Saturday, February 22, 2020

Deimos

[ dajmos ]

 

Player: Renaiti

FC: Tom Hardy

Occupation: Bodyguard

Contact: renaiti@seznam.cz

Age: 1 → [26]





level [ 0 ] • credits [ 1 000 ] • gems [ 0 ]

osoba nic nevlastní


Vzhledově by se dalo říct, že nápadně připomíná reprezentanta Prvního kraje, Owena Lunsforda, kterému se již nepodařilo dostat ven z arény 136. Hladových her. Někomu by se klidně mohlo i zdát, že to nějakým zázrakem přeci jen Owen přežil, neboť Deimos vypadá jako jeho starší verze. Obličejové rysy má sice zachované po padlém splátci, ale na rozdíl od Owena má však viditelné strniště, které by mu kde jaký muž mohl závidět, neboť se o vousy nemusí nijak starat, protože mu nerostou a stále tedy vypadají upraveně. Owen měl velmi dobře vypracované svalstvo, takže ani v tomto případě se tím vývojáři nemuseli moc zabývat a jeho stavbu těla zachovali. Má však to štěstí i smůlu zároveň, že i kdyby se už nikdy nedotkl činky, o své svaly nepřijde, jenže na druhou stranu i kdyby se snažil sebevíc, už se mu nepodaří svaly ještě víc zvětšit. Na jeho těle by nikdo nenašel ani jedinou jizvičku či škrábnutí, která Owen utržil v aréně, v tomto ohledu je Deimos naprosto dokonalý. Stejně tak i jeho pokožka na obličeji, tu by mu zase mohla závidět kdejaká žena. Ponechali mu i Owenova tetování, ačkoli kdyby se Deimose někdo teď zeptal na jejich význam, nevěděl by, co odpovědět. Tímto však veškerá jejich podobnost končí. Po povahové stránce byl totiž Owen naprosto nevyhovující. Čas, který vývojáři ušetřili při jeho vzhledové stránce, mohli alespoň vložit do programování jeho chování. Nutno říct, že to nebyla zrovna nejsnazší a nejkratší cesta. Začínali totiž prakticky od nuly, protože po padlém splátci nemohli převzít téměř nic, aby vyhovoval svému budoucímu poslání. Nenechali mu tedy ani moc vzpomínek, protože stejně většina z nich nebyla šťastná. Velmi vzácně může mít záblesk na nějaký zápas z ringu, ale nic víc, rodinu si vůbec nepamatuje. Jednu věc mu však v hlavě nechali jako jakéhosi strašáka a připomínku, aby si uvědomil, kam patří. Je jí právě vzpomínka na jeho smrt. Ta se zjevuje pravidelně v určitých intervalech, aby na tuhle skutečnost jen tak nezapomněl. Povahově se tedy stal mnohem lepším, než byl kdy Owen. Dokáže se občas i usmát či být milý, když na něj někdo promluví. Celkově v tomto ohledu, jako kdyby měl vštípeny jen ty nejlepší vlastnosti, které jen muž může mít. Občas se u něj však může projevit jisté opovrhování lidmi z chudších poměrů, což je zapříčiněno nejen tou malou částí Owena v něm, ale i myšlením jeho majitelů. Vzteklost a agrese jsou věci, které u něj už jenom tak nenajdete a zároveň by se dalo i říct, že v hlavě už nemá jenom činku. Momentálně jeho hlavní prioritou jsou Vanderbiltovi. Pro jejich bezpečí by udělal naprosto cokoli a přesně takhle je naprogramovaný. Zničit kohokoli, kdo by jim chtěl nějak ublížit, ať to stojí co to stojí. Naštěstí je k tomu i potřebně vybaven, aby každého případného útočníka mohl včas odhalit a zpacifikovat. Měl by dokázat rozpoznat, když někdo lže, protože má veškeré psychologické informace o tom, jak se chovají podezřelí lidé. Jedině snad nějaký chorobný lhář, který své lži vážně věří, by jej mohl  zvládnout oblafnout, ale ani to není tak pravděpodobné. V hlavě má i zabudovanou jakousi mini GPSku, tudíž je nemožné se s ním někde ztratit. Má povědomí prakticky o každém koutě a tak mu stačí říct jen název ulice a on je schopný se tam dopravit, aniž by cestu předtím znal. Má samozřejmě i velmi dobrý sluch. Klidně si může někdo něco mumlat jenom sám pro sebe a jeho uši to stejně zachytí. V místnosti plné lidí je pro něj občas těžké se soustředit a tak má většinu času tuhle funkci vypnutou, ale v případě nouze je schopný potřebný rozhovor rozpoznat. Jeho nejhlavnější předností je však možnost přepnutí vidění na termovizi a také snímače sejmutí otisků na pravé ruce, tudíž pokud mu někdo podá ruku, Deimosovi se tímto způsobem naskytne možnost se dozvědět o dotyčném nejzákladnější informace a historii trestního rejstříku. Samozřejmě jen za předpokladu, že je daná osoba zaznamenána v databázi, ale jen výjimečně tam někdo není, protože v dnešní době je otisk třeba téměř ke všemu. A jako pomyslná třešnička na dortu je Deimosova vysoká odolnost vůči zničení. Jen tak něco jej nedokáže zastavit a vyřadit z provozu. Zvládne víceméně bez problému fungovat i když do něj někdo nasází celý zásobník.


Stejně jako žárovka Edisona, tak ani Deimos nevznikl hned na první pokus, ale bylo potřeba postupně všechno doladit. Každá jeho předešlá verze měla jednoduše nějakou chybku, s níž nebyl schopen dál správně fungovat. Hned u prvního modelu se dopustili toho, že mu zanechali až příliš mnoho vzpomínek od padlého splátce a s tím, co mu všechno naprogramovali, byl jako taková slabší verze Hulka. Naštěstí jej stihli vyřadit z provozu včas, sice zdecimoval skoro celou místnost, ale bylo to dříve než stačil někomu ublížil. To už se však nedá říct o jeho druhém modelu. Ten se totiž pokusil jednoho z pracovníků uškrtit. Což však na jeho obranu nebyla úplně jeho chyba, neboť mu zapomněli snížit agresi, takže stačilo jen jedno slovo a pohroma byla na světě. Naštěstí vše dobře dopadlo a on byl vrácen zpět do procesu vylepšování. A že se na jeho programování všichni celkem nadřeli. Rozhodně nebyl snadným oříškem, ale ve finále z něj udělali to nejlepší, co se jenom dalo. Veškeré věci byly konzultovány pravidelně s panem Vanderbiltem a ten měl tedy jeho vývoj plně pod kontrolou. Jakmile však bylo všechno potřebné nastaveno, bylo třeba jeho schopnosti vyzkoušet v praxi. Vývojáři se mu však nechtěli jen tak sami postavit, protože si byli vědomi, co všechno dokáže. Strávil tedy nějaký čas ve vojenském výcviku, aby se naučil správně všechny své vychytávky používat. Naštěstí se ukázalo, že je učenlivý a chápe celkem rychle, tudíž nebylo třeba ho výcvikem mořit příliš dlouho. Se vším, co mu bylo naprogramováno se zvládl seznámit a lépe teď tedy rozumí svému fungování a je tedy schopný upozornit, kdyby náhodou něco nefungovalo jak má. Uvědomil si při tom i co smí a nesmí a jak má ovládat svoji sílu, aby při případném objetí třeba hned někomu nezlámal žebra. Zároveň se vývojáři během jeho výcviku snažili i vychytat případné mouchy, které by jeho systém mohl mít a tak by tedy v současnosti mělo vše fungovat a běžet přesně tak, jak má. Dokonce mu i vylepšili schopnost se zacházením zbraní natolik, že ať mu dáte do ruky cokoli, bude s tím umět zacházet. Vlastně v případě ohrožení kohokoli z Vanderbiltových by byl schopný si udělat zbraň snad se všeho, případně útočníka zpacifikovat i holýma rukama. Při střílení má velmi dobrou mušku a jen výjimečně by se mělo stát, že se netrefí. Výcvik jej procvičil i co se reflexů týče a přišel na to, že občas dokáže předvídat soupeřovy kroky a rychleji se tak vyhnout jeho útoku. Když si vším tímhle prošel a vývojáři si byli jisti, že odvedli stoprocentní práci a Deimos se nevymkne kontrole, mohl se konečně přesunout ke svojí nové rodině. Na ten den se Deimos vážně těšil, protože byl neskutečně zvědavý, jací Vanderbiltovi skutečně jsou. Měl o nich totiž vštípené nejzákladnější informace, ale nic z toho neměl podložené vlastní zkušeností. Už když je poprvé viděl, v hlavě se mu všechno seplo a věděl, že je tu pro ně, aby je chránil, zároveň se zaplnila i poslední prázdnota, kterou v sobě cítil. Dostalo se mu od nich milého přivítání a to jim nikdy nezapomene, stejně jako i novou možnost, kterou mu dali. Práce pro Vanderbiltovi jej opravdu naplňuje a nedokázal by si svůj život bez nich představit, neměl by totiž potom proč žít.


× Celeste Vanderbilt - Na svoji novou rodinu nedá dopustit. Dokázal by o nich klidně básnit hodiny, jak jsou skvělí. Pro každého z nich by byl schopen udělat cokoli a Celeste není výjimkou. Ačkoli z ní má občas pocit jistého odstupu, když si to porovná s chováním jejího manžela, tak jí to nemá nijak za zlé. Snaží se respektovat její soukromí, ale občas se ještě přeci jen zeptá na něco osobnějšího, než by jí mohlo být příjemné. Vážně se však snaží najít své hranice, co má vědět a co ne, a je rád za trpělivost, kterou s ním všichni mají. Naštěstí se mu Celeste nesnaží jeho práci nijak ztěžovat a vždy mu hlásí, když někam odjíždí a tak pokaždé ví, kde se nachází, kdyby se náhodou něco dělo. 

× Charon Vanderbilt - Ačkoli je má primárně chránit, něco uvnitř mu hlásí, že by chlapci měl i dělat společnost. Snaží se být tedy i něco jako jeho přítelem, protože na rozdíl od obyčejných lidských kamarádů, on jej nikdy nezradí. Zároveň se snaží být i takovým Charonovým trenérem. Je totiž toho názoru, že je dobré, aby uměl základní sebeobranu a také s ním chodí trénovat na střelnici. Uvědomuje si, jak moc Ulysseovi a Celeste na Charonovi záleží a proto je občas jako jeho stín, jenom aby si byl jistý, že je naprosto v bezpečí. Naštěstí si Charon uvědomuje, že jejich rodina ochranu potřebuje a nestává se tedy, že by se nějak rebelsky vzepřel a snažil se kolem něj proplížit. Nejen, že by se mu to asi nepovedlo, ale mohlo by ho to vystavit nebezpečí, což by Deimos asi nerozdýchal, kdyby ve své misi selhal a komukoli s Vanderbiltů se něco stalo.

× Ulysses Vanderbilt - Moc dobře si uvědomuje, co pro něj tento muž udělal a že právě díky němu má možnost na tomhle světě být. Je mu nesmírně za tuhle příležitost vděčný. Zároveň si i neskutečně váží toho, že se jej snaží brát a zapojovat jako dalšího člena rodiny. Vážně se díky tomu cítí mnohem více lidsky, jakoby konečně někam patřil. Stačila jen jedna sekunda, aby si Ulysses získal Deimosův naprostý respekt a uznání. Vidí v něm totiž úžasnou osobnost a do jisté míry i vzor, k němuž může vzhlížet. Deimos si je samozřejmě vědom, jakou zodpovědnost mu Ulysses svěřuje, když má na starost celou jeho rodinu a snaží se proto dělat vše, aby jej nikdy nezklamal. Udržet je všechny tři v bezpečí je jeho největší prioritou. Dochází mu totiž, že postavení, jako má Ulysses, je do jisté míry nebezpečné. Tento muž má jeho bezmeznou loajálnost a byl by pro něj schopen jít i do samotného pekla. 

Friday, February 14, 2020

Sansyth nan Raeire

[ sansyth nan rá-ejr ]

 

Player: Rywaine

FC: Bryden Jenkins



Contact: nielle.shine@gmail.com

Age: 13 ↗ | Tesserae: 2


Token: Zlatá šupina




level [ 1 ] • credits [ 860 ] • gems [ 6 ]

 osoba nic nevlastní


V dávnej, veľmi dávnej minulosti existovali gladiátori. Pôvodne to boli iba obyčajní otroci, s ktorými si ich páni mohli robiť čo sa im len zachcelo - tí ktorých poznáme my teda vznikli až z ich donútenia. Väčšina z nich bola vojnovými zajatcami a už aký-taký výcvik mali. Iní sa tomu museli rýchlo naučiť. Najskôr boli gladiátori iba muži, ale keďže boli čím ďalej, tým populárnejší, medzi ich rady sa pomaly dostávali aj ženy. Väčšinou bývali nazývané aj amazonky. Rovnako ako v minulosti existovali gladiátorské školy, jednu takú provizórnu si vymyslela aj rodina nan Raeire, aby svoju dcéru Sansyth na jednu z nich vycvičili. Tak ako ju učili šermu, rýchlemu a obratnému, aby vedela bojovať s viacerými osobami naraz, ju učili aj boju s ťažkými a silnými zbraňami, aby mohla svojich nepriateľov zneškodniť čo najrýchlejšie a najefektívnejšie. Krvavá smrť bola v tých časoch niečím úžasným – to teda naučili aj Sansyth. Dostávala dokonca tresty ako gladiátori. Za najmenšiu chybu dostala bičom, bola väznená na samotke alebo jej vypálili čiarku na chrbát horúcim železom. Tento teror sa dlhodobo znášal veľmi ťažko. Našťastie mala Sansyth tuhý korienok a na niečo takého výborné predispozície. Problém s bolesťou nemala skoro nikdy a časom si na ňu aj zvykla, na chrbte má asi tridsať takých vypálených čiarok, ak nie viac, časom to prestala počítať a proste to prijala ako súčasť živote. Veď predsa, nakoniec ženy zvládnu oveľa viac bolesti ako muži. Zároveň sa tak naučila byť bez jedla a vody o dosť dlhší čas ako iní obyvatelia Prvého kraja. Miesto, kde gladiátori bojovali sa nazývalo amfiteáter. Jej rodičia si menší na pozemku urobili – však nemohol doň vstúpiť nikto cudzí. Samozrejme zvonku to tak veľmi nevyzeralo, ale minimálne miesto na tréning sa nejakému pôvodnému podobalo. Či už s trénermi skúšala nejaké techniky boja, cvičila alebo to bolo takmer “na život a na smrť“, vždy sa snažila a vždy trénovala. Nemohla vynechať ani dni, kedy sa necítila dobre, to by totiž viedlo – ako bolo zvykom – ku trestu. Našťastie kvôli extrémne zdravej strave nebola snáď nikdy chorá. Tiež sa naučila jesť tak, aby jej stačilo aj menšie množstvo jedla na dlhší čas. Ako malá jedla veľmi veľa, čo sa rodičom nepáčilo. To viedlo k tomu, že jej stravu začali prideľovať oni. Teda je tiež naučená zjesť ktovieaký hnus. Nemá veľmi veľký problém asi s ničím, čo by sa jej dostalo na jazyk. Jej chuťové bunky pravdepodobne zomreli alebo je navyknutá na to, že je to dobré, lebo nič lepšie sa jej v domácnosti nedostane. Celkovo to bola veľmi striktná výchova. Musela vstávať skoro ráno, ísť si zabehať, potom sa osprchovať, najesť, učiť sa a potom ísť na tréning. Mala snáď najlepších možných trénerov akých mohla, lebo z nejakého dôvodu rodičia investovali úplne najviac práve do nej. V minulosti boli známe rôzne typy gladiátorov, ktorými by sa mohla Sansyth stať. Nemala však možnosť výberu, bolo rozhodnuté, že sa naučí takmer každému jednému typu najlepšie. Ak by jej niečo nešlo, nasledoval by trest, takže jej cvičenie pokračovalo aj vo chvíľach, kedy mala voľno. Jej telo teda po toľkej dobe dokáže zvládnuť veľkú fyzickú záťaž rovnako ako ona tú psychickú a nemusí v noci ani veľa spať. Prejdeme ale k typom gladiátorov, ktorými všetkými vlastne Sans je. Andabates bol gladiátor, ktorý bojoval s uzavretou prilbou, takže sa musela naučiť bojovať poslepiačky len vďaka svojmu sluchu. Dimachaerus, ktorý používal dve dýky a musel byť veľmi rýchly a ubrániť sa viacerým protivníkom s ťažšími zbraňami. Ďalej mnoho gladiátorov, ktorý bojovali na koni – má teda aj dva vlastné kone, na ktorých sa naučila jazdiť na perfektnej úrovni a bojovať z ich chrbtov. Tiež nejakí typ, ktorý bojoval z diaľky lukom. Samozrejme zase nebol čas naučiť sa všetko, takže vynechala niektoré zbrane, ako sú napríklad kopije, oštepy a kladivá. Okrem toho, že sa naučila bojovať s ľuďmi, sa naučila čeliť aj zvieratám. Sama nevie, odkiaľ jej rodina niektoré nabrala, ale nejak sa im to podarilo, predsa mali v Kapitole veľa konexií. Najprv to začínalo len s jeleňom, diviakom či pštrosom, ale následne sa to stupňovalo a Sansyth si musela poradiť s rysom či býkom a napokon aj s takým leopardom či medveďom. Pri týchto bojoch nebola nikdy úplne sama, vždy mala pri sebe aspoň dvoch trénerov, predsa si ich rodina nemohla dovoliť nechať jedného z potomkov roztrhať zvieraťom na vlastnom pozemku. Skoro stále boli tieto boje o vlások a Sansyth z nich odchádzala totálne vyčerpaná a skrvavená... Hlavne keď išli piati na tigra alebo siedmi na leva. Vtedy si reálne myslela, že zomrie. Keďže však vždy potešila rodičov sledujúcich to z bezpečia, za takéto výkony dostávala voľno, ktoré si veľmi cenila, ale musela ho väčšinou využívať na výcvik v plávaní, lebo ten mala ako mladšia celkom zanedbaný. Časom sa v ňom ale vylepšila. Mimo bojov trénovala aj rýchlosť a obratnosť. Jedného času po nej dokonca strieľali šípy a ona im mala ujsť, to už len bola zábava. Raz musela bežať so šípom v nohe. Našťastie je to už len nepríjemnou spomienkou, ale aspoň sa aj z toho niečo naučila. Celkovo celý jej tréning bol jeden veľký zmätok. Každý z rodiny chcel, aby bola lepšia v tom či tamtom. Ako už bolo spomínané, napokon sa musela učiť rôzne štýly boja. Nemá teda ani problém ich počas bojovania “prepínať“, ak sa to tak môže nazvať. Ak sa zrazu urobí tma, zavrie oči a bojuje podľa sluchu. Ak jej vezmú luk, rýchlo si nájde meč. Dokonca sa musela naučiť bojovať aj bez zbrane, pekne na surové päste, veď aj tomu najšikovnejšiemu sa môže niečo stať so zbraňou. Aj keď len nešťastnou náhodou. Nabrala teda veľa na obratnosti a rýchlosti – pred začiatkom poriadnych bojových tréningov sa musela rok či dva venovať gymnastike, jóge a dokonca tancu. Všetci boli za to, že aj pri takej činnosti sa naučí rôznym pohybom, ktoré ju môžu v budúcnosti zachrániť. Rovnako ako je obratná a rýchla, sa po toľkom bojovaní naučila byť aj predvídavá. K tomu jej dopomohlo aj občasné navštevovanie výcvikového centra, kde mohla vidieť, ako bojujú iné osoby. Párkrát ostávala celkom prekvapená, keďže aj ona mala svoj vlastný štýl, ale aspoň obkukala, ako to môže vyzerať medzi samostatne vytrénovanými osobami. Ona tam chodila, keď si išla nejaké boje nacvičiť alebo keď už nezvládala byť doma. Nijako si ani nepestovala kamarátske vzťahy, čo je v jej prípade len a len dobre, keďže potom nemá žiaden súcit. Netuší, čo je to empatia, ten pojem je jej cudzí. Dokáže bez slova zabiť priateľa, ak by jej stál v ceste za niečím, čo chce alebo potrebuje. O to nebezpečnejšia je, keď je zároveň veľmi inteligentná. Na jej učení v škole si dali všetci tiež veľmi záležať. Síce nie je nejaký odborník na nič (ak nejde o boj alebo dokonca históriu gladiátorov), ale to všeobecné vzdelanie má na výbornej úrovni. Ešte sa treba pozastaviť nad tým, že keď sa naštve, je nekontrolovateľná, má problém so zvládaním hnevu. Ako malá odsekla prsty chlapcovi za to, že jej vzal jej gladiátorský meč. Na svoje veci je veľmi citlivá. Nemala by problémy ublížiť aj jej súrodencom, ak by sa dotkli jej koňa, zbrane, vybavenia alebo čohokoľvek bez jej povolenia. Rovnako to je aj s tým, že ak sa jej páči nejaký chlapec, nemôže sa po ňom vešať druhá. Ľuďom totiž dokáže povedať presný príbeh o tom, ako by ich mučila, keby urobili niečo, čo ona nechce. Popritom by sa ešte aj usmievala. Celkovo ak ju spoznáte, zistíte, že to nie je práve niekto na kamarátstva. Je rovnako nebezpečná ľuďom jej blízkym, ako aj ľuďom úplne cudzím. Popri Scorpion sa ale naučila vysporiadať s úplne psychicky narušenými osobami. Ako jediná vie svoju sestru nejako skľudniť. Väčšinou však hrá divadielko, ktoré ona vie, keď chce. Stále však uprednostňuje svoju “temnú“ stránku, s ktorou rieši takmer všetko. Jej rodičia nemajú problém svoje deti dokonca používať ako vyhrážky. Áno, znie vtipne, keď povedia, že ich mladá dcéra si to s nimi pôjde vyriešiť, ak sa o niečo nevedia postarať, no keď už sa s tým hrôzostrašným pohľadom v očiach objaví v ich dverách a v ruke drží svoj meč, nie je im hneď všetko jedno. Niektorí mali dokonca to výsostné privilégium vidieť ju bojovať v ich domácej aréne. Týmto spôsobom sa tiež naučila, ako na ľudí správne zapôsobiť. Dať im krv, dať im do toho nejaké emócie, alebo zase pôsobiť úplne chladnokrvne. Je si vedomá, že všetko má svoje pro a proti, preto sa vždy snaží nájsť tú najlepšiu alternatívu. Samozrejme, pre ňu samotnú. Nikdy nemyslí na druhých, takže neprichádza do úvahy, aby ju len tak hocikto stiahol so sebou pod hladinu. Vie prekuknúť, ak sa ju niekto snaží využívať, ak na ňu niekto niečo hrá. Väčšinou vie vidieť priamo do vás. Stačí jej reč vášho tela, ako rozprávate, či len ako držíte zbraň alebo aké hádžete po určitých osobách pohľady. Nie je to ťažké, hlavne keď sa tomu dostatočne celý život venuje.


Pravidlá sú tou základnou vecou, čo ju držia nakrátko. Príkazy a časové harmonogramy, ktoré jej zväzujú ruky vo vlastnom bezproblémovom sebarozvoji. Bez priateľstiev, bez skutočného sociálneho života alebo bez iných aktivít, ktoré doma vykonávať nemôže. Sama by to za slabinu nebrala, rovnako ako iné veci, ktoré by jej mohli ublížiť. Má pocit, že práve kvôli svojmu tréningu je nedotknuteľná, čo vôbec nemusí byť pravda. Vždy sa nájde niekto lepší, a to je fakt, ktorý Sansyth nie je ochotná prehltnúť, ani keby ste jej dali milión. Málokedy niekomu verí a je schopná uzavrieť spojenectvo. Hraje sama za seba. Asi by ju stálo veľmi veľkého prekonávania, aby bola ochotná podvoliť sa spolupráci. Ak by už mala pred sebou nejakú skupinku, vždy musí byť na vedúcej pozícii, alebo proste nebude počúvať. Nenechá si od niekoho rozkazovať. V takých chvíľach sa prikláňa k využitiu násilia a svoj pokoj, rešpekt, názor alebo čokoľvek, čo je treba, si vybojuje. Svojim skoro divokým správaním si teda ľudí dá skôr od tela a na všetko v konečnom výsledku zostane sama. Okrem toho, že jej problémom sú ľudia, má aj niekoľko fóbií, ktoré jej neraz spôsobili takmer srdcový záchvat. Sú to hlavne arachnofóbia a trošku slabšia insektofóbia. Všetok hmyz a tie osemnohé potvory sú pre ňu nočnou morou. Začne vrieskať, behať a doslova stratí pojem o čase a o mieste, ak na danom mieste rovno neodpadne. S fóbiou sa snaží bojovať, ale len veľmi ťažko hociktorú dokáže zmierniť. Nemá priamo klaustrofóbiu, ale z extrémne malých priestorov a výťahov má istú úzkosť, preto sa im radšej vyhýba. Keby mala prejsť krátkym potrubím, alebo bežať tridsaťkrát dlhšie, radšej beží. Svoje fóbie neberie na ľahkú váhu a tají ich, aby ich proti nej niekto nevyužil. Stačí jej však, aby niekto spomínal pavúky a ona nemá problém zobrať panvicu a dať mu krásny knock out. Pozná len svoje štýly boja, je naučená na isté typy zbraní a typy súperov. Preto by ju mohlo zaskočiť, ak by po nej išiel niekto len tak hlava nehlava. Z takého niečoho sa jej súper zároveň celkom ťažko odhaduje a už nad tým bojom nemá takú kontrolu. Zároveň by každého mimo hociktorého profi kraja veľmi podceňovala. Sansyth je úplne ľavá na varenie. Zdravé veci pozná a vie, čo môže zjesť, ale nikdy, naozaj nikdy si nič nevarila sama pre seba. Strava jej totižto bola prísne a kontrolovane prideľovaná. Možno by si aj dokázala niečo uloviť a dať to nad oheň, ale pravdepodobne by to nejako ohriala alebo spiekla. Nakoniec by to aj tak nechala tak, alebo by sa do nejakého lovu ani nepustila. K jedlu by sa hneď mohli pripliesť bylinky, rastliny a zvieratá. K zvieratám len to, že asi nepozná ak je nejaké jedovaté. Mala ale dočinenia so šelmami a divokými zvieratami, takže pozná stratégie, ako sa im vyrovnať bez toho, aby umrela. Je to ale ťažké a väčšinou potrebuje nejakých spoločníkov, ktorých ale neuznáva... U rastlín to isté v otázke jedovatosti. Nepozná ani ich liečivé účinky, takže by si v ťažkých časoch radšej neodtrhla žiadnu, neverí tomu, že risk je zisk. Základy prežitia v prírode môže mať tak akurát z nejakých knižiek, ak by si na to vôbec v dôležitej situácii spomenula. Holt, dôležitejšia pre ňu bola bojová stratégia. Neskúšala by ani vyrábať rôzne pasce, spolieha sa len na svoje boj, ktorý ju podľa nej ako jediný môže reálne zachrániť. Takéto veci nie sú nič pre ňu. Niečomu z toho dokonca opovrhuje, lebo jej to pripomína život sociek z nižších krajov, ktoré nemá rada. Vo svojom živote tomu nevenovala ani sekundu svojej pozornosti. Okrem toho, že mala svoju vlastnú mini arénu, v ktorej sa naučila bojovať nemala veľmi veľa priestoru na trénovanie v rôznych prostrediach. Zrejme by si nejako poradila všade, veď je to predsa nejaká tá profíčka, ale nemá rada momenty prekvapenia. Je to niečo, na čo nie je zvyknutá. Rovnako ako nenávidí, keď jej niečo nevychádza presne podľa plánov. Má vždy nejaký rozvrh a na to, čo bude robiť bola zvyknutá od malého decka, takže každé prerušenie jej činnosti v nej spôsobí výbuch hnevu. Ak si ešte za príklad vezmeme masaker v Hunger Games, pravdepodobne by bola veľmi vykoľajená a naštvaná, keby jej niekto vzal jej zbraň, že by išla hlava-nehlava s akoukoľvek inou zbraňou – úplne nerozmýšľajúc – po danej osobe. K jej psychickému stavu. Je v poriadku, až na to, že uznáva úplne iné hodnoty. Neberie síce svoj život na ľahkú váhu, ale životy ostatných sú pre ňu v drtivej väčšine úplne nepodstatné. Tým pádom má vysoké ego a dokáže sa dostať do problémov bez toho, aby si to vôbec nejako uvedomovala. Neuznáva autority mimo svoj dom, takže jedine rodina. Ostatní sú pre ňu nikým, niekedy dokonca len zbytočne zavadzajúcim smetím. Je ťažké si získať jej pozornosť. Ona si tú vašu možno získa, ale väčšinou práve tým negatívnym spôsobom. Nehrá sa na nič, čo nie je a ani to nemá v pláne. Ak si však na ňu alebo niekoho z jej rodiny hocikto otvorí ústa, ide sa biť ako divá a nenechá vás na pokoji. Má veľmi rozmanitú a zvláštnu osobnosť. Dokonca by sa dalo povedať, že stále spoznáva sama seba. Nemala času sa tomu venovať, keď bola deckom, takže je to vcelku pochopiteľné. Z fyzických vecí by sa mohlo spomenúť, že nie je zvyknutá na bojové kladivá alebo sekery, radšej má rýchlejšie a svižnejšie zbrane, s ktorými má asi najlepšiu kompatibilitu. Nemala v ruke ale kosy, srpy, sekáčiky či nejaké santoku nože. Tieto zbrane jej prídu ako menejcenné. So svojimi názormi – ktoré musia byť vždy tie pravdivé – sa vcelku odlišuje od ostatných ľudí. Ak sa zatne a povie si, že je niečo zlé, o žiadnych výhodách ju nepresvedčíte. Aj keď jej chcete zniesť modré z neba a ona povie nie, slova áno sa už od nej nedočkáte... Nikdy. Tvrdohlavosť je totižto jedna z jej najsilnejších vlastností a nie je jej teda veľmi k úžitku.


Rod nan Raeire sa ťahá už veľmi ďaleko, až do zabudnutia. Majú svoje tradície, svoje spôsoby a svoje rodinné pravidlá. Nikto sa ešte neopovážil ich porušiť a ani to nevyzerá, že by sa tomu tak v budúcnosti stalo. Tak či onak, dom aj život Sansyth bol takým veľkým väzením. Už od malého dievčatka bola učená boju, nikdy nemala žiadne hračky a zvykla si na striktný režim. Večer musela mať vždy zhasnuté a bola zamykaná. Ráno, keď jej dvere odomkli, už musela byť plne nachystaná na svoj tréningový plán, či v nižšom veku do školy. Pre osvetlenie, každé z detí nan Raeire je vždy predurčené na tréning nejakého typu boja. Rodina sama vždy deti vyberá na ich pozície už vo veľmi mladom veku. Preto nie je žiadnym prekvapením, že ich domácnosť vedela byť niekedy až extrémne chaotická. Ešte k tomu žili v rodinnom sídle, a ak v ňom máte gladiátora, assassina, samuraia, ostreľovača a iných, naozaj je veľmi ťažké všetko zosúladiť. Navyše, každý jeden z nich musel mať individuálnu stravu, trénerov a miestnosti, v ktorých by trávil čas. Našťastie otec Sansyth je tvorca Hier, takže o peniaze nemali núdzu a niekedy mával doma veselo, keď si všetci sadnú a on o svojej práci rozpráva a odpovedá svojim deťom na rôzne otázky. Týmto sa toho dozvedeli veľa aj o tom, ako to chodí v Kapitole a vo výcvikovom centre či priamo v aréne. Samozrejme nikdy nedostali žiadne špeciálne informácie. Mimo túto prácu je jej rodina trvalo známa ako rodina úžerníkov či niekedy aj vymáhačov dlhov. Pri týchto záležitostiach bola Sansyth niekedy aj prítomná. Musí predsa pokračovať v rodinnom biznise... Nie je teda na počudovanie to, že by v peniazoch mohli plávať. Nijako sa nimi ale nechvália a neprezentujú sa ako hviezdy. Myslia si o sebe, že sú o niečo vyššie ako ostatní ľudia, ale že by im to dávali aj pociťovať, tak to mimo práce vôbec nie. Keď však príde na nejakú rivalitu, nan Raeireovci sú schopní byť sa do krvi a ani potom neprestávať. Všetci sú veľmi hrdí a urážky neberú na ľahkú váhu – vtedy máte možnosť to odvolať, alebo ste fyzicky napadnutí a je úplne jedno, kde sa práve nachádzate. Môže to byť zaľudnené námestie, bazén, bočná ulička, výťah... Nezaujíma ich to. Dokonca aj keď sa navzájom nenávidia, sú jediní, ktorí si môžu nadávať. Vy na to nemáte právo. Samotná Sans bola už v nízkom veku veľmi vyspelá, vyjadrovala sa na oveľa lepšej úrovni ako jej rovesníci. Nikdy preto nemala kamarátov, všetci jej prišli zaostalí. Pravdou bolo ale len to, že ona to detstvo nejako preskočila. Dalo by sa povedať, že oni neboli deti, ale vojaci. Hovorí sa, že viac ako od rodičov sa deti svojmu správaniu naučia od svojich rovesníkov. V ich prípade to teda pravda vôbec nie je. Sans dostávala dokonca zákaz sa s ostatnými baviť. Delila ich aj spomínaná intelektuálna úroveň, ale nič, čo by z nej robilo génia – doma to však brali inak. Bola navyknutá len na domáci režim, ktorý by jej aj vlastne nedovoľoval sa správať inak, ako bolo požadované. Ešte ona špeciálne musela byť perfektná – priblížiť sa čo najviac predstave všetkých v okolí. Nemohla predsa niekomu urobiť hanbu. Už ako veľmi malá pocítila, aký je to skutočný trest. Nie žiadny zákaz sladkostí, zákaz chodiť vonku s nejakými kamarátmi alebo nejaké slabé buchnutie. V ich rodine sa nerešpektovalo, ak niečo spravila zle, aj keď len náhodou. Než prišli fyzické tresty, zostávala bez jedla aj celý deň. Jej psychická stránka chvíľu trpela. Sansyth si priala život, aký mali ostatní. Bezstarostný, skutočné detstvo plné radosti. Jediný smiech, aký ona v živote použila, bol ten ironický. Dalo by sa dokonca povedať, že ten obyčajný je u nan Raeirovcov považovaný za neetický, ba až priam neslušný. Rovnako ako toho veľa nenarozprávajú. Medzi súrodencami a príbuznými v sídle je to ešte dobré, keď majú čas, sadnú si a môžu konečne používať svoje hlasivky. Medzi generáciami je to naopak tak, že mladší sa nikdy nesmú bez vážneho dôvodu ozvať k starším, tí musia začať konverzáciu. Komunikácia teda bola kameňom úrazu mnohých nedorozumení, tak sa na ňu v poslednom období prestal klásť až taký veľký dôraz, i keď sa stále stane, že to niekomu celkom prekáža. Možno je to akýsi znak povyšovania si ega, či len hlboko zakorenené pravidlá, ktoré nikto nemá tú odvahu meniť. Takto si predsa vždy poradili a vždy sa im dobre darilo. Čím staršie deti boli, tým sa viac jeden od druhého oddeľovali podľa toho, čo mali vo svojom dennom programe urobiť. Dom sa ale zároveň o pár ľudí vyprázdnil. Tie deti, čo dosiahli toho veku a mohli sa snažili ujsť, tí, ktorým sa na druhú stranu predsa len zapáčil štýl života, zostali. Tradície sa v nich nakoniec predsa len zakorenili a oni v nich pokračovali. Veď ani ako batoľatá nepoznali iné zásady. Vychovávali ich akési slúžky, či čo vlastne boli. Sans si na nich nepamätá a sú jej úplne ukradnuté, veď čoskoro aj zmizli a oni sa museli vysporiadať s ťažkým životom. Celkovo za rodinu považuje len veľmi malú časť ľudí a tí majú teda šťastie, lebo u nej je slovo láska veľmi maličký pojem. Slová ako milujem ťa teda nikdy nepovedala. Sama neverí, že by toho vôbec niekedy bola schopná. Koniec koncov, ani jej to nikdy nikto nepovedal. Jej nadradené a čiastočne ironické správanie mimo dom – kde si to na(ne)šťastie nemohla dovoliť – začalo až po tom, ako začala riadne trénovať a dostávať lekcie snáď od všetkých dospelých v okolí. Nie len zaplatení profesionáli ich učili boju a tomu ako sa správať či prežiť. Jej otec, mama, strýko a iní. Každý mal na tom nejakí podiel, ktorým sa mohol pýšiť. Skoré vstávanie a akési začiatočnícke techniky s malými zbraňami sa u nej stali realitou už v šiestich rokoch. Ešte chúďa ani nevedela, čo ju v živote čaká. V desiatich už mala veľkú časť tréningu za sebou. Presne v tom čase dostala aj svojho prvého koňa a začala sa venovať rôznym typom boja v ich aréne. Tréningy sa kopili a čím ďalej, tým viac ich mala. Chodila spávať celá “dolámaná“, vediac, že ďalší deň ju čaká to isté. Vekom sa ale jej schopnosti naozaj zlepšovali, a tak sa už ako skorá tínedžerka mohla pozrieť do zrkadla a povedať si wau. Mala svaly, mala vražedný pohľad a vedela, že ak chce, dokáže na ulici prepadnúť dospelého chlapa a z bitky nevyjde celá skrvavená. Jej tréneri boli statní chlapi a často si s nimi dokázala poradiť. Možno to bolo kvôli tomu, že za ten čas dokázala spozorovať ich štýl boja a tým pádom tomu prispôsobiť ten svoj, alebo išlo o spomínané skúsenosti, ktoré nabrala. Sebavedomie sa jej zdvihlo do výšin a strach zo všetkého pominul. Naozaj v sebe videla to, čo v sebe videli všetci – silu, odhodlanie a smrť. Presne to bol zámer. Aby sa z nich stali zbrane. Chceli byť malou armádou, ktorá bude v budúcnosti robiť presne to, čo robili oni do ich dospelostí. Krásne sa im to aj podarilo, ako každej generácii pred nimi. Nemohli si na nič sťažovať, všetci boli vycepovaní na to, akí psychopati v skutočnosti boli. Sansyth za pár rokov prestala klásť otázky, viac a viac sa začala sústrediť na vylepšenie svojho tela a svojich zručností. Týmto tempom už nedostávala žiadne tresty a všetci s ňou konečne boli maximálne spokojní. Vtedy, keď sa stala doma tým miláčikom, u nej začala rivalita. Nikto nemohol byť lepší ako ona, keď si to už raz vydobyla – medzi svojimi bola doma líder, ak sa o niečom debatovala, zvyčajne mala posledné slovo, alebo sa do diskusie nezapájala. Ak sa začala hádka, hladko ju vyriešila – ručne a stručne, ako bola učená. Tak ako s ľuďmi mimo domu, všetko si získala buď jednoduchými slovami a ak to náhodou nevyšlo, proste použila silu. Naučila sa, že stačí ukázať aj tú druhú stránku – toho chladnokrvne vycvičeného zabijaka a ľudia už vám nepovedia ani slovo. Dokonale teda zapadala do rodinného biznisu, čo sa u nich veľmi cenilo, niekedy mala aj tú príležitosť vziať si sama niekoho na starosť. Takejto pocty sa len tak niekomu nedostávalo, všetko sa u nich berie až príšerne seriózne. Stala sa tak príkladom pre mladších súrodencov či bratrancov a sesternice. Zistila, že cez tie slzy na začiatku to stálo za to a bola vďačná. Bez toho by si v živote neporadila. Či možno poradila, ale nebola by taká skúsená a nedokázala by byť vystavená len tak s hocičomu. Zatiaľčo teraz má pocit, že sa môže prebiť svetom ako nič. Presne ako správny gladiátor jej vždy išlo a vždy pôjde len o víťazstvo, krv a nadradenosť. Vidieť to v jej očiach. Ani známka nejakých hlbších pozitívnych emócií. Prídu jej zbytočné, ak v živote chce niečoho dosiahnuť. Cieľom jej bytia je teda ukázať, čoho je schopná a že by jej nikto nemal stáť v ceste, ak má rozum.

Monday, February 10, 2020

Aphrodite's Temple


časová náročnost
nízká
doporučený počet postav
neomezeno

Sunday, February 09, 2020

Brutus Hexspoor

[ brutus hekspůr ]

 

Player: Fionnuala

FC: Aidan Gillen

Occupation: Gamemaker | Night Club Owner

Contact: silviech@post.cz

Age: 51





level [ 0 ] • credits [ 0 ] • gems [ 0 ]

 osoba nic nevlastní


Brutus nepochybně patří mezi nejkontroverznější tváře kapitolské smetánky. Učebnicový „self-made man“, kterému není nic svaté a je více než ochotný jít přes mrtvoly. Rozvracet rodiny, štvát proti sobě přátele a partnery a v neposlední řadě pozoruhodná schopnost být ve správný čas na správném místě – to jsou Brutovy základní ingredience úspěchu. Zpočátku se jeví jako přítel všech. Šarmantní, vtipný, dobře vypadající, vždy rád pomůže. Nic však není zadarmo a zádrhel přijde v okamžiku, kdy si Brutus vyžádá něco na oplátku. Tehdy vyjde na světlo jeho pravý charakter. Každé jeho rozhodnutí řídí čirý pragmatismus a chladný kalkul. Balíček vlastností, který mu byl dán do vínku, jej předurčil pro funkci tvůrce Her. V utrpení ostatních se však přímo nevyžívá – veškerou špinavou práci dělá pouze pro své vlastní zvýhodnění. Povaha, která se zdá být perfektním koktejlem vlastností typických pro superzáporáka, má však i několik slabin. Brutus často trpí derealizací. Tato psychická porucha u něj vznikla v době, kdy zápolil se šikanou. Oproštění od reality mu pomáhalo situaci lépe zvládat. S tím souvisí jeho nerealistické cíle a určitý idealismus – během let si vytvořil vlastní vnímání světa, kdy má pocit, že může dokázat vše. Z většiny nepříjemných situací se však díky svému ostrému jazyku dokáže „vykecat“. Na Kapitolana může působit až usedle; nejčastěji je k vidění v drahém černém obleku s černou košilí. Jen zřídka jej lze zahlédnout oblečeného jinak. Jeho démonický vzhled a hluboký hlas mu zajišťují sympatie zejména u něžného pohlaví, pro které je zvláštním způsobem přitažlivý. Přispívá k tomu i fakt, že kromě svého oficiálního zaměstnání se angažuje i v mnoha dalších odvětvích – po celém Kapitolu je známý jako majitel sítě nočních klubů, jejichž hlavní výdělek nezajišťují spoře oděné slečny, nýbrž prodej zbraní a drog. Brutus je tedy pro mnoho obyvatel Kapitolu vyhledávaným společníkem.


Nemožné se někdy stává skutečností. Takto by se dal ve stručnosti popsat Brutův životní příběh. Díky svému nezlomnému charakteru se vypracoval na prestižní pozici tvůrce Hladových her a stal se uznávaným členem kapitolské společnosti. Brutus se však nenarodil se zlatou lžičkou v ústech a dalšími výhodami, které by ho předurčovaly k úspěchu, jako tomu bylo u ostatních obyvatel Kapitolu. To vše může vděčit své bezskrupulózní povaze a vysokému intelektu. Brutův otec musel pracovat jako zpracovávač drahých kamenů v Prvním kraji poté, co byl za nejasných okolností vykázán z Kapitolu. Údajně se nehezky vyjádřil o tehdejším prezidentovi a za trest se propadl o několik příček na společenském žebříčku. Brutus byl od útlého věku šikanovaný ostatními dětmi, ať už to bylo právě kvůli jeho původu nebo jeho neduživé konstituci – v dětství byl nevelkého vzrůstu a trpěl podváhou. Když Brutův otec náhle zemřel, bylo mu pouhých osmnáct let. Projevil však nečekanou houževnatost, když se na vlastní pěst vydal zpět do Kapitolu a začal pracovat u otcova dávného přítele jako programátor v herním studiu. Odjakživa byl velmi dobrý v matematice. Časem vystoupal až na pozici spolumajitele. V té době učinil snad nejkontroverznější krok ve své kariéře – svého „zachránce“ se elegantně zbavil, převzal jeho podnik a následně firmu prodal konkurenci. Tato pozice však byla pro Bruta pouhým odrazovým můstkem – pomocí intrik, manipulace a úplatků šplhal ve společenské hierarchii výš a výš, v čemž pokračuje i nadále. Jeho ultimátní cíl je totiž prostý – získat úplně vše.


× o doplnění si napiš na e-mail

Wednesday, January 22, 2020

Rozhovor s Tristanem

Nyx Kesington: V zákulisí si ještě překontroluje rozhovorový scénář, aby věděla, na co je třeba se ptát a co diváky bude zajímat. Jakmile se ozvou úvodní fanfáry a je jí dán rozkaz k akci, tak se ladně přesměruje ke světlům reflektorů celého stadionu. Naštěstí kvůli postavenému pódiu nemusí v těch vysokých podpatcích chodit přes celou plochu areálu, jinak by toho asi dost nachodila. Postaví se doprostřed pódia a rukou si na svých blyštivých mini přiléhavých šatech upraví malý – téměř neviditelný – mikrofon. „Dobrý večer, dámy a páni,“ pozdraví se s přítomnými zářivým úsměvem, „je mi ctí tu s vámi dnes být a též se opět setkat se splátcem, nyní už vítězem, Tristanem Morgensen z Pátého kraje!“ představí ho a rozpřáhne ruku na místo, odkud by se měl vynořit. „Přivítejte ho prosím potleskem mezi nás!“ zatleská mu a jde se přesunout ke křesílkům. „Pětka má konečně vítěze,“ dodá jen tak bokem s lehkým smíchem.

Tristan MorgensenNervózně vyčkává za oponou, dokud se neozve jeho jméno, které je posléze obohacený o potlesky nespočtu lidí. Rozejde se na pódium a cestou se snaží rozdávat úsměvy do všech stran, pohledem pak spočine u Nyx. „Dobrý večer,“ pokývne hlavou. „Děkuji za milé přivítání a jsem rád, že tu s vámi dnes mohu být,“ slova jsou mířena k publiku a také tím směrem upře zrak. Oproti arény je tu zase živo a to se mu líbí, neboť se necítí tak osamocený a v neustálém stresu, že ho může kdokoliv zabít. Sám nemůže uvěřit tomu, že je vítězem, ale stálo ho to dost, hlavně co se týká Nicasii, i když se tváří, že je všechno v naprostém pořádku. Poté se posadí na křeslo a uvelebí se, svůj oblek si upraví a jeho pozornost je momentálně věnovaná jen moderátorce. Ačkoliv mu přítomnost mezi tolika lidmi nedělá už takový problém, jako tomu bylo ještě před arénou, tak se cítí stále líp, když si udržuje myšlenku, že je tu jenom s Nyx a jsou na nějaké schůzce na kávě, aby nemusel vnímat to, kolik je na něj upřených zvídavých očí.

Nyx Kesington: Přívětivě se na nové vítěze usměje a prohlíží si ho od hlavy až po paty. „Vítám Tě zpátky v Kapitolu,“ poví teď již oficiálně rovnou jemu a též se pohodlně usadí do křesla. „Zdá se, že fortuna při tobě stále převelice,“ naráží na některé situace, ve kterých mohl jistě přijít o svůj holý život. „Abych pravdu řekla, tak už jsem si myslela, že se zrovna s tebou znovu nesetkám, ale jak vidno, šeredně jsem se zmýlila,“ zasměje a nechává menší odmlku, než opět zase promluví, „jak se cítíš jako vítěz? Ve vašem kraji je to po dlouhé době, kdy vyšel z arény mužský splátce,“ odkašle si, „posledně se vám poštěstilo před třiceti lety, ročník Stephanie Borman.“

Tristan MorgensenPřikývne na to uvítání, tolik radosti a optimismu teď nedokáže úplně vstřebat, ale i tak se poslušně usměje a poděkuje: „Díky ti, Nyx.“ Cítí se trochu provinile, že je rád za svoje vítězství a cítí se dobře, hlavně když si vzpomene na arénu a kolik mrtvých kvůli jeho přežití muselo být. Nezabil je sice všechny, ale jako kdyby se to stalo a má krev všech na svých rukách. Když mu Nyx pokládá tu zrádnou otázku, chvíli jenom mlčí a přemýšlí nad slovech, které z úst vypustí. „Hmm,“ poví, aby si přidal pár dalších sekund na přemýšlení. „Neřekl bych, že se ještě jako vítěz cítím. Je to pro mě velká novinka a abych pravdu řekl, necítím se jinak než předtím, ale po čase to zřejmě přijde,“ nechá slova chvíli znít v prostoru, „mám takový pocit, jak by to jen popsal,“ zamyslí se nad tím a mhouří očima, když vyhledává to správné slovo, „že moje pouť ještě není ukončená.“ Slova mohou evokovat, že se vyjadřuje k aréně vítězů, ale nebylo to tak smýšlené.

Nyx Kesington: Pozorně poslouchá jeho slova a ve výrazu je opravdu znát, že ji to zajímá. Častokrát se tak jenom tváří, protože má v popisu práce vypadat, že je celá nažhavená do konverzace se splátci nebo vítězi. Tristan je však zrovna někdo, koho si ráda vyslechne a pokud by se tak nestalo, tak je to aspoň pohledný kluk, na kterého se bude ráda dívat. Někteří mají smůlu v obou případech a to je docela za trest si s nimi povídat. „Jistě,“ přikývne na ta slova. „Musí to být najednou ohromné a možná se v tobě mísí všelijaké emoce. Tuším, že každý vítěz se s tím pere jinak. Příkladem jsou třeba profesionálové, kteří své vítězství hlásí už rovnou před arénou,zasměje se a vůbec jim to nemá za zlé, „a posléze i zjišťujeme, že měli pravdu. A pak jsou tu ti, kteří šli s představou, že se už nevrátí a když pak zůstali naživu, byli šokováni.“ Po tolika Hrách už se stalo všechno možné, takže je velmi ojedinělé, že ji něco s něčím novým překvapí. „Ale pověz mi, co jsi konkrétně myslel tou poutí? Že's ji nedokončil?“ zeptá se a vůbec jí netrkne, že by se mohlo jednat o Hry s vítězi. Ačkoliv to bylo již veřejnosti oznámené, tak ji ta skutečnosti jaksi vypadla z hlavy.

Tristan MorgensenNěco na těch jejích slovech je a se vším, co právě řekla, souhlasí. Je celkem rád, že se slov moderátorka ujala a necítí se tu jako na nějakém výslechu. „Takové sebevědomí by se šiklo,“ zareaguje na poznámku o profesionálech a zasměje se tomu. „A myslím, že je někdy fajn vidět něco neočekávaného. Nic proti profíkům,“ dá ruce do obranného gesta, protože to fakt špatně nemyslí. „Každý očekává, že se z arény dostane profesionál a věřím, že na to tvrdě pracovali a nejspíš by vyhrávali i každý rok, kdyby nebyly v životě náhody a neštěstí. No a právě kvůli nim mi přijdou Hry zajímavé, jelikož nikdo nemůže očekávat, co se stane a ne vždy vyhraje ten s nejlepším výsledkem. Dává to do té show jistej ráz.“ Podívá se do publika, jako by čekal, zda to vidí stejně jako on, ale pak se otočí na Nyx, když pokračuje od jeho slov o neukončené pouti. „Nejlépe bych to označil za pocit, že mě ještě něco čeká, ale sám nevím, co to konkrétně je. Možná turné vítězů, možná mentorování, při kterém mi dojde, že jsem skutečně vyhrál nebo si to třeba možná uvědomím až se vrátím domů.“ Jakmile větu dokončí, tak si náhle začne uvědomovat, že se bude muset setkat s naštvanými rodiči, jelikož se s nimi od dobrovolného přihlášení ještě nebavil a samozřejmě nezapomíná ani na rodiny své manželky, tedy už ex. Trochu mu přitom poklesne výraz v obličeje, ale hned se z toho otrká a začne se opět usmívat, jako by nechumelilo a čeká na další dotaz.

Nyx Kesington: Opět ho nechává domluvit a když zrovna mluví, tak mu do řeči neskáče, jelikož nejsou nijak pobuřující nebo pro Kapitol urážlivé. „Jasně, musí tam být nějaká ta mysterióznost,“ dodává k jeho slovům. Následně se snaží něco pochytit z toho, co jí říká o tom pocitu. Neví, co přesně tím má namysli, ale dokáže si to minimálně aspoň představit, i když to nikdy nebude ona, protože ona vítěz není a nebude. „Zkrátka komplikované emoce,“ přikyvuje s úsměvem. „Tak doufám, že na tom přijde.“ Teď už je načase nabrat jiný směr a když už byla řeč o emocích, tak jeho zesnula žena bude jistě tím pravým tématem. Chápe, že to není příjemné téma, ale projít si tím musí. „Všichni jsme byli svědci toho, že se pro tebe Nicasia obětovala. Pro mě to byla jedna ze situací, o které jsem si myslela, že to bude pro tebe konec, ale-“ nechává dramatickou odmlku, „-její oběť byla víc než statečná. To mi připomíná, když si vybavím váš rozhovor ještě před arénou a že jste o svých plánech nevěděli, tak zde vidím jasné signály, že do arény šla přímo jen kvůli tobě. Přeci jenom ses hlásil jako první.“ 

Tristan MorgensenDlouho je po těch slovech v šoku. Čekal, že to dříve nebo později přijde, ale naivně doufal, že se mu to vyhne úplně. Absolutně nemá tušení, co by jí a celému Panemu měl povědět. Nečekal, že by to pro něj byla Nica schopná udělat. Kdyby jenom vylezli na tu střechu, tak by se to mohlo dopadnout úplně jinak. Neměl šanci si s ní o tom promluvit a v podstatě ji celou arénu ignoroval, čehož teď nesmírně lituje. Odkašle si a nervózně si otře zpocené ruce o kalhoty. Přemýšlí, jak by tuhle diskuzi navedl na něco jiného, ale nic ho v tuto chvíli nenapadá. „Co se týče jejího přihlášení, tak si stále nemyslím, že to bylo kvůli mě. Vždyť to ani nedává smysl,“ zavrtí hlavou a nehodlá tomu jakkoli věřit. „A no,“ odmlčí se, jelikož ví, že ho začíná zrazovat hlas a nechce tu mít přede všemi slabou chvilku. „Nevěděl jsem,“ opět se zasekne a není schopen slov. Nejraději by odsud odešel, ale to by nebyl dobrý nápad. „Neměla to dělat,“ zamumlá se zamračením. Nyx poté věnuje pohled, který prozrazuje, jestli by nemohli tohle přeskočit. Skutečně by z něj teď nic nedostali, možná jindy, ale je to pro něj pořád čerstvý a nechce s v tom piplat.

Nyx Kesington: Už měla v plánu to přerušit, když se podruhé zasekl, ale neudělala to. Myslela si, že se s tím zvládne poprat, ale nejspíš je to moc citlivé téma a ona s tím nic moc nenadělá, pokud nebude opravdu naléhat. V takovýchto situacích by měla a tu odpověď z něj násilím dostala, ale nechce se jí do toho. Chvíli nad tím uvažovala, ale pro jednou se rozhodla, že jemu ten klid nechá, obzvlášť po tom, co na ni hodil takový zoufalý kukuč. Možná si to špatně vyložila, ale když už nic dále neříkal, tak si to domyslela sama. „No, co se dá dělat,“ řekne s úsměvem, což může vyznít trochu nesoucitně, ale snaží se ulehčit situaci. „Nebýt Nicasii, tak tě tu člověče nemáme,“ plácne rukou o stehno a zadívá se k publiku. „To by pak bylo v Panemu tolik zlomených srdcí, kdyby tě slečny viděly umírat, protože roztomilých vítězů není nikdy dost, že?“ pohlédne do kamery, ježto je to převážně mířené na pubertální dívky. „Navíc už je volný,“ dodá a opět to není úplně vhodné vůči Nicasii, ale to už si tolik neuvědomuje. „Ještě než se vrhneme na korunovaci, tak se zeptám. Bylo mi řečeno, že jsi byl v programu pro kosmonauty a je to tvým velikým snem. Plánuješ se k tomu vrátit nebo jako vítěz budeš pokračovat jinak?“

Tristan MorgensenOddychne si, když se moderátorka nechystá ho dále mučit s jeho zesnulou manželkou nebo jinými vztahovými tématy, na které nemá vůbec náladu. Namísto toho nabíhá diskuze jiným směrem a jemu cuknou koutky do úsměvu, když se zeptá na jeho sen. „Samozřejmě v tom hodlám pokračovat a nikdy jsem z toho neodbočil,“ odpoví jí okamžitě. Zde nemusí nad něčím přemýšlet, protože to je snad jediná věc, u které si je na sto procent jistý, že to chce. „Jakmile budu zpátky v Pátem kraji, tak to bude jedna z věcí, kterou udělám a snad docílím toho, že se jednou do kosmu podívám,“ přikývne se sebevědomým úsměvem při posledních slovech. On věří, že se toho dne dočká, protože na tom vždycky tvrdě pracoval.

Nyx Kesington: „Tak to velmi ráda slyším,“ odpoví to první, co jí na mysl přijde. Je skutečně ráda, že aspoň některý vítěz to má vyřešený už rovnou hned po svém vítězství. Nerada pak přichází ke zjištění, že se někteří flákají jen ve své slávě a bohatství. Zrovna ona by možná byla ten typ vítězek, která by si toho užívala, ale asi by se jednou začala nudit a něco musela dělat. „Skvěle se s tebou dnes povídalo, ale teď je čas na zlatý hřeb večera,“ postaví se a přesune se blíže na okraj pódia. „Nyní nás svou přítomností poctí prezidentka, Cerys Alsephyte Smyrna,“ zatleská velmi neslyšně, jelikož se matčinou prezencí necítí moc poctěna, ale musí poukázat, jak je nadšená, že ji uvidí. Potom se odklidí kousek dál, nemá ani náladu se s ní zdravit, protože toho má v soukromí dost.

Tristan Morgensen„S tebou taky,“ řekne a myslí to vážně. Nelhal by jí, už při předešlých rozhovorech se mu jevila jako sympatická osoba, pokud to vše jenom nepředstírá. Potom se postaví, jelikož si myslí, že někam jdou, ale zase se ihned posadí, když jde Nyx jen přivítat prezidentku. Bylo to možná trochu trapné, ale doufá, že si toho nikdo nevšiml nebo ho kamery nesnímají. Ve křeslu jen vyčkává, než se k nim připojí prezidentka a lhal by, kdyby řekl, že z ní není nervózní. O té ženě si ještě žádný obrázek neudělal, tak neví, jaké pocity k její osobě má.

Cerys Alsephyte Smyrna: Jako obvykle přichází na pódium v těch nejluxusnějších šatech, které jí na tento jediný večer osobní designér ušil. Narovnaná se a vydává se rovnou k Tristanovi a své dcery si téměř nevšímá, avšak pokyne jí hlavou na pozdrav. Kolem boku má posázené diamanty a smaragdy, které dává světu na odiv. Zamává publiku a i do kamer, přitom se mile usmívá, ale pod tím vším se však skrývá narcismus a pýcha z moci. „Krásný večer, milí drazí,“ pošle elegantní vzdušnou pusu divákům, načež se otočí k Tristanovi a i jemu věnuje úsměv, „i Tobě, mladý chlapče.“ Následně se obrací k avoxovi, který jí na saténovém polštářku podává vavřínovou korunu, která je od těch předešlých jiná, vylepšená o brilianty a z vnitřní strany je vyryté jméno vítěze, tedy Tristan Morgensen. „Velmi gratuluji k vítězství,“ z jejího hlasu je slyšet velké nadšení. Možná si ho velmi oblíbila nebo se jenom její radost odvíjí od toho, že má konečně vítěze do nadcházejících Pentaher. „A vítám Tě do řad vítězů, zde je Tvá zasloužená koruna,“ posadí mu na hlavu korunku a potřese si s ním ruku. Poté se otočí k publiku a naznačí Tristanovi, aby se připojil vedle ní. „Dámy a pánové, vítěz 138. ročníku Hladových her, Tristan Morgensen! A než celé letošní události ukončíme, pojďme si připomenout arénu,“ domluví a pokyne, aby začali.

Tristan MorgensenPříliš dlouho neseděl a už musí zase vstát, protože se u něho objeví prezidentka. Nasucho polkne a dívá se na ni jako na zjevení. „Dobrý večer,“ poví nejistě. Sleduje její počínání a pohled mu přistane hlavně na té korunce. Viděl to jenom z obrazovky, takže vůbec nepozná, že je něčím od těch předešlých odlišná. Nikdy nebyl na takové hezké doplňky, ale tohle se mu vážně líbí. Ne že by to chtěl každý den nosit nebo vůbec kdykoliv nosit, nejspíš to bude mít na hlavě jen dnes a už to pak bude mít vystavené doma jako trofej. „Děkuji Vám převelice,“ usměje se na paní prezidentku. Rozhodně si ji nechce znepřátelit, když je to nejvyšší osoba v Panemu a jít proti ní je o krk. Potom se opět uvelebí, když mu nic jiného nezbývá a musí se bohužel podívat se všemi na tu tragédii, do které se mu vážně nechce.



Celý stadion se zatemní a jediné osvětlení vychází z nočního Kapitolu, následně zničehonic vystřelí mírné světlo patřící obrovskému hologramovému odpočítávání, jež se objeví uprostřed nad pódiem. Jakmile číslo dosáhne nule, tak se obraz roztříští a rozdělí do čtyř na každých stranách stadionu. Nejprve začnou jako obvykle hrát reklamy a co by to bylo za ročník, kdyby se aspoň jednou neobjevila reklama na parfém, tentokrát s prezidentkou. Dále na oděvní společnost, o které mnozí vyprávějí, že je pro sedláky, alespoň v této době. Na konzolovou hru se známou tváří Brysen, pro některé však neznámou osobou. Ukončující reklamou je kampaň s Gabi Peréz na novou kolekci DKNY a posléze se ozve kapitolská hymna, která započne REKAPITULACI HER.

Nyx Kesington: Po korunovaci se zase vrátila na své místečko vedle Tristana a společně s ním pak koukala na rekapitulaci. Občas se na něj podívala, aby spatřila nějakého jeho reakce, které by jí mohly být v prospěchu do budoucna. Nic moc ale nezjistila, tudíž se většinou dívala na interesantní události v aréně a při některých se dokonce i usmála. Zřejmě tam nalezla něco, co jí přišlo vtipné, i když jiným třeba ne. Jakmile to všechno skončilo, zbývalo to už celé zakončit. Postavila se, rozloučila se s Tristanem a následně promluvila už posledně k letošnímu ročníku Her. „Hladové hry jsou již u konce a já doufám, že jste si je užili tak náramně jako já. Tímto se s vámi loučím a u příštích slavností na viděnou!“ zářivě se usměje, zamává publiku a rozdá prá vzdušných polibků, načež se ozvou tóny hudby, se kterou to poté všechno končí.


other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92