Thursday, June 05, 2014

117th Annual HG - Rozhovory I

*Za vydatného potlesku přichází k moderátorce, celá načančaná a přesně ztělesňující svůj rodný kraj, a tak tak stíhá rozdávat úsměvy spolu se vzácným mávnutím davům v sálu. Moderátorku pozdraví polibkem na obě tváře, jako kdyby šlo o staré známé, načež se opatrně poskládá do sedu v připraveném křesle.*

Brzy staneš tváří v tvář aréně a jejím nástrahám, jak to vůbec bereš? Myslíš si, že jsi dostatečně připravena nebo máš naopak pocit, že bys ještě potřebovala více tréninku?
*Prsty pomalu přejede přes látku šatů, než se s nakloněnou hlavou rozhodne konečně potěšit Panem svou mluvou.* Brzy je ještě pořád až příliš dlouho, když jste tak natěšení jako já. *Zasměje se na Winnifred.* Jak bych to mohla asi brát? Je to obrovská čest, samozřejmě. Nemůžu ani slovy vyjádřit, co to pro mě znamená. Připravovala jsem se na tuto událost celý svůj dosavadní život, už z toho jistě mnozí chápete, jak moc jsem vděčná, že všechno mé snažení nepřijde vniveč. *Zapátrá v davech publika po souhlasné reakci, která na sebe nenechá dlouho čekat.* Jsem připravená, jak jen už mohu být. Neexistuje nic, co by mě mohlo v aréně zaskočit. Ale ostatně o tom se už brzy přesvědčíte.

Když padlo tvé jméno v den sklizně, co tě jako první napadlo? Měla jsi nějaké tušení, že to budeš právě ty?
*Změní trochu pozici na křesle a o něco víc se v něm uvelebí.* Neměla jsem žádný zvláštní pocit, to tedy rozhodně ne. Byla to prostě další rutinní Sklizeň. Přála jsem si počkat ještě o rok déle a poté se přihlásit, takže bych se sem k vám podívala tak či tak, nicméně vylosování mi ušetřilo rok života a trénování. Celkem praktické, nemyslíte? *Znovu se obrátí zejména na Kapitolany v sálu.* A, hmmm, co mě první napadlo..*Poklepe si dlouhými nehty na rudé rty.* Nemůžu si přesně vzpomenout, nicméně jsem cítila vlnu euforie, jako kdyby vám pustili žilou čiré nadšení. Připadala jsem si jako dítě, které zrovna dostalo svojí první dýku. *Rozhodí nakonec ruce, chechtajíc se jako správná malá školačka.* Na ten moment ale určitě nezapomenu.

Co rodina a tvé blízké okolí, jak na tvé vybrání reagovali?
Naprosto logicky byli štěstím bez sebe, že právě jejich dcera a známá půjde do arény reprezentovat svůj kraj. Jednoduché. Nedokážu si představit, že by snad reagoval kdokoliv u nás jinak. *Zamrká jako panenka, nechávajíc vyniknout své prodloužené řasy.* Rozloučení byla spíš formalita. Vlastně ani nebylo potřeba se loučit, když budu co by dup zase zpátky v 1.kraji. *Přehodí si nožku přes nožku s výrazem absolutní sebedůvěry.* Věřím, že až se vrátím, tak si všechno vynahradíme dvakrát tolik. Oslavování vítězů není nikdy žádná zanedbatelná událost.

Jak jsi trávila své dny v Kapitolu? Užívala sis nebo jsi se spíše věnovala přípravám?
Abych byla upřímná, tak mi přišel pobyt v Kapitolu jako luxusnější verze mých rutinních dnů v 1.kraji. Držela jsem se svého zaběhlého režimu, který mi už mnoho let vyhovuje. Takže dostatek spánku, pravidelný přísun vyváženého jídla, hodně vody a přirozeně trénink v centru. *Udělá menší výčet pomocí prstů levé ruky.* Byla bych asi špatný profesionál, kdybych si myslela, že jsem tady na výletu, a nevěnovala se podstatným věcem. *Zakroutí vážně hlavou.* Nicméně jsem si vyzkoušela, co všechno exkluzivního nám Kapitol štědře poskytl. Musím říct, že ačkoliv jsme kraj luxusu, tohle *Poukáže na všechno kolem* je naprosto jiná liga. Další důvod, proč být ráda za vylosování! *Rozloučí se s Winnifred, vysekne decentní úklonu publiku a posléze už mizí zpět do zákulisí.*
Překvapilo tě, když padlo tvé jméno při sklizni, anebo už jsi měl nějaké tušení?
Vieš, musím priznať, že ma to prekvapilo veľmi. Nečakal som, to, veď u nás bolo toľko chlapcov na výber. Aj keď asi každý z nás sa zamyslel, čo ak vyberú do hier práve mňa? No vidno, že hry asi potrebovali niekoho poriadneho ako som ja.

Jaké bylo loučení s vlastním krajem a bližními?
No, rodina mi bude chýbať, každý z nás vyronil nejakú tú slzu. Ale je to motivácia na to, aby som hry vyhral a opäť sa k nej vrátil.

Myslíš si, že máš jakožto profík velkou šanci se ukázat a vrátit se zpět domů?
Samozrejme! Dúfam v to. Vieš, život v prvom kraji je v tomto výhoda, veď kto nemá rešpekt pre profíkom? Predsa nikto.

Stylisti se rozhodli, že na přehlídce celému Kapitolu ukážeš vše, myslíš, že tě to nějak znevýhodňuje, anebo že tě to naopak pomůže více zviditelnit? Kupříkladu před dámským publikem?
No, pokašľali si to u mňa. A vieš, musel som sa zdržať, aby náhodou nebola prvá vražda už pred arénou. Ale musím s tebou súhlasiť, zviditeľnenie to určite bolo, a počul som dosť príjemných debát príjemných kapitolských dám, takže v tomto prípade sa na koniec asi sťažovať asi veľmi nemôžem.
  • 2. Kalel Francis
  • BODY = rozhovor: 7/10 - oblečení: 6/10 || Designer: Niklaus Spencer
*Přijde na pódium a na všechny se široce usmívá.* Zdravím všechny!* Pár lidem i zamává, pak se otočí na moderátorku a sedne si, zvedne bradu a zatváří se jako ten nejšťastnější člověk na světě. Žádná nervozita, strach nebo stres. Ona se pro tohle narodila.*

Byla jsi překvapená, když uvaděčka vyslovila tvé jméno? Jak na to reagovali tví známí?
Popravdě… byla jsem překvapená, ale těšila jsem se!* Zatleská si jako malá a pak zase ruce položí na opěrky.* Známí? Byli smutní, nechtěli mě sem pustit, bráškové plakali… Velká scéna. *Zatváří se poněkud smutně, ale zase nahodí zpátky úsměv.* Doufám, že je ještě uvidím, přeci sem jim to slíbila a velmi nerada porušuji sliby.* Mrkne na moderátorku.*

Na přehlídce ses ukázala jako neporazitelná hrdinka ve zbroji, myslíš, že v aréně si vydobyješ stejné jméno?
Myslím, že ano! Definitivně ano! * Samolibě se ušklíbne.* Ten kostým byl dokonalý. Miluji lesklé věci a taky drahé, pro mě jako stvořené. Vystihovalo to náš kraj i mě a byli jsme v tom kostýmu super-sexy! Ale myslím že to nebylo v tom kostýmu…* Nahodí další samolibý úsměv a přehodí si nohu přes nohu a uhladí si šaty.*

Jaké pro tebe byly dny v Kapitolu? Věnovala ses spíše tréninku, anebo jsi nabyla dost důvěry a raději si užívala a seznamovala se?
*Zrudne v tvářích, protože tuhle otázku vůbec nečekala.* Noo… vlastně..*Nervózně se zasměje.* Celý den jsem nevystrčila paty z pokoje… Nevím na co jsem myslela, ale teď vím, že to byla chyba. Ale s tím už nic nenadělám. Jedině, že jste už vynalezli stroj času…* Zasměje se, ale myslí to víc vážně, než dává najevo.*

Myslíš si, že se zvládneš vypořádat s tím, co si tvůrci vymyslí? Jsi z toho nervózní? Přemýšlela jsi už nad tím, že se s někým spojíš?
Podle toho co tvůrci vymysleli. Každopádně, jsem připravena se vypořádat s čímkoliv, co si vymyslí… Alespoň doufám.* Rozpačitě se zasměje.* Vlastně ano, přemýšlela jsem o spojenectví. Myslím, že je lepší, když se s někým spojíte, než byste měli jít sami, proti 23 lidem. I když… jde vlastně i o to, proti komu stojíte.* Jelikož je rozhovor u konce, postaví se a zase zamává do publika.* Dobrou noc Paneme.* Mrkne do kamery a odchází pryč.*
  • 2. Jason Reweneu
  • BODY = rozhovor: 9/10 - oblečení: 7/10 || Designer: Cadence Lexie Joslyn
Při sklizni ses přihlásil snad bez jediného zaváhání. Myslíš si, že máš velké šance na úspěch v aréně, zvláště jako profík?
*Téhle otázce se opravdu srdečně zasměje. Už snad na první pohled podle jeho vzhledu a vystupování, musí všem být jasné, že si hodně věří. Ale když je odpověď nutná.* Vůči mojí rodině, byla to povinnost se přihlásit dobrovolně. A ano, vážně si myslím, že mám šanci na výhru. A taky se o ní budu snažit a dám do toho celé své srdce. Snad se mi bude všechno dařit. Jediné, co by mi mohlo ztížit cestu k vítězství je aréna. Pokud bude opravdu nějaká nepříznivá, zřejmě by mi to dělalo krapet problém. Ale jsem schopen jít i přes mrtvoly a udělat i ty nejdivnější a nejhorší věci, které je člověk schopen udělat. Myslím, že letos o zábavné scény nebude nouze. *Až doteď se tvářil jako naprosto neúprosný a nemilosrdný andílek. Ale z ničeho nic se možná lehce strašidelně zazubí a začne zkoumat publikum.*

Bylo tvé rozhodnutí pouze chvilkové nebo už sis to plánoval déle? Co na to tví blízcí?
Tohle rozhodnutí chvilkové rozhodně nebylo. V naší rodině se o dobrovolném přihlášení do her mluví už od narození dítěte a je to prakticky naší povinností. Takže kdybych se nepřihlásil, asi by mě sežrali za živa. *Odpoví s trochu nervózním úsměvem a zamává do kamery.* Ve druhém kraji je to jiné. Prostě se dítě pozoruje už od dětství a pak se vybírají ti šťastlivci, kteří se zúčastní toho výcviku. Každý můj sourozenec se ho zúčastnil a kdyby ne, byla by to pro rodiče ostuda. Vlastně je jim i možná jedno, že můžeme zemřít. Jde jim hlavně o tu slávu. *S tímhle si rozhodně nebral nějaké servítky a upřímně odpověděl, co si o tom myslí.*

Jaké byly dny v Kapitolu? Piloval si i nadále své dovednosti, anebo ses rozhodl dát si pohov?
První den jsem hlavně relaxoval. Musel jsem si chvilku zvykat na to, jak jiné to tu je. Hned ve vlaku jsem se přecpal všemi těmi věcmi, takže jsem to musel trochu vyležet a po té přehlídce jsem byl tak trochu v euforii z toho, jak náš kostým uspěl. Tím samozřejmě děkuji stylistce dvojky! *Hodí zářivý úsměv do jeho kamery* Takže jsem první den tréninku vynechal a čerpal energii. No a ten druhý..už jsem se tomu samozřejmě aspoň tu chvilku věnoval, už jen kvůli vystoupení. Ale moc jsem se tam zdržovat nechtěl, soupeři mě poznají až v osobním souboji pěst na pěst. Musím si taky nechat nějaký ten plášť tajemna. *Mysteriózně se zavlní jako nějaký mimozemšťan, což doplní i podivným protočením rukou.*

Už brzy se dostaneš do arény, jsi nervózní, anebo jsi naprosto v klidu a nehodláš se rozhodit tím, co si na tebe a tvé soupeře tvůrci připraví?
Vlastně nejsem vůbec nervózní. Je to divné, ale necítím skoro nic. Čekal bych, že se budu třeba těšit až se budu celý třást. *Nechápavě pokrčí rameny a svěsí hlavu dolů.* Spíš očekávám, že ke mně dorazí nějaké emoce až půjdu spát a začnu o tom přemýšlet. A ráno budu mít nejspíš co dělat, abych se udržel na uzdě. Každopádně, jsem rozhodnutý se k tomu postavit čelem a se ctí a hrdostí reprezentovat druhý kraj. *S těmito slovy se postaví jako hrdý páv a s rukou položenou na hrudi se rozloučí s věrnými diváky. Následně odchází s pódia s poměrně dobrým pocitem. Teď už zbývá jen doufat, že mu to všechno sežrali.*
  • 3. Kenny Wetter
  • BODY = rozhovor: 4/10 - oblečení: 0/10 || Designer: Žádný
Stále zůstáváme u třetího kraje, nyní je na řadě, *na chvíli se odmlčí, skoro jakoby chtěla, aby si to ostatní domysleli.* Kenny Wetter! *Zvolá jméno splátce.*
*vyjde po schůdcích na pódium, zářivý úsměv na tváři. Dojde k Winnifred a pozdraví ji.* ahoj *potřese si s ní rukou a poté se pohodlně usadí v křesle. Ještě zamává divákům do publika* můžeme začít.

*Když se objeví další jmenovaný splátce, potřese si s ním rukou a vrhne k němu svůj hraný oslnivý úsměv. Pak se usadí naproti němu.* Tak začněme s těmi otázkami. *Povytáhne koutky.* Na přehlídce byl kostým vašeho kraje mezi nejoblíbenějšími. Jaký z toho máš pocit, myslíš, že se takhle více zaryješ do paměti lidem z Kapitolu? *Položí mu svůj první dotaz.*
na příštích pár dní snad ano, ale na celé roky určitě ne. *pokrčil rameny.* každopádně musím pochválit své stylisty, odvedli úžasnou práci. *pousměje se.* mrzí mne ale že na přehlídce se hodnotí především to co má splátce na sobě, a osoby samotné si vůbec nevšímají.

*S tím svým hraným úsměvem přikývne, dávajíc mu najevo, že jej chápe.*Jistě, je to jen první den, splátci se teprve ukazují, na poznávání je den dnešní. *Odpoví mu zlehka, než přejde k další otázce.* Již brzy se setkáš tváří v tvář se všemi nástrahami arény, myslíš si, že jsi na to připraven, a že zaujmeš podobně, jako při přehlídce?
Winnie, nebudem si navzájem lhát. Nikdy jsem nebyl nervóznější a míň připravený jako teď. Bojím se že to zvořu. Každej blbej krok mě v aréně může stát život. *mluv´tiše se smutným úsměvem* můžu jen doufat že moje smrt bude rychlá a bezbolestná. No všichni jednou odejdou, jen já zemřu o trochu dřív. *opět krčí rameny.*

*Sleduje jej, překvapivě, stále s tím svým úsměvem, ačkoliv ji osloví tak, jak ji osloví. Nedá to na sobě však znát, maximálně jen v očích se jí nebezpečně zableskne.* Ach jistě, *spojí si prsty před sebou.* Jistě jsi již viděl nějaké své soupeře, jaký z nich máš pocit? Myslíš, že zvládneš čelit i profíkům?
Samozřejmě jsem viděl. Nebojím se jich. Taky toho umím dost, o čemž ale nikoho ais nepřesvědčila ta pětka na hodnocení. Ale nevyplynulo z minulé odpovědi na tvoji otázku že jsem totálně nahranej, pokud budu čelit takovým jako jsou profesionálové?

Nu, co my víme. Možná jsi měl nějakou šanci vidět je, a třeba ti tolik strachu nenahnali, *pokrčí ledabyle rameny. Jeho odpovědi jí nějak netrápí. Prostě další otravný splátce.* Máš při sobě něco, co ti připomíná kraj, či rodinu? Anebo snad něco, co tě popohání, abys v aréně předvedl to nejlepší, co umíš?
*zavrtěl hlavou.* ne. Neměl jsem ani dost času se rozloučit, teď mám asi poslední příležitost. Ale nehodlám se ztrapňovat máváním a mluvením jen tak do kamer, bůhví jestli mne teď sledují. *sklopil hlavu.* nemám u sebe nic co by mi je připomínalo. Bylo by to pak horší.

*Několikrát kývne, snažíc se nahodit co nejmilejší výraz. Nedělá jí problém to uhrát.* Ah, zajisté. To byla naše poslední otázka, *oznámí, pak hbitě vyskočí.* Vážené publikum, tohle byl Kenny Wetter z 3. kraje!
*vstane, pokývne Winnie na rozloučení, zamává lidem v publiku.* nazdar! *poté sevydává opačnou stranou než kudy přišel pryč aby uvolnil místo dalším splátcům.*
Jaká byla tvá reakce na to, že jsi byla vybrána? Co na to tvé okolí a rodina?
*Po řečení jejího jména vyjde se zářivým úsměvem na pódium. Trému nemá žádnou. Je jí jedno, že ji sleduje tisíce očí. Je tu poslední den a musí se za každou cenu snažit zapůsobit. Vyslechne si otázku a hodí po moderátorce milý výraz. * Rozhodně velmi emotivní. Celou noc ve vlaku jsem probrečela. Nemohla jsem se smířit s tím, že s největší pravděpodobností už nikdy neuvidím svoje rodiče a náš útulný domek. No a rodiče? Myslela jsem, že z toho záchvatu breku umřou. Bylo to drásající vidět je brečet. *Pronese. Její hlas zní ke konci zraněně a ublíženě, avšak na tváři zůstává úsměv. *

Jako profesionálka, myslíš, že to ostatním natřeš nebo ve svých soupeřích vidíš velké překážky?
* Otočí se na moderátorku a poslouchá další otázku. * I když jsem profík.. Musím přiznat, že se trošku bojím. Podle skóre ostatních a podle mého skóre posuzuji, že budu mít velmi silné soupeře, ale.. Určitě to zmáknu. *Při poslední větě se pohodlně opře a mrkne do kamery. Stále se neodolatelně usmívá. V hlase už není ublížená, ale svérázná a silná. *

Jak jsi užívala dny v Kapitolu? Trénovala jsi, anebo sis spíše užívala?
*Další otázka se jí zalíbí. * To i to. Ten luxus, co tu máte.. Miluju! Miluju celý Kapitol! Je to úžasné město plné úžasných lidí. Kdybych měla to štěstí a narodila se tady, rozhodně bych byla nejšťastnější člověk na planetě. *Úchvatným úsměvem hypnotizuje publikum a moderátorku. Je strašně nadšená. Ta představa, že by tu bydlela, zalila celé její tělo radostí. *

Jak se cítíš před brzkým nástupem do arény? Vyhlédla sis už nějaké slibné spojence nebo se do toho zatím vrháš na vlastní pěst?
Strašně se těším. I kdybych měla zemřít už u Rohu hojnosti.. Budu si život do poslední chvíle užívat. Pokusím se vyhrát. Pro moje rodiče. Pro jejich krásné oči. Pro lásku, kterou mi dali. Chci si dokázat, že to zvládnu. Jinak žádné spojence zatím nemám.. Jdu do toho na vlastní pěst. *Pronese rázně do publika, které jí to podle všeho žere i s navijákem. Její čas tu vypršel, takže se zvedá. * Děkuji, Kapitole! Jste nejlepší! *S úsměvem křikne a odejde z pódia.*
Již brzy se budeš moci tváří v tvář utkat aréně a svým nepřátelům, jaké z toho máš pocity? Obáváš se toho, co si na vás tvůrci připraví?
Nebojím se, vlastně se tam možná i těším. Až uvidím všechny pohromadě. Doufám, že si pro nás tvůrci připravili nějakou velice speciální arénu. Ale i kdyby se mi nelíbila, bylo by mi to jedno. Nějak bych se s tím musel popasovat a bojovat o svůj život. A neberu je jako nepřátele. Prostě jsou to jen děti, co jsou nahnány do jednoho velkého přežití a musí dokázat, že mají na to, aby přežili. Možná to bude znít hnusně, ale je to skoro jako čistička odpadu. Ti nejslabší jedinci nemůžou přežít. *Pokrčí rameny a zatváří se naprosto lhostejně, jelikož je mu jedno, jestli mu za tenhle proslov připraví krutou smrt.*

Na přehlídce ses ukázal jako superhrdina, myslíš, že podobnou roli zaujmeš i v aréně? Například, že budeš bránit ty slabší a útočit jen na silnější?
Ne, to určitě ne. Ani nehodlám mít zřejmě žádné spojence. Je to na nic a stejně je to jen otázkou času, kdy se všichni obrátí proti sobě a začnou se zabíjet bezhlavě navzájem. A jediný koho budu chránit a bojovat za něj, jsem já. Nemám důvod tu někomu pomáhat přežít, navíc lidem, o kterých nic nevím a nechovám k nim žádné city. Jestli je mi předurčeno zemřít, tak zemřu. Nikdo s tím nic neudělá.

Jistě si se již mohl setkat se svými soupeři, věříš, že jim dokážeš konkurovat, i když nejsi z profesionálních krajů?
Myslím, že ano. Jak jsem si tak hodnotil jejich práci a sledoval je, většina z nich spíš následovala práci profíků a trénovala se zbraněmi a takové ty strašně předvídatelné věci. Jen málo splátců se zaměřovalo na různé vědomostní dovednosti. Takže jsou to spíš svaly než mozková kůra. Samozřejmě, je potřeba obojího, ale když člověk dokáže logicky uvažovat, tak se dokáže vyhnout různým střetům a dostat se tak k co nejmenší újmě na zdraví. Kdežto když používáte převážně svaly než mozek, tak se hrnete do všech soubojů bez rozmyslu a přijdete k větší újmě. A asi je vám jasné, co u mě vede. *Najednou se zarazí, jak kdyby si něco uvědomil. A přesně to se taky stalo. Jak je možné, že ho donutili tolik se rozpovídat? Mírně poplašeně nad tím zakroutí hlavou a stáhne se.*

Co loučení s tvým rodným krajem a lidmi v něm? Budou ti fandit?
*Vzhledem k tomu, jak se rozpovídal u předchozí otázky, bude tohle poměrně rychlé.* S rodiči a celkově rodinou ani kamarády nemám téměř žádný vztah. Zanevřel jsem je u před pár lety a rozhodně se k nim nebudu nijak obracet. Fandit nevím jestli budou a je mi to upřímně jedno. A kraj? Žije tam tolik lidí, že další mrtvola rozhodně nikomu vadit nebude. Umírání je přeci na denní pořádku, ne? *A s těmito slovy bez jediného pohledu na lidi okolo sebe vstane a odejde pryč.*
  • 6. Jeanine Clade
  • BODY = rozhovor: 9/10 - oblečení: 0/10 || Designer: Žádný
*Víde na pódium pričom za chrbtom poťahuje látku šiat od stylistky. V skutočnosti ani len nevie čo má na sebe. Nie ej si sitá, nči preto, že sa zabudla pozrieť, alebo to podvedome nechce vedieť. Neisto sa usmeje do svetiel a hladiska ktoré takto oslepená takmer nevidí. Nakoniec si sadne do kresle oproti moderátorovi, na kraj, s vystretým chrbtom ako keby už už chcela odísť. Hoci jej reč tela prezrádza, neistotu jej oči svedčia o pravom opaku, rozvážne čakajú na otázky ktoré rozhodnú o jej živote.*

Jaké byly tvé pocity, když jsi byla vybrána do Hladových her?
*Úsmev jej sklízne z tváre, sklopí pohľad k dlaniam ktoré si položila do lona, ako keby v nich hladala odpoveď.*Moje pocity..šok. A strach* ozve sa nakoniec so stihnutým hrdlom potýchto troch slovách zdvihne hlavu, pričom si prehodí vlasy cez plece.* Snáď tak ako u každého. Som príliš mladá na to, aby som zomrela* stisne pery, môže to znieť ako ľútosť, prosba alebo skonštatovanie či heslo do boja. Pre ňu samú je to to posledné ale pochybuje, že si to ešte niekto všimol. Pousmeje sa a pokrúti hlavou.* Očividne si však svoj živo t nevyberáme..úprimne, počas losovania som premýšlala nad tým, čo budem v ten večer robiť..nenapadlo mi, že ho strávim vo vlaku do Capitolu.* pokrčí plecami, čím dlhšie tam sedí tým menej vyzerá byť nervózna.*Musím však uznať, že čo sa vlaku týka je to mnohonásobne lepšie ako moja vlastná izba* doširoka sa usmeje na moment sa dokonca zablysnú aj zuby. *

Jak na to reagovalo tvé blízké okolí, a hlavně rodina?
*Úsmev ochabne. Naozaj ťažká otázka.*Moju rodinu som nevidela.* odpovie nakoniec o niečo tichšie.* Som si istá, že by ma prišli pozrieť, že by som to zvládla..keby som chcela. Bolo by to tak pre nich ovela ťažšie..potom.* odpovie s vážnym výrazom. Avšak spomenul aj blízkych..áno má jedného blízkeho.* Iné to bolo s..Aaronom. S mojim priateľom .* Nechá ich nech si slovo priateľ vyložia po svojom*Videla som ho, ako sa prediera davom k budove, kde sme mali čakať, k budove za pódiom. Zachytila som jeho pohľad v ktorom sa skrývalo všetko, čo mi chce l povedať. Ale nedokázala by som si ho vypočuť. Nie jeho..* zhlboka mierne prerývane sa nadýchne. Vie, že sa na ňu teraz pozerá. Určite.*Preto by som chcela aby si vedel Aaron, že som na teba nezabudla. Len že je to tak lepšie.* povie potichšie a pozrie sa do jednej z kamier.*

Jaké byly dny strávené v Kapitolu? Věnovala ses přípravám, anebo jsi si spíše užívala toho, co Kapitol nabízí pro vybrané splátce?
*Viditeľne sa jej uľaví keď prejde na veselšiu, ak je to vôbec možné, tému.Prekríži si nohu cez nohu.* Samozrejme, väčšinu času so sa venovala tréningu. Nie som žiadna bojovníčka* dodá s vážnou tvárou* Mala som teda na čom pracovať..* odmlčí sa, no potom zamení vážny výraz za úsmev.*Samozrejme, tréning netrval večne, a mimo toho som sa snažila ako ostatný užívať čo sa dá. Pribrať pár kíl navyše niekomu ako mne isto nezaškodí.*zasmeje sa, potichu takže znie len slabá ozvena jej smiechu.*Myslím že sou; zvládlo svoju úlohu dokonale.*

Co tví soupeři? Jistě ses již s nimi setkala. Myslíš, že nad nimi máš nějakou šanci?
*Tentokrát je znova vážna, dlane zatne v päsť, no potom ich pomaly uvolní.* Áno, stretla som sa s nimi. Rozhodne to bude v aréne zaujímavé. Nie som taká velká a ani silná ako podaktorý. Ale* pousmeje sa* som rýchla a vraví sa že silákom a bitkárom chýba niečo dôležité.Toto* poklopká si hlavou po čele, mysliac na rozum. Ten rozhodne vie používať.* Takže myslím, že áno, niaka šanca tu je. Možno vás zajtra ešte prekvapím.* povie a tým aj očakáva koniec rozhovoru. Po chvílke ticha teda vstane s moderátorovým rozlúčením na odchode pár krát zakýva divákom kým zmizne za kulisami.*
  • 6. Charles Quarry
  • BODY = rozhovor: 6/10 - oblečení: 0/10 || Designer: Žádný
Další je na řadě hoch z šestého kraje, přivítejte Charlese Quarry!
*vyběhne po schůdcích na osvícené pódium. zubí se na dav lidí v tribunách, mává jim. Dojde k Winnifred, potřese si s ní rukou.* prosím říkej mi Chucku. *pousměje se na ni. Usadí se v křesle, hodí nohu přes nohu a zdvihne obočí, trpělivě vyčkává na svou první otázku.*

*Když se objeví další chlapec, natáhne k němu ruku a potřese si s ním. I na něj vrhne svůj falešný úsměv.* Těší mě, Chucku, *řekne strojeným hlasem, a pak se usadí v křesle naproti němu.* Tak se do toho dáme. Jaké byly tvé reakce na to, když tě vybrali? Měl jsi nějaké tušení, že v ten den to budeš právě ty? *Zeptá se jej.*
ne. *záporně zakroutil hlavou.* Den Sklizně měl být dnem kdy budu svobodný, nebudu mít už obavy že skončím v Aréně a budu bojovat s dvaatřiceti dalšími splátci, co mi půjdou po krku. Plánoval jsem že ještě ten den půjdu s přáteli na pivko a společně to jaksepatří oslavíme. Byla sakra malá šance že mne vylosují. Ale hold život je hnusnej. Můžu snad jen doufat že ještě uvidím tváře svých sourozenců, matku a otce, své přátele.

*Velmi chápavě přikývne. Je dobré, že se tolik emocí naučila napodobovat. Teď jí to nedělá problémy.* Máš dojem, že zkušenosti ze tvého kraje, budeš nějakým způsobem moci využít i v aréně?
jo jo, určitě jsem se toho doma dost naučil, možná budu mít to štěstí někoho umlátit kladivem nebo hasákem. *krátce se zasmál.* no uvidíme jestli mi byli léta strávené v dílně když jsem opravoval auta k něčemu byli. Možná najdu v aréně nějakej vrak, spravím ho a budu převálcovávat lidí svou mašinou smrti. *ušklíbne se.*

*Zachichotá se jeho odpovědi.* Možná tě tvůrci vyslyší. *Okomentuje to, a položí mu další otázku.* Seznámil ses s nějakými splátci natolik, že v nich vidíš své budoucí spojence, anebo jsi naopak narazil na takové, kterým by ses raději držel z cesty? Je tu ještě možnost, že bys jim mohl tu cestu za vítězstvím dost znepříjemnit.
uzavřel jsem už se dvěmi splátkyněmi smlouvu, že já budu krýt záda jim, a ony mne. Doufám že ony svůj slib dodrží, páč já ano. Ale ve skutečnosti... jediný komu můžu v týhle zvrácený hře věřit jsem já sám. Já sám. Pokud ale jde o ty který bych radši dál od těla, tak jde o profíky, jelikož se jak se zdá dost vzchopily a až na to přijde budou jatka.

Jistě, tomu se dá rozumět. *Usměje se.* Tak tu máme poslední otázku. To to uteklo. *Pohodí hlavou s barevnými kadeřemi a rovnou se vrhne na dotazování.* Co tví blízcí? Jak reagovali na tvůj odchod? Myslíš, že tě právě teď sledují a podporují tě?
*nasucho polkne* bráškové i sestry plakali. Nezmohli se ani na slovo. Táta byl bledej jak stěna, tak nějak mě konejšivě poplácával po zádech. Matka hystericky ječela, tak ji bílokbátníci- totiž mírotvorci odvedli dřív než se mnou rozloučila. Těm co u mne zůstali do poslední vteřiny jsem řekl to klasické "Já se vrátím" Lehko se to říká, hůř plní co myslíš?

Nu, možná to budeš právě ty, kdo se vrátí. Možné je vše, to víme již z minulých Her. *S menším úsměvem kývne, pak vstane z křesla.* Dámy a pánové, pan Charles Quarry z šestého kraje. *Rukou ještě pokyne k Chuckovi.*
*zamává do publika, na tváři posmutnělý výraz, čelo zbrázděné ustaranými vráskami. Možné to ale vážně vše dopadne jinak.* rád jsem tě poznal Winnifred. Snad se ještě setkáme. *usměje s ena ní a odběhne z pódia.*

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92