Tuesday, October 25, 2016

On Wednesdays we wear black. - 2.0

→ SIGNIFICANT CHOICE

Po večeři všem do pokoje přišel dopis, ve kterém bylo psáno, že byl někdo z vás otrávený a nemusel být jediný člověk, co mohlo být otrávený. Ke zprávě je připsaný čas - 26.10. 19:00, do této doby budete muset najít protilátku, která vás od jisté smrti zachrání. Můžete spolu spolupracovat nebo nemusíte, to záleží jen na vás. V této fázi se budete vyskytovat v knihovně, která je plná oprášených starých knih, dopisů a důležitých spisů. Vaším úkolem je najít nápovědu, která vás dostane k odpovědi, kdo z vás je otrávený, k protilátce a k vrahovi.
  • Úkol 1 [1-6 bodů] - Úkol 2 [1-15 bodů] - Úkol 3 [1-10 bodů]
DOKONČENO: 0/5

Feinek, Marilyn Moore
  •  Herních lístků: 5 |  Skóre: 17
    • Úkol 1 - 0 bodů
    • Úkol 2 - 0 bodů
    • Úkol 3 - 0 bodů

Lukyner, Brayden Humphrey
  •  Herních lístků: 10 |  Skóre: 32
    • Úkol 1 - 0 bodů
    • Úkol 2 - 0 bodů
    • Úkol 3 - 0 bodů

Nina, Charlotte Sheil Gether
  •  Herních lístků: 25 |  Skóre: 59
    • Úkol 1 - 4 body
    • Úkol 2 - 0 bodů
    • Úkol 3 - 9 bodů

Pietro, Janine van der Leverdeen
  •  Herních lístků: 10 |  Skóre: 43
    • Úkol 1 - 4 body
    • Úkol 2 - 0 bodů
    • Úkol 3 - 10 bodů

Renaiti, Ezra Donnovan
  •  Herních lístků: 5 |  Skóre: 31
    • Úkol 1 - 3 body
    • Úkol 2 - 0 bodů
    • Úkol 3 - 9 bodů
ÚKOL 1 - Na stolku najdete tlustou oprášenou knihu. Nacházejí se v nich jakési příběhy, psaný rukopisem. Na obalu je v názvu psáno "Pravdivé historky Panemu", ale některé se zdají až absurdní. Co je ale děsivé je, že na otevřené stránce bylo psáno, co se celou dobu v domě odehrávalo a je napsaná i přítomnost z večeře. Je tedy vaším úkolem se prohrabat mezi listy a tak zjistit, co se to vlastně děje.
  • Do komentářů napište číslo historky a zda je pravdivá nebo ne. Podle úspěšnosti dostanete nápovědu, kdo si bude vést dobře, dostane samozřejmě víc lepších nápověd. Usnadní se vám tím práce. (1-6 bodů)
  1. Jako malá jsem i já měla svého osobního strašáka, jako každý dítě. Tím mým byla Bloody Mary, i když jsem si vlastně nikdy nebyla jistá, jak vypadá, nebo jak se její přítomnost projevuje. Měla jsem o hodně starší bratránky a sestřenice, a ti mi ukazovali různá videa, kterými mě děsili. Strach z Bloody Mary mi ale opravdu dlouho zůstal. Odmítala jsem usínat v místnosti, kde se nacházela zrcadla, výjimky jsem dělala pouze, když byli zakryté. Na cestě po Thajsku mi rodiče museli permanentně po příchodu na nový hotelový pokoj přes všechny zrcadla hodit ručník. Musím říct, že jsem si na strach už tak navykla, že když mě asi po dvou letech tahle povídačka o Bloody Mary přestala zajímat a děsit, ani jsem si toho nevšimla. A rok na to jsem jako největší trubka směle vyvolávala svého strašáka podle předepsaných pokynů. To už jsem si z toho dělala srandu, jelikož mi všichni mí přátelé, kteří mě umluvili, připomněli, že i oni vyvolávání zažili a nikdy se jim nic nestalo. Přišla jsem si hloupě, že jsem kdysi opravdu žila v permanentním strachu, a tak jsem chtěla ukázat, že už nad tím mám kontrolu. Pokud tu povídačku o Bloody Mary neznáte, říká se pokaždé něco jiné, já ale věřila v toto: "Pokud o půlnoci pětkrát před zrcadlem řeknete Bloody Mary a pětkrát se otočíte, navštíví vás ze zrcadla dívka v zkrvavených svatebních šatech, která se rozhodne, jestli vás zabije nebo jen neuvěřitelně znetvoří." Byla jsem zvědavá, a tak jsem ''rituál'' provedla - bála jsem se méně než jsem se bála celou dobu mého dětství, a to jsem Mary přitom nikdy doopravdy nevyvolala. Stála jsem před dlouhým zrcadlem, které sahalo od podlahy až po strop. Všude kolem byla tma, jen dvě svíčky vedle zrcadla mi poskytovali světlo, abych vůbec viděla na to, co dělám. A tak jsem se otočila poprvé a přitom řekla Bloody Mary. Celou dobu jsem se na sebe dívala, jestli se na mě postupně něco nemění nebo jestli v odrazu zrcadla neuvidím pohyb v místnosti. Otočila jsem se po druhé. Bloody Mary řekla jsem. Všímala jsem si jakéhokoliv zachvění svíčky. Po třetí otočce a odříkání jména Bloody Mary jsem myslela, že se budu cítit nervózněji, ale ono nic, tak jsem podezíravě řekla Bloody Mary znova a otočila se po čtvrté. A nic na mě nepůsobilo, téměř beze strachu jsem udělala poslední otočku a slova Bloody Mary jsem řekla spíše úlevně. Zastavila jsem se čelem ke svému odrazu, čekala jsem a ani jsem nešpitla. Opravdu se nic nestalo, tak jsem se sama na sebe usmála. Bála jsem se tolik něčeho, co ani nefungovalo! Uběhl nějaký čas, můj život byl beze změny, na ten rituál a celou tu povídačku jsem si ani nevzpomněla. Jednou jsem ale byla sama doma, absolutně jsem se nebála. Rozhodla jsem se jít do sprchy, protože už bylo hodně hodin a na druhý den jsem musela jít do školy. Oproti vaně spojené se sprchou máme veliké zrcadlo přes celou místnost a absolutně jsem neměla pocit strachu nebo pocit, že bych se na to zrcadlo musela třeba jen podívat. Vlezla jsem do sprchy a vše bylo normální, v pořádku. Strávila jsem tam asi dvacet minut, než jsem vodu vypnula, otřela si oči a ze sprchy vyšla. Hned se mi pohled zatoulal k zrcadlu a málem jsem dostala infarkt. Celá moje tvář měla nepřirozenou zelenkavou barvu a kůže na ni se začala zvrásčovat, jako by varhánkovatěla. Svoje mimické svaly jsem ovládala, a místo toho, abych křičela jsem byla jen pekelně vyděšená, chtělo se mi plakat, v tu ránu jsem si vzpomněla na svoji tupost a na vyvolávání Bloody Mary. Otáčela jsem svou hlavu ze všech stran abych se ujistila, jestli se mi to jen nezdá. A ten vzhled mě neopouštěl ať jsem tam stála jakkoliv dlouho. Vyběhla jsem hystericky z koupelny a běžela jsem do ložnice, kde bylo další zrcadlo. Ihned jsem k němu běžela a zadívala se na svůj odraz, na mou tvář, která byla najednou naprosto stejná jako vždy, jen vyděšená a s vytřeštěnýma očima. Oddechla jsem si a pár slz se mi uvolnilo z očí, tak moc jsem byla v šoku. Asi to bylo jen tím zrcadlem v koupelně nebo mě to vystrašení mělo varovat. (Nina / Pravda)
  2. Jen tam tak tiše ležím, zahalena až po oči peřinou. Zorničky mám bezpochyby rozšířeny možná tak, že ani duhovky vidět nejsou. Srdce mi buší jako splašené. Ale já stále urputně upírám svůj zrak na jedno místo. Hlavou mi víří mnoho myšlenek, ale ani jedna z nich není pozitivní, což mi na odvaze rozhodně nepřidává. Vlastně díky tomu se mi chce spát čím dál tím méně. Mám sto chutí vyběhnout a rozsvítit, bylo by to tak mnohem jednodušší, ale mám strach. Strach z toho, co by se mi mohlo stát, kdybych opustila bezpečí svojí peřiny. Záclona se stále chvěje, i když není žádný průvan. Dveře i okna jsou zavřená. Něco tam je, určitě. Něco z toho hřbitova, na který vidím ze svého pokoje. Nějaká duše, která nemůže najít klid. To proto se záclona neustále chvěje. Po čele mi stéká pot. Mám strašný strach. Neustále kontroluji hodiny. Minuty jako by ubíhaly neskutečně pomalu. Ale přeci jen po několika hodinách se za oknem objevují první sluneční paprsky. Seberu všechnu svojí odvahu a jako kulový blesk vyběhnu z pokoje. Rovnou do obývacího pokoje, kde ihned usednu k televizi. Ani jsem nekontrolovala jestli se záclona stále mele. Neměla jsem takovou odvahu. (Renaiti / Pravda)
  3. V době, kdy škola nebyl ještě takový problém, jsme si s naší partou, my tři kámoši ze stejné ulice plus navíc dva trochu starší kluci chodili hrát a blbnout do pole s kukuřicí, z jejichž stonků šly skvěle stavět tzv. bunkry. Ti starší nemohli nyní jít, byli zaměstnáni doma. Chodili jsme jen tak daleko, abychom se neztratili a věděli kudy jít zpátky. V té době jsme také věděli, že do kukuřice kromě jiného chodí i divočáci z vedlejšího lesa a těm je jedno, jestli je noc nebo den. My spoléhali na fakt, že chodí do kukuřice jen v noci. Každý z nás si našel místo a z okolních stonků, už bez kukuřic začal stavět. Byli jsme do toho zabraní natolik, že jsme neposlouchali okolí a ani si nevšimli, že je jeden z naší pětice vytratil, až pak jeden z nás zaslechl šustění stonků, všichni jsme byli na malém prostoru, a tak jsme o sobě věděli, čili ani jeden z nás to být nemohl. Zvuk se ovšem blížil a nás se začal zmocňovat strach, v případě divočáků jsme v té době tak rychlí nebyli, abychom unikli. Když už jsme zvuk zaslechli celkem blízko, raději jsme se strachem v očích vzali nohy na ramena a pelášili z pole, co nám síly stačily. Když jsme z pole vyběhli, místo zvuku jsme slyšeli už jen hlasitý smích jednoho z těch starších kluků, který se v tom samém místě, co jsme vyběhli vynořil s velikou károu, která při tom, jak s ní běžel za námi polem vyvolávala dojem a zvuk běhu několika divočáků. Byl odvézt nějaký odpad ze zahrady a tak se rozhodl si z nás udělat srandu. Od té doby jsme si raději šli jen na kraj pole, co kdyby to příště nemusela být kára, ale opravdový divočák, že? (Pietro / Pravda)
  4. Snad každý zná ten pocit, když malé dítě jde do cirkusu. To nadšení, které mu proudí tělem a vychází z něj díky úsměvu na jeho tvářičce. I já mám takový pocit, ale mimo jiné jsem se cítila i strašně provinile. Rodiče mě nechtěli vzít do cirkusu, tak jsem se sem vzala sama. Pomalým krokem jsem procházela mezi všemi těmi klecemi se zvířaty. Byli tam lvi, medvědi, opice, pestrobarevní ptáci, psi a dokonce i koně. Připadala jsem si jako v ráji. Tedy do té doby, než všechna tato zvířata nespustila hrozný povyk. Snažila jsem se je utišit a přitom jsem ustupovala vzad, abych je měla všechny pod oční kontrolou a věděla o každém jejich pohybu. Díky tomu jsem však narazila do něčeho měkkého. Vytřeštila jsem prudce oči a rychle se otočila. Stál tam muž v klaunském obleku. V ten moment se mi vcelku i ulevilo, hodně tomu pomohl ten jeho úsměv na tváři. Chtěla jsem něco říct, ale to zpoza zad vytáhl jakýsi kyblík s bílou tekutinou. Znovu jsem se chystala ustoupit vzad a dát se na útěk, když jsem narazila do něčeho dřevěného a nade mnou se v ten moment sehnul muž. Zakřičela jsem. Nemohla jsem nikam utéct, kolem mě se to hemžilo lidmi od cirkusu. Bála jsem se, strašně moc. Kroužek okolo mě se čím dál více sužoval. Neměla jsem kam utéct. "Úsměv máš, ten ti zůstane," byla to jako mantra, kterou opakovali neustále dokola. Klaun mě polil tou bílou tekutinou. Strašně moc to štípalo, jako by mě to rozežíralo za živa. Nevěděla jsem, že to bylo bělidlo. Ten vysoký mi začal trhat vlásky, mnohdy i s kůží. Po tváři mi tekla krev. Bolelo to, moc. K tomu zvířata povykovala to svoje. A já už to nevydržela, zhroutila jsem se... Další den bylo vyhlášeno pátrání po malé blonďaté holčičce, která utekla z domu. V ten stejný den cirkus odjížděl, ale mezi svými měl o jednoho víc. Nového klauna, který stejně jako ostatní už svoji masku nikdy nesundá. (Renaiti / Lež)
  5. Nedlouho po mých 12. narozeninách jsem ale zažila svůj vlastní děsivý a smysl nedávající příběh, otočil mým světem, vzpomínám na něj do teď, takže ten vám budu dnes vykládat. Byly Dušičky, měla jsem u sebe na přespávačku kamarády a jako každý rok jsme se rozhodli vyvolávat duchy - děláme to tak už od doby, kdy nám ,,jak na to" ukázal Ferda Mravenec v jednom dílu. Nikdy se nic nestalo. Měli jsme připravený pohárek a papírky, mělo to posloužit jako ta zvláštní tabulka, deska plná písmenek. Každý z nás měl svůj prst položený na pohárku, který byl na stole dnem navrch. Vždy jsme zvolili jednoho, který měl klást otázky a vést tento rituál. Pro mě to vždy představoval jen jednu hádanku - kdo s hrnkem manipuluje tentokrát? I tentokrát jsem se snažila přijít na to, sledovat ostatní, jak reagují. Všichni se zdáli být až moc dobrými herci. Už si ani nepamatuji, čího ducha jsme to vyvolali, ale rozhodně vím že dělat si z něho srandu ve stylu malých dětí, kterými jsme byli, nebylo moudré. Kladli jsme mu otázky, které pro nás nebyly důležité, ba dokonce byli směšné, a přiznám se, že hlavním iniciátorem tohoto jsem byla Já. Část se na mě buď vyděšeně dívala, nebo se mě snažila přesvědčit ať přestanu, ta druhá část kamarádu si nechtěla přijít hloupě, nevěřit když očividně nevěřím já, a živili to se mnou (nebyla to tak čistě moje chyba, aby jste věděli). Postupovalo to tak nějakou chvíli, pohárek se stále pohyboval, jen při nějakých otázkách se jen třásl, což bylo asi to nejzvláštnější, protože to fyzicky nebylo moc možné. Dovalovali jsme si víc a víc, místo uctivé nálady to pro nás byla zábava, z hloupých otázek se po čase stalo naivní urážení ducha. "Vypadáš tak mrtvě, jak jsi?" "Na jaké číslo myslím?", "Kolik je u vás hodin?" To, a spoustu hloupějších dotazů jsme mu kladly. Nevím, kdo z nás mu řekl tu poslední otázku, ale byla jsem to já co se jako první v tu ránu přestala smát. Já, skeptik. Jako by někdo těmi slovy uhodil do žeber mě a úsměv byl pryč. Zkuste mi věřit, když píšu, že pokaždé si na tu otázku vzpomenu, pořád cítím pocit, jako bych někoho zradila, jako bych kopla do vosího hnízda, což mohlo být jen na moji škodu. Najednou se mi všechny vlasy, co jsem měla přehozené na ramenech, z nich začali stahovat dolů. Vykřikla jsem náchylná na děsy, pohár jsem rozbila a svíčka zhasla. Stála jsem chvíli paralyzovaná na místě než někdo z děcek běžel zapnout světlo. Po prvním zapnutí vypínače se to nepodařilo. Kdybych mluvila, hlas by mi vyletěl o několik oktáv, s takovou jsem to ale jen tak mohla cítit. Pak se světlo při dalším pokusu konečně zapnulo. Neodvolali jsme ducha, toho jsme si byli vědomi, ale nikdo už o tom nemluvil když jsme začali po sobě věci a sklo uklízet. Spaly jsme u sebe blízko a snažili si povídat tak dlouho, jak jen to bylo nutné aby nás to hodilo do klidu. I když se nic paranormálního nestalo, ten pocit byl příšerný a byla to moje první zkušenost s nim. Na druhý den jsem se normálně vzbudili. Zbytek párty proběhl v tichosti, už nebyla ta správná nálada a obvyklé škemrání u rodičů, ať mohou být děcka ještě déle u nás, jsem tentokrát vynechala. Když všichni odešli a já zůstala s našimi doma sama, vyrazila jsem do pokoje a cítila jsem úlevu, cítila jsem se líp, bezpečně, jako by to nebezpečí odešlo s mými kámoši. Ale neodešlo. Ve svém pokoji jsem si šla číst na postel. Jenže jsem procházela kolem zrcadla. A nevěřila jsem tomu, co vidím. Opravdu jsem se musela přibližovat blíž, musela jsem se ujistit že už mi opravdu nehrabe. Ale opravdu to tam bylo! Vypadala to tak hrozně, jak jsem se po včerejším dnu cítila já. Stahovalo se mi hrdlo a nechápala jsem, jak to mohlo narušit můj klid. Můj první pupínek. Neeee. (Nina / Lež)
  6. Ještě za školy, jsem si již doma vydělával nějakou tu zlatku chozením do lesa, kde jsem vybaven pytlíkem zrní a pytlem sena chodil krmit do krmelce lesní zvěř. Každý den jsem chodil v určitou hodinu a jak se pomalu měnil čas, byla čím dál větší tma a než tam člověk došel, bylo temno úplně. A tohle bylo právě jeden z těch dní, kdy se odpoledne už stmívá. Strach normálně nemám, ale když jste na širém poli v zimě úplně sám a je hrobové ticho v okolí, není to příjemné, i když máte u sebe baterku. Krmelec stál na malém plácku uvnitř lesa, ale vedla k němu lesní cesta, která se táhla po kraji lesa, jen na konci směřovala trochu do vnitřka a vedla právě k tomu krmelci. Cestu jsem znal a nehrozil fakt, že bych z ní sešel. Už při vstupu do toho lesa jsem měl pocit, že nejsem sám. Podíval jsem se proti sobě a zaslechl šustění, posvítil jsem si do dálky a trochu jsem uskočil dozadu, když na mě v té dálce zíraly bílé oči. Baterku jsem raději vypnul a přidal do kroku. Doplnil jsem krmelec a zase jak rychle jsem přišel, tak rychle jsem odcházel. Ve sněhu se špatně chodí a jednou se to dalo, ale nazpátek jsem si musel orazit. Posvítil jsem si na okolí a opět, daleko ve vnitřku lesa opět svítila dvojice očí. Vyběhl jsem ven z lesa a pelášil domů. Na přemostění říčky, a tedy v půlce cesty jsem se k lesu opětovně podíval. Na pomezí lesa a pole běhala nějaká lesní zvířena. Co přesně jsem nevěděl, díky šeru, ale aspoň jsem si oddychl, jelikož to byl stoprocentně původ těch očí, které zasvítily, při osvícení baterkou. (Pietro / Lež)
ÚKOL 2 - Další zvláštnosti, které se po místnosti vyskytují, jsou otevřené dopisy na zemi. Jsou to milostné dopisy dvou lidí, že by zakázaná láska. Je to velké drama. Několik z nich je od neznámé ženské, která vyznává lásku k muži. Ten jí však lásku neopětuje, to si můžete povšimnout z dopisů muže, který je dokonce už zamilovaný do jiné a je velice naštvaný, že se mu hrabala v tajných dokumentech z vražd. Podle data po tomto dopise mu začalo chodit několik výhružných a žárlivých dopisů. Též se hrozně snaží vysvětlit, že nemůže být zamilovaný do takové ošklivky a nicky jako je ta osoba, do které je zamilovaný, a že ona má víc všeho a je lepší než ona.
  • Výsledek napište do komentářů v tomto článku. V úkolu máte zjistit prostřednictvím rpg hraním, kdo je obětí a kdo je vrah. Obětí i vrahů může být více. Kolik jich je, zjistíte přes 1. úkol. Tudíž byste měli zjistit, co jsou lidi zač a jaká je vůbec jejich skrytá povaha. (1-15 bodů)
  1. Vrah: Maia Gordon/Marilyn Moore (Dědička)
  2. Oběti: Eliana Suarez/Janine van der Leverdeen (Posluhovačka), Steve Marshall/Brayden Humphrey (Detektiv)
  3. Ostatní: Dave Strass/Ezra Donnovan (Odpadlík), Monique Sedoux/Charlotte Sheil Gether (Novinářka)
ÚKOL 3 - A je na čase najít tu zatracenou protilátku, než někdo přijde k úrazu. Po knihovně se budou ve spisech a knihách vyskytovat samostatná písmena. Musíte tedy najít všechny a poskládat z toho slovo, ze kterého vyjde pak místo, kde se protilátka nachází opravdu nachází.

Písmeno je větší, tučně kurzívou a v levandulové barvě. Objeví se až po 20. hodině (25.10.)

ABCD

  • Výsledky (kde se písmena vyskytovala a název pokoje) napište do komentářů v tomto článku. Písmena mohou být schovaná v profilech živých i mrtvých lidí, v kronice a v archivu událostí. Z poskládaného slova získáte název místnosti, kde najdete protilátku, poté už stačí napsat post do místnosti (nezmiňujte v postu místnost) v Panství, že se vydáváte pro protilátku do té "určité" místnosti. (1-10 bodů)
Místo: Koupelna
  • K - Marilyn Moore
  • O - Max Gregory
  • U - Bradley Nogard
  • P - Kyra Glenshaw
  • E - Toriana Mikaelson
  • L - Saphire Crystal Sazel
  • N - Charles Regnard
  • A - Philippa Reyes

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92