Saturday, April 07, 2018

Nicholas Christenson

[ nihkles kristensn ]

 

Player: Renaiti

FC: Frank Dillane


Tesserae: 12 | Defense: 13

Contact: renaiti@seznam.cz

Age: 18 deceased - vykrvácení, pád: S. Wesmyron


Token: Voňavý panáček do auta


Protože vyrůstal tak vlastně nějak na vlastní pěst, je zvyklý na to být samostatnou jednotkou. Ke svému životu jen zřídkakdy potřebuje nějakou další osobu. Bebíčka si odmalička foukal a ošetřoval vždycky sám, navíc díky tomu se naučil přežít. V zimě pod mostem si rozdělat oheň, aby nezmrzl, najít nějakou krysu nebo ukrást něco k jídlu mu taky nedělalo problém, když neměl zrovna moc peněz. Už od úplného mládí manipuloval lidmi ve svůj prospěch, dokázal téměř z každého člověka získat informaci, kterou chtěl, nebo je přesvědčil, že jsou "kamarádi" a daná osoba pro něj znamená celý svět. Samozřejmě to snad ani v jednom případě nebyla pravda, vždycky všechny jen využíval. Možná z toho důvodu, protože se bál, že někdo by mohl využít jeho a to by se mu nelíbilo. To on musí být vždycky ve všem první. V tomto ohledu je strašně soutěživý a ambiciózní. I když jde o úplnou banální věc, prostě musí zvítězit. Ani přes tento jeho um se už však na nikoho moc nespoléhá, spíše manipulaci s druhými bere jako takovou rezervní možnost, jen kdyby náhodou. V krizových situacích je ten typ člověka, který nezačne panikařit jako ostatní, maximálně se začne vztekat. Pokud proti němu někdo řekne nějaké křivé slovo, prostě si to s tím člověkem vyřeší ručně stručně, tak jak ho to ulice naučila. Koneckonců na ulici nikdy nežijí žádní andílci. Díky předešlému braní drog má vysoko posunutý práh bolesti, jelikož nitrožilní užívání pro něj nebylo žádné cizí slovo, takže na tuto bolest si časem zvykl a potom už ji ani nevnímal. Mimo to, když je člověk v rauši, tak se mu kolikrát stane tolik bolestivých věcí, tudíž nějaké pořezání nebo dokonce i zlomená ruka, ho nezastaví. Samozřejmě ruku v ruce s tím jde i fakt, že se neštítí krve. Ať už vlastní nebo někoho cizího. Při nástupu do práce začal dělat jen takové ty jednodušší práce se šroubky, které se hodně zaměřovaly na jeho motoriku, takže titěrné prácičky od té doby zvládá dobře. Postupem času se naučil mít se na pozoru před všemi nebezpečnými věcmi s nimiž se v továrně zacházelo, aby nepřišel k úhoně, což znamenalo dobře uhýbat a rychle reagovat. Brzy dospěl až k tomu, že také začal přenášet tyhle těžké kovové věci, jako - tyče, velké pláty nebo bedny plné šroubků, aby s nimi mohl dál pracovat. Ze začátku mu všechno připadalo strašně těžké a namáhavé, ale dopracoval se až k tomu, že tyto věci nosí, jako by to byla peříčka. Svaly se mu díky tomu dost zpevnily a nyní už mu nedělá problém ohánět se nějakými těžkými věcmi. Pokud by bylo tedy potřeba, dokázal by nejspíše pracovat s bodnými zbraněmi jako je třeba nůž, mačeta, dýka a možná by mu nedělal problém ani takový oštěp či kopí, jelikož to jsou taky takové dlouhé tyče, jen na konci mají ostří.


Takhle na první pohled by si všichni mohli myslet, že má jen jednu slabinu a to zlozvyk s kouřením. Nikotin a s tím spojené i cigarety jsou jeho vášní. Má na nich psychosociální závislost, jež se především projevuje v práci. Když má pauzu, tak si stejně jako ostatní zapálí jednu či dvě cigaretky. Ostatně proč ne, že? Je to zvyk, který se neporušuje. Ovšem pokud se s ním někdo bude bavit déle a pozná jej trochu blíže, zjistí, že stejně jako všichni ostatní není až tak úplně vyrovnaným člověkem, jak může působit, a má mnoho dalších slabin. Tak třeba, strašně moc se všem snaží dávat najevo, jak vůbec není týmovým hráčem, jenže to tak úplně není pravda. I když se snaží všechny odstrkovat, tak pokud se mu někdo dostane pod kůži a bude pro něj něco znamenat, udělá pro něj cokoli. Jenže pustit si takhle až někoho moc k tělu je pro něj docela těžké po tom všem, takže v tomhle ohledu je dost opatrný, aby se to moc nestávalo. S tím také souvisí to, že se nedokáže do lidí vůbec vcítit. Občas tedy dělá věci, které nemusí být ostatním úplně příjemné. Jemu by asi taky nebyly, ale tím jak si nedokáže představit jaké by to mohlo být z druhé strany, tak je mu to tak nějak jedno. Navíc k tomu všemu je ještě typ, který rozhodně neposlouchá. Pokud mu někdo něco přikáže, v téměř tři čtvrtě procentech případů udělá přesně onen pravý opak, což může dost často působit jako taková provokace. Navíc to někdy vypadá, jako by nad svými činy vůbec nepřemýšlel a naprosto bezmyšlenkovitě jednal, aniž by si třeba uvědomil následky. No není přeci věštec, ne? Jako takovou hlavní jeho slabinou je strach z hmyzu a fobie z pavouků. Všichni tihle malí tvorové se mu úplně hnusí, ty jejich malá chlupatá tělíčka s malými nožičkami a očky. Jen když o nich někdo mluví, tak už se tváří zhnuseně. Celkově ho nikdy moc fauna a flóra nebrala, je spíše ten městský typ. Pár základních jedlých věcí pozná, to je jasné, ale pokud by mělo něco vypadat podobně, raději se od toho bude držet dál, protože v tomto ohledu se na svůj mozek nespoléhá. I když má fyzické předpoklady k dobrému běžci, tak se na něm kouření podepsalo. Nedokáže vytrvale běžet dlouhou trasu v rychlém tempu, protože to jeho plíce neudýchají. Stejně jako všichni ostatní v kraji, ani on neměl nikdy možnost dostat se ke střelným zbraním, jako je luk či kuše, takže s nimi zacházet neumí. Viděl sice, jak je splátci používají v aréně, ale na živo si to sám nikdy nezkusil. Kvůli šňupání se mu docela poškodila nosní sliznice, takže jeho čich už není moc dobrý. Cítí jen takové ty hodně pronikavé zápachy či vůně ve vysoké koncentraci. Pokud mu někdo dá přičichnout ke květině, usměje se a řekne, že voní hezky, ale ve skutečnosti jen lže, protože nic necítí.


Už od první chvíle to neměl jednoduché. Bylo to vlastně tak, že dítě se s v podstatě narodilo ještě dítěti. Jeho matka měla ještě rok k plnoletosti. Nedokázala se postarat v podstatě ani o sebe, natož pak ještě o něj. Skončil tak bezprostředně po narození v ústavě, kde se starali o sirotky nebo děti, jejichž rodiče neměli peníze a žili na ulici. Nebylo to nic moc, ale alespoň tam dostával najíst. Dospívání bez rodičů však způsobilo špatný vývin jeho osobnosti. Už od dětství se v mladém Christensonovi projevovaly sadistické a psychopatické sklony. Společně se svojí skupinkou následovníků mučil ostatní děti, které se k němu nechovaly dobře. Nikdy si nemyslel, že by to bylo nějak špatně, protože vychovatelky se jim nijak moc nevěnovaly, takže jim to bylo jedno a tak jej za to nikdo nikdy nepokáral, protože ty děti si neměly kde stěžovat, takže mu to vždycky všechno hezky prošlo. Nepatřil k těm nejhodnějším a nikdy patřit ani nebude. Zvykl si na to, že pokud chtěl nějakou sladkost nebo cokoli navíc, musel si to s kumpány ukrást. Od té doby se v něm hodně vyvinula ostražitost, navíc se mu vždycky líbil ten adrenalin, který mu při tom proudil tělem. Jak pomalu rostl, rostla i obava většiny dětí v ústavě. Jednou totiž člena té jejich malé skupinky zmlátil doslova k nepoznání, pouze proto, že odmítl se podílet na vloupačce do jednoho zdejšího krámku. Ze srdce totiž nenávidí zbabělce, tak tomu nebožákovi dal prostě jasnou lekci. Takhle to trvalo až do nějakých jeho deseti let. Poté se chytl partičky starších chlapců, kteří na něj neměli dobrý vliv. Do ústavu už prakticky nechodil a žil pouze s nimi, na ulici, pod mostem, kde se jenom dalo, ale pořádnou střechu nad hlavou v té dobře neměl. Většinu z toho období si vůbec nepamatuje, protože byl téměř celý čas sjetý. Prostě tam má jen černo. Nic. K jeho štěstí ho však při jedné razii našli mírotvorci. Celá skupinka utekla, ale on nebyl vůbec schopný se postavit na nohy, takže nakonec skončil na odvykačce. Byly to pro něj hodně krušné časy. Jeho malé tělíčko si na drogy zvyklo dost rychle a proto to trvalo dlouho, než se vůbec zase trochu dostal do normálu. Nikdy už to však nebylo tak, jako dřív. Bylo to mnohem horší. Nechalo mu to na psychice svoje. Má poměrně dost zvýšenou dráždivost, i banální věc jej dokáže naštvat. Aby vůbec mohl zaplatit svoji léčbu musel nastoupit do místní továrny na výrobu automobilů. Bylo to pro něj docela krušné, nikdy totiž nebyl zvyklý pracovat v kolektivu nebo vůbec pracovat. K jeho překvapení mu však netrvalo dlouho si tam zvyknout. V prvních dnech sice schytal několik ran kovovými tyčemi či plechy, ale nakonec se s prostředím dokázal sžít a zvyknout si tam, protože už odjakživa je hodně přizpůsobivý k prostředí v němž musí žít. Netrvalo mu proto zase až tak dlouho naučit se uhýbat a držet krok s ostatními. Protože absolutně nesnáší, když se ho někdo snaží litovat nebo mu něco nabízet zadarmo, tak tu léčbu postupně pořád po malých částech splácí. Od té doby už se jeho život točí jen kolem práce a snahy se nějak uživit. Nijak nikdy nepátral po svých rodičích, popravdě ho ani nezajímají, nepotřebuje je. Je však dosti možné, že mu po kraji běhají nějací další sourozenci, o nichž zatím nemá ani ponětí.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92