Tuesday, August 06, 2019

Joshua Poulter

[ džošuah poltr ]

 

Player: Vejn

FC: Daniel Padilla



Contact: hlobil26@seznam.cz

Age: 17 | Tesserae: 6


Token: Kus kovu v nepravidelném pětiúhelníku


level [ 0 ] • credits [ 0 ] • gems [ 0 ]

 osoba nic nevlastní


Narodil se do rodiny ničím nevyčnívající, byl stejně obyčejný jako jeho otec s matkou. Jako dítě byl ve většině věcí průměrný, možná až podprůměrný, ale… jednou, zhruba v jeho jedenácti letech přeci jen našel jednu věc, kterou předehnal všechny ostatní. Ve které byl lepší a dokázal tak víc než-li ostatní. Logika a logické myšlení. Jeho vrstevníci nechápali, kde na takové věci chodí, někteří poukazovali na to, že je to neférové, ale nakonec se všichni smířili s tím, že minimálně v jejich případě je strategie a logické myšlení cennější, než hrubá síla. Pokaždé, když se svými kamarády – ano, i přesto, že je dokázal porazit, tak se s nimi bavil a společně s nimi bloudil po ulicích – nějakým způsobem bojoval, tak vyhrál. Ne hrubou silou, ale logikou a předem vymyšlenou strategii. Po nějaké době, kdy usilovně pomáhal otci v továrnách se přeci jen dokázal dostat na takovou úroveň, že se svým vrstevníkům a kamarádům vyrovnal i silou. Místo toho, aby ztrácel i zde, tak ba naopak je všechny předehnal a teď už nebylo nic, v čem by byl horší než kdokoliv jiný v jeho věku. Splnil se tak jeho malý dětský sen, chtěl se dorovnat ostatním a také se mu to povedlo. Sice mu to dost dlouho trvalo, a též se u toho dost nadřel, protože v továrnách to opravdu není jednoduché, ale dokázal to. Jen díky úsilí a tvrdé dřině se z odpadlíka stal někdo, z koho měl každý – minimálně věkově mu blízký, respekt. Dalším jeho plusem, který postupem času dokázal objevit je rozhodně výdrž. Vlastně neměl v plánu něco takového trénovat, ale během toho, co v továrnách nosil těžké věci, tak budoval i na dobré výdrži. Ze začátku mu to nedocházelo, ale zjišťoval, že pořád jaksi pokořuje svoje hranice. Dokázal uběhnout větší vzdálenost bez zadýchání a tím pádem dokázal i více pomáhat svému otci. Jeho vrstevníci ale i přesto všechno dokázali uběhnout více. Zátěžové aktivity jim též dělaly menší problém, než Joshuovi a to ho samozřejmě netěšilo. Opět chtěl být ten, který ovládne tuto, pro ně disciplínu, a tak se stane nejlepším. Každé ráno pečlivě vstal dřív a vydal se běhat. Ze začátku jen v zapadlejších ulicích, ale nakonec se z těch "zapadlých ulic" stala cesta z jeho domu do továrny. Bylo to několik kilometrů a za to byl rád. Samozřejmě s tím měl jisté problémy, ale po jisté době dřiny a sebedůvěry to dokázal. Opět obhájil svůj jakýsi titul toho, že je nejlepší a nikdo nemá šanci ho překonat. Člověk by řekl, že by mu to mohlo stačit, ale díky jeho egoistickému chování chtěl víc. Potřeboval ještě něco, kde bude lepší než ostatní a taky to našel. Celou tu dobu vynechával jakékoliv zbraně. Donutil se ke krádeži, upřímně to netrvalo moc dlouho, bylo mu celkem jasné, že svůj názor už nezmění a že si pro sebe tu jednu věc ukradne, a začal trénovat. Nůž si každý den pečlivě brousil, pomáhal mu s tím i otec, který místo toho, aby ho seřval, že někde ukradl nůž, tak ba naopak byl na něj pyšný, že to zvládl sám. Prve přicházely jeho rádoby manévry jen do prázdna, ale usoudil, že to není ono, tak musel nalézt alternativní řešení. Kdysi na podzim si vzal z menšího sklepení jejich domu pytel a naplnil ho opadaným listím, kterého bylo k nalezení poměrně dost. Bohužel se s pytlem tahal zbytečně, protože po pár slušně mířených ranách to nevydržel a začal se párat, ničit a trhat. Listí z něj postupně mizelo a jeho rádoby panák, kterého upevňoval pomocí lana na tlusté větvi byl k ničemu. Žádné jiné řešení, které by mu mohlo pomoci nenašel, takže zůstal u pohybů a švihů jen do prázdna. Zkoušet sbírat další listí a složitě lozit na strom, aby panák držel dobře by bylo podruhé zbytečné. Nůž mu sice vydržel dost dlouho, ale jelikož s ním zkoušel bodat i do stromů, tak se blížil i jeho konec. Naštěstí dokázal pochopit, jak by asi mohl fungovat a tím pádem se jeho chvaty dostaly na úroveň, kdy by měl být schopen se bránit, dokonce i zaútočit. I přesto, že nůž byl již dávno zničený a čepel byla roztříštěná, tak údery vzduchem létaly. Chodil otci pomáhat do továrny a nebyl problém si tam sehnat nějakou kovovou tyč. Tentokrát to nebyla krádež, domluvil si to s jedním starším pánem, který se staral o věci ve skladišti a podobně. Tyč sice též neměla dlouhodobé využití, protože se po pár jeho úderech do stromu začala ohýbat, ale stačilo mu to. Podobně jako s nožem se s ní naučil zacházet a byl se sebou naprosto spokojený. Poté se zabil jeho otec. Jeho život se začal bortit a žádné jiné aktivity nenašel.


Ze začátku to opravdu byla síla a výdrž, ale nakonec to opravdu dopracoval do bodu takového, že ani toto mu nedělalo problém. V období jeho čtrnáctých narozenin možná žádná slabina ani nebyla. Tedy minimálně si to on a jeho kamarádi mysleli, protože ho nedokázali porazit, ať už v běhu, či jakémkoliv souboji. Ale přeci jen každý člověk má jisté slabiny. Joshua o nich dřív nevěděl, ale přeci jen se projevily. Prvním z jeho mínusů byl strach. Nebylo to nic nevídaného, byl to typický strach ze hmyzu. Nesnesl jakýkoliv druh hmyzu v jeho blízkosti. V jeho městě jich sice nebylo moc, protože smogy a celkově továrny dělaly svoje, ale pokaždé, co se nějaký objevil, tak on buď panicky mával rukama kolem sebe nebo se svou minimálně na toto dostačující hereckou schopností zahrál, že se nic neděje, a v co nejkratší době se sklidil z místa, kde se právě onen brouk vyskytoval. Druhou možnost začal používat pořád častěji, přeci jen to byl egoista a takhle se zesměšnit by byl pro něj konec. Oh ano, egoista. Další věc, která se rozhodně dá brát jako mínus. Ze začátku si jen dost věřil, sebedůvěra je sama o sobě většinou dobrá, ale když člověku přeleze přes hlavu, je zle. Přesně takhle to bylo i zde. Rádoby sláva a respekt, který měl z něj udělali egoistického kluka a změnit už to moc nešlo. Sice se nad sebou zamyslel, ze začátku se opravdu chtěl napravit, ale ani jeden z vrstevníků nestál o jeho přítomnost, či pomoc a on tak zůstával stejným, ne-li ještě horším člověkem, který ve většině případů myslí jen na sebe. Zatím se ale neocitl v žádné situaci, která by byla vyloženě důležitá, takže kdo ví, jestli by v sobě opět dokázal najít své staré já, pokud by šlo třeba o život. Po incidentu, kdy jeho otec spáchal sebevraždu se toho opět dost změnilo. V té době už byl dost namyšlený, sám a jediný s kým mohl prohodit pár normálních slov byl právě otec. A ten odešel… nechal ho tu. Samozřejmě je tu i druhý rodič, matka, kterou ze srdce miluje, ale ona sama přiznala, že si spolu nerozumí tolik, jako on a otec. Dodala, že ji to mrzí, ale že s tím nejspíš nic neudělá… měla pravdu, neudělá. Joshua jí to přímo do očí neřekl, ale tak nějak jí naznačil, že jejich konverzace se nejspíš nikdy moc nerozvede. Nikdy se nerozvedla. K egoistické povaze, díky které nedokázal pomáhat lidem, či se s nimi o něco podělit se přidala pesimistická nálada, která ho celého pohltila. Ve všem viděl to nejhorší a také díky tomu nepodnikl mnoho věcí, které pro něj působily až moc nebezpečně a špatně. Egoista a pesimista v jedné osobě… není to moc dobrá kombinace, ale on to tak opravdu má. Kolikrát také neví, jakou variantu zvolit, vždyť je přeci skvělý a musí to zvládnout, ale také se vše může během několika sekund podělat… všechna rozhodování, byť jen menší, ho trápí, ale vždy se nějak musí rozhodnout. Je to jen o tom, jestli se dokáže poprat sám se sebou. Chvíli zapomenout na jakousi slávu a přemýšlet.


Jeho život byl, dalo by se říct, až nudný. Minimálně prvních deset let byl pro něj život nezáživný. Dost dlouhou dobu ze dne trávil ve škole a poté už jen doma. Pomáhal matce s celkovým úklidem domu, někdy i s vařením, aby byl otec spokojený poté, co dorazí vyčerpaný z práce. Ze začátku ho to opravdu bavilo, vše to pro něj bylo něco nového, do všeho se pouštěl s nadšením a širokým úsměvem, ale časem ho to omrzelo. Pořád dělat to samé nebylo pro něj. Ne, že by nepomáhal, ale šlo poznat, že už ho to nebaví tolik, jako vždycky. Jeho milující matka to samozřejmě pochopila, ani ji to už nebavilo, ale i kdyby chtěla chodit pracovat, tak by nemohla. Měla doma malého chlapce, který by se o sebe nejspíš postarat dokázal, ale její pouto k němu jí nedovolovalo ho tu nechávat samotného. Chlapec každý den prosil svého otce, že chce jít s ním, že mu pomůže, že je přeci silný. Silný rozhodně nebyl, ale i kdyby ano, s otcem by se do továrny nedostal dříve než v desíti letech. Joshua si každý den vzpomněl na své desáté narozeniny, které měly za dva roky přijít. Myslel na ně pořád, byl to jeho dětský sen – být jako otec, pracovat v továrně a pomáhat všem. Na den jeho desátých narozenin, které se nakonec slavili až později v noci, se do továrny opravdu podíval. Otec ho tam hned po práci vzal, Joshua si továrnu a atmosféru zde panující opravdu oblíbil a cítil, že minimálně v tomto věku to nebude něco, co ho omrzí stejně jako úklid domu a vaření. První týden se jen postupně ujišťoval, jestli vše dělá dobře. Když se u něj objevila nějaká chyba, tak mu většinou někdo pomohl a on tak věděl, co má dělat jinak. Připadal si jako dospělý, i když v té době měl od dospělosti ještě dost daleko. Ne jen věkově, ale vlastně celkově. Ve všem před svými kamarády zaostával, byl slabý a pomalý, za což ho všichni neměli v lásce. Že prý to není kluk, jestli to vlastně není spíš holka… podobné kecy snášel do svých jedenácti let, takže celkem dlouho. V tom věku se vše začalo zlepšovat. Díky svým myšlenkovým pochodům začal všechny porážet v rádoby soubojích, tvrdě trénoval, věřil si a dopiloval i vše ostatní. Stal se tím nejlepším, což mu přerostlo přes hlavu a opět se z něj stal někdo, komu se všichni vyhýbali. Tentokrát ne kvůli slabotě či nedostatečné mužnosti, ale kvůli přesnému opaku. Byla to jeho chyba, přeci jen se vším začal až moc vychloubat a vše hrotit. I když to hrotit nemusel, protože najít mu rovného soupeře nešlo. Opět vše musel dělat sám. Samozřejmě měl milující rodiče, ale s těmi už to nebylo takové jako kdysi. Byl to puberťák, většinu času by trávil sám neví kde, ale rozhodně ne s rodiči. S matkou to nevypadalo dobře už několik let, ale u otce nějaké to pouto pořád bylo. Bohužel zmizelo po jeho sebevraždě. Všichni byli doma, panovala nudná, pro jejich rodinu již klasická, noc. Otec beze slov odešel na půdu, účel jeho odchodu nikoho nezajímal, každý si v místnosti hleděl svého. Sice bylo trošku divné, že se jen tak rozhodl odejít na půdu, protože, co by tam chtěl, že? Ale i tak se nikdo neptal. Prve to nikoho nezajímalo, poté bylo pět minut pryč, deset minut pryč… nic se nedělo, otec jako by zmizel, protože nebyl slyšet. Tyto myšlenky přerušila dutá rána z patra nad nimi. Z půdy. Matka se svým patnáctiletým synem okamžitě vstali a co nejrychleji se hnali na půdu. Joshua, jakožto rychlejší byl vepředu. Matka zápasila se šaty, ale i přesto se dokázala udržet za ním. Pět kroků po schodech a Joshuovi podrážky se dotýkají dřevěné podlahy půdy. Matka v těsném závěsu se též dostává na půdu. Oba mlčky hledí na otce před sebou, tlusté lano omotané kolem jeho krku a stoličku valící se pod ním. Žena se i přes nevhodnou obuv rozběhne za svým mužem a jakoby zázrakem ho dostane dolů. S pláčem na něj mluví, doufá, že se něco stane, ale marně. Její mladý syn jen stojí několik metrů za ní a zrychleně oddechuje. Oběma jim nejspíš srdce vynechalo úder, protože toto nečekal ani jeden z nich. Matka plakala, ani se nesnažila slzy zastavit… Joshua opodál byl na tom lépe, z jedné části otce i chápal. Musel z toho všeho zde být v naprostém stresu. Jsou v něm sice všichni, ale on už to dle všeho nedokázal vydržet více. Samozřejmě to chlapce mrzelo, ale věděl, že už s tímto nic neudělá. Oči se mu leskly, pár slz mu dokonce bloudilo po tvářích, ale i tak vypadal klidně, jako by se nic nestalo. Pomalým krokem se dostal ke své matce, kterou srdečně objal. Sice se jí ze začátku nechtělo, což bylo pochopitelné, ale nakonec se s Joshuovou pomocí dostala pryč z onoho míst. Od sebevraždy jeho otce uběhlo něco přes rok. Byl menší pohřeb, kde nebyl v podstatě nikdo. Bylo to jen pro syna a jeho matku. Blízké oné osoby, která opustila tento svět. Dál se tento okamžik neřešil, samozřejmě si to na ten den každý jaksi připomene, ale že by se o tom vyloženě bavilo… to ne. Ani Joshua, ani jeho matka na toto neměli dostatek odvahy. Bavit se o někom zesnulém, pro ně takto blízkém. Jediná dobrá věc, která se ze smrti čtyřicátníka vyklubala, bylo jakési pouto mezi dospělou ženou a jejím šestnáctiletým synem. Dokonce zde byly i myšlenky, že kvůli tomuto to udělal, ale nikdy nebyly a ani nebudou vysloveny nahlas. Joshua díky tomuto nikdy nedokázal vyhledat další aktivitu, ve které by se mohl zlepšovat, či se ji učit od úplných základů. Jeho důvěra v kohokoliv jiného než matku bylo v podstatě nulová. Nikomu nevěřil a vypadalo to, že už ani nebude.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92