Thursday, November 07, 2013

2nd Pentagames - Rozhovory (Part III)


Přivítejme na pódiu další splátkyni. Isabella Honey Drent! Vítám Tě tu. *Znovu se posadí do křesla a k tomu druhému pokyne rukou, aby se i ona posadila.*
*Ne že by se jí líbilo, že před každým vystoupením nemá skoro žádný strach. Možná lehkou trému, ale strach v žádném případě. Proč je to tak? Nemá co ztratit. Přemýšlí, jestli to její bratr měl taky tak. Možná. Vzpomíná, jak ho sledovala v televizi a jak mu fandila. Nedokázala si představit jinou možnost než že vyhraje. A přesto se to nestalo. Od té doby se změnila k nepoznání. Z mladé, přátelské a věčně usměvavé dívky se z ní stalo tohle. Nezáleží jí na vlastním životě a jediné co chce, aby to bylo rychle za ní. Navíc jí štvou ty podpatky a velká sukně. Ne, že by to nebylo hezké, ale je z 10. kraje a líp je jí prostě v džínách. Konečně vyvolají její jméno. Trošku nemotorně se rozejde na pódium. Na tváři se jí usadí celkem milý úsměv. Pozdraví diváky, podá ruku moderátorce a sedne si do křesla.*

Jsi z desátého kraje, který ještě nemá vítěze. Budeš se snažit vyhrát? Co všechno jsi ochotná do toho dát, aby jsi vyhrála?
*Dá si nohu přes nohu a pohledem přejede její obecenstvo. Tihle určitě nejsou tak zlý a zkažení jako tvůrci her.Možná jsou dokonce i hodní a jejich smýšlení je jenom důsledkem jejich výchovy. Přijde jí, že nad nima přemýšlí jako nad koněma. Jaký jezdec, takový kůň a tím jezdcem jsou v tomhle případě bohužel tvůrci her. Podívá se na moderátorku.* Oh, ano.. desátý kraj ještě nemá vítěze. *Řekne to s celkem smutným nádechem.* No je jasný, že ještě nemá vítěze když jsme zavíráni do arény s profíky, kteří na to trénují celý život. Já vám něco povím.. Představte si profesionální splátce jako tygry a nás ostatní jako slepice. Myslím, že je jasné kdo v tomhle má navrch. Zajímalo by mě, jestli by Capitolané byli spíš tygři nebo spíš slepice.. hmm.. *zamyslí se a podívá se do publika. Upřímnost nade vše.* Řekla bych že by jste na tom byli hůř než my. A jestli se budu snažit vyhrát? Tu otázku snad ani nemyslíte vážně. Jasně že se budu snažit vyhrát, stejně jako ostatních 23 splátců. A ochotná jsem do toho dát všechno, vlastně celý svůj život..

Dokážeš někoho zabít? Nebo budeš pasivně vyčkávat až ostatní zemřou?
*Nad touhle otázkou se na chvilku zamyslí. Doma nikdy neměla ráda zabíjení zvířat, toho se vždycky zúčastnil její bratr a ona jenom tak tiše postávala opodál, ale po jeho smrti se musela zúčastnit víc. Měla by se s tím svěřit, možná by to mohla trochu přibarvit.* Víte, v 10. kraji je zabíjení na denním pořádku. Asi není takový rozdíl zabíjet zvířata a lidi. Lidi jsou o trošku chytřejší a méně důvěřivější. Pravdou je, že doma jsem se zabijaček moc nezúčastňovala, to byla parketa mého příbuzného, ale po jeho smrti jsem se musela zapojit i já. Dá se říct že bych to zvládla. *Podívá se do kamery a zamyslí se, jestli tohle všechno vidí rodiče a co na to říkají ostatní.* Ti chytřejší jenom vyčkávají a do žádných konfliktů se neženou. Jenom to způsobuje zranění a, co si budeme povídat, každé zranění v aréně může zabít. Neříkám, že budu jenom vyčkávat, ale do žádných konfliktů se hnát nebudu.

Co očekáváš od svých spojenců a soupeřů?
*Uvědomí si , že se vlastně do téhle chvíle s nikým moc nebavila. Nemá žádné spojence a po jejím včerejším vystoupením ani žádné nepřátele. Pro ostatní asi bude tou, co je lehké zabít.* Od soupeřů očekávám, že budou krutí a výhru nikomu nedarují zadarmo. A co se týče spojenců.. žádné zatím nemám. Znám svoje slabiny a vím, že kdybych se s někým spřátelila, bylo by těžké je pro mě pak zabít. I když v aréně se nějaký ten spojenec hodí a ještě mi pár těch hodin zbývá. Ještě uvidíme. *Zvedne se a opět nemotorně odchází zpátky. Jestli kvůli něčemu nechce vyhrát tak určitě kvůli oblečení. Nedovede si představit všechny ty večírky a oslavy v Capitolu a v šatech. Zamává publiku a zmizí z podia.*
Přivítejte prosím Matta z desátého kraje! *Uvítá ho na pódiu a posadí se na židli, přesně naproti Mattovi.* Jsi nejmladší splátce letošních her. Jaké jsi měl pocity, když vytáhli tvoje jméno z osudí? Jak na to reagovala rodina?
To co má na sobě se mu fakt líbí. Vypadá jako ovečka a navíc má v ruce malou plyšovou ovečku se kterou si pořád hraje a pohazuje si s ní v ruce. Když uslyší, že ho volají na tváři se mu zorzáří co nejmilejší úsměv a v očích mu už poskakují jiskřičky nadšení. Hned jak uvdí zase tolik lidí v davu začne mávat, rozdává úsměvy a posílá vzdušné pusinky, párkrát zamává i svojí plyšovou ovečkou. Potom se přestane tak vytahovat a sedne s a čeká na otázku. Nejdřív si ji celou přebere v hlavě... * Byl sem v šoku?*snaží se o co nejsmutnější tón, který zní ale velmi přesvědčivě* nejdřív mi to připadalo jen jako ošklivá noční můra a potom mi teprve došlo, že je to celé pravda...*rychle zamrká jakoby dostával z očí slzy a ovečku si nervózně žmoulá v ruce. * a pak jsem byl strašně smutný a brečel...a maminka taky brečela* řekne s co nejsmutnějším tónem a publiku věnuje pohled "umírajícího koťátka". *

Prozradíš nám, čemu jsi se naučil ve svém rodném kraji? A co jsi se přiučil tady? Docela by mě zajímalo, co umíš.
*Když dostane tuhle otázku je rád, že kapitolanům a celému Panemu může ukázat, že neni jenom ubulínek. * Měli jsme doma spoustu slepic, rád sem je mučil * šibalsky se usměje* Dělal jsem pasti a oni se do nich přiblble pokaždý chytili* usměje se* ale většinou se jim stejně nic nestalo...Taky jsme chodili s kamarádama do hor a hráli si takové vlastní Hunger games, teda nebylo to nic moc, ale aspoň něco...*kysele se zatváří*A tady jsem se naučil jednu celkem fajn věcičku, ale to si nechám jako překvapení do her*usměje se a znovu nasadí šibalský výraz a ještě mrkne na publikum.* umím toho celkem dost,aspoň myslím, ale nevím, jestli to bude stačit k tomu, aby vyhrál... O tom se mi může ledatak zdát...*řekne smířeně. a doufá, že poslední otázka nebude něco na jeho plačící náladu.*

Chtěl by jsi něco vzkázat rodině a kamarádům? Směle do toho.
*Tak tuhle otázku zrovna slyšet nechtěl... Ovečku v ruce pevně stiskne, jako by mu pomáhala zbavit se strachu nebo zarazit příval slz. * ehm...Mami, tati? *řekne a do očí se mu už začínají drát slzy, ale zatím je úspěšně potlačuje* Já vím, že jsem nikdy...nebyl dítě, které by jste chtěli*trošku zavzlyká a začne se mu klepat dolní ret. * ale chci aby jste věděli, že vás mám moc rád a nikdy mi po vás nebylo tak smutno....*definitivně prohraje boj se slzami a začne plakat* A jste nejlepší rodiče na světě.....a až umřu,nechci aby jste kvůli tomu byli...moc smutní..*otře si slzy z tváře a koukne se do kamer* Mám vás rád...*řekne tiše a to je asi taky poslední co řekne. Zvedne se z křesílka, mírně se ukloní publiku a zamává jim svojí ovečkou, díky které vypadá ještě víc jako malé děcko. Pak odejde z pódia*
*Srdce mu šialene búši, keď začuje svoje meno. Dlho mu trvá, kým sa spamätá a naberie odvahu vyjsť po tých niekoľkých schodíkoch na pódium. Stúpa po každom jednom schode a cíti sa, akoby si týmto pohybom centimeter po centimetri načínal zašitú ranu na hrudi. Uvedomí si, že ho asi 983 očí (podľa jeho hrubého odhadu) kolektívne sleduje. Len čo vyjde na pódiu, zvyšok miestnosti sa stratí v žiare svetiel. Zažmurká. Škúliac a snažiac sa usmievajúc potrasie rukou moderátorke. Nechápe, prečo má na sebe taký hlúpy kostým, aký má, navyše mu je veľký a tá kravata ho nepríjemne škrtí.* Ehhmmm...dobrý večer.

Tak tady ho máme! Naší mladou hvězdu a naději jedenáctého kraje! *Oplatí mu potřesení ruky a rukou ukáže na křesílko, které stojí hned naproti ní.* Také ti přeji dobrý večer. Nebudeme otálet a rovnou se vrhneme na otázky. Zítra je velký den a všichni se musíme pořádně vyspat. *Prohlásí naprosto vážně a nevinně se usměje.* Takže Pierre, jsi druhý nejmladší soutěžící. Myslíš si, že máš nevýhodu oproti ostatním a nebo nějakou výhodou? Proč? *Položí mu první a celkem jednoduchou otázku.*
*Keď začuje toto vrelé a nečakané privítanie, pred očami 983 ľudí sa dosť hlúpo začervená, čo pôsobí v kombinácii s farbou jeho obleku katastrofálne. Odšuchtá sa ku kreslu a sadne si, ledva ho v ňom vidno. *No...ja...* začne a pritom striedavo pritláča malíček jednej ruky o palec druhej- ako maličký pavúčik, čo šplhá hore-dolu. Vždy, keď je nervózny, pociťuje naliehavú potrebu prepletať prstami. *Nie som si istý, či mám nejakú výhodu,* pípne sotva počuteľne a uvedomuje si, s akou naliehavosťou na neho hľadí všetkých 983 párov očí. *Som...dosť malý, dokážem sa ľahko skryť. Som aj ľahký, nemám problém skákať alebo behať. Vlastne...väčšina ľudí ma volá Pierko,* objasní a cíti, ako v ňom narastá hrdosť, že vyprodukoval takúto súvislú vetu. *Ale ináč nič moc neviem. Okrem mapovania. Kreslím mapy,* keď to povie, hodí neistý pohľad na moderátorku, ale potom sa hneď opäť zahľadí na svoje prsty.*

*Sleduje jeho kouzelnou nervozitu a rozpaky. Neubrání se povzbuzujícímu úsměvu. Očima jako kdyby skoro říkala, že se ničeho nemusí bát.* To si myslím, že je celkem zásadní. Ukryty hlavně, ty mají veliké využití, takže by ti mohla spousta soupeřů na druhou stranu závidět. *Zaslechne přezdívku a mile se usměje.* Pierko? Dobře, budu ti říkat takhle. Mapy? To by se ti taky mohlo hodit, měl by jsi výhodu a dokázal by ses orientovat v aréně, což vůbec není na škodu. *Řekne to schválně nahlas, aby to pořádně zaregistrovali i případní sponzoři.* Našel sis nějaké spojence? Nebo budeš bojovat sám za sebe?
*Cíti, ako nervozita narastá s každou chvíľou, čo tam sedí. Neustále myslí na to, ako hlúpo vyzerá v tom obleku a že keby sa viac snažil, možno by splynul s tým kreslom. Pani moderátorka sa však tvári, že ju naozaj zaujíma, čo rozpráva, cítil by sa teda, akoby ju zradil, keby sa zrazu premenil na kreslo. Namiesto toho si teda začne predstavovať, že je odvážny kovboj. V kútiku duše vždy prechovával ku kovbojom veľký obdiv, boli neohrození a divokí. Uvedomí si, že prestal rozprávať. A prestal aj so šplhačou prstovou rutinou. A ešte stále sa na neho upiera 983 (odhadom) párov očí. *Ehm,* odkašle si. *Mám jedného spojenca,* prizná. *Keby som bol hrdina, kovboj, určite by som si dokázal nájsť aspoň piatich spojencov. No ja som iba malý chlapec s bujnou fantáziou. A práve preto mám v spojenectve Blakea- on je skutočne silný, dokáže sa biť a hádzať drevené kláty a trochu sa ho bojím. Myslím, že chcel zjesť moju mapu,* poslednú vetu dodá sotva počuteľne, zase vyzerá, akoby chcel splynúť s kreslom.*

*S obrovským zájmem ho poslouchá. Je malý a rozkošný. Nejradši by si s ním povídala hodiny a hodiny, dokud by nenabral pořádnou sebejistotu, jenže už mají čas tak na jednu otázku nejvýše.* Pořád lepší jeden spojenec než žádný spojenec. A myslím si, že se s Blakeem k sobě dokonale hodíte! *Ujistí ho jemně a srdečně se zasměje poznámce o jedení mapy. I publikum to očividně pobavilo, ačkoliv to řekl potichu, všechna technika tady to akorát zesiluje.* Máte společně naplánovanou nějak strategii?
*Keď začuje akýsi smiech, zo strany publika, predstavuje si, ako sa 983 farebne vyobliekaných ľudí zasmialo a naháňa mu to trochu strach. Snaží sa pokračovať v preplietacom rituály, čo potlačí jeho obavu z toho, že sa na ňom všetci smejú. *Nie. Nemáme,* odpovie na otázku úprimne a dúfa, že ho Blake za to po skončení rozhovor nezboxuje. Uvedomí si, že má poslednú príležitosť niečo povedať, možno jedinú príležitosť v jeho kartografickom živote, aby niečo odkázal celému Panemu. *Máte niekedy ten pocit, že vo svojej hlave už poznáte celý obsah univerza, akoby ste sa narodili s úplnou mapou tohto sveta, zaštepenou do závitov vášho mozgu a celý život vynakladáte úsilie na to, aby ste rozlúskli, ako sa j tejto mape dostať?* povie a na okamih celkom zabudne na nervozitu. *Možno, ak by ste bez pohnutia ticho sedeli tri alebo štyri dni a naozaj by ste sa sústredili, dostali by ste sa k tej mape. Skúšal som to cestou sem, ale prestalo ma to baviť. Keď robím mapu, zdá sa mi, že už som ju raz videl a len ju kopírujem. Chcel by som...chcel som zmapovať všetko poznané a nepoznané územie. Treba povedať, že si zrejme všetci myslíte, že v aréne zomriem a tak svoj cieľ nenaplním. Som len chlapec, ale mám svoje mapy. A budem sa naozaj snažiť. * Keď si uvedomí, koľko toho narozprával, očervenie, čo silno kontrastuje s jeho oblekom a stíchne.*
*Pozorně ho poslouchá, i když její mozek na tolik filozofickou řeč nestačí. Snaží se to usilovně pochopit až se jí dělají vrásky na obličeji, ale ať se snaží sebevíc, nejde jí to.* Všichni ti budeme moc držet palce a myslím si, že někomu jako jsi ty, se dary jen pohrnou! *Prohlásí zářivě a vyzve Pierka, ať povstane.* Tohle by Pierko, reprezentant jedenáctého kraje! *Za ohlušujícího potlesku ho konečně propustí ze studia,ze kterého po dokončení rozhovorů odejde i ona sama.*
  • 12. ZOË TIBBY
  • BODY = rozhovor: 8/10 - oblečení: 7/10
*Už po 23. se postaví doprostřed pódia a zářivě se usměje.* Nyní přívítáme na scéně Zoë Tibby, dívku z dvanáctého kraje! *Zvolá se stále stejnou nadšeností jako u prvního rozhovoru.*
*Príde na pódium, zbytočne nemáva len sa trocha usmieva. Sem tam sa jej zaleskne v očiach. Sade si na svoje miesto a vrhne krátky pohľad na divákov.*

Co tě naučil život ve tvém kraji?
Naučila som sa, že vždy keď je najhoršie môže byť ešte horšie*povie s úsmevom na perách i keď to pre ňu vôbec nie je smiešne. Preto jej úsmev zmizne a pozrie sa na svoje ruky.* Vyrastať v sirotinci ni je jednoduché..naučí vás to mslieť dopredu, prežiť medzi ľuďmi a byť pripravený...na všetko..okrem hier, na tie sa nedá byť pripravený*povie znova a zdvihne hlavu už sa usmievajúc.*

Co pro tebe znamenají Hladové hry?
*Pokrčí plecami* Možnosť získať späť život-nie*pokrúti hlavou*Možnosť začať nový život. Lepší život. Tak ako pre mňa tak i pre moju sestru.... TO s hr Skúška či si zaslúžime život..a podla mňa ja si ho zaslúžim* šibalsky sa uškrnie a oprie sa o operadlo čakajúc na ďalšiu otázku.

Máš nějakou strategii do arény?
Zostať nažive?* spýta sa skusmo a potom sa zasmeje a pokrúti hlavou.*Nie žiadnu nemám...idem tam bez prípravy, bez niakych predstáv..dokonca nemám ani spojenca!* povie mierne zhrozená aj keď ju to netrápi.* Avšak ja sa nenechá len tak ľahko zabiť* znova sa usmeje a ukáže aj zuby ktoré sa lesknú oproti jej tmavej pokožke. Keď vyprší jej čas ladne sa postaví a raz kývne divákom usmeje sa a potom vyprevádzaná moderátorom mizne z pódia.*
*Když je vyvolaný na pódium - jako poslední, samozřejmě - nasadí široký, kouzelný úsměv a vyjde na pódium.* Ahooj! *Zamává divákům a oslnivě se na ně usmívá. Pod tou skvělou maskou se stále skrývá nervozita, která narozdíl od včerejška nijak neustupuje. Posadí se do křesla a čeká na první otázku.*

Takže Tore, řekni nám. Z čeho máš největší strach v životě? Jakou smrt by jsi rozhodně nechtěl?
Upřímně? *Krátce přejede pohledem mezi Kapitolany a moderátorkou.* Že mě jednou přeci jen donutí zůstat ve škole celý den. *Odpoví bez rozmýšlení a rozpustile se zasměje. Jakoby si nepřipouštěl, že už se nikdy do školy nemusí podívat. Druhá část otázky pro něj nebezpečně zavání polemizováním o budoucnosti. Naštěstí ale má způsob smrti, který ho děsí.* Zavalení v dole. *Afektovaně se otřese.* Víte, v našem kraji je to hodně časté a ta představa je...prostě děsivá. *Znovu se nepatrně otřese, aby tak podpořil svá slova.

Jak jsi trávil čas tady v Kapitolu? Naučil ses něco nového?
Snažil jsem se poznat zdejší obyvatele. A ochutnával vaše vynikající jídlo. *Uznale kývne hlavou. Znovu vykládá to první, co ho napadne. Koho by napadlo, že vymýšlet si, bude tak snadné?* Něco nového? Dřív jsem nevěřil legendám o Kapitolu. *Pronese zahanbeným tónem.* Teď už ale vím, že je ještě velkolepější, úžasnější... *Obrátí se k publiku.* ....a jeho obyvatelé ještě přátelštější, než se povídá. *Obdaří je zářivým úsměvem. Není upřímný. Ani trochu. Ale komu na tom sejde, je to jen show na efekt.*

Kdyby jsi si měl vybrat jedno zvíře, kterým by jsi byl, jaké by to bylo?
Orel. *Odpoví pohotově.* Vždy jsem si přál létat, takže mám jasno. *Dodá s příjemným úsměvem a odpochoduje z pódia.*

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92