Friday, March 25, 2016

Zeph Quint

[ zef kvint ]

 

Player: Lauri

FC: Cillian Murphy



Contact: dee.braineater@gmail.com

Age: 18 deceased - probodnuté srdce: N.E.F.


Token: Kovový náramek tvořený projektily


Zeph začal do výcvikového centra docházet poctivě až od svých třinácti let. Do té doby odmítal slyšet cokoliv, co by mělo něco společného s arénou nebo s Hladovými hrami. Nikdy nedělal žádné problémy, vždy si pečlivě vyslechl a vyzvěděl vše, co potřeboval, ale na rozdíl od svých spolukrajanů tolik nepásl po slávě nebo snad účasti v Hladových hrách. Většina jeho pozornosti se točila kolem školy - rozhodně to nikdy nebyl žádný šprt, ale nebylo pochyb o tom, že je hloupý. Jeho logický úsudek byl vždy správný, a pokud se zmýlil, obvykle nebyl tak daleko od pravdy. Jen ho prostě nebavilo sedět nad učivem. Ačkoliv nikdy nebyl zapálený pro Hry, přesto se mezi svými spolužáky nikterak neztrácel - naopak. Vždy byl hbitý a rychlý, patřil mezi nejrychlejší běžce v ročníku a potažmo i ve škole. Vzhledem k zaměření jeho kraje se vždy často říkalo, že by jistě byl dobrý mírotvorce. Tomu se však Zeph vždy jen vysmál, jelikož měl sám mírotvorce v rodině - byl to jeho otec, který mu však nikdy nešel příkladem, a tak v něm Zeph nikdy neviděl svůj vzor, ale o tom později. Už když byl mladší, tak v jeho kolektivu často vznikaly potyčky mezi dalšími kluky z jeho ročníku a případně i dalších. Zeph však nikdy nebyl tím, kdo by se od toho držel dál, ačkoliv dokázal říct, že je něco blbost. Když bylo třeba se bít, zvedl se a šel, díky čemuž se naučil prát. Nebyl to sice boj hodný mistrů, ale něco do základu mu to dalo, a tak se brzy naučil ohánět natolik, že by mu to možná pomohlo i v boji se slabšími splátci. V průběhu let se postupně zhoršoval jeho vztah s otcem, a tak se často stávalo, že z domu prchal - jelikož otec občasně pil a někdy přicházel domů naštvaný, často si svůj vztek vybíjel na mladším chlapci, který se mu přesto nebyl schopen bránit. Mohl však utéct, a tak toho často využíval a kdykoliv se naskytla příležitost, otevřel okno a přes rozložité větve třešně se s lehkostí zvládl dostat pryč. Díky prchání se postupně naučil zdolávat složité překážky, naučil se rychle šplhat a lézt, což nakonec i trochu zesílilo jeho mladé ruce. Do prostor výcvikového centra jej nakonec dostalo až chování otce a ne nějaká aréna. Jeho smrt by byla stejně kdekomu ukradená, a tak si nevážil nikoho a ničeho - ani sebe. Přesto však chtěl umět bojovat tak, aby ustál a vše zvládl. Jeho první zážitky z výcvikového centra nebyly slavné - až tam si skutečně uvědomil, že i když už se mnohokrát pral, přesto byly jeho schopnosti bídné a zoufalé. Postupně se tedy začal věnovat boji na blízko, kdy se snažil zdokonalit svůj postoj, a kdy se snažil koordinovat každou ránu, kterou mířil na prázdný obličej figuríny. Brzy zjistil, jak by měl stát, když na něj někdo bude mířit někdo vyšší nebo někdo menší, učil se předvídat každý krok svého protivníka. Předvídavost totiž může být i rozhodující. Toho se snažil držet. Kromě boje na blízko se snažil dál zdokonalovat i běh přes překážky i šplh. Když zrovna nebojoval a nerozdával rány, snažil se věnovat svým nohám, a tak běhal a skákal přes překážky, anebo naopak lezl po stěně a přitahováním se výš a výš pracoval na svých svalech. Přibývající mozoly, které brzy plnily jeho ruce, už ani neřešil. Nevěnoval jim jedinou pozornost. Roky ubíhaly a jeho jméno nezaznělo na jediné sklizni. Postupně se začal věnovat i zbraním, které do té doby nechával spíše ležet a větší pozornost upínal k vlastnímu tělu. Postupně mu přes ruce přešlo několik dýk, se kterými se snažil útočit obdobně, jako dřív s vlastními pěstmi. Dýky střídaly meče, se kterými se učil zasáhnout cíl a rychle jimi manipulovat, aby ještě dřív někdo nezapíchl jeho. Po několika výcvicích bylo jisté, že právě zbraně na blízko mu budou asi nejblíže, na rozdíl od všech těch vrhacích zbraní. Jednoho dne, se mu do ruky dostalo i kladivo. Zbraň bez jediné čepele, která vyžadovala zejména sílu v jeho pažích. Po mečích to byla naprosto jiná káva, se kterou měl ze začátku problém, než se naučil udržovat správný postoj a správně tak rozložit sílu, aby mohl svého soupeře (figuríny) udeřit s co největší silou. S každým dalším výcvikem se učil, kam by měl kladivem mířit, aby způsobil svému soupeři co největší bolest, a také se učil, jakou ranou hned ukončit jeho život. Během několika měsíců, kdy trénink s kladivem i nadále prokládal i posilováním a lezením po stěně, byly jeho ruce posléze natolik silné, aby svou zbraň udržel bez obtíží a bez toho, aniž by se ní třeba zabil, což byla zřejmá výhoda. I přes to, že nějaký survival by asi jen tak nezvládl, se o sebe umí postarat alespoň v městském prostředí. Umí si něco obstarat, pokud to potřebuje, k čemuž mu pomáhá i jeho ostrý jazyk. Umí být milý, ale zároveň i ostrý a drzý, pokud usoudí, že si to osoba před ním zaslouží.


Jak už jsme naráželi na začátku, Zeph skutečně nebyl žádný šprt, který by dokázal několik hodin viset nad knihou a hypnotizovat ji pohledem. Nejspíše proto mu z větší části uniká nějaká ta znalost bylinek, které by mu možná v přírodě mohly pomoci. Ať už se podívá kamkoliv, všude vidí prostě jen nějaký zelený kytky, občasně tamhle roste nějaký ten keříček a tamhle je nějaký ten stromeček - uh, že by to byla jabloň? Nu dobrá, ještě rozezná jednotlivé druhy keřů, potažmo ovocných stromů, ale fakt po něm nechtějte, aby vám přinesl bylinku, se kterou se mu lépe zahojí hluboký šrám na noze nebo na ruce. I jeho schopnost léčení je menší. než by se dalo říci. Pokud dostal doma do nosu, prostě si do něj nacpal nějakou tu vatu, anebo mu dobře posloužil i led, ale žádné složité uvažování nad tím nikdy neproběhlo. Navíc se vždy považoval za chlapa, tak proč by se tedy měl léčit, když by to správně měl ustát? A pokud to neustojí, zřejmě to bude nějaké vyšší znamení. Sebelítost mu nikdy nic neříkala, a tak prostě v takových záležitostech zůstává spíše laxní. Nevyzná se třeba v jednotlivých jedech, platí pro něj pravidlo, že pokud je něco jedovaté, prostě by se od toho měl držet dál - tedy pokud to pozná. Nikdy ani netíhl k plavání. Ve svém kraji tolik příležitostí neměl, u nich se hledělo na jiné atributy, a tak také tím směrem upínal svůj zrak. Nedalo by se říci, že by se při plavání asi utopil, ale neumí tolik stylů plavání, tudíž by asi byl snadný cíl. Netřeba zmiňovat ani potápění - sice se několikrát potopil ve vaně, ale skutečné potápění v nějaké té hluboké vodě se mu snad nikdy nepoštěstilo, a tak v tomhle případě bude muset sázet na znalosti čtyřky - pokud s nějakou vůbec bude ve spojenectví. Dokonce neumí ani pořádně uvařit nebo snad něco ulovit - nástraha pastí bylo něco, čemu se ve výcvikáči fakt vyhýbal. Začal se učit bojovat, aby se mohl bránit doma, ne aby šel do arény, a podle toho také jednal. A pokud už ho vyzvou do arény? Nu což, prát se umí, tak je třeba nějak umlátí. Králíky tam rozhodně chytat nebude. Nejspíše proto by tento mladík asi v přírodě moc dlouho nepřežil. Teda ano, maso by byl schopen připravit, ale žádný pečení nebo nějaké větší kousky. Pokud vynecháme všechny ty survivalové záležitosti a vrátíme se zpátky ke zbraním, můžeme ještě zmínit, že Zeph skutečně moc nezazáří se zbraněmi na dálku. Jejich tréninku sice pár hodin věnoval, ale ani on sám nevěří, že by mu to přineslo nějak moc štěstí. Lukům, kuším a případným vrhacím zbraním se tedy vyhýbá uctivým obloukem, protože to by jeho ruku asi skutečně muselo vést štěstí, aby si s takovými zbraněmi povodil celou arénu.


Zeph se narodil do úplné, a možná i vcelku normální, rodiny. Na normálnosti však jeho rodina ztratila ve chvíli, kdy jeho matka dostala neléčitelnou nemoc, kterou nikdo nebyl schopen vyléčit a ona zemřela. Zephovi v té době bylo necelých pět let, neměl žádné sourozence a byl tudíž závislý pouze na svého otce, který si smrt své manželky vždy skrytě vyčítal. O malého syna se tedy tolik nestaral, většinu času trávil ve své práci, jelikož byl mírotvorce. Neustále se motal kolem druhého kraje a byl všude, kde bylo třeba zasáhnout. Byl na každé sklizni, kde bylo třeba odtrhávat plačící rodiče a děti. Zeph tedy víceméně vyrůstal sám, Musel se naučit, jak si udělat něco k jídlu a občasně se musel kolem domu ohánět jako hospodyňka, ale že by se z něj za ty roky stal vyhlášený kuchař, se tedy říci nedá. Většinu času, když byl starší, trávil spíše venku, protože doma byl sám, a pokud tam sám nebyl, byl tam otec, se kterým si postupně už zkrátka neměl co říci. Venku měl své známé a přátelé, za kterými mohl chodit, a díky kterým nemusel myslet na ohyzdnou situaci u nich doma. Většina jeho přátel však byla hrozně zapálených do Her, což on moc nesdílel a nikdo to moc nechápal. Bylo mu to jedno a vždy nad nimi akorát krčil rameny. Každý mu říkával, že jeho otec je mírotvorce a on by tudíž měl mít o Hry nějaký větší zájem, ale on vždy jen po krčil rameny a nechal to plavat. Do Her ho totiž vůbec nemuseli vybrat a on se přeci uměl prát - občas na to došlo ve škole, a tak proč by se měl obávat toho, kdyby jej náhodu vybrali? Sice do svých třinácti bojkotoval výcvikáč, tudíž neuměl pořádně se zbraněmi, Vše, co do té doby uměl, bylo právě to klukovské praní, běh a prchání. Lekci praní měl ze školy a na běh měl zkrátka vždy takový ten svůj talent. Je snad nejrychlejší ze třídy, ne-li z celé školy, což mu pochopitelně pár zájemců o výhru už i závidělo. Jenže nohy nemusí být vždy všechno. Nebylo mu tolik let, když se začal dostávat do potyček s vlastním otcem, který byl i do té doby dost chladný a neustále nějak podkopával Zephovu autoritu. Nakonec došlo i na bití, kterému se mladý hoch moc nemohl bránit, a tak před sebe tak maximálně vrazil ruce, aby neměl modřiny v obličeji. Když se pak jeho otec odebral do ložnice, vztek si chodíval vylévat ven. Vždy otevřel okno, a pak se přes parapet dostal až k větvím stromu, na který přelezl, a pak opatrně přelezl až dolů. To byl jeho život před třináctými narozeninami a vlastně i dlouho po nich. Až před třináctými narozeninami si uvědomil, že vlastně může chodit do výcvikáče a trénovat - ne pro arénu, ale proto, aby to třeba mohl nandat otci doma. Za ty roky týrání mu ta odplata přišla vhod. Následující volný čas pak rozdělil mezi trénink a školu, kterou procházel tak nějak, jak to jen šlo. Z domu stále často prchal a buď se jen tak potuloval po ulicích nebo se scházel se svými přáteli. Situace s rodinou byla den ode dne horší, ale jak měsíce plynuly, Zeph nabíral sílu a s každým dnem byl mrštnější a silnější. Ve svých sedmnáctých narozeninách se konečně odhodlal to svému otci vrátit. Když se jej opět jeho otec pokusil napadnout, obrnil a se a vrátil mu to. Mnohdy přemýšlel nad tím, že by to třeba nebyl schopen udělat, protože táta je táta, ale v ten den, kdy se poprvé vzepřel, si uvědomil, že ani rodičovská láska někdy nemusí být vše. Pak otce nechal a zase na nějakou dobu utekl z domova. Zatím žije na střídačku všude, kde se dá. Nad arénou stále nepřemýšlí - jestli se to má stát, stane se. A jestli bude muset někoho zabít - budiž. Teď to ale není nic, co by tížilo jeho mysl. Snaží se dál pracovat na sobě a nějak přežít, budoucnost jej, jako některé z jeho kraje, netrápí.

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92