví. „Dobrý den, Kapitolané,“ pozdraví je všechny uctivě s malým úsměvem, který může působit trochu plaše. Špičkou boty nervózně ryje do pevné země pódia. Do povídání se příliš nehrne, ale nakonec se přeci jen odhodlá a spustí. „Víte, mým největším snem vždy bylo vlastnit obrovskou farmu, kde bych mohl mít spoustu zvířat,“ jakmile své téma stočí k tomu, co jej zajímá, tak se znatelně uvolní a mluví mnohem klidněji, dokonce i hlas se mu postupně přestává třást. Zapálený do tématu se o tom rozpovídá. Očička mu při povídání září radostí, je opravdu vidět, že svá slova myslí od srdce a vážně. „Zvířata, která bych si sám odchoval, ale i zachráněná zvířata, ke kterým osud nebyl zrovna nejmilejší. Ať už je někdo vyhodil, týral, to je jedno. Myslím, že zvířata jsou mnohdy velmi nepochopená stvoření a já jsem jim vždycky chtěl všem ze života udělat mnohem lepší místo a dokázat, že my lidi nejsme zase tak strašní,“ maličko se pousměje. Pak ale trochu zesmutní. „Nikdy jsem si ale nemyslel, že budu muset podstoupit arénu, která se najednou stala pro mne obrovskou překážkou. Můj strýček, Warner Malcolm, možná si ho ještě pamatujete, byl jednou skoro na stejném místě jako já teď,“ rozhlédne se kolem a rozpřáhne rukama. „Nečekal jsem, že by to mohlo postihnout ještě někoho dalšího z naší rodiny. Myslel jsem, že veškerou smůlu jsme si už vybrali ztrátou Warnera,“ popotáhne maličko, když se mu do očí nahrnou slzy. Pohodí hlavou a snaží se, aby nad ním pláš nepřevzal kontrolu. Ustoupí maličko dozadu, aby dal případně prostor svojí krajance, aby také mohla něco říct. Následně to ale nevydrží. „Přeji hezký večer,“ vykoktá ze sebe jen tak tak, než odběhne zpět do zákulisí.

Nessa Crossley: Jelikož se jí nechtělo jakkoliv předvádět na soukromém vystoupení, musí se alespoň trošku snažit tady. Ačkoliv je smířená s tím, že nejspíš brzy umře, stále nechce házet flintu do žita. Spolu se svým krajanem vyjde na pódium a mírně se usměje. „Zdravím,“ prohlásí tiše a rozhlédne se po celém davu, což jí rychle shodí úsměv ze tváře. Ruce si založí na prsou a chvíli jenom kouká na Matthewa, od kterého očekává, že na otázku bude odpovídat první. Zhluboka dýchá a snaží se nepřemýšlet nad tím, kolik lidí ji právě sleduje. Jakmile začne mluvit o farmě, smutně se na něj usměje. Má z něj dojem, že je to fajn kluk a nezaslouží si tady být. Proto ji jistým způsobem opravdu ranní, když začne mluvit o svém strýci. „To je vážně smutný,“ šeptne k němu, jakmile domluví. „Nejspíš je teď řada na mně,“ odkašle si a udělá krok dopředu. Hlavu sklopí, protože se nechce dívat na diváky a ruce spojí za zády. Na chvíli ještě její pozornost upoutá odbíhající Matthew, za kterým se otočí, ale dál už se věnuje jen své odpovědi: „Mým snem bylo vždycky dostat se pryč z Desítky,“ začne mluvit a přemýšlí, jak by to zdůvodnila. „Neberte mě špatně, ten kraj je úžasný, ale cestování zní jako velká zábava. Poznat nové krajiny, nové lidi. Dostat se pryč od špatných zvyků,“ pokračuje a tváří se při tom velmi tragicky. „Třeba podívat se do Jedničky by bylo opravdu super. Mají tam ta vzácná zvířata a ty jsem chtěla vždycky vidět,“ mírně se usměje a zvedne hlavu. „Vím, že už se mi to asi nepodaří, ale náhoda je blbec,“ pokrčí rameny a podívá se do kamery. „Uvidíme, třeba se stane zázrak,“ rozvine ještě svou poslední myšlenku. Už nemá, co dalšího by řekla, takže se rozloučí: „Díky za pozornost.“ Pomalu se přesune zpátky do zákulisí.
  • 11. kraj - Willa Galloway & Randal Shawcross
    • Body → rozhovor: [0/10] x [0/10]
  • 12. kraj - Elizée Sallow & Everett Walsham
    • Body → rozhovor: [6/10] x [0/10]
Elizée Sallow: Na pódium přijde hned, co je jejich kraj povolán. Vzhledem k tomu, že jsou poslední kraj, tuší, že už o ně nikdo nebude moc stát. Její krajan se netváří, že by hodlal dneska být o něco více nápomocný než jiné dny. Usadí se do křesla, naprosto bez emocí. Proč by taky měla, nemůže říct, že je zrovna dvakrát nadšená, že její dovolená v Kapitolu končí. Posledních pár dní trávila jen na pokoji, plnila se jídlem, spala jak dlouho chtěla, kdo ví, kolik hodin strávila v koupelně. Věci, které v životě neměla, jí byly servírovány rovnou pod nos. Když dostane otázku, ani nečeká, jestli někdo bude mluvit před ní. Mým největším snem vždy bylo mít střechu nad hlavou. Teplo a jídlo. Pohodlnou postel. A nyní jsem tady a vše se mi splnilo. Jak vidíte, přihlásila jsem se do Her. Neexistuje nic, co by pro mě byla hranice, za kterou nehodlám jít, když jde o mé sny a cíle. Pohledem sjede z moderátora na publikum. Chvíli se na ně jen tak dívá, jak zvláštní jí všechny ty obličeje přijdou. Nyní mám nový cíl. A nic mě nezastaví. S těmito slovy se zvedne a odejde. Chce si užít ještě poslední chvíle, které zde má.

other worlds

stranger2s.jpg https://static.wixstatic.com/media/134c08_e2039edee53b41f8acf8d5df574526a4~mv2.png/v1/fill/w_280,h_168,al_c,lg_1,q_85/INZERCE%206.jpg