Tuesday, September 08, 2020

Evangelynn Roxanne-Guardian

[ evandželin roxen-gárdijen ]

[player] Pietro

[fc] Dichen Lachman
 

you will not hide anything from me in the virtual world

× [species] human
× [date of birth] march 30, 2196 | ♈︎ aries
× [loyalty] neutral
× [credits] 0

× [level] 1
× [age] 28 | twenty eight
× [occupation] weapons engineer, hacker
× [gems] 0





vitality [ 0 ] × defense [ 0 ]
  • Evangelynn toho umí hodně a vlastně nic. Přesněji řečeno, většinu z toho nemůže využít na sto procent a není to její vina, ale pro ujasnění. Ještě v Sedmém kraji trénovala v lesích se vším, co bylo k mání, hlavně, jak je u Sedmičky zvykem, s věcmi používanými na práci, tedy mimo jiné se sekerou. Pravidelně se dostavovala na Sklizeň, ale nikdy se do arény nepodívala, před svou poslední Sklizní už toho měla po krk, nechtěla čekat na svůj osud a vzala život do vlastních rukou a z kraje utekla. Dovednosti se sekerou se poté, co se dostala do Třináctého, poměrně značně rozvedly. Ačkoli byla dovedená jako čerstvě plnoletá, hned se hrdě hrnula do věcí čistě mužských. Když už jí to v Kapitolu vnucovali, ať si to ve správnou chvíli užijí, no ne? Nabídli jí pilotování vznášedla a práci se zbraněmi. Nadšeně kývla a vše mohlo začít. Kvůli nízkému věku musela projít různými zkouškami a testy, z nichž některé daly její štíhlé, přesto fyzicky dobře vybavené postavě zabrat. Než se však mohla dostat do vzduchu a dostat hlavně patřičné osvědčení, přišla další revoluce a ona ji proseděla v bunkru. Nakonec to nedopadlo, a když viděla, že jedna z pilotek za to zaplatila životem, jen jí to utvrdilo, že opustit město bylo správné rozhodnutí a zároveň jí došlo, že ze vzduchu to odteď nepůjde a bude muset škodit jinak. Doklady o složení pilotních zkoušek sice dostala a několik kratičkých cvičných letů si vyzkoušela, nebylo to ale nic velkého. Nenáviděná aglomerace si dala záležet a letecká síla Třináctého kraje vlastně formálně neexistuje. Kdoví, třeba se jednou do vzduchu dostane. Přesto si ráda občas zalétá na simulátoru. Myšlenky na létání se vznášedlem tedy musely ustoupit do pozadí a svůj talent na techniku věnovala do zbraní. Nejen do boje s nimi, ale i do jejich vývoje, vymýšlení a navrhování. Až tady zjistila, že umí i dobře malovat. A navíc se naučila i na počítači. Ale ani tady to nevypadá na kdejaký pokrok. Vymyslela několik opravdu dobrých vylepšení zbraní, a u některých navrhla i modernější variantu, ale tím praktické využití končí. Pomocí původních starých plánů dovede nakreslit jakýkoli druh vybavení a následně pro něj vymyslet nějaké vylepšení či modernizaci. To vše jak v ruce, tak na programu počítače. Specialitou jsou pak biologické, ty jsou čistě na počítači. Nyní sice Třináctka nemá armádu, až ji zase mít bude, její nápady se budou hodit. Co na tom, že už tu možná nebude. Její poslední dovedností, kterou vlastně návrhy zbraní rozvedly je práce s počítačem. Když se to vezme, nic hezkého na počítači snad nikdy nevymyslela ani nevytvořila. Když ne zbraň, tak virus nebo jinou, pro síť škodlivou, věc. S větší či menší úspěšností posílá do kapitolských sítí jako hackerka své viry. Ve výsledku tak se svými prsty dovede sevřít knipl vznášedla, a nakreslit plánek zbrusu nové zbraně, ale nejvíce práce udělá, když ji prsty bubnují po klávesnici. Na požádání vytvoří počítačový vir na počkání. I když se nakonec vycvičila v boji s různými palnými zbraněmi a i v boji na blízko, a je velmi rychlá a obratná a s počítačem dokáže kouzla, stejně sní jednou o tom, že vyletí do vzduchu a pošle alespoň jeden pár raket do prezidentského paláce.
  • Její největší slabinou je puntíčkářství. Zvládne prosedět u obrazovky dlouhé hodiny a pořád něco dodělávat a ladit, nezřídka se jí tak stalo, že ve snaze to vyladit co nejlépe o celou práci přišla. Až tahle příhoda jí donutí přestat a dát si oddech. Je hodně sobecká, vlastně strašně. Jediné, o co se podělí, je jídlo, ale o materiální věci se dělit nechce a nebude, i kdyby na tom záviselo kdeco. Nedejbože, kdybyste si chtěli půjčit od ní její notebook, to je jako hrdelní zločin. Snad jen přátelům a těch v Třináctce moc nemá. Neměla je ani v Sedmičce, natož v Kapitolu. Takhle: měla, ale když zjistila, jací lidé jsou za zády, je daleko odměřenější a rezervovanější. Když se před ní otevře obrazovka notebooku, je odtržená od reality a nevnímá. Na první pohled, když ji někdo potká a vidí, je to prostě ženská jako gazela, celá v černém, s přísným výrazem a brašnou s notebookem přes rameno, někdy s brýlemi. Taková hypermoderní, elegantní učitelka. Sama konverzaci moc nezačíná, když už, je to pomalu na oslavu. Není tak příliš sociální typ, což v Třináctce je trochu na škodu. Kdyby se jí někdo zeptal, jakou slabinu má podle sebe, řekne jedinou: Obranu. V boji se nikdy moc obranou nezaobírala a spíš se věnovala útoku s tím, že pokud je útok dobře provedený, obrana netřeba. Základny obrany pochytila v Sedmičce, v Třináctce pak doznaly mírné modernizace. V boji člověka proti člověku by to stačit nemohlo. Případný výběr do Her by tak byl pro ni značně krvavým vystřízlivěním z tohoto mylného dojmu. Obranu svých dat má ale bytelnou a odolnou. Nemá ráda takové ty rýpaly, kteří všemu nejvíce rozumí, nebo když se jí snaží dokonce radit. Radu si vyslechne, není však záruka, že se jí bude řídit, nebo ji využije.


  • [ appearance ] V případě Evangelynn si Matka Příroda hrála s plánky a pravítkem. Výsledkem je 191 centimetrů vysoká štíhlounká postava, která vypadá jako vysoustružená do nejmenšího detailu, doplněná o exoticky laděné rysy. Až by někdo řekl, že se hledělo na aerodynamiku… Nehledělo se moc na ženské přednosti, asi v tomhle případu neměly nikdy hrát primární roli, každopádně celkový výsledek budí respekt i tak a je důkazem, že i bez nadměrných velikostí prsou a dalších částí těla lze stvořit ukázkové dílo, které se podle toho umí i náležitě pohybovat. Není to holka nebo mladá žena, kterou si je možno zamilovat na první pohled, spíše až na ty další. Dlouhé „špinavé“ blond vlasy sahají až ke konci zad a když na to přijde, dokáží vytvořit neproniknutelný závoj. Nejčastěji oblečenou je možné ji vidět v koženém oblečení, ale zato v ničem přiléhavém, to jí přišlo vždycky takové nechutné a ještě to lepí. Boty jsou vlastně totéž. Většinou si nazuje kožené, hlavně ty vysoké, které měla v Kapitolu. V novém působišti sice z kůže slevit nemusela, věci tady jsou ale o moc pohodlnější a odolnější. Parádiček na ní kupodivu moc není. Pouze na krku má jeden slabý řetízek, který je dlouhý a sahá až k břiše. Nikdo ho tedy neviděl celý, to by se musela svléct a tudíž je tak tajemství, co je tam za přívěsek, pokud vůbec nějaký. Spíše je možné zaregistrovat velký ocelový řetěz. Ten však moc často nenosí, protože je těžký a je to vlastně připomínka původního bydliště a znamení toho, že to byla tvrdá zkušenost. Těžko uvěřit, že právě pevná, skoro dokonalá postava byla její zhoubou a dostala jí tam, kde je.
  • [ personality ] Je možné změnit svou osobnost od základů a stát se úplně jiným člověkem? Je. A Evangelynn je toho živoucí důkaz. Na začátku v mládí to byla holka, která by se podělila i o poslední kůrku chleba a dala by ji hladovému. Milá, vstřícná, dnes by se řeklo až naivně blbá. Nikoho neodmítla a dalo by se říci, že nepoctivci z ní dělali troubu. Rodiče z toho měli radost, že je dcera milá a hodná, ale když byli svědky, jak byla dcera za svou dobrotu prachsprostě využita, rozhodli se postavit na odpor a do Evangelynn začali hustit, že je třeba si stanovit hranice a tak dál. Lidé tak přišli o naivní podržtašku a najednou jako by Evangelynn neexistovala a ani její rodina. Jiné holky se jí začaly smát, že je divná – byla o hlavu vyšší než ony a vůbec vypadala spíše jako kluk, i její zájmy byly spíše chlapecké. Povahu lidé sice dokázali odpustit a zvykli si, že nějaká naivní kravka už není po ruce, ale skrze postavu, ať už pro svou netypičnost, nebo prostě jen kvůli výšce či čistě jen exotickým rysům si to vyžírala až do konce studií a do dovršení dospělosti, kdy už to došlo tak daleko, že byla automaticky řazena ke klukům, což jí bytostně štvalo a v ní začala bublat nenávist k okolí, kde dosud vyrůstala. Nyní ve svém novém domově je celá protkaná nebetyčným vztekem, zuřivostí a nesnášenlivostí k čemukoliv, co z hlavního města vyjde nebo uvidí a co jí připomíná, jak s ní zametli jen proto, že byla kapku jiná. K lidem je od příhod v Kapitolu rezervovanější a sama konverzaci moc často nezačne, komu se však tohle povede, je odměněn pohodou, vstřícností. Není nijak náladová nebo jinak emočně nestabilní, to jen, když si to vyžaduje situace, to pak nezná bratra ani sestru. Ráda však provokuje a má k lecčemu a leckomu kousavé poznámky, dbá však na to, aby to nebylo totéž, co si dovolovali k ní. Též už si pouze rozmýšlí, komu pomůže a komu ne, tou naivní holkou už být nechce. Mluví-li s někým nezasvěceným tématicky k její práci, nemusí ji být pro technické výrazy rozumět.
× × ×
  • [ file 001 ] Psal se rok 2196, když přišla v hlavním městě Sedmého kraje, Epsilon Voidu, na svět jako Celina Hoovercraft. V miminkovských letech bylo všechno ještě v pořádku, ale s postupujícími lety a pubertou se všechno změnilo k horšímu. Snahu vše zvrátit mělo přinést přestěhování do hlavního města – Kapitolu, do jedné z chudších oblastí na periferii města. Vše se ale ještě víc zhoršilo, kapitolská omladina byla ještě více kousavější a talentovanější, co se ponižování a dobírání si Evangelynn týče. Největší malér byl, že se to semlelo v letech, kdy jsou děti nejvíce ovlivnitelné. Přežila šest Sklizní bez výběru, oslavila s rodiči osmnácté narozeniny, které značily, že za pár měsíců by ji čekala poslední sedmá Sklizeň, rozbalila dárky a snědla dva kousky dortu a druhý den jen napsala vzkaz rodině o svém záměru, kde důrazně varovala, aby ji nehledali a slehla se po ní země. S batohem s pár věcmi, kartou, o níž ani nevěděla, jestli v ní jsou nějaké kredity, se vydala z města dehonestace pryč. Několik dní putování pro ni skončilo v lesích, kde na ni natrefil nějaký muž, který zjevně vypadal, že Kapitolan nebude a ani z nějakého jiného kraje. Neměla na výběr, řekla mu jméno a on ji vzal s sebou. Než se nadála, objevila se v podzemní základně Třináctého kraje. Ani si neuvědomila v danou chvíli, že je na pomyslné druhé straně barikády, vojenské prostředí brala jako odlehlou základnu Kapitolu a tedy i očekávala, že ji šmahem deportují zpět a už jen za to, že vlastně zdrhla před Sklizní, by se s ní asi nemazali, co se trestu týče. Dostalo se jí ovšem uvítání od vedení a bylo jen na ní, čím se chce v novém působišti vyučit a věnovat. V Kapitolu jí vyčítali chlapecké zájmy, a tak na just požádala o něco čistě mužského. A toho se jí dostalo měrou vrchovatou. V současnosti prohlíží staré záznamy Třináctky o v minulosti Kapitolem použitých zbraních a technice různých druhů a přemýšlí nad jejich více destrukčními inovacemi pro Třináctku a tedy pro případnou další revoluci. Rudý metalický notebook obsahuje celou její práci, všechny poznatky, nákresy, plánky a složení a je chráněný tak, že se do něj dostane jen ona a má rozpoznání uživatele. Získá-li jej nepřítel, disk se sám smaže. Existují zálohy, ale jejich místo uložení nikdy neprozradí. Na to si s tím dala moc práce. Radši se obětuje, než dát Kapitolu klíč k definitivní destrukci Třináctky.

Friday, September 04, 2020

Major Roycaster

[ mejdžr rojkéstr ]

[player] Larsyn

[fc] Benjamin Wadsworth
 

maybe it's a blessing in disguise

× [species] human
× [date of birth] february 9, 2208 | ♒︎ aquarius
× [loyalty] capitol
× [credits] 0

× [level] 2
× [age] sixteen | 16
× [occupation] student, soldier
× [gems] 0





vitality [ 0 ] × defense [ 0 ]
  • Pakliže očekáváte, že je Major typickým profesionálem, jste částečně na omylu. Nejedná se o chlapce, jehož obrovským cílem je stát se zářným vítězem stupidní reality show, neboť takový život považuje za totální ztrátu času. Separován od běžných smrtelníků, vyrůstal s odlišnými ideály a názory, které všechny členy rodu direktivně naváděli do militární oblasti. Major samozřejmě není výjimkou, a přestože si velmi přál mít svůj život poklidnější a velet nanejvýš taktickému týmu, bylo mu ještě dříve, než k tomu směl říct svůj názor, předurčeno vlastnit celé impérium. Odjakživa mu byly kladeny vysoké požadavky, ať se to týkalo věcí společenské etikety, tréninku či rodinného atašé, který představoval jakousi vzorovou ukázku Roycasterů. Ve zkratce po něm bylo, nezvykle už v nízkém věku, požadováno, aby se rozloučil s dětstvím a stal se tváří rodiny, častokrát se kvůli tomu cítil jako klaun. Místo autíček na hraní a dřevěných zbraní dostal rovnou osobního trenéra – sám jeho otec, co jej zprvu učil sebeobraně. Majorův sebeobranný systém je stavěný primárně na intuitivních reakcích. Byl obeznámen s reálnými případy, díky čemuž tedy přirozeně zvládá předcházet konfliktům – z fyzického i psychického hlediska. Někdy je však schválně vyvolává, ale to především proto, že svou rodinu brání za každou cenu a nesnese, když se k němu donesou nepravdivé žvásty nebo je někdo uráží zcela neprávem. Manipulaci nikdy nevyužívá pro špatnou či sobeckou věc; vždy se jedná spíše o deeskalování života ohrožujících situací a k odzbrojení teroristy. Zmanipulovat protivníka, aby měl šanci převrátit situaci ve svůj prospěch, je tedy něco, co by měl umět vyřešit. V opačném případě ve své práci selhal, a když při tom někdo přijde o život, tak se za to bude trestat nehorázně dlouho, ačkoliv to nemusí být vůbec jeho vinou. První boxovací rukavice dostal v šesti letech, tehdy začala jeho nejtvrdší tréninková etapa. Boxování bývá ovšem jen na odreagování, není ani příznivcem posilovacích mašin, soustředí se především na kruhový trénink, neboť při nich v kombinaci silových a dynamických cviků rozvíjí nejen svou sílu, ale i vytrvalost, což je pro Majora základem. Jakmile si vybudoval dostatečnou fyzickou kondici, přestoupil k těžšímu vojenskému tréninku a oblasti boje. Během adolescentního období chodíval na falešné operace, při nichž musel nést těžká břemena v drsném kamenitém terénu a za jakéhokoli nepříznivého počasí. Efektivní to bylo v tom, že netušil, že se jednalo o pouhé cvičení. V rámci tréninku absolvoval nespočet několika mílových pochodů – ve dne i noci, zdravovědu, přežití v přírodě v jakémkoliv prostředí – s tím se automaticky dokládá fakt, že umí plavat a lézt, dále pestré taktiky v různorodých situacích a formování charakterových rysů, vědomostí a návyků vojáka. Mimo palné zbraně ovládá i nože, když přijde na boj zblízka. Poradí si ale se vším, co mu okolí nabízí a v tomhle dokáže být velmi vynalézavý. Není typ člověka, který by si liboval v přílišném násilí, ačkoliv se tak ve školních rvačkách může jevit, kolikrát se mu příčí jakkoliv zvedat ruku na netrénovaného jedince, někteří je oslovují socky. V terénu nikdy neotálí a když musí soka zneškodnit, provede to rychle a bez průtahů.
  • Obrovskou výhodou je, že mu odjakživa bylo do hlavy vtloukáno, aby své nedostatky bral značně v potaz a v žádném případě nepodceňoval protivníky. Kladená pozornost na slabiny je vlastně jedna dobrá kvalita, která mu zaručuje, že alespoň neselže ve své arogantnosti. Celkově o slabinách nerad mluví a určitě to každému na potkání nevypráví, ale u své rodiny a blízkých přátel se s tím netají, což může být rozhodně handicap v případě, že by jej chtěl někdo z nich podrazit. Navíc znají Majorův způsob boje, triky a kde třeba kvůli svým zlozvykům dělá pravidelně chyby. Nikdy by si však ani maličko nepomyslel, že by těchto poznatků mohli zneužít. Bere je automaticky za svou smečku, i když má občas s některými konflikty – konkrétně a hlavně s Alexis. S okolním světem se příliš nevybavuje, ačkoliv se snaží být s každým za dobře, většinou to mimo svůj okruh nezvládá. Má na obyvatele Druhého kraje, a to všechny do jednoho, zažitý názor, který není zrovna nejpřívětivější. Když si totiž jednou usmyslí, že je někdo debil, tím debilem prostě zůstane, i kdyby dotyčný provedl něco obdivuhodného, co on ctí, názor měnit nebude. Hází je do jednoho pytle a je vůbec těžké jej přesvědčit k opaku, je zkrátka tvrdohlavý. Nedává druhé šance, nevěří na ně. Nemá problém ze dne na den ukončit jakýkoliv vztah se člověkem. Mimo to, že je jejich rodina už i u loajalistů nepopulární, tak si svou sympatii snižuje navíc svým pohrdavým chováním. Je tedy pravděpodobnější, že si potenciálního spojence spíše znepřátelí, než by se s ním dal do nějaké spolupráce. Totéž platí i v romantických vztazích, má vysoké nároky a nereálné presumpce pro ideální ženskou, proto je nejspíš dobře, že se v jejich rodině sňatky domlouvají. Další kapitolou bude Majorova neschopnost kooperovat s někým, kdo je nekompetentní a nezvládá s ním udržet krok, zejména pak lidé z chudších okresů, kteří nemají moc precedencí a minimální či nulovou přípravu. Leze mu to nevyčíslitelným způsobem na nervy a je to jedna z věcí, za co dostává denně pohlavek, protože se neumí chovat k ostatním, kteří jsou v tréninku byť jen trochu pozadu. Ke svým druhům by se totiž měl chovat vždy na podobné úrovni. Podtržená privilegia, jež dostal kvůli svému původu, jsou ochuzena o vědomosti klasických bojů profesionála. Nemá tak pestrý arzenál sečných zbraní, jako mají studenti Akademie či Sicaria, ale nebere to za životně důležité, neboť není veden k dobrovolnictví do Hladových her. Stejně jako zbytek rodiny, to považuje za naprostou šaškárnu, ale chápe jejich funkci a respektuje to v plném rozsahu. Tajně se této násilné řežby dost bojí, ani ne tak kvůli smrti, ale spíše možnosti, že by mohl selhat před celým Panemem a hlavně svou rodinou, což je pro něj obrovský bodanec do ega a též jízdenka do zahanbující propastné hlubiny. Porážky nenese moc dobře, v tomhle případě je ale dobře, že prohra znamená jistou smrt a tím pádem nebude mít situaci jak řešit. V jeho každodenním životě se s prohrami setkává často, ostatně jako každý jiný člověk, protože není dokonalý a nemůže být stoprocentně ve všem efektivní. Do morku kostí to ale nesnáší, ale vždy si to nechává pro sebe. Pravděpodobně to má něco do činění s tím, že má krapet pošramocené sebevědomí, neboť všechny kritiky, jež dostával, byly vždy surovější než u zbytku jeho sourozenců. Nebylo to však nikdy proto, že by byl neschopný, ale musel vynaložit značně větší úsilí do všeho, co dělal.


  • [ appearance ] Major svým vzhledem vzbuzuje spousty odlišných dojmů. Někdy sympaťák, jindy domýšlivec. Faktorem bývá rozhodně chování, ale i styl oblékání nebo poměrně nečitelný obličej, který mu udržuje jistou tajemnost a lidé, kteří jej neznají si tak mohou sami domyslet, jaký ve skutečnosti je. Zařazuje se do ektomorfního typu; se svou výškou, jež čítá něco málo přes šest stop je nadmíru spokojený, problém ovšem nastává u svalové hmoty, která se na těle hůře udržuje a je méně patrná, rozhodně atletickou postavu má a jde si všimnout, že mu posilování není cizí. Často svaly skrývá pod školní uniformou nebo společenskými obleky, jindy si na sebe vezme teplákovou soupravu a doplní volnou mikinou, jako by se snad bál své tělo vystavovat na odiv. Je pravda, že se přitom necítí úplně skvěle, proto je velmi vzácné, když jej uvidíte bez trička. O svůj zevnějšek se rád stará, ale nikterak to nepřehání, aby nad tím nestrávil hodiny. Upřednostňuje hladce oholenou tvář, nejspíš se to změní s věkem, v současnosti nestrpí ani pouhé strniště, zatím mu toho ale příliš neroste. Bohatě mu stačí pár sekund na to, aby si sčesal svoje kudrnaté vlasy do strany a to je vše, co pro svou vizáž dělá. Někdy se nestará vůbec a nechá, ať své dílo dokončí vítr. Dosti specifickým znamením, které doplňuje celou jeho osobnost, je jizva na pravé straně, táhnoucí se od středu čela přes obočí a lehce u oka až po tvář. Též k němu neodmyslitelně patří monokl nebo zkrvavená část obličeje, neboť se vždycky dostane s někým do křížku.
  • [ personality ] Majorovu osobnost lze stěží specifikovat, neboť se dělí na tři verze. Nejedná se však o žádnou disociální poruchu, své chování si plně uvědomuje a mění na základě společnosti, ve které se v momentě nachází. Nicméně se i tak velmi pere se svou pravou identitou, poněvadž sám nemá ponětí, co je zač. Primární charakter, s nímž se prezentuje nejčastěji, je vypěstovaný kořen od dětství, který se po letech rozdvojil a vytvořil tak další zcela protichůdné charaktery. První dojem z Majora bude zřejmě pozitivní, za což může primárně jeho zdvořilost, pokora a družnost. Nemá problém se dát s kýmkoliv do řeči a skýtá solidní výběr témat k rozhovoru, v případě, že je diskuze nudná, se ji snaží převést do lepších rozměrů, nebo předstírá, že jej to zajímá. Přetvářky, lži a manipulace bývají téměř na denním pořádku, proto není pro Majora těžké se jakkoliv adaptovat do prostředí, byť se mu člověk či situace příčí sebevíc. Lidi často bere pouze jako figury ve hře, kterou se snaží vyhrát, nikoliv jako lidi, se kterými by měl utužit vztah, pokud to vyloženě není podstatné pro jeho misi. Své praktiky ovšem neaplikuje u rodinných příslušníků, ti jej znají ve všech světlech, lepších i horších. Možná by se dalo započítat i pár bližších přátel, ale buďme upřímní, moc si jich kolem sebe neudržuje. Životem proplouvá jako robot, jehož cílem je splnit všechny úkoly, které mu někdo na vyšší pozici rozdá. Všechny sny, které měl jako dítě, byly zlikvidovány dříve, než mohly rozkvést. Ačkoliv se zdá, že Majorova ambicióznost nezná hranic a svou budoucnost má vskutku zářnou, tak je relativně chudá, neboť z výsledku neskáče zrovna radostí. Nic však jiného nezná, a proto se ani nesnaží vykročit jiným směrem, se kterým by mohl být spokojený. Zakazuje mu to hlavně submisivní persona, která v podstatě ovládá sekundární charakter, s níž se právě ztotožňuje nejvíce, avšak se nedá říci, že by to byl úplně Major. Když po něm tedy není vyžadováno, aby se socializoval, tak se milerád uchýlí do introvertní nálady. Bývá ostýchavý a nejistý sám se sebou, strachuje se nad tím, aby neřekl nebo neudělal nějakou hloupost, tak mnohdy jen mlčí nebo odejde, což se povětšinou vnímá jako nezájem. Nic z toho svému okolí neprozrazuje a je to spíše duševní nesvár. Terciární povahu řídí nadměrná temperamentnost, která je nejznámější u jeho vrstevníků, již ho často popisují jako výbušného idiota, co si pro ostré slovo a ránu pěstí nechodí daleko. V některých případech je dost citlivý, ale převážně to jsou křivá a sprostá slova vůči blízkým lidem, co jej dokáží na maximum rozlítit a stává se tak nezvladatelným agresorem. Snaha nelichotivou část povahy vyeliminovat byla, ale vždy se dočkalo selhání, proto se již nikdo nesnaží a nechávají ho, ať se raději uklidní sám, což je podle všeho nejúčinnější. Podvědomě si tuto část povahy nechává jako pomyslný štít, jež využívá na vzbuzování respektu a lidé si tak příliš nedovolovali, neboť se setkal s velkým procentem lidí, co jeho rodinu nemají příliš v lásce.
× × ×
  • [ file 001 ] Major, narozen za mrazivé noci, měl být původně jediným potomkem Nolana Roycastera, neboť Fyonae, née Sinclair, žádné další děti už nechtěla. Byla mladá a měla své vlastní cíle, kterých by jako matka několika dětí nebyla schopná docílit. Vzhledem k tomu, že se hned narodil chlapec, nebyl na ni vyvíjen žádný tlak, aby znovu otěhotněla. Zprvu, ač to byl sňatek domluvený, se zdálo, že se bude manželství vyvíjet správným směrem. Nicméně se to razantně obrátilo a najednou byl jejich vztah ze dne na den fuč. Každopádně to nebyla otcova vina, jak by každý očekával, ale celý rozvod zavinila matka, jež se zamilovala do jiného chlapa, ovšem se již podruhé nevdala. Na ničem to ve vztahu s jejich synem neměnilo, jako rodiče mu stále dávali vše potřebné a dalo by se mluvit i o patřičné rodičovské lásce, i když byla trochu neortodoxní. Jakmile se v pozdějších letech rozhodlo o jeho osudu, dětství mu rázem skončilo. Bylo mu čerstvých 9 let. Celý rodinný byznys měl původně padnout Hunterovi, který o veškerou zodpovědnost nestál z očividných důvodů, že chtěl být aktivně v terénu, tudíž to nakonec padlo celé na něj, jakožto další nejstarší mužský potomek. Hodně špatně svůj post snáší a pravděpodobně by neměl problém uvolnit místo jednomu z jeho nevlastních sourozencům, ale bohužel nemá zrovna na výběr, ačkoliv by se klidně mohl rozhodnout odporovat, nikterak se mu do toho nechce. Přeci jenom si nemá na co stěžovat, když to má fůru pozitivit. Majora navíc vedou mnohem dále než předešlé generace, celkově je radikálně využívaný k tomu, aby dostal rodinu na výsluní ještě více, než jsou. Není divu, když je snad každý do jednoho až nechutně ambiciózní, obzvlášť po nástupu Invicta Roycastera, poněvadž už nechtěl být jen hloupým kapitolským psem, který udělá vše, co si Kapitol vyžádá, a zbytek rodiny s tím jednotně souhlasil. Později to taktéž dost ovlivnil Elijah Wesmyron, s nímž má spousta z rodiny problém, to samé platí i Majorovi, i když si s tím člověkem hlavu moc neláme, jelikož ho má jen za nějakého dědka. Co se týče loajality vůči Kapitolu, tak je i přes vrtkavé situace stále dost pevná. Na systému Panemu by ovšem nic neměnili, ale jsou toho názoru, že by to bezpochyby zvládli vést lépe, proto takové prahnutí po moci. Peníze mají, Druhému kraji téměř vládnou, což je primární důvod, proč nejsou zrovna s některými v kraji za dobře. Záleží na lidech, ale vždycky se naleznou ti, kteří závidí nebo jenom prostě nesouhlasí s jejich mravy. Tu patriotickou hrdost Druhého kraje mají sice hluboce zakořeněnou, ale byli vychováni odlišně od majority krajanů, zejména Majorova generace.


  • Thelxinoë Roycaster × xxx
  • Xanthé Alexis Roycaster × xxx

  • zvýšené útoky (max. 20) na jeden vybraný boj

Death Race



časová náročnost
střední
doporučený počet postav
2

Sunday, August 30, 2020

Schedule: 141th Annual HG


THE REAPING • 25.9. – pátek

Průběh Sklizně je velmi jednoduchý a podobný jako ve filmu, pokud není majorem řečeno jinak. Každý rok je povinnost zhlédnout propagandu. Poté se vyberou dobrovolníci, v případě, že se jich přihlásí více, jde do arény ten nejrychlejší. Jestliže se nikdo nepřihlásí, tak se následně může losovat splátce, je nutné se dostavit na chat – hlavně uvaděči!

Informace pro eskorty: Všechny dobrovolné splátce hlásíte privátní zprávou majorovi. Stejnou komunikaci využíváte pro získání jmen vylosovaných jedinců, výběr je vždy na admina, nikoliv na uvaděči. [plat: 100 kreditů]

Hned, jakmile bude zřejmé, že máte svoji postavu v Hladových hrách, musíte si domluvit kostým u stylisty. Požadujeme od stylistů, aby byli na chatu a s hráči se tak domlouvali online, pokud to však reálný život nedovoluje, hráč si ve svém zájmu musí napsat na e-mail. Odpověď byste měli od stylisty dostat bez výjimek pokaždé, jestliže se tak nestane, oznamte problém adminovi. Když se na to vykašlete, tak čas na lítost rozhodně nebude a jednoduše budou splátci bez kostýmů, čímž žádné body nezískáte. Rozhodně to nenechávejte to na poslední chvíli.

SKLIZEŇ
  • Kde: Městské centrum kraje
  • Kdy: 18:00 CET | 9am PST
  • Aktivita: Splátce za účast získá +1 bod, za dobrovolné přihlášení +2. Když to budete provádět jen kvůli bodům, je možné, že potom nedostanete vůbec nic za váš uvědomělý podvod, i když jste se sklizně zúčastnili.

ROZLUČKA S RODINOU
  • Kde: Městské centrum kraje [uvnitř radnice]
  • Kdy: 19:00 CET | 10am PST
  • Aktivita: Smíte vložit post sami za sebe, též odehrát hru s příslušníkem vaší rodiny nebo přítelem. Tato aktivita není nutná a žádné bonusové body nezískáváte.

CESTA VLAKEM
  • Kde: Vlak
  • Kdy: 19:20 CET | 10:20am PST
  • Aktivita: Volná hra. Nejste ve společném vlaku s jinými kraji – jen spolukrajan, váš tým a mírotvorci. Od tohoto momentu můžete již zlepšovat vztah s mentorem nebo získat nějaké body za hraní do obrany.

PŘÍJEZD DO KAPITOLU
  • Kde: Centralní terminál Coriolanus
  • Kdy: Záleží na kraji, časy získejte u adminů
  • Aktivita: Jakmile se dostanete do Kapitolu na nástupiště, mírotvorci vás musí prohlédnout. Není to samozřejmě nutné odehrávat, je to jenom doplňkové, kdyby se někomu zachtělo. Pokud se u někoho najde nevhodný amulet nebo je jich více než jeden, odstraní se s vědomím hráče. Splátce by si neměl do Kapitolu nic brát, ostatní věci budou zabavené, dostanete všechno nové a čisté. Kraje, které dorazí do Kapitolu dříve si mohou užít luxus v ubytovně a dát si relaxaci před velkou proměnou na přehlídku.

CHARIOT RIDES • 26.9. – sobota

Kostýmy zašlete nejpozději do 26.9. – 19:00, na e-mail: rpg-onhg@seznam.cz

Je nutné si o kostým napsat předem svému stylistovi, a to nejlépe hned po absolvování sklizně. Jestli se Vám stylista neozve do 10:00 v den přehlídky, tak poproste záskok nebo si vytvořte vlastní. Můžete se domluvit i se stylistou z jiného kraje, pokud není příliš zatížený. Nejvhodnější jsou kostýmy pasující k sobě, a proto si krajané nechte vytvořit kostým u stejného stylisty nebo se spolu alespoň domluvte. Sjednocené kostýmy jsou vždy lépe hodnocené.

Informace pro stylisty: Všem stylistům doporučujeme mít předem vytvořený návrh nebo už celý kostým, času na výtvor není moc. V případě, že nemáte čas vytvářet kostýmy, musíte se včas omluvit. Taktéž je nutností vždy hráči, co po Vás požadoval kostým, odepsat, v opačném případě dostanete sankci 5 000 kreditů a po druhém stejném incidentu bude postava smazána. Kostýmy musíte buďto kreslit, nebo používat grafické editory, výtvor musí být váš. Pokud už kopírujete něčí nápad, alespoň proveďte značné rozdíly, duplikáty nebereme vřele! [plat: 250-500 kreditů]

UBYTOVÁNÍ
  • Kde: Centrum splátců
  • Kdy: Podle toho, kdy dorazíte do Kapitolu. Délku cesty si vyžádejte u admina.
  • Aktivita: Volná hra, není možné se potkat s jinými kraji, kromě výtahu. V rámci pravidel Hladových her nejsou povolené návštěvy jiných pater.

PŘÍPRAVA
  • Kde: Kosmetické centrum
  • Kdy: 11:00 CET | 2am PST
  • Aktivita: Volná hra se stylisty a splátci, mějte na vědomí, že jste po celou dobu připevněni k preparačnímu stolu nebo v jiných zkrášlovacích místnostech se stylisty. Koho často uvidíte bude jedině stylista a váš krajan.

PŘEHLÍDKA
  • Kde: Stadión Aether
  • Kdy: 20:00 CET | 11:00am PST
  • Aktivita: Volná hra s ostatními přítomnými.

TRAINING DAYS • 27.9. – neděle→ 29.9. – úterý

Pokud si vyžadujete speciální zbraň, která v tréninkovém centru není k dispozici, ohlaste to při příchodu do výcvikového centra – poté Vám to jistě někdo "za scénou" přinese a můžete ji herně využívat. Seznam zbraní a vymožeností v centru si vyžádejte u admina. V centru se většinou nacházejí obyčejné zbraně, například třeba nenaleznete žádnou kusarigamu, pistole nebo plamenomet.

Domluva spojenectví v tréninkovém centru je povolená a též kontrolovaná, jinak si lze domluvit i s mentorem, který Vám jistě poradí, zda správně či špatně, to je na uvážení vaší postavy. Návštěvy jiných pater jsou zakázané. Žádné výtahové "kamarádíčkování" neplatí, výtah je rychlý. Veškeré kontakty s mentory Vám může najít i sponzory a nejen spojence. Dále je možnost si od nich vyžádat informace o aréně, avšak ne vždy to může být nápomocné. Mentoři se o aréně dozví maličkosti jen tehdy, pokud si sám vyžádá u majora.

TRÉNINK
  • Kde: Výcvikové centrum
  • Kdy: 8:00 CET | 11pm PST
  • Aktivita: Volná aktivita s trenérem nebo bez, taktéž shánění si spojenců. Trenér vám pomůže se zvýšením síly nebo obrany více než hra se splátci. Pouhá hra, kde spolu splátci jen komunikují nebo vytváří spojenectví, se nepočítá do tréninku, tudíž nemůžete získat sílu. Síla není lehce dosažitelná, proto nebuďte zklamaní, když nic nezískáte. Za 3 dny přece nikdo normálně nezesílí. Jedná se spíše o takové jedince, kteří nikdy vůbec nedrželi zbraň a mají minimum síly.

1. den: Během prvního dne se naučíte něco málo o přežití v přírodě, maskování a bylinkách. V některých situacích se maskování a bylinky úplně z rozvrhu smáznou a bude v programu technologie. Záleží na arénu, ale není to pravidlem. Pokud budou tvůrci zákeřní, mohou mást svým programem. Tedy se může stát, že se v rozvrhu sice technologie objeví, ale přesto se objevíte ve zcela zelené aréně. Další na rozvrhu jsou základy lezení na stěnu, zakládání pastí a ohně, plavání a dlouhé běhy či sprinty o čas. Při zájmu v oblasti vaření si lze samozřejmě ve speciální kuchyňské místnosti něco navařit nebo vytvořit jedy ze surovin, které naleznete v aréně. V místnosti se nacházejí i věci, co v přírodě jen tak nenaleznete, takže si můžete v podstatě uvařit i oběd pro sebe, jestli vám kapitolské jídlo moc nechutí.
  • body obrany a vitalita

2. den: Trénink v dnešním dni bude o něco náročnější než z prvního dne, kde jste mohli získat mnoho informací o přežití. Tentokrát se budete věnovat všech možných zbraních, poté máte možnost si i vylepšit své bojové schopnosti se zbraní zblízka i bez, sebeobranu a trénink čistě na fyzičku. Zkrátka vše, co se týká boje. Jestliže takový styl trénování není váš šálek kávy, můžete si obohatit znalosti v psychice a anatomii.
  • level a vitalita

3. den: Poslední den máte celý volný. Aktivita je jedině ve vašem zájmu, provádět můžete cokoliv, co jste mohli již v předchozích dnech. Můžete se klidně jenom flákat a lenošit ve svém patře, volba je na Vás. Trenéři mají v tento den volno, tudíž jedete sami za sebe. Neplatí však pro domluvené hodiny psychologie, anatomie a strategie.
  • body obrany, level (nezískáte další, jestliže máte již z druhého dne) a vitalita

PRIVATE TRAINING SESSIONS • 30.9. – středa

Svá soukromá vystoupení zašlete nejpozději do 30.9. – 22:00, na e-mail: rpg-onhg@seznam.cz

Soukromá vystoupení se nemusí tvořit jen klasicky RPG popisem s max. 500 slov, kreativní výstupy se velmi cení. Porota též miluje poslušnost, tudíž nikdy nezapomeňte na pozdrav a představení, jinak se může stát, že je hodnoceno hůře. Další možnosti, které můžete využívat jsou zasílání videí vašich schopností, kresby, jiné kreativní věci, které vás jenom napadnou. Úplatky nebereme, pokud nechcete dostat minimum bodů. Stává se, že je porota "zdrogovaná" a v náladě, tudíž je možnost, že Vám to vyjde, ale je to riziko. Rada je taková, že byste měli zabavit, nikoliv znudit. U textového zpracování hodnotíme nejen celkový text, ale i úpravu fontů, vizuální podobu, také třeba gramatické chyby a překlepy – ty jen v případech, kdy jsou texty nehorázně chybné. Hodnotí se z pohledu porotců a zčásti admina. + Připište hlavní zbraň. Musí mít svůj vlastní název – např. meč, palcát atd. Pokud je to věc, která je sestavená s více věcí nebo zbraní – hřebíky natlučené v baseballové pálce, nepatří to mezi zbraně, tudíž můžete mít v aréně jen baseballovou pálku a část s hřebíky si musíte dovytvořit jinak.

PROFILE EXAM • 1.10. – čtvrtek

O otázku si napište Jasmine Lombard, a to nejpozději do 30.9. – 20:00, odpovědi zašlete do 1.10. – 22:00, na e-mail: rpg-onhg@seznam.cz

V této části dostanou všichni splátci jednu a tu samou otázku, na kterou není třeba odpovědět, ale samozřejmě dostanete lepší bodové ohodnocení. Hlavní důležitou položkou je se jakkoliv představit a zarýt se divákům do paměti, zdali chcete ukázat svoje skryté talenty nebo předvést dojemný monolog je zcela na Vás. Profilové zkoušky provádíte sami za sebe, avšak se o pódium dělíte se svým krajanem, tudíž můžete vymyslet i něco společně. Pokud máte zrovna neaktivního krajana, nezoufejte. Nebudete hodnoceni jinak a vůbec nikterak hůře, tím pádem o body nebudete ochuzeni. Opět máte za úkol nás pobavit, ovšem v téhle části je to plně z pohledu Kapitolanů. Nepište, co si osoba povídá ve své hlavě, všechny myšlenky stranou (texty kurzívou), jinak máte snížené body.

PŘÍPRAVA
  • Kde: Kosmetické centrum
  • Kdy: 8:00 CET | 11pm PST
  • Aktivita: Volná hra se stylisty a splátci, mějte na vědomí, že jste po celou dobu připevněni k preparačnímu stolu nebo v jiných zkrášlovacích místnostech se stylisty. Koho často uvidíte bude jedině stylista a váš krajan.

ROZHOVORY
  • Kde: Stadión Aether
  • Kdy: 20:00 CET | 11am PST
  • Aktivita: Volná hra s ostatními přítomnými, ale všechny probíhají předem přes e-mail.

THE GAMES • 2.10. – pátek

Jestliže máte ještě nějaké dotazy, administrátoři jsou Vám tento den před vpuštěním do arény zcela k dispozici. Hrát můžete stále na ubytovně, dokud není řečeno, že jsou splátci již na cestě do arény.

Jako hráči byste měli dorazit na chat. Pokud máte problémy se dostavit, napište nám dříve, než vše začne, ať Vám můžeme poslat odkazVelmi doporučujeme být na discordu aktivní při Quarter Quell a Pentagames, kde se pravidla mění. Je tam pravděpodobné zmatení, bez komunikace admina to správně neodehrajete a zbytečně se tím poškozujete.

ZAČÁTEK HER
  • Kde: NonRPG chat [nováčci nezbytně]
  • Kdy: 19:00 CET | 10am PST

9th Victory Tour



  • PANEM [ vlak a kraje ] > 31. 8. - 11. 9.
    • 12.- 1. kraj - Proslovy, rozhovory s vítězi – obyvatelé mohou oslovit vítěze.
  • VEČÍREK VÍTĚZŮ [ Kapitol ] > 12. 9. od 18:00
    • místo: Prezidentský palác
    • téma: vojenství (uniformy - kombat nebo dress blues)



PROSLOVY



  • DISTRICT 12
Theo WadsworthNa pódium se dostaví za doprovodu svých dvou psů, kteří se z arény dostali spolu s ním. Poslušně mu každý z nich sedí z jedné strany a jakmile na něj dojde řada, tak spolu s ním dojdou až k mikrofonu. Trochu nervózně si odkašle, než promluví. „Zdravím vás, obyvatelé Dvanáctého kraje,“ poví na uvítanou a pohledem zabloudí k fotografiím splátců z jeho ročníku. Utvoří se mu v krku knedlík, protože je to celkem podpásovka, neboť oba splátce má na svědomí. Rozumím tomu, že mě zde asi nikdo z vás nepřivítá zrovna s otevřenou náručí a nezazlívám vám to, rozpovídá se po menší odmlce. Scout Maddox i Paxon Fates,” postupně rukou ukazuje na jejich fotky, ”byli oba nesmírně stateční a zasloužili by si tady teď stát. Přijměte prosím moji upřímnou soustrast za vaši ztrátu, přiloží si ruku na srdce a pokorně sklopí pohled. Ačkoliv měl připravenou srdceryvnou řeč, najednou mu to v této situaci vůbec nepřijde adekvátní a tak značně improvizuje. Ani jednoho z nich jsem příliš neznal, ale jistě to byli dobří lidé, kteří teď někomu chybí. Nemohu vrátit, co se stalo, ale věřím, že si z nich vezmete příklad a nevzdáte se tak jako oni! Prudce zvedne pěst do vzduchu a poté už s pokývnutím hlavy ustoupí dozadu, aby dal prostor ostatním. Ruce zaboří do chlupů svých čtyřnohých mazlíčků a po celou tu dobu už jen kouká před sebe, než se zase vrátí do vlaku. +1
  • DISTRICT 11
Anniston Irvine-Duesenberry: Dorazila s dalšími vítězi do Jedenáctého kraje. Vystoupila z vlaku snad poprvé za turné, u Dvanáctky neměla co říct, splátci z Dvanáctky z jejího ročníku nestáli za mnoho. Což tady neplatí ani v nejmenším. Náměstí plné místních a velké obrazovky, kde na ní z jedné koukal Enrique Charania a z druhé snad vyčítavě, snad plna odvahy koukala Scarsia Aigle Nyph'thriss, a pod níž byla celá její rodinka. Enrique jí nic neříkal, v aréně se nepotkali, zato se Scarsií se poznala více než osobně. Boj s ní jí mohl nasměrovat dvěma směry, buď do dřevěné rakve a domů a nebo do finále. Stalo se, co se stalo. Plná trémy, již však na sobě nedala znát, přistoupila k mikrofonu a spustila. „Zdravím všechny místní. Ráda bych zde na místě řekla několik slov o vašich splátcích, jež soutěžili v ročníku se mnou. Hlavně však o Scarsii. Enriqua jsem neznala, ale jistě neudělal vašemu kraji ostudu.“ Pohledem koukne na rodiče pod obrazovkou a pohled je to přímý, i když má nutkání cuknout, neučiní tak. „Scarsia byla můj druhý protivník v aréně. Nebudu lhát, jakožto splátce profesionálního kraje jsem v ní neviděla velkého soupeře a čekala jsem snadný boj. Dostala jsem však nejen to. Dostala jsem boj, kde nesoutěžili proti sobě splátce z bohatého a chudého kraje, ale boj, kde se střetly vyrovnané splátkyně po všech směrech. A musím se tu před vámi všemi Scarsii upřímně uklonit za předvedený výkon.“ Dá pěsti k sobě a ukloní se. „Bojovala statečně, byla velmi odolná a silná. Musím říci, že jsem ji podcenila. Když v jedné fázi boje odrazila můj útok, tušila jsem, že můj život je u konce. A nebylo by to překvapení. Pak se však úplně odražení podařilo i mě a to rozhodlo. Myslím, že kdyby boj trval ještě jedno kolo, získala by velmi cennou trofej.“ Na chviličku se odmlčí a pak pohledem zabrousí opět ke Scarsiině rodině, ke které bude směřovat další část proslovu. „Vychovali jste silnou a bojovnou mladou ženu, se kterou mi bylo ctí bojovat a která se nikdy nevzdala a měla vše pod svou kontrolou. Za to vám děkuji. Rozhodlo štěstí a myslím, že kdybychom nebyly limitovány životy, asi bychom bojovaly dosud. Nechť odpočívá její duše v klidu a pokoji, zaslouží si je. Děkuji a přeji pěkný den.“ Rozloučí se a ustoupí do pozadí, než dostanou pokyn k odchodu do vlaku. +2

Nadir Calloway: Ve Dvanáctce neměl co říct, tady sice také ne, ale i tak se rozhodl ukázat. Celé turné je blbost, ale byla by to ještě větší ztráta času, kdyby nikde nic neřekl, proto je tady a chce se alespoň trochu snažit. Trocha tréninku mluvení před lidmi mu neuškodí. Z každého pohybu i výrazu je na něm jasně poznat, že tu být nechce a nehodlá s tím nic dělat, tohle publikum mu za to nestojí. Slova se ujme jako první, aby to měl co nejdřív za sebou: „Abych pravdu řekl, na vaše splátce v mém ročníku si příliš nevzpomínám. To si neberte osobně, nebo klidně berte, je mi to jedno,“ pokrčí rameny a na tváři má celou dobu neutrální výraz. „Za celou arénu jsem se s nimi nepotkal, můžu tedy s klidem říct, že jejich životy na svědomí nemám. Věřím, že byste nejspíš byli radši, kdyby tu stál někdo z nich, ale smůla, jsem tu já a troufám si říct, že zaslouženě,“ jeho tón se rychle změní v otrávený, jelikož mu začínají docházet slova a to ještě ani nic pořádného neřekl. Za celou dobu nevěnoval davu jediný pohled, začal by být děsně nervní, kdyby si jeho přítomnost uvědomil, proto raději kouká kamkoliv jinam. „Celkově je to pro váš kraj skoro jako tradice, nebýt výrazní. Vždycky se tak nějak ztratíte mezi ostatními, neděláte nic pro to, aby si vás někdo všiml, to je smutný. Asi je ten pravý čas na tom trochu zapracovat. Přeci jen, všichni vaši vítězové už to mají za sebou a chtělo by to trošku oživit,“ očividně je mu dost jedno, jestli si jeho slova vezmou k srdci, nebo ne. „Třeba někdy v budoucnu překvapíte, co já vím. Dnes už vám ale nemám co říct,“ bez jakéhokoliv rozloučení odstoupí od mikrofonu a nechává prostor ostatním. +1

Theo WadsworthStejně jako v předešlém kraji, i zde je na pódium doprovázen svými dvěma psy, kteří mu poslušně postávají u nohy. Tentokrát si dá chvíli na čas, než se vydá k mikrofonu. „Přeji vám všem krásný dobrý den. Jak jistě mnoho z vás ví, jmenuji se Theo Wadsworth a jsem vítězem 137. Hladových her,“ představí se ve zkratce ze slušnosti. Pohledem při těchto slovech zabloudí směrem k fotkám padlých splátců z jeho ročníku. Tentokrát se mu slova nijak nezadrhnou v krku, neboť ani s jedním se jeho cesta nijak výrazně nezkřížila. Naučený text se mu tedy říká podstatně snadněji a tentokrát nemá tendenci improvizovat. „V mém ročníku bylo ztraceno třiadvacet mladých duší a dvěma z nich byly právě Belatrix Hope a Keith Morrison. Ačkoliv mne mrzí vaše ztráta, moje slova lítosti vám je bohužel nevrátí,“ povzdechne si a na chvíli sklopí pohled, než opět pozvedne oči ke shromážděným divákům. „Vsadím se, že ve vašich vzpomínkách však oba žijí stále dál a tak by to mělo být. Myslete na ně jen v tom dobrém,“ povzbudivě se pousměje na zbývající rodiny, které stojí u fotografií. „O vašem kraji jsem měl dnes možnost se dozvědět jednu velmi překvapující věc,“ pokusí se svůj monolog přesměrovat na trochu lehčí notu. Schválně se své posluchače snaží trochu napínat, než nakonec s lehkým úsměvem na tváři pokračuje. „Nikdy jsem si nedokázal představit v jakých podmínkách zde asi tak žijete. Takže když jsem dnes váš kraj spatřil, najednou mi to všechno krásně zapadlo do sebe a pochopil jsem, že máte jednu obrovskou výhodu. Možná nemáte možnost trénovat v profesionálním centru, ale máte něco mnohem důležitějšího. Uhádl by někdo z vás, co mám na mysli?“ zeptá se vřele a rozhlédne se po přítomných lidech, jestli někdo bude mít odvahu něco říct. Nakonec pokračuje sám, „kuráž. To je to, co mám na mysli. Všichni do jednoho jste natolik zoceleni zdejšími podmínkami, že v sobě máte velmi silného ducha a to je dle mého názoru v dnešní době to nejdůležitější. Se zbraní se naučí kdekdo, ale když vám chybí touha bojovat, je vám zacházení se zbraní k ničemu. Dovolte mi proto menší radu. Uchovejte si svoji kuráž i nadále a opatrujte ji jako ten nejkřehčí kvítek, který je potřeba řádně vypiplat, aby vyrostl do překrásné květiny. Věřím, že to nebude trvat dlouho a najde se mezi vámi,“ ukazováčkem přejede po přítomných, aby jeho slova byla ještě důraznější, „někdo, kdo ukořistí vítězství pro váš kraj. Všem vám moc držím palce!“ zatne obě ruce v pěst, aby svá slova podtrhl. „A to ode mne asi bude vše. Děkuji vám, že jste si mne vyslechli. Přeji vám všem jen to dobré do života. Mějte se tu hezky,“ maličko jim zamává, než ustoupí od mikrofonu a opět jen netrpělivě očekává návrat do vlaku. +3
  • DISTRICT 10
Nadir Calloway: Dnešní proslov bere jako povinnost, jelikož má jednoho z těch splátců na svědomí. I tak se ale tváří stejně kysele jako v Jedenáctce, protože se mu do žádného mluvení opět nechce. Nedá se ale nic dělat, když už je tady, neodejde jen tak pryč. Pomalým krokem se přesune k mikrofonu. „Jak asi víte, vyhrál jsem 136. Hry. Už od toho nějaký ten pátek uběhl, asi bych zvládl mluvit lépe, kdyby ten zážitek byl trošku čerstvější,“ trošku uhne od tématu, které chtěl rozebírat, protože ho to v tu chvíli zrovna napadne. To, jak na své vítězství hleděl tenkrát, je neskutečně jiné oproti tomu, jak na něj hledí teď. „Každopádně, co jsem chtěl říct… Při mojí cestě za vítězstvím jsem narazil na vašeho splátce, Sammuela. Byla by to lež, kdybych se snažil tvrdit, že mě mé počínání mrzí. Zabil jsem ho vědomě a mít šanci prožít arénu znovu, udělal bych to i podruhé, tak to prostě je. Smrt k aréně patří a on měl zrovna tu smůlu, že byl ve špatné chvíli na špatném místě a připletl se mi do cesty,“ řekne dost monotónně a na konci zvedne hlavu. „Moje falešná lítost vám ho nevrátí, ale věřte mi, že to nebylo nic osobního,“ věnuje krátký pohled jeho rodině a poté ho zase zaryje do země. „Harriet na svědomí nemám, ale vím, že byla zabita krátce po Sammuelovi. Je to pech, když oba splátci z jednoho kraje umřou hned u Rohu,“ víc k ní nemá co říct, takže tím povídání o splátcích ukončí. „To je vše,“ opět se neobtěžuje s loučením a odchází od mikrofonu. +1

Theo WadsworthK mikrofonu opět přistoupí za doprovodu svých čtyřnohých miláčků. Trochu si odkašle, než promluví. „Zdravím vás, obyvatelé Desátého kraje. Na úvod bych rád poděkoval všem, kteří se sem na nás přišli podívat,“ pokývne hlavou a očima zabloudí k lidem, kteří stojí pódiu nejblíže. Poté uchopí mikrofon do ruky a sundá ho ze stojanu. Dojde k okraji pódia a posadí se, takže jeho nohy visí dolů. Nebojí se, že by ho někdo neviděl, neboť kamery ho dobře zabírají, zároveň si přijde alespoň trochu blíž k těm lidem tady na náměstí. Po obou stranách se mu usadí jeho psi, na které se podívá, než ve své promluvě pokračuje dál. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl tak dobře porozumět lidem z jiného kraje, ale v momentě, kdy jsem v aréně obdržel nového společníka,“ podívá se na pravou stranu na svého pudla, „jsem vám byl blíž, než bych si kdy jen myslel. Najednou jsem pochopil, že to zvíře si dobrovolně nevybralo, že by se v aréně chtělo ocitnout, na rozdíl ode mne. Cítil jsem zvláštní nutkání ho odsud dostat a nechtěl jsem, aby mu kdokoliv ublížil,“ maličko se pousměje, když vidí oba pejsky, jak koukají na lidi na náměstí, jako by právě vůbec nemluvil o nich. Podrbe oba čtyřnohé chlupáče na hlavě. Následně hlavu otočí zpět k publiku. „Vsadím se, že tu teď nejsem jediný, pro koho by bylo snadnější ublížit člověku, než zvířeti,“ trochu nervózně se zasměje. „Kam tím ale mířím,“ vrátí se zpět na trasu svého povídání, neboť se mu zdá, že se mu myšlenky trochu rozutekly, „chtěl jsem tím říct, že ačkoliv se na první pohled můžu od vás zdát odlišný, není tomu tak. Profesionální výcvik nás nijak nedefinuje, to kým jsme se ukáže právě tím, jak zacházíme s němými tvářemi, jako jsou právě zvířata.“ Jak se rozpovídává, tak postupně působí podivně klidně, jako by seděl někde venku na lavičce a povídal si s kamarády. „Nicolette Desantis a Emmet Maxingine byli oba stateční bojovníci, kteří se nebáli postavit problému čelem, za což si zaslouží respekt. Bohužel jsem je neznal nijak blíž, ale jistě to byli dobří lidé. Mrzí mě vaše ztráta,“ podívá se k fotografiím splátců a zastaví se pohledem u rodiny chlapce. „Emmet byl silný soupeř, můžete na něj být hrdí. I na Nicolette. Oba si to zaslouží, aby se na ně vzpomínalo v tom dobrém,“ pokývne maličko hlavou. Poté už ladné vyskočí zpět na nohy a upevní mikrofon zpět na stojan, „můj čas se bohužel již pro dnešek naplnil. Jsem rád, že jsem tu dnes před vámi mohl být a snad se ještě někdy uvidíme. Mějte se tu krásně a krásný zbytek dne!“ pošle do publika vzdušný polibek, než od mikrofonu odstoupí do pozadí. +3
  • DISTRICT 9
Nadir Calloway: Další kraj, kde má někoho na svědomí. Přijde mu, že všechno, co chtěl, řekl už včera a teď už se bude jen opakovat, což ho hrozně štve. Když na něj přijde řada, dostaví se k mikrofonu a na chvíli jenom prázdně kouká do davu. „Devítka mě nikdy nezajímala,“ vyhrkne ze sebe najednou, nejspíš to nemělo být řečeno nahlas, ale teď už s tím nic nenadělá a musí s tím dál pracovat. „Vždycky jsem rád mluvil na rovinu, takže se omlouvám, jestli tím někoho urážím,“ pokrčí rameny a na tvář nasadí otrávený výraz, který značí, že tu omluvu nemyslí úplně vážně. „Brant, má druhá oběť… Co si budem, nedal jsem mu ani možnost se bránit, což je poměrně sviňský, ale v aréně se fér nehraje. Dlouhé boje mě otravují, a jelikož jsem si šel pro výhru, stejně by dříve nebo později nějakým způsobem umřít musel. Když se to tak vezme, možná měl štěstí, že to schytal už takhle na začátku. Savana není úplně místo, kde byste chtěli strávit dlouhou dobu. Nevím, jak ostatní, ale mě to tam začalo otravovat asi tak po pěti minutách, takže tak,“ řekne a odkašle si. „K Elyon asi nemám úplně co říct, vůbec jsem se s ní nepotkal, ale také měla tu smůlu, že narazila na profíka. Když se pak vezme v potaz ještě její věk, všichni si asi zvládli dát dohromady, jak to s ní dopadne,“ vyjádří se stručně i k dívce. „Omluvu ode mě nečekejte, svých činů nelituju. Aréna je aréna, přežije ten nejlepší a ani jeden z vašich splátců to nebyl,“ skloní hlavu a s těmi slovy se vzdálí. +1
  • DISTRICT 8
Theo WadsworthI v tomto případě má po boku své věrné společníky, kteří jej následují na každém kroku, aniž by je měl na vodítku. Kolem krku mají obojky posázené diamanty, na nichž se houpou jmenovky. Lidé v prvních řadách s dobrým zrakem tedy mohou rozeznat jména pejsků. „Zdravím vás!” poví energicky a rozpřáhne ruce, jako by se snažil všechny obejmout. Na tváři se mu usadí milý úsměv. „Jsem rád, že jsem konečně na vlastní oči mohl spatřit váš kraj. Ať tomu věříte, nebo ne, slyšel jsem o zdejším prostředí velmi mnoho, ale nedokázal jsem si nic z toho pořádně představit,” trochu nervózně se zasměje a podrbe se na zátylku, to co slyšel nebylo zrovna lichotivé, ale to jim neplánuje vykládat. „Alespoň již nyní chápu, kde vaši splátci berou tak tuhý kořínek,” pokývne hlavou. „Ashlinn Scaev,” poví její jméno a otočí se k její fotografii, „bohužel neměla příliš možností se předvést, neboť jí byl osudný střet s profesionálkou. Štěstěna bohužel nestála po jejím boku a věřím, že vás to jistě velmi mrzí. Ačkoliv jsem se s ní osobně nesetkal, na první pohled se nezdála být jako špatná dívka,” pokrčí rameny. „Archibald Chadwick byl na arénu příliš mladý, co si budeme nalhávat. O pár let později by jistě ukázal své kvality, ale bohužel osud tomu chtěl jinak. I jeho ztráta pro některé z vás musela být jistě velmi těžká,” s posmutnělým výrazem ve tváři hlavu otočí směrem k chlapcově fotografii. „Sice jejich ztráta není přílišnou motivací pro vás ostatní,” podívá se mezi lidi na náměstí, „ale určitě ve vás chuť k přežití je. Nebojte se to ukázat a rvát se o svůj život. Vytřete všem zrak!” poví povzbudivě a zatne ruku v pěst, čímž se mu napnou svaly na rukou a je to jasné gesto pro to, aby tihle lidi byli silní. „Nebojte se zúročit své zkušenosti z přežívání v kraji i v aréně,” dá jim na závěr i takovou menší radu, neboť se mu zdejší prostředí zdá nehostinnější než to v aréně. „Díky za vaši pozornost a nezapomeňte, sleduji vás, tak se snažte,” zazubí se a s malou úklonou ustoupí dozadu, kde vyčká do té doby, než opět zamíří k vlaku. +3

Nadir CallowayOsmička je dalším krajem, který si tak nějak nemůže nechat ujít, když odsuď někoho zabil. Sice už začal uvažovat nad tím, že na to začne kašlat, protože se nechce opakovat a nic moc nového už asi nevymyslí, ale nakonec se rozhodl, že to prostě přetrpí a odbude to. Absolutně mu nevadí, že jeho proslovy zní v kontrastu s dalšími vítězi dost necitelně, hrát si na někoho, kým není, nepatří mezi jeho oblíbené aktivity, takže se tady nehodlá přetvařovat a tvrdit nějakým sockám, jak moc ho mrzí, že jim zabil děcko. Jakmile je u mikrofonu, začne mluvit: „Máte to tu dost ponuré,“ zamračí se, „ale to je asi vedlejší. Jen mě to tak napadlo,“ dokončí myšlenku a nevlídný výraz mu na tváři zůstává. „Obyvatelé vašeho kraje jsou známí pro svou kreativitu, což je fajn, jen to je docela k ničemu, když jde o záležitosti, jako je třeba aréna,“ snaží se jim naznačit, že zrovna většinou nepatří mezi favority. „Někomu to prostě není souzeno, pro mě třeba nemyslitelná věc, ale vy s tím žijete. Zajímavý, jak to je všude jinak,“ připadá mu, že plácá nesmysly, jelikož opravdu nemá co říct. „K vašim splátcům se vyjádřím stručně. O osudu Caitlyn toho moc nevím. Byla dítě, nikdy to není úplně pěkné, když jde do arény někdo takhle mladý. Ani mě nepřekvapuje, že to nebyl profík, kdo ji zabil, na takovéhle splátce jdou jen ubožáci. Nejspíš na ni můžete být pyšní, nevypadala, že jí to bylo úplně jedno, což je velký plus, jelikož většina lidí v mém ročníku se chovala, jako když jdou dobrovolně na porážku,“ pokrčí rameny a následně si ruce založí na hrudi. „Ten kluk, Marian, byl moje práce. Neukázal žádnou snahu se bránit, proto to bylo poměrně rychlé. Setnutá hlava je nehezká smrt, to uznávám, ale v aréně nad tím zkrátka nepřemýšlíte. Klidně mě za to nesnášejte, jestli vám to pomůže,“ v jeho hlase není slyšet jediná výčitka, očividně si byl moc dobře vědom toho, co dělá a nemrzí ho to. „Víc toho na srdci nemám,“ oznámí jim a odejde pryč. +1
  • DISTRICT 7
Anniston Irvine-Duesenberry: Proti svému plánu se rozhodla vystoupit i v Sedmičce, ačkoli s jejích reprezentanty neměla žádnou formu spojenectví nebo boje. Vyšla tedy na pódium a tady ji chvíli trvalo, než se zorientovala, kde jsou obrazovky. Nebyly tak velké, přesto portréty Acanthy a Kaizena hleděly stejně namíchnutě a provinile, jako všechny předtím, i když nebyla jejich katem. „Dobrý večer všem v Sedmém kraji. Možná jste překvapeni, proč zde vystupuji, ačkoli jsem s nikým z vašich splátců v mém ročníku nezměřila své síly. Je to ale prosté. Chci se tu zmínit o Kaizenovi.“ Podívá se na pozůstalé pod jeho projekcí a kývne hlavou. „S Kaizenem jsem sice nebojovala, ale sledovala jeho boj s profesionálem z Dvojky. Hra došla do fáze, kdy bylo jasné, že vítěz toho boje mě bude čekat ve finálovém duelu. A může to znít jako alibismus, ale já mu ve skrytu duše fandila. Kluk ze Sedmičky se pro mě, kdy jsem unikla jedné smrti a byla čerstvě po boji, zdál jako snazší sousto než silný kluk z Dvojky. Bohužel, moje přání se nesplnilo a Kaizen padl. Přesto si myslím, že zanechal úžasný dojem a postavil se mu s odvahou vašemu kraji hodnou. Finále s klukem z Dvojky bylo sice napínavé, ale po tom, co jsem viděla, by Kaizen dokázal předvést stejnou vyrovnanou show. Nestalo se tak a poslal na mě Dvojku. Nemůžu mu to mít za zlé, asi to tak muselo být. Můžete na něj být hrdí, i když mezi vámi už není.“ Na rozdíl od Jedenáctky se jí tu mluvilo daleko snáze a lépe, nebyla to její oběť, na jeho smrt jen koukala. „Nakonec snad nezemřel nadarmo, jeho vrah zaplatil stejnou cenu. Není a ani nebyla to nějaká forma revanže, takhle to prostě bylo dané. Mějte krásné dny a díky.“ +1

Theo WadsworthUž se celkem stává tradice z toho, že je na pódium i k mikrofonu doprovázen svými čtyřnohými miláčky. Ani tento kraj není výjimkou. Přivlastní si mikrofon s obrovským úsměvem na tváři. „Ahoj, Sedmičko!” Zamává jim oběma rukama. „Jsem rád, že jste se sem přišli dnes podívat,” přivítá je, „jsem Theo Wadsworth, vítěz ze 137. Hladových her,” představí se, kdyby ho náhodou někdo nepoznal. „Správně bych vám zde měl promluvit o vašich padlých splátcích z mého ročníku,” pohledem se zastaví u fotek daných splátců, „byli jimi Kalypséa Paranneau a Caleb Chase. Oba by si jistě zasloužili lepší cestu, kterou by se měl jejich život odebírat. Bohužel buďme ale realisti. Nic s jejich osudem neudělám a rád bych tedy promluvil spíše k vám,” ukazováčkem přejede po divácích. „Vy totiž ještě ve své pozici můžete něco změnit a nenechat se v aréně tak snadno zabít,” poví povzbudivě, „možná váš kraj není vybavený výcvikovým centrem, ale určitě se v něm najdou věci, které vám arénu mohou dosti zvýhodnit. Jen zatněte zuby a nenechte se překvapit profíky se zbraněmi.” Očima zabloudí opět k fotografiím padlých splátců a všechny si je prohlédne. „Uvědomte si, že být vybraný do Hladových her není automaticky rozsudek smrti. V Kapitolu máte možnost se naučit alespoň základy se zbraněmi. Navíc být vítězem je skvělá jízdenka k lepšímu životu. Takže bojujte a nevzdávejte se! Nikdy nic není ztracené, když uslyšíte své jméno z úst uvaděče, je to jen brána k lepším zítřkům, pokud situaci využijete ve svůj prospěch,” pokývne na ně hlavou. „A to by ode mne asi bylo vše,” pousměje se a se spikleneckým mrknutím ustoupí od mikrofonu. +2
  • DISTRICT 6
Nadir Calloway: Po dni pauzy se rozhodl opět pronést pár slov, jakkoliv se mu to hnusí. Šestka mu přijde jako neskutečně nudný kraj, ale jelikož odsuď zabil oba splátce, je to docela povinnost. Z celého tohohle kraje má fakt debilní pocit, proto je jeho nálada ještě horší než obvykle. „Že by mě váš kraj ohromil, to se opravdu říct nedá,“ prohlásí hned poté, co se dostane k mikrofonu. „Stejně tak mě neohromili ani vaši splátci. Jak asi víte, oba dva tu dnes nejsou kvůli mně. Neberte to jako nic proti vám, prostě jsem šel po každým, kdo se mi připletl do cesty a k jejich smůle to byli zrovna oni dva,“ řekne a chvíli mlčí. Opravdu se mu dnes mluvit nechce, takže přemýšlí, že to takhle ukončí, ale pak se ještě rozmluví: „Na toho kluka si vzpomínám, byl pořádná osina v zadku. Furt si nedal říct, že nemá šanci a bránil se, co to jen šlo. Myslím, že si za to zaslouží obdiv, minimálně váš. I když jsem z toho boje vyšel jako vítěz já, což se dalo očekávat, alespoň to nevypadalo úplně marně. O Zoelle se to říct nedá, ale té jsem nedal ani šanci, takže se to dá pochopit.“ I když to mile vůbec nezní, je to asi ta nejmilejší věc, co by byl kdy sockám schopen říct, za normálních okolností automaticky lidi z těchto krajů označuje za naprosto neschopné a nepotřebné. „Nemění to ale nic na tom, že by se klidně oba dva mohli snažit víc. Očividně to dokážete, když chcete. Jednu dobu byli furt vítězové od vás, tak nevím, kde se to zaseklo. Když nic neděláte, dáváte nám to zadarmo a to není sranda pro nikoho, tak se vzpamatujte,“ ukončí tím své povídání. Nemá potřebu se loučit a je mu celkem dost jedno, že to nechává poměrně otevřené. Ať si z toho každý vezme co chce, jemu to může být jedno. +2
  • DISTRICT 5
Nadir Calloway: Konečně je za polovinou, z čehož má docela dobrou náladu, a proto mu proslov v Pátém kraji přijde jako výborný nápad. Není nad dělání si srandy z cizí neschopnosti a v tomto kraji si to může dovolit. „Čau,“ poprvé se obtěžuje pozdravit, jelikož se mu dneska prostě chce. „Tohle turné vás asi musí docela štvát, ne? Měli jste tu mít vlastního vítěze a nemáte nic, to asi docela zamrzí, zvlášť když byl první po tolika letech,“ celé to zní dost rýpavě, i když se o to pravděpodobně ani nesnaží, prostě to tak vyznívá nějak samo. „Vaši splátci v mém ročníku byli jedna velká tragédie, fakt že jo. To jste na tom fakt tak špatně, že v tý aréně prostě chcete jen umřít? Chápu to v těch nižších krajích, ale tady mi to do hlavy úplně nejde. Buď vám chybí motivace, nebo jste naprosto neschopní, nevidím v tom jiný důvod. Osobně jsem se s nimi nesetkal, takže nemůžu soudit úplně, i tak bych jim ale jakkoliv negratuloval k jejich výsledku, je to takovej průměr. Pro vás asi dobrý, ale já bych byl zklamanej, kdybych jim fandil,“ prozradí jim svůj názor. Jak je již tradicí, nebere si servítky a zkrátka říká to, co ho napadne. „Fakt mi přijde divný, že tady musím rozebírat něco, co se stalo před tolika lety. Pro mě je to úplná věčnost, život jde dál, tak proč se k tomu vracet? Vesměs bych vám ale asi neřekl nic jiného, kdybych tu stál hned po výhře. Cursea i Russel prostě nebyli zajímaví, to je můj názor,“ pronese a zamračí se. „Můžem si promluvit, až si vaši splátci pozornost zaslouží,“ dokončí svůj projev a odejde. +1

Theo WadsworthPředstoupí k mikrofonu a dřív, než promluví, tak ještě pohledem zkontroluje oba psy po svém boku. Pohladí se po hlavě, načež se pustí do povídání. „Ze všeho nejdříve bych vás všechny zde chtěl srdečně uvítat,“ usměje se na své publikum sladce. „Mé jméno je Theo Wadsworth a zvítězil jsem ve 137. Hladových hrách,“ představí se ještě v rychlosti. „Avšak dnes tu nejsme proto, abychom mluvili o mě, ale o nich,“ rukou pokyne k fotografiím padlých splátců z jeho ročníku. „Mnoho z vás jistě Justine Slater a Jacka Dowla znali asi tak moc jako já, ale věřím, že mezi vámi byli i tací, pro které oba tihle lidé znamenali opravdu mnoho,“ zapátrá pohledem mezi shromážděnými lidmi, jako kdyby snad očekával, že se ti lidé sami přihlásí. Po krátké odmlce nakonec pokračuje dál, „Justine byla opravdu dívka nezkrotná a odhodlaná. Osobně jsem se s ní nesetkal, avšak z rekapitulace bylo vidět, že ji nic nezastrašilo,“ maličko se pousměje a vypadá, jako by snad vzpomínal na nějakou hezkou chvíli s ní. „Bohužel jí bylo osudné setkání se zelenou tekutinou, ale věřím, že kdyby tomu nebylo, tak by ještě pořádně zamíchala kartami!“ Pokývne hlavou a podívá se na fotografii malého klučiny, „chlapec na tohle nebyl připravený, nebylo to vůči němu fér,“ povzdechne si. Už to na chvíli vypadá, že se svým proslovem skončil, když ještě pozvedne hlavu k publiku. Zhluboka se nadechne. „A ještě jednu věc mám na srdci,“ začne pomalu a opatrně. „Dnes tu po našem boku měl stát ještě jeden úžasný vítěz. Tristan,“ po vyslovení jeho jména se na chvíli odmlčí, aby jim dal prostor informaci vstřebat. „Měl jsem tu nesmírnou čest se s ním seznámit jako jeho mentor a poznat, jak úžasný člověk to byl. Opravdu z celého srdce mne vaše ztráta mrzí. Zasloužil by si zde stát, protože věřím tomu, že by vám měl co říct a byli byste na něj jistě pyšní,“ posmutněle se pousměje. „Vzpomínejte na něj jako na vašeho hrdinu, protože na rozdíl od nás,“ ukáže na sebe a ostatní vítěze, „Tristan si musel arénou projít dvakrát a osudným se mu nestal žádný boj, nýbrž prostředí arény.“ Připomene jim trochu, aby na to nezapomínali. „Vezměte si jeho statečnost jako svůj vzor a dokažte, že Tristan nebyl jediný, kdo u vás dokáže vyhrát!“ vykřikne povzbudivě a pěst mu vystřelí do vzduchu. Potom už jen se zamáváním ustoupí od mikrofonu pryč. +3
  • DISTRICT 4
Theo WadsworthSnad poprvé za celou tu dobu je opravdu upřímně nervózní. Po celou cestu až na pódium upírá zrak jen ke kartičce se jmény. Má strašný strach z toho, aby je pověděl dobře. Zatím o ostatních mluvil jen naučené věci a nepředstavovalo pro něj potíž se přetvařovat, ale tohle je zcela jiná situaci. Ihned, jakmile jeho kroky zamíří k mikrofonu, tak mu dojde, že tady to nepůjde tak snadno. „Srdečně vás zde dnes všechny zdravím! Mé jméno je Theo Wadsworth a jsem vítězem 137. Hladových her,“ poví hned na úvod. Následně se trochu zarazí a odkašle si. Dává si tím čas, aby si všechny myšlenky řádně uspořádal. „Ve svém ročníku jsem proti sobě měl dva naprosto úžasné a nezdolné jedince. Byli jimi Demonica Rayana Thersix a Dominic Clevenger,“ jejich jména poví bez zaváhání, neboť je již zná skoro zpaměti, když si je na kartičce přečetl již tolikrát. „Osud Dominica nebyl lichotivý. Smrt mimo boj je pro profíka vždy nepříjemná. Ale vedl si statečně, to mu musíte nechat,“ pokývne směrem k fotografii padlého splátce. Poté se zhluboka nadechne a trochu si povzdechne. „Mnohem obtížnější částí pro mě je mluvit o Demonice,“ posmutněle se usměje a vypadá, jako kdyby vzpomínal na nějaké uplynulé zážitky. „Zpočátku jsem si nemyslel, že bych k sobě chtěl spojence, ale teď vím, že bez Demonicy by aréna nebyla ono. Byla to úžasná dívka, která ztělesňovala prakticky všechno, co si od spojence můžete jen přát,“ pousměje se maličko. „Věřím, že byste ji nyní mnohem raději viděli zde na mém místě a slyšeli její proslov. Opravdu k tomu nebylo daleko. Ovšem každý z nás měl svoji vlastní motivaci a vše, čím jsme si museli v aréně projít, si nakonec vybralo svoji daň,“ jeho výraz ve tváři vypadá upřímně zlomeně. Veškerý náznak úsměvu se vytratil. „To, že tu ale dnes stojím já, vůbec nic nemění na tom, že to byla neskutečná bojovnice! Pokud bych měl vrátit čas, vždycky bych si ji vybral jako spojenkyni, nic bych na tom neměnil. Byla silná, odvážná a odhodlaná to celé vyhrát,“ při vzpomínce na Demonicu se maličko pousměje. Kdyby si měl arénou projít znovu, opět by ji chtěl po svém boku. „Snažně vás proto prosím, nezapomeňte na ni. Mrzí mne, že jsem vás připravil o dceru, sestru, kamarádku, přítelkyni, ať už pro vás byla cokoliv. Avšak věřím, že nás tam zdola pozoruje a křiví obličej nad těmihle mými sentimentálními řečičkami,“ pobaveně se zasměje. „Pokud ale někdo z vás kdykoliv váhal nad tím, kdo by se měl stát jeho vzorem. Tak ona,“ ukáže rukou k fotografii Demonicy, „je tou pravou osobou!“ Na chvíli se odmlčí, když se zahledí na její fotku. Ačkoliv se může zdát docela bez svědomí, ohledně svých činů v aréně, tak její smrt ho upřímně mrzí. „Moje vítězství nepatří pouze mě, ale velkou zásluhu na tom má právě i Demonica, děkuji,“ to poslední slovo špitne téměř neslyšitelně. Pošle vzdušný polibek směrem k její fotografii. „Držte se tu a ať jsou vaši splátci i nadále takhle úžasní!“ poví povzbudivě, načež co nejrychleji ustoupí od mikrofonu. Začíná totiž na sobě pociťovat, že toho na něj je celkem dost a tohle téma by nejraději nechal uzavřené, pokud nechce nechat na povrch proplout své emoce. +3
  • DISTRICT 3
Anniston Irvine-Duesenberry: Dorazili do Třetího kraje. Neměla zde sice v plánu vystoupit, i když s jejich splátcem Spencerem si užila své a spíše by jej ještě dehonestovala, jak byl otravný, ale nakonec si to rozmyslela a rozhodla se vystoupit. Ta největší výzva ji však ještě čekala. Na pódiu jí hned do očí padly fotografie splátců Trojky, Atheny Lannigan a Spencera Aikena. Hned, co uviděla jeho fotku na obrazovce, jak se tvářil nesmírně důležitě, dala ruce v pěst, aniž by si to uvědomila. Ta malá otravná věc si troufla sebrat jí katanu a ještě si dovolila jí poučovat. Přijde k mikrofonu a začne: „Athena Lannigan a Spenger Aiken… ach… co říct. Athena jistě odehrála dobrý ročník, naše cesty se ale protkaly minimálně, neřku-li vůbec. Pokoj její duši. Osobně chci mluvit o Spencerovi.“ Skloní hlavu a v mysli zapíná mód sebezapření. „Jak začít? Nebudu zastírat fakt, že to byla malá protivná osobnost, která nezavřela pusu a neustále musela mít poslední slovo.“ Úlevně si oddechla, nechtěla to vytahovat, ale prostě nešlo jinak. „Ukázal však, že výška rozhodně nereflektuje odvahu a míru takové té zdravé drzosti. On byl toho jasným důkazem. Při boji s ním jsem se naučila fakt, že soupeř může vypadat sebesnadněji, boj s ním je však vyčerpávající stejně, jako s dalším profesionálem. V tak malém těle se kromě vědomostí skrývala i urputnost a hlavně vážnost, s jakou k tomu přistupoval. Sama jsem musela na něj pohlížet s patřičnou obezřetností, bojoval mou favorizovanou zbraní a uměl s ní zacházet opravdu skvěle. Ano, jeho rozumy byly poměrně otravným faktorem, dokázaly však rozhodit mou koncentraci a to musela být právě ta jeho tajná zbraň. Vsadím se, že proti stejně silnému soupeři by uspěl.“ Odmlčí se a napije se, aby zase mohla mluvit. „Naše cesty se sešly nešťastně. Je otázkou, kdyby sebral jiný druh zbraně, kam by došel. Tyhle úvahy jsou ale zbytečné a život mu nevrátí. Rozhodně však mou cestu ročníkem zkomplikoval, a ač to může znít nyní jako výsměch, ale není to výsměch, je fakt, že byl skvělým testem na úvod mé cesty. Osobně mu poděkovat za to nemůžu a tak alespoň takto děkuji. Ať jeho bojovná duše odpočívá v pokoji. Všechna čest. Děkuji za pozornost.“ +2
  • DISTRICT 2
Anniston Irvine-Duesenberry: Po odjezdu z Trojky si děsně přála, aby vlak měl nějakou poruchu a oni se zdrželi, nebo aby prostě něco jiného mezi nebem a zemí zdrželo cestu do Dvojky. Mírotvorci ve vlaku jí dávali svou přítomností najevo, že chuligány a podobná individua budou držet na uzdě, kdyby něco. Měla z toho obavy. Porazit Dvojku v přímém boji nedokázal jen tak někdo. A jakoby si to tu měla ještě jednou vyžrat, první, co uviděla, byla obrazovka s projekcí jeho portrétu. Mars se tvářil jako, že kdyby měl tu možnost, podruhé by ji už zabil a to daleko snáze. Excentricky vzhlížející holčinu na druhé obrazovce, Crimson Aswegan v aréně neviděla, rozhodně by si ji pamatovala. Lidé byli potichu, ale ty pohledy byly jeho injekce, které bolí a nejdou vytáhnout. Přistoupila k mikrofonu a znatelně vydechla. „Dobrý večer všem. Jsem tu, abych se zmínila o vašem splátci, Marsi Pylonovi. Byl první osobou, se kterou proběhla z mé strany nějaká forma interakce. Nic velkého, už pro naše kraje původu se nedalo nic velkého čekat. Hry se odvíjely a nakonec jsme se znovu potkali – ve finále. Jistě si to pamatujete, lidé, co znám, to vypráví jako nervydrásající boj. Někdo v tom viděl boj dvou velkých hrdých krajů, z nichž ani jeden neuznával porážku a počítal s vítězstvím. Rivalita, jež neměla snad obdoby. Přiznám se se vší upřímností, že během boje Marse a Kaizena se Sedmého kraje, ze kterého se profiloval můj finálový protivník, jsem mírně fandila Sedmičce. Takovou jsem měla obavu z Marsovy síly. Samozřejmě, byla jsem připravena na obě varianty, v mém rozpoložení, kdy jsem vydýchávala náročný boj s velmi silnou Jedenáctkou, byl však potenciální boj se Sedmičkou jako menší zlo. Nakonec jsem stanula ve finále proti vašemu Marsovi. Zpětně to beru jako správné řízení osudu.“ Na chvilku se odmlčí a rozhlédne se po lidech tady, jak odlišná vrstva lidí než byla v Jedenáctém a přesto na ni koukají úplně stejně jako oni. Pak pokračuje dál: „Ročník si zasloužil velkolepé finále a to dostal. Stanula jsem proti klukovi, který mě převyšoval ve všech fyzických ohledech a všeobecně vzbuzoval respekt. Boj s ním byl cestou do pekla, kterou bylo třeba postoupit a vrátit se z ní zpět, pokud to měla být cesta úspěšná. Nedávala jsem si velké šance. Síly chyběly. Jeho rány měly to, co mé občas už z vyčerpání postrádaly - přesnost a razanci. Přesto to vyšlo a já tu teď stojím. Dosud mám však v paměti jeho pohled při posledním mém zásahu. Zračilo se v něm všechno. Hrdost, síla, odvaha, ale i temperament a chuť vyhrát. Ten pohled mi z mysli nejspíše nikdy nezmizí, a dokud tam bude, bude Marsova památka žít a on nebude zapomenut. Můžete být na něj hrdí. Neudělal ostudu a do všeho šel, jak se patří a sluší. Nemohu vám ho vrátit, ale mohu říct, že měření sil s ním bylo tou nejtěžší zkouškou, kterou jsem během svého života a za léta tréninku musela projít. Zemřel jako pravý bojovník, proto bych byla ráda, kdybychom všichni zde dali pěsti k sobě a uklonili se mu ve vší úctě, kterou za předvedený výkon zasluhuje.“ Odstoupí od mikrofonu a s pěstmi u sebe se ukloní. „Děkuji a pěkný zbytek večera všem.“ Odchází od mikrofonu, a aniž by si toho lidé všimli, lesknou se jí oči, leč kapka slzy z nich neodkápne. +2

Nadir Calloway: Jeho dnešní energie je o poznání pozitivnější než při předchozích proslovech. Ještě aby ne, je přece doma. Výjimečně by se s opravdovým nadšením rval ke slovu první, Anniston ho ovšem předběhne, takže si musí počkat. Nenechává si tím kazit náladu a nechá ji se vykecat. Moc ji neposlouchá, protože ho upřímně nezajímá. Když skončí, pomalým krokem si to namíří k mikrofonu, u kterého se zastaví. „Čau!“ pozdraví dav a mírně se usměje. „Je hezký být doma,“ řekne a je na něm vidět, že to opravdu myslí vážně. Po pár dnech na cestách je fajn být zase ve známém prostředí. „Jestli mi tohle turné něco dalo, je to vděk za to, že pocházím zrovna odsuď. Můžu s klidem říct, že na Dvojku žádný jiný kraj nemá ani zdaleka, ať už jde o lidi, prostředí… Cokoliv,“ při zmínce jiných krajů se na vteřinu zamračí, protože na ně ani nechce myslet, ale na tvář se mu rychle vrátí úsměv. „Všechno, na čem mi kdy záleželo, pochází právě z tohohle kraje, a proto bude mít v mém srdci vždycky speciální místo,“ na chvíli se odmlčí, a pak pokračuje: „Sice tady zdaleka netrávím tolik času, jako dříve, ale určitě se sem rád vracím. Domov je domov, tečka.“ Pohled se mu zastaví na obrazovce s Amarellou. „Jak asi víte, zabil jsem v aréně svou krajanku, Amarellu. Nebudu vám lhát, úplně v lásce jsem ji neměl, neskutečně mě štvala už jenom svojí existencí, ale to teď může jít stranou. Nepochybně musela být do jisté míry schopná, když se dokázala dostat tak daleko. Sama mě požádala, abych ji zabil a myslím si, že by trpěla mnohem víc, kdybych to neudělal. Kdyby nic neřekla, nechám ji být. Do arény jsem sice šel zabíjet, ale vražda krajana nikdy nebyla v plánu, prostě se to nějak stalo a doufám, že to chápete. Vlastně, jestli je někdo, od koho očekávám, že tohle opravdu pochopí, jste to právě vy,“ poprvé vypadá, že ho jeho činy alespoň do jisté míry mrzí, i když je to z větší části hrané, protože ji opravdu neměl rád. Tady ale cítí, že by neměl říkat, jak je mu to jedno, protože lidi odsuď chce mít vždycky na své straně a nebude říkat nic, čím by se někomu mohl znelíbit. „Doufám, že až se tohle celé bude pořádat znovu, bude tu z Dvojky víc vítězů. Z těch ročníků, co byly po tom mém, byli nejblíže výhře Symon a Mars, kterých je opravdu škoda, ale nenechte se jejich osudem demotivovat. Věřte mi, když říkám, že všichni z vás jsou na arénu více než dobře připraveni a zvládnete vyhrát levou zadní, jen se toho nesmíte bát,“ řekne a doufá, že si to alespoň někdo vezme k srdci. Je to celkem děs, že naposledy vyhrál on. Opět si ale nedovolí říct nic, co by vyznělo špatně. Přemýšlí, jestli chce ještě něco říct, na nic ale nedokáže přijít „Tím bych to asi ukončil. Rozhodně mě nevidíte naposledy, takže na viděnou někdy jindy,“ řekne a hned po dokončení věty se odebírá pryč. +3

Theo WadsworthOpět nastal ten čas, kdy se mu na pódium nevystupuje zrovna s lehkostí. Jeho čtyřnozí miláčci mu však dodávají sílu. Oba pejsky vděčně pohladí a s výdechem se vydá k mikrofonu. Vůbec nikam se nehrne a vše provádí s ledovým klidem, ačkoliv uvnitř něj se veškeré emoce perou o otěže. „Zdravím vás, Druhý kraji. Jmenuji se Theo Wadsworth a podařilo se mi zvítězit ve 137. Hladových hrách,“ připomene se krátce. „Na úvod bych rád řekl jediné, děkuji!“ poslední slovo velmi nápadně zdůrazní. „Každý rok jdou váš kraj reprezentovat opravdu stateční a neohrožení hrdinové,“ rukou pokyne ke každé fotografii padlých splátců. Zastaví se u Simona. „Werritha Lauren Nywaive,“ dívčí jméno poví opravdu s velkou opatrností, aby jej nezkomolil. „A Simon Windsor byli hrdiny z mého ročníku. O dívce bohužel nemohu povědět nic moc osobního, ale rozhodně k ní bylo velmi neférové, co se jí stalo. Zbabělý čin jejího rádoby spojence je neodpustitelný. Každý by měl mít možnost se bránit a o svůj život bojovat. Věřím tomu, že ona by se jistě jen tak nevzdala,“ pokývne maličko k její fotografii, ale následně se pohledem opět zastaví u obličeje Simona. „Simon,“ poví jeho jméno a na chvíli se odmlčí, jako kdyby skládal dohromady ta správná slova. „Nevím, jak moc si na něj pamatuje,“ sklopí hlavu k německému ovčákovi po svém boku, „ale já na něj nikdy nezapomenu,“ pozvedne hlavu zpět k lidem na náměstí. „Jakožto obrovskému fanouškovi Hladových her, se mé finále stalo něčím, o čem se bude ještě dlouho mluvit a bylo to hlavně zásluhou mých spolubojovníků. Simon byl čestný a právě z toho důvodu byl ten boj natolik výjimečný. Musím se přiznat, že v ten okamžik, kdy už to byl každý sám za sebe a na spojenectví se nehrálo, tak jsem výhru přál nám všem. Všichni tři jsme došli tak daleko a všichni bychom si to zasloužili,“ pousměje se posmutněle. „Nicméně to se bohužel nestalo. Mrzí mne, že o život kvůli mě přišel někdo tak skvělý jako Simon. Přál bych si, abych se s ním mohl setkat za jiných okolností, neboť to byl ten typ člověka, se kterým si prostě padnete do noty,“ usměje se na fotografii chlapce. „Ačkoliv věřím, že pro někoho je jeho ztráta stále obtížná, tak dokud vzpomínka na něj bude v našich myslích, tak nikdy tak docela nezemře.“ Na chvíli se odmlčí. Přemýšlí, zda má říct něco dalšího, ale nakonec maličko pohodí hlavou a ještě se rozmluví. „V současné době máte spoustu skvělých vítězů, kteří vašemu kraji dělají dobré jméno. Věřím, že toto číslo není konečné a řady vašich vítězů se budou i nadále rozrůstat, neboť vaši splátci mají skvělého bojového ducha a profesionální trénink, což je vražedná kombinace,“ uličnicky se zazubí. „Všem vám přeji hodně štěstí, ať už jsou vaše cíle jakékoliv. Pokud se někdo z vás chystá jít do následujících Her dobrovolně,“ přejede pohledem pár skupinek mládě vypadajících jedinců, „tak jen směle do toho, výhra na vás čeká!“ poví povzbudivě. Následně se maličko ukloní, „děkuji vám za pozornost a mějte se tu krásně,“ rozloučí se s nimi s těmito slovy a ustoupí od mikrofonu. +3
  • DISTRICT 1
Nadir Calloway: Ani se mu sem nechtělo, když má Jednička dva vlastní vítěze, kteří toho budou mít na srdci rozhodně víc než on, ale nakonec přece jen našel něco, o čem by chtěl pohovořit. Jakmile na něj přijde řada, přesune se k mikrofonu a začne: „Dlouho jsem přemýšlel, že tenhle kraj prostě vynechám, ale nakonec mi to nepřišlo férové vůči Owenovi. Jak jistě všichni víte, byl to právě on, s kým jsem byl ve finále. I přes jeho velkou nevýhodu v podobě chybějící nohy mi boj s ním dál pořádně zabrat. Byl to tak nějak jediný souboj, který mě opravdu bavil, protože bylo vidět, že ví, co dělá. Musím uznat, že si zvládl získat můj respekt a to není úplně jednoduché,“ při posledních slovech se mu na tváři objeví menší úsměv. Chvilku se rozmýšlí, co říct dál a jenom kouká před sebe. Po takovém množství mluvení během pár dnů už zkrátka nenachází slova a přijde mu, že nezvládne říct nic, co by už nezaznělo jinde. „Věřím, že kdyby byl v jakémkoliv jiném ročníku, zvládl by si pro výhru dojít, ale štěstí mu nepřálo. V tomhle případě jsem ani neměl výběr, udělal jsem, co jsem musel,“ řekne a pokrčí rameny. Nemá problém mluvit v rámci možností hezky, protože na něj Owen opravdu tenkrát dojem udělal a umí to uznat. „Upřímně si myslím, že by to snad byla i nuda, kdyby tu dneska stáli tři vítězové z Jedničky, je to takový moc jednotný, někdo to zlomit musel,“ ukáže na sebe a následně ruce založí na hrudi. „Co se Catastrophy týče, určitě asi taky nebyla úplně neschopná, ale nemám z ní takový dojem, jako z Owena. Asi je to tím finále,“ vyjádří se k ní stručně a tím končí povídání o jejich splátcích. „Užijte si vaši chvilku na výsluní, Dvojka vás určitě zase brzo začne válcovat,“ řekne tak, že je jasně vidět, jak jistý si vlastními slovy je. Chvíli po dokončení věty na ně ještě zírá, ale už nic neřekne. Do loučení se mu nechce, tak se prostě jenom odebere pryč. +1

Theo WadsworthJeho obličej září již od chvíle, kdy v kraji vystoupil z vlaku. Na pódium vchází i tentokrát za doprovodu psích společníků. Je však na něm vidět, že je ve velmi dobrém rozpoložení. K mikrofonu se rozejde hned, jak se mu naskytne příležitost. „Zdravím můj milovaný rodný kraj!“ pozvedne při těch slovech ruce do vzduchu a všem energicky zamává. „Ani nevíte, jakou mám obrovskou radost, že tu dnes před vámi mohu stát! Před téměř čtyřmi roky jsem vám přesně na tomto místě slíbil, že vítězství opět do kraje přivezu a svůj slib jsem dodržel,“ zazubí se. „Pochopitelně ale moje vítězství nepatří pouze mě. Patří vám všem,“ rozpřáhne ruce, jako kdyby je chtěl všechny obejmout. „Domov mi dal spoustu možností a i když se občas do cesty stavěly nepříjemné překážky, vždy se všechno dalo nějak překonat. Po této zkušenosti uplynulých dní už vím, že pokud bych se narodil kamkoliv jinam, nikde bych se neměl tak jako tady,“ slova se mu z úst jen hrnou. Prakticky nad nimi ani nepřemýšlí a opravdu říká všechno upřímně. „Všem vám proto nesmírně děkuji, že jste mi poskytli takový domov,“ pohledem se zastaví převážně u jeho rodičů, kteří stojí mezi lidmi na vyvýšeném místě, aby na ně bylo dobře vidět. „Ještě jednou vám všem moc děkuji! Sice jsme to společně všichni nemohli nikdy pořádně oslavit, tak si uděláme takovou rychlo-oslavu hned tady a teď,“ vyhrkne ze sebe nadšeně. Stále mu na tváři přetrvává nehasnoucí úsměv. V momentě, kdy mu avoxka přinese obrovskou téměř dvou litrovou láhev šampaňského. Na nic nečeká, uchopí ji do rukou a pořádně s ní zaštěrchá. Přiloží prst na hrdlo lahve, aby měl proud šampaňského alespoň trochu pod kontrolou. Za doprovodu konfet, které létají vzduchem po celém náměstí, začne šampaňským kropit co nejvíce lidí. Převážně to ale pochopitelně nejvíce odnesou první řady. Jakmile již šampaňské nejde více rozštěrchat, vrátí láhev zpět avoxce a zaujme znovu místo u mikrofonu. Prohrábne si rukou vlasy. „Ačkoliv bych s vámi pochopitelně nejraději řešil jen to hezké, bohužel mám na srdci i něco méně radostného,“ povzdechne si. „V mém ročníku zemřela i jedna z nás. Těžko říct, co s ní bylo v nepořádku, neboť její smrt byla velmi rychlá. Osud Anny Rose Newman,“ vyhledá očima její fotografii, „rozhodně nebyl takový, jaký bychom očekávali od někoho z našich řad. Nicméně každá rodina má asi vždy nějakou černou ovci,“ pokusí se zavtipkovat. „A jelikož tu dnes není nikdo, kdo by promluvil o našich hrdinech, kteří museli jít do arény znovu,“ rukou pokyne k fotografiím padlých vítězů. „Dovolte mi proto prosím, abych o nich něco krátce pověděl já,“ maličko se pousměje. „Mason Chronus byl přesně ztělesněním toho válečného hrdiny, pro kterého by bylo potupou se nechat vyřadit že hry nějakou nemocí. Jeho odvaha byla neskutečná a jak jsme na vlastní oči mohli vidět, měl velmi tuhý kořínek a od svého druhého vítězství nebyl tak daleko!“ Při každém slově je z jeho tónu hlasu znát pořádná dávka respektu k tomuto padlému vítězi. „Garnet Wallace měla též odvahy na rozdávání, protože i ona nezahálela a přihlásila se dobrovolně. Díky nim náš kraj opět působil neohroženě, když se nebáli zvednout při losování ruku. Můžeme jim být jen vděční za to, co všechno dokázali a velmi mne mrzí, že zde dnes ani jeden z nich nestojí,“ sklopí pokorně hlavu. Nakonec se zase rychle vzpamatuje a pohodí hlavou. „Jsem rád za každého z vás, kdo se sem dnes přišel podívat! Doufám, že se spolu ještě uvidíme a budu se těšit na všechny dobrovolníky. Zároveň i slibuji, že se vám pokusím být tím nejlepším možným mentorem, abyste na tomto místě,“ ukáže prstem na místo u mikrofonu, „mohli stát také. Mějte se krásně!“ Pošle jim všem pár vzdušných polibků, načež od mikrofonu ustoupí. +3

Anniston Irvine-Duesenberry: Málem by svůj kraj prospala, už toho začalo být celkem dost a dost. Nakonec jí kolegiálně vzbudil strojvedoucí vlaku. To už oba její souputníci mluvili. Došla na řadu, ale po Theovi mluvit, to je kolikrát mlácení prázdné slámy. Přesto se do toho pustila. Se zdviženou pěstí předstoupí před lidi a pozdraví je. „Zdravím rodný kraj! Jako by to bylo včera, co jsem odsud z pódia povzbuzovala místní kluky, aby projevili odvahu a dobrovolně se přihlásili jako já. A teď tu stojím jako Váš poslední vítěz. Cesta to byla vskutku drsná a krutá. Ale… My… Jsme… Jednička! Nás nic nezastaví!“ Rukama povzbuzovala ke skandování všechny přítomné z davu. Před ní se pak rozsvítily tři obrazovky. Byli na nich Leo z jejího ročníku a pak též Garnet a Mason. „Garnet. Jak jí ocenit? Neznala jsem jí a nijak jsme nebyly v kontaktu, jen jednou, při Sklizni pro poslední ročník a to ještě jen bleskem. Bude nám chybět, letošní aréna chtěla holt jinak.“ Očima sklouzne k obrazovce s Leem. „Leo… Já jsem se zařekla, když jsme vyjížděli, že se do nikoho z padlých lidí nebudu opírat v negativním slova smyslu. Musím udělat ale výjimku. Bez uzardění říkám rovnou, že to byla ostuda našeho kraje. V průběhu předherního programu jsem ho neviděla a co se interview týče, nebýt kamer ve studiu, byl můj ročník o třiadvaceti splátcích. Jestli to z jeho strany byla snaha být vtipný a bezprostřední, míjelo se to účinkem. Ani nevím, jak zemřel. Každopádně, kdybych se s ním spojila, nejspíše bych tu nestála. Je mi líto, ale nemohu jinak.“ Pak pohlédne na obrazovku s Masonem, jeho usměvavá leč přísná tvář ji bodla do srdce. Byl jejím mentorem. Oči se jí zalesknou a hlas se začne třást. Pod jeho obrazovkou je jen jeho žena a děti.  „Já… mu vděčím za život.“  V světlech ramp se zalesknou slzičky. „Masonovi vděčím vlastně za vše, co jste ode mě viděli v aréně. To on mi řekl, že soupeř je nebezpečný vždy, ať je jaký chce. Díky tomu jsem nepodcenila své soupeře v aréně a mohu tu tak dnes stát. Dal mi cenné rady, které přišly k duhu a pomohly mi přežít ve chvílích, kdy měl člověk milion chutí se zbláznit. Vlastně to byl takový můj dočasný druhý otec… Chybí tu. Stejně tak chybí všem, kdo ho znali a měli ho rádi. Velmi mě mrzí, že tu nemůže tu být s námi. Pardon za ty slzy, ale já nemůžu…“ Na chviličku se odmlčí. „Že tu stojím, je jeden z jeho největších životních úspěchů. A je ironií osudu, že si jej nemohl užívat déle. Mistře Masone, díky!“ Políbí pěst a zdvihne ji k nebi. Decentně si utře slzy a alespoň trochu se usměje. „Doufám, že další vítěz bude odsud co nevidět. Máme na to. Mám vás ráda a bylo fajn zase všechny vidět. První kraj vládne všem! Hezký večer!“ U vlaku se pak proti svému očekávání potká s Masonovou ženou. Ani jedna nepromluví, jen se s ní obejme a pak už nastoupí do vlaku směr hlavní město. +3



PŘEHLED VEČÍRKU




[3 200 kreditů] Theo WadsworthTentokrát proslov musí zvládnout bez svých čtyřnohých miláčků. Zhluboka se nadechne. Zlehka vidličkou zaťuká do skla, které drží u mikrofonu, aby si získal pozornost přítomných. „Dámy a pánové, přeji vám krásný dobrý večer,“ uvítá se se všemi. „Jsem neskutečně rád, že tu dnes večer s vámi mohu trávit čas. O této chvíli jsem snil od té doby, kdy jsem poprvé spatřil Hladové hry. Ačkoliv již patřím do řad vítězů nějaký ten pátek, stále žiju svůj sen a doufám, že se z něj nikdy neprobudím,“ úplně se při těch slovech rozplývá. Stejně jako včera si něco málo přikrášluje, aby to neznělo tak uboze, ale vše je založeno na pravdě. „A za to vám jsem neskutečně vděčný, protože bez vás bych nebyl nic. Dost možná tak další mrtvolou v aréně,“ pokusí se o vtip. „Vaše přízeň a podpora pro mne po celou arénu byly neskutečným hnacím motorem kupředu a obávám se, že nikdy nebudu zcela schopen vám to vrátit,“ přiloží si ruku na srdce a vděčně se po lidech, kteří jsou nejblíže, podívá. „Jsem vděčný za tým, kterému se mi v Kapitolu dostalo. Jejich práce je obdivuhodná, protože občas se mnou museli mít svatou trpělivost,“ zasměje se. „Anastazia Zoyan mi byla velkou oporou nejen v mém ročníku, ale také během turné. To stejně platí i o Kesame Brannan, která pro mne vždy zvládla vytvořit originální oblečení. A v neposlední řadě můj obrovský dík patří mé mentorce Wynter Emerson Caelum, která nade mnou nezlomila hůl,“ pokouší se jednotlivé jmenované najít v davu lidí a nakonec jim všem pošle jeden vzdušný polibek. „Obrovský respekt si však zaslouží i všichni další pracovníci Hladových her, kteří nejsou na první pohled vidět, ale jejich práce je ve výsledku znát. Ačkoliv nás tvůrci v aréně řádně potrápili, svoji práci odvedli bravurně. Pojďme proto prosím všem těmto lidem společně zatleskat,“ poví energicky. Odloží si sklenku na zem, aby mohl spustit opravdu bouřlivý potlesk a doufá, že se k němu ostatní přidají. Po chvíli si publikum znovu utiší a uchopí zpět do ruky svoji skleničku. „Doufám, že i vám všem se splní vaše sny, jako se mi plní každým dnem,“ pousměje se. Pozvedne sklenku se šampaňským, „tak na vás! Protože bez vás by tady nikdo z nás nebyl,“ maličko si usrkne šampaňského, ale spíše to jen hraje, než aby se napil nějak pořádně. Alkohol mu totiž příliš nechutná. „Děkuji za pozornost a přeji vám příjemný zbytek večera. Doufám, že se během večírku seznámím s co nejvíce z vás,“ mrkne spiklenecky a poté už se odebere od mikrofonu pryč. +3



[1 800 kreditů] Anniston Irvine-Duesenberry: Vyslechla jeho proslov a jakmile skončil, div by si nenechala přinést pytlík na zvracení. Ten byl tak sladkej, až jí bylo šoufl. Ale stihl poděkovat snad i uklízečkám jeho pokoje během her. Ona to pojme určitě jinak.  Nemá ani moc na výběr. Zoyan měla na starost i jí a Mason už není na živu jako mentor. Osmělí se a vystoupí tedy na pódium a začne. „Dobrý večer všem. Upřímně, nevím, co nyní na tomto místě říct a abych pravdu řekla, připadám si poměrně nepatřičně v této skupině, jež se honosí titulem vítězů her. Vím, nemusím se tak cítit, možná je to tím, že jsem zatím poslední a tedy nejmladší. Mnoho bylo řečeno a opakovat totéž dokola je zbytečné, navíc, když všichni víte, jak jsem se v aréně prezentovala a co všechno bylo k vítězství potřeba.“ Aby nebyla jak leklá ryba, nechává za sebe mluvit i svá gesta, kdy rukama a občasným pokrčením rameny dá svým slovům další rozměr. Pro další část projevu se podívá směrem k prezidentce. „Chci však zmínit uvítání v Kapitolu. Samozřejmě, čekala jsem určitou vlnu nadšení, která k vítězi her patří, ovšem realita mi vyrazila dech. Vidět mé jméno a to v jakékoli podobě na kdejakém transparentu,  a nebo ceduli byl vskutku úžasný a pyšný pocit. O těch, kteří vsadili svou vizáž a nechali si vytetovat, i když mnozí jen namalovat, stejný ornament na tvář jako mám já, ani nemluvím. V té chvíli jsem pochopila význam slov „mít svůj fanklub“. Všem mým fanouškům, kteří mi fandili a dosud fandí, velké díky a ráda se nimi někdy setkám, budou-li mít zájem. Dnes už asi moc z nich není, od her nějaký čas uplynul, ale přesto jsem za to ráda a dalo mi to pocit, a vlastně potvrzení toho, že mé vítezství nebylo jen sledem náhod, ale že bylo poctivě vybojované, navíc v tak vyčerpávajícím a napínavém finále.“ Na to konto se podívala směrem k několika lidem z Druhého kraje. Nečekala od nich nic, jen tím chtěla dát najevo, že Marse brala jako rovnocenného, nijak nesnižovaného důstojného soupeře. „Theo tu děkoval i lidem z realizačního týmu. Ráda bych učinila taktéž, ale není to možné. Anastasiya Zoyan mě měla též na starost a největší ztráta dosud v mém krátkém životě vítěze mě postihla v podobě smrti mého mentora Masona Chronuse, kterému jsem děkovala už na proslovu v kraji. Jediný, komu tak mimoděk můžu poděkovat je Gabi Marci Perez, která mi připravila úžasné šaty, které mimochodem dosud mám a opatruju je jako oko v hlavě.“ To zdůrazní vtipně zdviženými prsty, jako že je to fakt pravda. „V poslední části se, stejně jako Theo, musím vyjádřit k práci Tvůrců her. V mém ročníku se opravdu vyznamenali. Prostředí, ve kterém jsem se pohybovala by prověřilo i toho nejlepšího a nejodolnějšího člověka v zemi, a rozhodně neakceptovalo jakoukoli formu slabosti. Díky! Skvělá práce! Což myslím, že zasluhuje potlesk! Jestli tu jsou, ať se ukáží. Zaslouží si to. To oni z nás udělali de facto hvězdy.“ Máchne rukou, aby spustila potlesk. Když skončí, rozloučí se i ona. „Hezký večer všem, díky za pozornost a příjemnou zábavu.“ Poté odejde od mikrofonu a s povděkem si vezme skleničku šampusu. Je to už její druhá, ale opět přijde vhod, jako ta první. +3


[1 900 kreditů] Nadir Calloway: I přes nechuť se donutí k mírnému úsměvu, když kráčí k mikrofonu. „To nejlepší na konec, že?“ pronese sebevědomě a hned pokračuje: „I já vás zdravím, jsem rád, že tu dnes můžu být,“  přinutí se k pozdravu. „Kapitol mi do jisté míry připomíná Dvojku, což berte jako kompliment. Má ale svůj osobitý šarm, který žádná jiná část Panemu nemá. To je na něm krásné,“ samotnému se mu tohle pochlebování hnusí, ale nedává to na sobě jakkoliv znát. „Vracet se sem je vždycky radost, nepochybně se zde nachází největší fanouškovská základna Her a vaše podpora je cítit na každém rohu,“ myslí to sarkasticky, neexistuje otravnější věc než banda uječených fanoušků. Schválně to ale řekne takovým tónem, aby to vyznělo jako něco pozitivního. „Stejně jako u Thea, i pro mě byl tohle dlouhou dobu největší sen. Tomu, že se stal realitou, jste výrazně přispěli vy a za to vám dlužím poděkování. Speciální dík pak patří Selah, Laoghaire, Sigourney, Omarovi a Gunnerovi, protože právě ti mi pomohli nejvíce,“ když se u ostatních roztrhl pytel s vděkem, přijde mu to také vhodné zmínit, ačkoliv to nemyslí vážně. „Když se ohlédnu zpátky, svého rozhodnutí nelituji. Byla to sranda. Doufám, že i pro vás,“ zasměje se, když si na to vzpomene. Podruhé by do toho nešel, jednou stačilo, ale i když to nenaplnilo jeho očekávání, stále výhru samu o sobě nevidí nijak negativně. „Od mého ročníku uběhla dlouhá doba, pro mnohé z vás už je to třeba jen matná vzpomínka, já si to vše ale stále vybavuji velmi dobře. Byl to pro mě začátek nového života. Takového, o kterém jsem nikdy dřív neuvažoval,“ tohle je snad první pravdivá věc, co řekne. „Zažil jsem úžasných pár let a čeká mě jistě ještě spousta dalších. Budoucnost vypadá skvěle a těším se, co vše přinese,“ věnuje publiku úsměv. „Užijte si zbytek večera,“ zakončí svou řeč a odchází. +3
  • Bianca Zamora-Forsythe [500 kreditů]
  • Larsyn Kai Scorsese [500 kreditů]
  • Omar Wesmyron [500 kreditů]

other worlds

stranger2s.jpg https://lh3.googleusercontent.com/Pw0zB0hurIqLYe3Dbii8mgZ8-m5myKuUtsQ2qtwficdo5n9uKQvLA3mzvOkjh7iL3CUXJzXut2adFoTqKA=w200-h92