Wednesday, July 08, 2020

Amelia Nordwick

[ amília nordvik ]

[player] Teryna

[fc] Maisie Richardson-Sellers
 

just because you're paranoid doesn't mean they're not out to get you

× [species] human
× [date of birth] january 2, 2201 | ♑︎ capricorn
× [loyalty] neutral
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] twenty two | 22
× [occupation] artist
× [gems] 0




points [ 0 ]
  • [ personality ] Naše povaha se změní mnohokrát během našeho života. Záleží na okolí, ve kterém žijeme, na lidech, se kterými se potkáváme. Také je to naše myšlení, které určuje, jak se budeme dnes cítit. Když nás napadnou veselé vzpomínky nebo myšlenky, budeme usměvaví i my. Jestliže ale naši mysl začnou napadat špatné vzpomínky a úzkostlivé myšlenky, můžeme se mnohdy s úsměvem rozloučit i na několik dnů. Někdy si dokonce můžeme i myslet, že bychom měli změnit naši povahu, avšak ať už se snažíme jakkoliv, skoro vždy to bude bez úspěchu. Chováme se přesně tak, jak se chováme. Nikdo není dokonalý a všichni máme své stinné stránky. Když si tedy začneme myslet, že bychom měli svou povahu změnit, měli bychom především změnit své myšlení. Amelia si sama někdy myslela, že by bylo na čase svou povahu změnit. Patřila mezi takové ty usměvavé dušičky, co viděly mnohdy svět lépe, než jaký doopravdy byl. Jinými slovy, nosila s úsměvem na tváři růžové brýle. Avšak bylo správné se na tento svět takto dívat? Podle Amelie ano. Možná, že tento svět byl zkažený, ale jako obyčejná malířka z Osmého kraje s tím nic nemohla udělat. Však i ta nejvíce usměvavá dušička má někdy své špatné dny a Amelia v tomto nebyla výjimkou. Někdy její srdce svíral strach. Bylo to vlastně vždy při Sklizni, kde se strachem v očích sledovala mnohdy i své kamarády, jak jsou posláni na smrt do arény. Nikdy to však naštěstí nepotkalo ji. Amelia si neuměla samu sebe představit, jak někde bojuje s ostatními dětmi doslova na život a na smrt. Nejspíš by patřila mezi ty, co by si před smrtí s daným člověkem hodila přátelský pokec, což rozhodně nebyl způsob, který by vedl k výhře. Byla zkrátka takový milius, a jak se říká, tak ty nejvíc klidné lidi naštvat nechcete. A to byla pravda. Amelia byla přesně takové povahy, která strpěla skoro vše, její naštvání bylo tedy výjimečné, ale stálo za to. Avšak jejím zvykem bylo, že když už se na někoho namíchla, spustily se jí z očí slzy. Byl to reflex, který ona sama neměla ráda, ale nemohla s tím nic jiného dělat. Amelia tak neměla ve škole moc svých příznivců, jelikož byla i takový strašpytel, jak by to ostatní nazvali. Ona to však nazývala tak, že věděla, co je, a co není správné. Nejspíš by jí tedy nikdy nenapadlo se postavit těmto kastám, pravidlům a řádu. Je lepší být doma a v poklidu si malovat či kreslit, než bezhlavě běhat za dobrodružstvím.
× × ×
  • [ file 001 ] Říká se, že život v Osmém kraji je velmi bídný. Možná tomu tak také bylo, ale vždy je jen na nás, jestli budeme brát věci tak, jak vypadají na první pohled, nebo jestli se pozastavíme na místě a rozhlédneme se po okolí. Amelia vyrůstala v malém skromném domečku se svou rodinou, rodiči a sourozenci. Nebyl to žádný luxus a mnoho lidí by si přálo víc. Na druhou stranu měli stálou střechu nad hlavou a to jim ke štěstí stačilo. Jestliže oni sami neokusili luxus, jakým žili lidé v Kapitolu, neměli proč se cítit nekomfortně. Ačkoliv byl v tomto svět nejspíše nespravedlivý, stále mohli žít hůř, však? Štěstí nejsou peníze. Vlastně je to něco, co ani nemůže existovat ve fyzické formě, a co je pro nás nestálou věcí. Jednou ho můžeme držet v hrsti a podruhé nám mezi nimi proteče jako čerstvý vánek. Amelia tohle znala za svůj život až moc dobře. Někdy si ani neuvědomíte, když se začne blýskat na lepší čas. Uvědomíte si to až tehdy, kdy spadnete na místo, od kterého jste začínali a vy tak musíte cestu po schodech nahoru učinit znovu a znovu. Jejich rodina, skoro jako každá jiná z rodin z Osmého kraje, se věnovala umění. Nebylo to sice nic, co by vynášelo velké peníze, ale pro obživu a normální žití jim to bohatě stačilo. Jelikož už to bylo něco jako rodinné řemeslo, Amelia neměla na výběr. Ze začátku byla ráda za nakreslení sluníčka. Očividně jako jediná z rodiny nezdědila tento umělecký talent. Avšak nebylo nic, co by léta cviku nevylepšila. Chtělo to sice úsilí, ale co úsilí nevyžadovalo? Tak či onak prožila krásné dětství, plné usměvavých vzpomínek. Třeba na její oslavu narozenin v princeznovském duchu, kde místo korunky měla improvizovaný věneček z lučního kvítí. Šaty měla obyčejné, které nosila i na Sklizeň. Věděla, že jiné děti z jiných, lepších krajů měly oslavy narozenin jistě lepší. Amelia ale z těchto narozenin byla natolik nadšená, že si byla dokonce i natolik jistá, že by jí to možná jiná děvčata záviděla. Jak se říká, každý chce mít to, co nemá. Pro Amelii byl tento kraj domovem, a i přes to, že se na jejich území nacházely různé továrny, a že to tam neměli moc hezké, měla zde svojí rodinu a své zážitky. Svůj kraj nehodlala opustit až do své smrti.
  • [ file 002 ] Čas plynul rychleji, než by si všichni představovali. Bylo to už přeci jen pár let od toho, kdy si Amelia na svou zeď v pokojíčku namalovala druhou květinu na znamení, že dosáhla dvaceti let. Byl to takový její rituál. Nejdřív květina měla jen stonek a žlutý prostředek, jako pyl. Každý rok poté okolo žlutého středu přibyl jeden okvětní lístek, až jich nakonec na jedné květině bylo devět. Devět okvětních lístků, devět let. Jedna květina, jedno desetiletí. Nedělala to však proto, že by snad zapomínala kolik jí je. Začala to dělat jako malá dvanáctiletá slečna, aby věděla, kolik času jí zbývá do dovršení osmnácti let, což byl rok, kdy děti měly svá jména naposledy v osudí. Každý okvětní lístek, co na stěnu malovala, si užívala, jako by to měla být snad ta poslední věc, co v životě udělá. Pravda však byla taková, že Amelia se bála toho, že daný rok nebude stát štěstěna na její straně a ona tak bude muset odjet bojovat o svůj holý život. Naštěstí se tak nestalo. I když s tím mohla přestat, neudělala to, byla to její tradice, ve které s radostí pokračovala a nejspíš pokračovat bude. Každé narozeniny vzala do ruky štětec a vykročila ke své stěně k rozmalovanému obrazu, kde přimalovala další okvětní lístek, a každý rok další a další. Její zeď však nebyla jediným místem, kde nechala svou fantazii pracovat na plné obrátky. Jelikož se její rodina živila prodejem obrazů, i ona sama se do této práce nakonec pustila, ačkoliv na to opravdu jako malá talent neměla. Nyní se jí v tom dařilo a dokonce ji to i bavilo. Její výtvory však nebyly nic převratného. Někdy zachytila ne moc vábnou krajinu Osmého kraje, kterou následně podle své fantazie vylepšila. Někdy kreslila zvířata, své členy rodiny, nebo jednoduše na plátno cákala bez rozmyslu různé barvy, jak jí přišly zrovna pod ruku. Právě tyto výtvory patřily mezi oblíbené. Abstraktní umění. Neexistuje správné řešení a každý si v něm najde své. Nebylo to však uměním, po kterém by lidé prahli, avšak když byl čas a zbyl kousek barev, kreslila jen pro své potěšení, zalezlá ve svém království, které bylo jen její. Ve svém pokojíčku, kde ji nikdo nemohl rušit. Často ale chodila i do přírody a kreslila to, co ji na první pohled venku zaujalo. Nebyl to sice kraj, co by oplýval krásou, ale není nic, co by dostatek fantazie nespravil. A tak kreslila, vymýšlela a žila. Nepřežívala, o tom život nebyl. Hlavně již neměla potřebu žít ze dne na den, jako tomu bylo ještě v době, kdy se její jméno objevovalo v osudí.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92