Thursday, November 07, 2013

2nd Pentagames - Rozhovory (Part II)



Přivítejme splátkyni, která bojuje za pátý kraj! Camille Lawrence! *Velkolepým gestem ukáže na právě přicházející dívku, které věnuje uklidňující a milý úsměv.*
*Jakmile zavolají její jméno, tak se rozejde směrem k pódiu. Vyjde z boku a pomalým krokem si to kráčí přímo k moderátorce. Otočí hlavu k publiku, pozvedne ruku a začne s ní mírně mávat, aby diváky pozdravila. Roztáhne rty do širokého úsměvu a ten ji přetrvává celou cestu k moderátorce. Posadí se do svého křesla a úsměv ji trochu povolí, ale stále je to úsměv. Dá si nohu přes nohu a ruce si položí do klína.*

Jak jsi byla spokojená se svým kostýmem na přehlídce? Myslíš si, že jsi v soukromém vystoupení mohla udělat něco víc, nebo jsi udělala maximum?
*Pozorně poslouchá první otázku a potom se zhluboka nadechne, a spustí.* Musím říct, že jsem ze svého kostýmu byla vážně nadšená. A když říkám nadšená, tak nadšená. *Přikývne důležitě hlavou.* Líbilo se mi to, myslím, že to úžasně charakterizuje můj kraj a to jak jsem svítila? Nepopsatelný zážitek. A co se týče vystoupení. No, pravda je ta, že jsem do toho vložila hodně, ale možná jsem mohla zabojovat o něco víc, každopádně mohu říct, že jsem spokojená. *I když je pravda, že nebyla zrovna potom moc nadšená, ale i tak do toho dala hodně. Nemůže si stěžovat na to, že by se jí to nepovedlo.*

Kdyby sis mohla odvézt dvě věci z Capitolu, co by to bylo? A proč?
Dvě věci, říkáte? *Pozvedne mírně obočí a zamyslí se chvíli nad tou otázkou, ale ví, že dlouho přemýšlet nemůže. * Vzala bych si rozhodně nějakou zbraň a láhev plnou vody. Myslím, že tohle se mi v Aréně rozhodně bude hodit a já chci přežít, chci zvítězit. *Napne trochu hrdě hruď, když řekne, že chce zvítězit. Jo, možná se to někomu bude zdát divné, ale jí je to jednou. Jsou to první věci, které ji napadly a které by ji rozhodně byly užitečné. I když je pravda, že ji napadlo toho více.*

Zítra Vás vpustí do arény. Myslíš si, že jsi plně fyzicky i psychicky připravená?
*Nadechne se zhluboka a trochu se v křesle zavrtí, jako kdyby se jí snad nepohodlně sedělo. Ale kdo ví? Možná, že je to z něčeho naprosto jiného.* Víte, připraveni nejste úplně nikdy. Vždy je někde ve vás ta trocha nejistoty. Ale ano, jsem částečně připravená. *Přikývne hlavou na potvrzení svých slov.* Jsem připravená jít do Arény a ukázat, co dokážu. *Řekne sebejistým hlasem a ještě se otočí k divákům na které se samozřejmě usměje zářivě. Potom vstane, potřese si rukou s moderátorkou a rozloučí se. Rychlejším krokem zase odejde tam, odkud přišla.*
*Trochu si odkašle a přejde blíže k divákům.* A nyní prosím potlesk pro reprezentanta pátého kraje, Isaaca Asimova! *Přivítá ho na pódiu a opět se posadí do křesla, očekává, že se posadí i on a nebude muset každého vyzývat.* Tak tě vítám v Kapitolu! Jak se ti tu zatím líbí?
*Když zavolají jeho jméno, tak sebevědomě vyjde na podium a celkem nepřátelsky se zadívá na jeho publikum, další pohled mu neopětuje, potom zamíří k sedačce, na kterou si sedne celkem prkenně, jako by měl v zádech pravítko a zadívá se na Marinu.*Upřímně? Nelíbí, nedá se tu z ničeho udělat překážková dráha a je tu až moc sladkého, nesnáším sladké.*Zavrčí tiše.*Vám se snad líbí jiné kraje než Kapitol samotný?*Optá se jí s pozvednutým obočím a nadzvedne hlavu, takže to může působit, že je víc "namyšlený".*

*Sleduje jeho nevraživé pohledy, ale nijak na ně nereaguje. Jen se jí nepatrně změní výraz z milého na trochu povýšený. /Ani nepozdravil../ Pomyslí si ukřivděně a začne na něj zhlížet trochu z vrchu.* Máš rád překážkové dráhy? Copak ve výcvikovém centru žádné nejsou? *Optá se s trochou jízlivosti v hlase a zamává prstíkem.* Nemáme tu jen sladké věci, jak si již mohl zjistit. *Upozorní ho, ale ta další otázka směřovaná na ní jí naštve. To ona tu má pokládat otázky a k tomuto člověku milostí rozhodně šetřit bude.* Samozřejmě, každý kraj má své osobité kouzlo. *Odpoví možná trochu vyhýbavě.* Radši přejdeme k další otázce. *Prohlásí když si všimne jeho výrazu.* Jaká si myslíš, že vás čeká aréna? Které prostředí by jsi nejradši?
*Nad její reakcí jen nakrčí nos a propálí ji celkem nenávistným pohledem. Je to člověk, ačkoliv je kapitolanka, takže ji nenávidí. Jen nad tím zavrtí hlavou a radši to dál nekomentuje, jinak by si asi udělal překážkovou dráhu z ní.*Určitě nás čeká nějaká, kde se...vyrovnají schopnosti jednotlivých splátců, že profíci nebudou mít zas tolik navrch, jako to bylo v minulých pentagames. Nejradši bych arénu, která by byla v podstatě závod o to, kdo překoná nejrychleji a nejlíp nějaké náročné překážky.*Odpoví jí a má hroznou chuť jí říct, že jim by se určitě líbila aréna, kde by je to všechny roztrhalo na kousky, ale nechá si to pro sebe.*

*Poslouchá jeho slova a pozorně sleduje všechny reakce a posunky. Jeho mluva se jí vůbec, ale vůbec nelíbí. A jelikož je i v publiku úplné ticho, je zjevné, že ani jim se to nelíbí.* No, letos jsou splátci z 1., 2. i 4. kraje dost aktivní, takže by se určitě takováhle aréna hodila. Bude to přinejmenším dost zajímavé. *Dál už radši nic neříká. Nechce způsobit nějaký konflikt, spíš chce každému splátci pomoci, aby měli co největší úspěch.* Jaké činnosti si se nejvíce věnoval ve výcvikovém centru? Co tě baví? Docela by mě to zajímalo. *Zeptá se ho a pokouší se o povzbudivý úsměv.*
*Nad její odpovědí váhavě pokývne hlavou a pak už ji jen dál upřeně poslouchá. Když si všimne povzbudivého úsměvu, tak to u něj trochu prolomí ledy a váhavě jí úsměv opětuje. Na chvíli se zamyslí a za celou dobu se do publika nepodívá.*V pátém kraji jsem nejradši si tvořil vlastní dráhy, většinou ze střech a domů sousedů, ti moc ale radost neměli, zvlášť když jsem komínem vypadl u nich v obýváku.*Celkem se nad tou vzpomínkou pousměje.*

*Povzbudivý úsměv se ještě rozšíří, když spatří, že se Isaac konečně trochu uvolnil a už není tak nepříjemný.* Vážně? Tak to asi musím mít velmi dobré lezecké a akrobatické schopnosti! Což by ti v aréně mohlo rozhodně hodně ulehčit přežití. *Zdůrazní a významně se podívá do publika, které přitaká.* Máš dobré vzpomínky na svůj kraj? Na svou rodinu? Pověz nám o ní něco, prosím. *Vyzve ho jemně. Potřebuje, aby ještě víc pookřál a odhalil tak své city, aby rozplakal paninky v publiku a ty mu posílali dary o sto šest.*
*Opět přikývne, celkem si o sobě myslí, že je dobrý "ninja" a že by nějaký ninja faktor vyhrál bez problému, zvlášť protože se na něm nedá poznat, co vlastně dělá.*No, ano, mám, myslím, že chci rodičům poděkovat, protože jsem díky nim nikdy neměl nouzi, ačkoliv to věčné nucení do práce s cívkami by si mohli odpustit a chybí mi. Proto se budu snažit vyhrát, abych jim mohl nějak oplatit to, co pro mě dělali do teď. Navíc nemám sourozence a nechci je nechat samotné. Proto svůj kraj miluju.*Dopoví a když si uvědomí, jak se rozpovídal, tak zatřese hlavou, aby se toho povídání zbavil a probodne Marinu obviňujícím pohledem, že co to s ním udělala.*

*Ano, přesně tohle chtěla. Spokojeně se usmívá a zároveň pomalu přikyvuje hlavou.* To je dojemné, že? *Obrátí se směrem k publiku s rozněžnělým úsměvem. To jen přikývne a je slyšet tiché smrkání některých lidí.* Všichni Ti moc přejeme, aby jsi se zdravý vrátil domů a mohl splnit vše, co jsi právě řekl! *Vstane z křesla a na tváři se jí rozlije příjemný a upřímný úsměv.* To byl miláček pátého kraje Isaac Asimov! *Rozloučí se s ním podání ruky a přejde k dalšímu splátci.*
*Stejně se zatváří zmateně, nechápe, jak z něj ta ženská dokázala vydolovat takový proslov, ani jeho rodičům se nic takového nepodařilo. Mírně se nad tím zamračí, ale pak se váhavě usměje do publika, vstane a taktéž podá Marině ruku. Tiše jí poděkuje, aby to ostatní neslyšeli a rozejde se pryč.*
*Nastrojená v těhle pitomých růžových šatech s fialovými vlasy a úžasnými botami. Proč jí tohle dělají? Proč se musí takhle strojit, když tohle všechno bude viděno jen na pár minut? To je tak strašně pitomý a naprosto na hlavu postavený. Takhle se asi cítil Adam při Pentagames. Naprosto zesměšněně. Teda tak se aspoň cítí ona. Neměla by na něj myslet, protože pak to bude ještě horší. Pak už bude jedno jestli je to hra o přežití nebo ne. Bude myslet jen na něj a to opravdu nepotřebuje. Musí nějak vymyslet jak se z tý arény dostat. Nejlíp ne z arény ale rovnou z hotelu. Aby jí nikdo neviděl. Pak si změnit identitu a jet zpátky domů. Hlavně nenápadně. Domyslí to ještě v hotelu.Teď už musí jít na scénu. Nahodí lehký úsměv a vystoupí v těch krásných botách na pódium. Dojde až k moderátorce, na chvilku se podívá do publika a jemně zamává. Pak už se usazuje ve svém křesle a hodí nožku přes nožku.*

Vítám Tě Melisso ve studiu! *Přívítá jí s milým úsměvem a shlédne jí od hlavy až k patě.* Čas nás celkem tíží, takže přejdeme rovnou k otázkám. Jak se cítíš? Jaký máš pocit z přehlídky a soukromého vystoupení? Jsi nervózní ze zítřejšího dne? *Položí jí hned několik otázek najednou, trčí tu už dost dlouho.*
*Sleduje ji a tak nějak se diví, že na ni všechny otázky poslala hned. Na jejím výrazu je taky vidět, že je dost zmatená, ale nehodlá to řešit.* Jak se cítím? No jak jinak bych se cítila než zdrceně, smutně a zároveň nadšeně. Jsem přece ve Hrách. To se vám poštěstí jen jednou za život. Navíc máte možnost si vybít svůj vztek na někom a nebudete za to trestáni. No ještě aby člověk nebyl nadšený. Ale tak je mi smutno po rodině no. Hold se nedá nic dělat. Budu to muset přežít bez nich. Pro tentokrát. Přehlídka byla strašná a stejně tak soukromé vystoupení. Ten kostým byl až moc divný, ale vystihoval moji rodinu. Nebo spíš čím se zabýváme, takže se i to i líbilo. No a soukromé vystoupení nebudu komentovat. To jsem totiž zaspala. Omylem. *Přikývne a poklepe si na čelo, že je úplně tupá, že se nevzbudila. Přitom jí je to úplně ukradený. Ještě aby se o to zajímala. Jedno je to tak jako tak.* Samozřejmě že jsem nervózní. Kdo by nebyl nervózní? Nevíte jak budete bojovat. Kde budete bojovat. Navíc jsou to Pentagames a ty jsou ještě víc nepředvídatelný. Takže nervozita na prvním místě. Ale snažím se na to nemyslet. *Dopoví a zhluboka se nadechne. Je zvědavá jestli dostane další otázky nebo už jí pošle pryč. To už by jí ale ty podpatky zabodla do krku, protože tolik strojení kvůli pár minutám bylo naprosto k ničemu.*

*Pozorně poslouchá odpovědi a zaznamenává si je k dalším tisícům do mozku.* Je zajímavé, jak někteří splátci Kapitol nenávidí a hned se odsuzují na smrt. Ráda vidím zase někoho, kdo je i celkem rád, že byl vylosovaný. Dokážeš si představit tu slávu, kdyby jsi vyhrála pentagames? Co si pod tím přestavuješ? *Položí jí další otázku, ráda by to všechno rozebrala do nejmenších detailů, ale není čas.* Taky by všechny určitě zajímalo, jaký je vztah mezi tebou a Adamem. Povíš nám to? *Obočí jí zvědavě vystřelí nahoru a celé studio ztichne, aby slyšelo každé slovo.*
*Ráda že je vylosovaná? Ani nápad. Ale to je zřejmě jedno.* Sláva po Pentagames? Ta je zřejmě neuvěřitelně velká. Jsou to Pentagames proboha. Mnohem zajímavější než normální hry. Navíc komplikovanější. Jak na psychickou, tak na fyzickou stránku člověka. Je to prostě neuvěřitelně úžasný a ta sláva. Nepředstavitelná sláva. Sláva s velkým S. Všichni o vás ví všechno, protože jste prostě výherci Pentagames. Jenže nikdo tu slávu tak nebere. Většinou jsou ti vítězové poznamenaní, že na ní prostě nikdo nemyslí. Samozřejmě najde se pár výjimek. *Jakmile zmíní Adama, tak na chvilku zmlkne a snaží se najít správnou odpověď. Ale proč lhát? Všichni to beztak už dávno vědí.* Vždyť to všichni už dávno víte. Díky jeho slávě, kterou si vybral z Pentagames. Ale to mě je jedno. Miluju ho a vždycky budu. To je asi všechno co vám k tomu můžu říct. Na víc už se prostě nezmůžu. *Zadržuje slzy co nejvíc to jde a snaží se na něj nemyslet. Nechce se tu zhroutit.*

*Chápavě přikyvuje a mlčí.* Ano, samozřejmě. Pentagames jsou něco víc, jak jsi již zmínila. *To je vše, co k té slávě řekne. Více jí zajímá to doznání s Adamem.* To je hezké. Každopádně vidím, že je to citlivé téma a položila jsem hloupou otázku. Omlouvám se. Ještě jedna a už tě nebudu více trápit. Máš nějaké spojence a zvolenou strategii? *Pokládá jí poslední otázku a natáhne se za sebe pro kapesníky, které jí ochotně podá.*
Ne to je dobrý. Všichni jste to přeci jen chtěli mít potvrzené. *Chápavě přikývne a nasadí falešný úsměv.* Spojence nemám, ale mám v plánu si je najít. Jen u mě je vždycky všechno na poslední chvíli. A strategie se vymyslí za pochodu. Tam si totiž budete muset udržet chladnou hlavu a jak jinak to udělat než vymyslet strategii, že? Už se prostě na zítra těším a doufám že jsou všichni taky tak zvědaví jako já. *Usmívá se a letmo se podívá do publika*
A my ti za to potvrzení moc děkujeme. A také ti držíme palce, ať si stihneš najít věrné spojence a tvůj mozek vymyslí dobrou strategii. Budeme tě v aréně pozorně sledovat jako ostatní splátce, sponzorské dary se ti určitě jen pohrnou! *Rozloučí se s ní lehkým objetím, tím je jejich rozhovor u konce.*
  • 6. BLAKE ANGEL
  • BODY = rozhovor: 9/10 - oblečení: 10/10
*Trochu si přesedne na křesle a natáhne se pro sklenici s vodou. Má před sebou ještě půlku splátců a je značně vyprahlá. Voda to ale okamžitě spraví a Marina vypadá, jako kdyby právě přišla z maskérny. Postaví se doprostřed pódia a se zářivým úsměvem se podívá do publika.* Nyní přivítejme na pódiu mladého splátce ze šestého kraje! Přichází Blake Angel! *Zvolá zvonivým hlasem a hned jak Blake přijde, ukáže na křeslo naproti tomu jejímu, do kterého si sama sedne.*
*Jakmile uslyší své jméno, radostně poskočí na místě a s pískotem zamíří na pódium s naprosto pohodovým krokem. Rozzářeně se podívá do okolí, tolik publika, aby opěvovalo jeho úžasný herecký výkon. Zamává jim a s houpavým krokem dorazí ke křeslu, kam zapadne a různě se tam vrtí, dokud nenajde pohodlnou pózu.*Ahoj, já jsem Blake.*Natáhne k Marině ruku, aby jí ji mohl sevřít nenápadně jí přitom ukrást prsten, nemůže si prostě pomoct.*

Docela jí překvapí Blakeova touha po kontaktu, tak k němu také natáhne ruku bez sebemenšího zaváhání. Jelikož jí je prsten trošku větší, tak jde z ruky stáhnout hodně snadno. Krátce potřese jeho rukou, kterou si opět položí na stehno, nyní bez prstenu. Chvíli si Blakea prohlíží a položí mu první otázku. Takže Blakeu, pevně doufám, že jsi připravený reprezentovat svůj kraj. Chtěl by ses dostat do společnosti vítězů ze šestého kraje? Chceš být slavný a obdivovaný?
*Sedne si na křesle tak, že má nohy pod sebou a pohupuje se na nich. Prsten rychle strčí do boty a jen se radostně zadívá na Marinu.*Nooo, určitě bych chtěl, ale bojím se, že by mě Chantelle, naše vítězka, znovu zfackovala.*Řekne o něco víc smutně a při té vzpomínce si promne tvář, na kterou schytal od ní facku.*A já už jsem obdivovaný!*Podotkne pohoršeně.*

*Zvědavě jí vyjede obočí nahoru při té zmínce o facce. Otočí se tváří k publiku a pokrčí rameny.* To musíme slyšet! Povídej, proč jsi dostal facku?* Zeptá se zvědavě a čeká na odpověď. Blake něco nakousl a ona musí vědět konec, její uši prahnou po novinkách. Té poznámce o obdivovanosti se srdečně zasměje.* Tak by jsi byl ještě více obdivovaný! Ženy a dívky by jen šílely, když by tě viděly!
*Zamrká zmateně a potěšeně se zatváří, když zaujme tu milou paní.*No, potkal jsem se s ní v lese a chtěl jsem jí podat šíp a řekl jsem, že její sestra měla úplně drsnou smrt a ona mi dala dvě facky.*Řekne smutně. Potom zamrká do publika při zmínce.*No, holky mě zatím jen chtěly vyškubat vlasy.*Podotkne ke svým světlým a popotáhnu.*

*Poslouchá jeho vyprávění a na tváří se jí stupňuje šokovaný výraz.* Nerada to říkám, ale mně by se to asi taky nelíbilo. *Nevinně se zahihňá a úsměv rychle zakryje rukou.* Ale určitě si to spravil omluvou, že? *Zeptá se ho a chápavě přikývne.* Určitě se jim Tvoje vlasy líbí. *Zasměje se a natáhne se k jeho vlasům, které trochu počochňá.* Po pravdě, ani bych se jim nedivila! *Zasměje se a přejde k další otázce.* Zítra nastupuješ do arény. Jsi si jistý, že dokážeš někoho zabít?
Ale náhodou, to byl úžasný herecký výkon. No, neomluvil..víte, ono se s opuchlou pusou po fackách špatně mluví, ale tak se jí omlouvám teď. I za ten šíp.*Řekne a když mu rozhrabe vlasy, zatváří se jako andílek a "zatetelí" se na místě.*Děkuju.*Vyhrkne a pak se zamyslí nad její otázkou. Nakonec pokýve hlavou.*Myslím, že zvládnu, co by to bylo za svět, kdyby přišli o takového cirkusáka, jako jsem já.*Ukáže prsty na sebe a vytáhne z kapsy míček, který si položí na špičku nosu, hlavu zakloní a udrží míček na nose.*

Tak aspoň, že se jí omlouváš teď! Je důležité se omluvit a to jsi splnil. *Spokojeně se usměje a poslouchá vytoužené odpovědi.* Je dobře, že si věříš. Uvidíme jak si povedeš zítra v aréně. Spousta lidí Ti určitě bude fandit! *Pokýve hlavou a sleduje jeho malinké představení. Celé to sleduje se zatajeným dechem.* Tak tohle si mí drazí zaslouží potlesk! *Začne bouřlivě tleskat a ani diváci neváhají a pobaveně pískají a tleskají.* Tak dámy a pánové, to byl Blake Angel ze šestého kraje! *Zvolá když vstane z křesla a velkolepě ukáže na Blakea.*
*Zatváří se nadšeně a na tváři se mu rozzáří úsměv, jen jí přikýve a potom při jejích posledních slovech vstane.*!elotipaK ,ěm olišěT*Odpoví pozpátku a potom se s máváním rozejde zpátky s potěšeným výrazem.*
Další na řadě je osmý kraj! A konkrétně Beatrice Jenna Lovermean! Prosím potlesk! *Uvítá jí do studia a celou její cestu jí doprovází pohledem a potleskem.* Vítám Tě tady ve studiu. Nebudeme na nic čekat, je vidět, že jsi nervózní, tak přejdeme rovnou k otázkám. Jaké byly tvoje pocity po tom, co bylo vyřčeno tvoje jméno? Co ti problesklo hlavou?
*Došla ke křeslu a snažila se do něj přímo nesvalit - podpatky na sobě nikdy neměla a oni po ní chtěli, aby to teď nosila, jako kdyby v takových nepohodlných botách chodila každý den.* Dobrý večer, *pozdravila potichu a snažila se protáhnout si nohy - hlavně nenápadně a ne nevkusně.* No, já, ehm... *byla strašně nervózní. Potřebuje se uklidnit.* Já jsem skoro nic necítila. Nepřemýšlela jsem nad ničím, sotva jsem pokládala nohu před nohu. Možná... možná jsem myslela na sestru, která taky byla vylosována, ale před několika lety. Ale jinak, nestihla jsem si nic myslet, dokud jsem nebyla pryč od všech těch lidí. Byla jsem z nich nervózní a byla jsem nervózní z her. Myslím, že jsem i brečela, skoro vůbec si to nepamatuju. *Nějak se rozpovídala a když si to uvědomila, zasekla se a zčervenala jak rajské jablíčko.*

Ano, to naprosto chápu. Nedokážu si tu situaci představit, protože jsem jí nikdy nezažila. *Radši nedodává, že by se do té situace nechtěla dostat. To by bylo v této situaci naprosto bezcitné a podrazácké.* Máš se za kým vrátit? Budeš usilovat o výhru s plným nasazením?
Mám rodinu, matku a otce, s ostatními příbuznými se nesetkávám. Možná to není moc lidí, kteří by na mě čekali, ale mám ještě přátelé, kteří by mě jisto jistě viděli rádi znovu, živou a zdravou. *Usmála se a v očích se jí zaleskly slzy. Tak ráda by znovu viděla všechny ty přátelské tváře, ne ty kapitolské nadšené úsměvy z toho, že je splátce, nebo hrané a chladné úsměvy ostatních splátců. Co by dala za jeden upřímný a přátelský úsměv.* Přikývla. Jasně, že se bude snažit, nechce přece zemřít.* Samozřejmě, ráda bych vás viděla znovu, ať už z pocitu vyhraných Her a vítězství nebo z jakéhokoliv jiného pocitu bych se z arény ráda vrátila. *Polkla. Nervózně přejela pohledem po kapitolanech.*

*Přikývne s očima, ve kterém je hrané pochopení. To však naštěstí není moc poznat. Nikdy tenhle pocit neznala a nikdy ho už ani poznat nechce. Radši tedy změní téma, citů už bylo dost.* Jak se ti líbí v Capitolu? Jestli vyhraješ, budeš tu chtít zůstat?
*(Konečně dobrá otázka,) pomyslela si nadšeně. V Kapitolu to bylo krásné, tak jiné než v jejím rodném kraji.* Jestli se mi tu líbí? Jak by se mi tu mohlo nelíbit! Je to tu úžasné - spousta barev, vůní, chutí, zvláštností... Je to úplně jiné než u nás. Mám ráda zvláštní věci, víte, a Kapitol mi připadá velmi zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem zvyklá na šedivou barvu a kouř v ovzduší. *To byla pravda, měli to tu strašně nádherné, ale jestli by tu chtěla zůstat... To je dost těžká otázka.* To nějak nevím. Máte to tu nádherné, ale pochopte, v mém kraji mám přátele a rodinu. *Odmlčela se, přemýšlela jak pokračovat. Ruměnec ve tváři už začal ustupovat.* A i když je to tu nádherné, podle mě se nic nevyrovná přátelům a rodině, takže pokud bych vyhrála, tak bych asi odjela zpět do osmičky. Každou návštěvu tady bych si ale užívala. *To už zas až taková pravda nebyla, nechtělo se jí vyprovázet další děti na smrt. (Sice je to tu nádherné, ale celý život bych tu asi žít nemohla, ale jako kapitolan bych asi mluvila jinak.) Když konečně vypršel její čas, zvedla se a na roztřesených nohách pomalu došla na své místo.*
Koukám, že sdílíme stejné nadšení pro tohle okouzlující město. Jestli vyhraješ, určitě si musíme popovídat o tamních krásách, ráda Tě provedu po městě. *Navrhne jí s mrknutím oka a jakmile zazní gong, tak povstane.* Já děkuju za Tvůj čas, moc hezky se mi s Tebou povídalo. *Rozloučí se s ní a přivítá dalšího splátce.*
Prosím velký potlesk pro Jacka Finnigana z devátého kraje! *Zvolá a začne zuřivě tleskat spolu s publikem.*
Prohlíží se v zrcadle. Ty šaty se mu moc nelíbí /proč jsem nemohl jít v něčem pohodlnějším?/. Nemá ale moc času na přemýšlení. Sjíždí výtahem dolů pod výcvikové centrum, kde se odehrávají rozhovory. Sedne si mezi splátkyni z 8. kraje a svoji spolukrajanku a čeká. Ani ne za půl hodiny už vstupuje na podium před ječící kapitolský dav.* Nazdar lidi! *volá na ně a usmívá se. Dopadne do křesla a otočí se na milou moderátorku.*

Jaké byly tvé pocity po vylosování Tvého jména? Rozloučil jsi se pořádně s rodinou? *Položí mu otázku, která trochu brnká na city, ale to jsou právě ty typy otázek, které tak strašně moc získávají sponzory. Kapitolané rádi vidí splátce se srdcem a city.*
*Začne pořádně vzpomínat na den sklizně, na to, jak ta uvaděčka řekla jeho jméno.* Bylo to pro mě veliké překvapení. Vždycky jsem si přál, aby přišel okamžik, kdy mi bude osmnáct let a na mé poslední sklizni bude vylosován jiný mladý hoch. *trochu zesmutní, ale hned se vzpamatuje*A k tomu rozloučení... čekal jsem, že se za mnou staví celá moje milovaná rodina a můj nejlepší a jediný kamarád, kterého jsem kdy měl. Pravda byla ovšem taková, že se za mnou stavila pouze jedna maličká osůbka: moje sestřička Rose. Rose je jediná osoba, na které mi opravdu kdy záleželo. *po tváři mu steče slza a on se otočí směrem ke kamerám /musím se s ní rozloučit, jinak toho budu litovat* Rosinko, jestli mě právě sleduješ, chtěl bych ti vzkázat, jak moc tě mám rád. Omlouvám se za ty léta, kdy jsem tě zlobil a ještě více se ti omlouvám za to, že je to možná poslední věta, kterou ode mne kdy uslyšíš. *ztichne a čeká na další otázku.*

To je tak dojemné! *Má co dělat, aby jí neukápla nějaká ta slzička taky. Bleskurychle se natáhne někam do prostoru za sebe a podá Jackovi balíček voňavých a nadýchaných kapesníčků.* Celá Tvá rodina tě určitě sleduje a doufá, že se jim vrátíš domů. Tak se snaž! *Snaží se ho aspoň trošku podpořit a přitom na něj mrkne.* Tak, položím ti další otázku. Jsi z devátého kraje, který ještě nemá vítěze. Budeš usilovat z plných sil o výhru a nebo jen budeš v aréně spíše pasivně přežívat?
*uvažuje, jestli nějaká z těchto varian by mohla odpovídat jeho strategii* Abych pravdu řekl, ještě jsem se nerozhodl o tom, jestli budu spíše útočit, nebo se ukrývat. Jak ale vidím letošní splátce, půjde spíše o to druhé. Mám sice docela velkou sílu a ani se zbraněmi nejsem žádný začátečník, ale myslím si, že proti ostatním to stačit nebude. * /upřímě budu rád, když přežiju první den/ Na chvilku umlká, aby si vše přerovnal v hlavě.* Mám dva důvody, kvůli kterým stojí za to vyhrát. Ten první spočívá ve slávě mého kraje. Konečně by jsme měli vítěze a pro jednou zase plné žaludky jídla. Ten druhý důvod je moje, již zmíněná sestřička Rose. *chabě se usměje na všechny kolem sebe a otočí se zpět k moderátorce*

Tvoje cíle jsou tak dobrosrdečné. Líbíš se mi! *Prohlásí s kouzelným úsměvem a obrátí se k publiku.* No není roztomilý? *Zeptá se diváku a okamžitě se ozývá hlasité "ANO!".* Zítra vstupuješ do arény. Bojíš se smrti? Jsi nervózní z toho neznámého prostředí?
*několikrát pokývne hlavou* Ano, jsem trochu nervózní z toho, jaká "kouzelná" aréna nás čeká. Jelikož jsou to letos již druhé pentagames, budeme mít jistě co dělat, aby jsme se udrželi naživu. Nikdo z nás neví, jaké příšery na nás budou čekat, jaká bude výbava rohu hojnosti nebo jaké počasí bude v aréně. A k té smrti... upřímně, hodně se bojím toho, co by následovalo, kdybych zemřel. Moje rodina by jistě trpěla, kdyby uviděla, jak moje srdce postupně přestává fungovat a nakonec přestane fungovat úplně. Největší rána by to byla ale pro Rosinku a tak se budu snažit vyhrát, jak jen to půjde.
*rozloučí se s moderátorkou a za velikého potlesku odchází z podia, kde se hroutí na svoje křesílko*

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92